Venezuela šup sem šup tam

Venezuela je tak velka zeme, ze na pořádný průzkum je potřeba několik měsíců. Jakožto zaměstnanec americké korporace jsem na to měl týden... Takže Karibský palmový ráj a nejvyšší hora...

Po návratu z Čech jsem měl tejden na to, zjistit všechny průsery v práci a uhasit největší požáry, před odletem do Venezuely. Většinou když letím někam na tři dni služebně, už po těch třech dnech se mi nahromadí tuna práce. Po dvou tejdnech to byla samozřejmě dle očekávání noční můra. No, zažil jsem pak i osmnáctihodinovou pracovní dobu ale jakžtakž jsem to upytlíkoval a do Venezuely odletěl. Vrcholilo to tim, že ještě při přestupování na přípoj v Houstonu jsem telefonem ještě řešil několik problémů se serverem a tiskem.

Přílet do Venezuely mě uklidnil, že v Čechách je přeci jenom civilizace, přes všechny ty taxikáře a pingly. Hned na letišti, který mělo zevnitř holý betonový stěny (dodneška jsme se nedohodli, jestli to bylo nedostavěný, nebo jestli to bylo záměrně) čekám ve frontě na celníky a bavím se s Venezuelankou žijící v Kanadě. Hned mě začala varovat před zlodějema a šizením a tak a já jsem to bral víceméně na lehkou váhu. Byl jsem přece na Kubě v Rusku a Libyi, nic mě nemůže překvapit. Odskočim si do směnárny a koukám chlap přede mnou si řek o účtenku, pak dlouho přepočítával vyměněný peníze a pak reklamoval nedostatky. Když přišla řada na mě, taky jsem si teda řek o účtenku a přestože španělsky už jsem dost zapomněl (a navíc jsem nikdy neuměl :-)) tomuhle jsem rozuměl dokonale. Sebral mi venezuelský šprdliky se slovy:“Když chceš účtenku, tak si polib prdel a di jinam!“ No tak jsem si to radši vzal bez přepočítávání a nakonec to bylo správně.

Vylezu od celníků a na radu tý Kanaďanky jsem si šel koupit lístek na taxik. Cestou se mi samozřejmě vnucovalo asi patnáct taxikářů...

Bylo už docela pozdě a měl jsem to daleko do rezervovanýho hotelu, čili taxik jediná šance. Lístek se kupuje v kanceláři v budově letiště dle vzdálenosti a taxikářovi se jen předá. Chytrej způsob, jak zamezit taxikářům v kradení. Někdo by to mohl navrhnout Kaslovi... Mimochodem stejný řešení jsme viděli s Martinem i v Mexico City.

Před letištěm stála dlouhá řada novejch černejch Fordu Expedition (hodně velkej jeep), což byly ty předplacený taxiky. Později se ukázalo, že dát takovej taxik do rukou Venezuelskyho řidiče je jako dát mu zbraň. S největším a nejsilnějším autem daleko široko se mnou jel asi jako do porodnice. Všechny ty polorozpadající se auta bez světel s dírama od rezu a každým kolem jiným naprosto brutálně předjížděl několikrát i po chodníku, na červenou či vytlačil někoho ze silnice v protisměru. Tam kde pro past na mamuta v asfaltu jiný auta museli skoro zastavit, on jen přidal. Věděl jsem, že v tak velkým autě se mi jen tak něco nestane (což se mi o hodně později a někde úplně jinde potvrdilo), tak jsem se docela bavil. Potkali jsme třeba chlápka jen v trenkách a pantoflích na motorce bez světel, o helmě ani nemluvě. Došlo mi, že nejlepším měřítkem úrovně civilizovanosti bude asi stav vozovek, řidičů, pinglů a pravděpodobnosti okradení ve službách obecně. Pro Venezuelu to dopadlo celkem nepříznivě:-).

Čtvrť, do který mě taxikář dovezl, vypadala jako po velkým zemětřesení před pár lety, po kterým nikdo nic neupravil. Ukázalo se, že je to téměř pravda, akorát to nebylo zemětřesení, ale obrovská bouře, která vlnama smetla celý pobřeží.

Nejdřív jsem se chtěl ubytovat a pak se jít projít, jestli najdu nějakou hospodu na večeři. Cestou po kamenných schodech do pokoje jsem přemejšlel, jestli je nebezpečnější nechat cennosti na pokoji tohohle prašivýho hotelu a nechat si je ukrást personálem, nebo si je vzít sebou a nechat si je ukrást až mě přepadnou na ulici :-).
Dojdu nahoru (vedro jako prase, 100% vlhkost), otevřu dveře od pokoje a měl jsem další dilema. Rozházená evidentně použitá postel, všude po zemi špinavý ručníky, na nočním stolku nedopalek doutníku a zbytek klobásy, je to ve Venezuele normální stav pokoje před zabydlením nového hosta, nebo to mám jít reklamovat? Ten doutník mi napověděl, že bych to měl jít zkusit reklamovat. Bylo celkem těžký pouze španělsky mluvícímu recepčnímu vysvětlit, že na zemi jsou použitý ručníky a postel je rozestlaná. Z mojí kdysi relativně použitelný španělštiny se mi vybavilo akorát impuestos (daně) a Donde esta la oficína de coreos (Kde je tady nejbližší pošta), což bylo v dané situaci platný asi jako plynulá maďarština :-).
No nakonec teda se mnou poslal jakýhosi pohúnka, kterej se mnou šel a vyslovil záverečný soud. Něco ve smyslu „Aaaa, pfuj, pfrrrrrr“. Vysvětlil jsem si to jako „no to vůbec neni možný, omlouvám se jménem hotelu a jdeme dolů pro klíče od jinýho pokoje“ Až na tu omluvu jsem si to vysvětlil celkem správně. Dali mi jinej pokoj. Nevypadal o nic líp, ale aspoň tam nebyl ten doutník a postel byla ustlaná:-).

Přímo dole v hotelu byla hospoda, tak jsem se tam usadil na večeři. Výhoda člověka žijícího v Kalifornii je ta, že ať jede na glóbuse kamkoliv, jedna věc je jistá. Vždycky tam bude levnějc než v Kalifornii. No, myslel jsem, že Venezuela bude výrazně levnější, byla jen o kousek.

Objednal jsem si cosi, co jsem byl schopen přeložit jako dětský vepřový, tak jsem si řikal že to je jasný, to bude jasný selečí. Nebylo, bylo to opravdu dětský vepřový žebírko. Čili žebírko z prasete, který muselo mít tak maximálně 15 centimetrů v pase a 20 přes prsa. Ty žebírka byly tlustý asi jako pletací jehlice, ale bylo to celkem dobrý. K tomu nějaká hmota, barva brambory, konzistence melouna a chuť rozvařený řepy.

Během jídla se do místnosti nakýbloval jakejsi muzikant i s pultíkem a začal zpívat anglický písně. To ještě nebylo tak překvapivý jako to, že se z lidí u baru odpojil normální přiopilej host a vyžádal si mrkvofon. Něco si s tím profi-muzikantem špital a pak začal zpívat. Čekal jsem nějakou hrůzu, ale kupodivu zpíval dobře, Beatles a tak. Získal si (narozdíl o profíka předtím) pozornost celýho publika a dokonce s ním i pár lidí zpívalo. Nejhorší bylo, když se rozhodl, že pošle mrkvofon kolem dokola a každej něco zazpívá. Už jsem se klidil k útěku před mezinárodní ostudou, naštěstí se vzepřel někdo daleko přede mnou a řetěz přerušil.

Další zajímavost kolem baru byla bandička asi tří holek, který mely před sebou na barovým pultu plyšáky. Nechápavě jsem to pozoroval, pak jsem konečně pochopil, že jsou to speciální sklenice ze kterých holky pijou brčkem. Co už jsem nezjistil bylo, jestli jsou to opravdu kurvy nebo jen tak trochu vypadaj.

Když jsem se najed, rozhod jsem se vyrazit na průzkum okolí. To co z taxiku vypadalo jako nebezpečná čtvrť plná ruin, byla pěšky nebezpečná čtvrť plná ruin. Rozvalený chodníky, polorozpadlý baráky, chabý osvětlení, sem tam toulavej pes, nikde ani živáčka. Naštěstí, řekl bych. Podle zděšení všech místních, kterejm jsem kdy posléze o svojí procházce vyprávěl byla pravpodobnost přepadení dost blízko 1. Domorodci na celým světě přeháněj, když mluvěj o nebezpečí, ale i tak...

Nicméně jsem přežil a zbytek noci jsem strávil rozhodováním, jestli je horší v posteli se zbláznit z vedra nebo z hluku větráku klimatizace. Změnil jsem rozhodnutí cca 5x za noc.

Ráno jsem si nechal zavolat taxika, přijel pro mě polorozpadající se ameickej bourák tak ze šedesátejch let a za lehce víc než předešlou noc luxusní jeep mě dovezl na letiště.

Teď si ještě vzpomínám, co mě v tý rozpadlý čtvrti pobavilo, bylo kozí řeznictví s honosným názvem Clinica plastica. Venezuela je údajně země s největším počtem plastickejch operací na světě. Myslim, že místní holky by to ani většinou nepotřebovaly, ale je to asi kult těla.

Jenny je bejvalá au-pair, po který Kářča převzala v San Franciscu Lily. Carlos je její manžel. Pozvali nás do Venezuely, bydlej v městě Barquisamento.

Jennina teta má letní byt v luxusní uzavřené čtvrti na severovýchodním pobřeží Venezuley, čili přímo u Karibiku. Už z Kuby jsem věděl, že Karibik je nejkrásnější moře na koupání, čili výlet k němu se mi zamlouval, obzvlášť s vidinou zázemí v tom opuštěným bytě.

Tak jako všechny státy střední a jižní Ameriky i Venezuela je plná policajtů a vojáků s puškama. Během cca 2hodinový cesty autem nás stavěli na svejch stanovištích asi pětkrát a nahlíželi do auta. Nejvíc nás zdrželi při vstupu do areálu u oře, ve kterým už měl bejt ten byt. Přísně tam kontrolujou každýho, kdo areálu vstupuje a nemohli pochopit, že nám někdo ten byt pučil. Poprvé v životě jsem nechával při cestování někoho zařizovat věci za mě a byla to pohoda. Lidskou řečí (anglicky) tu nikdo nevládne a jak už jsem řikal, moje španělština se stala létama nepoužívání nepoužiteknou. A před tím taky nikdy nebyla :-).

Hned druhej den ráno jsme vyrazili autem z areálu s bazénama a tobogánem najít pravej přírodní Karibik, jaýsi ostrov, kam se mělo jet lodí. Po cca hodině v autě, strávený v totální zácpě, kde jediným dopravním pravidlem bylo „Narvi se kam můžeš!“ jsme se prodrali do přístavu. Vysypali jsme se z auta a moje vágní představa o pekle začala dostávat jasnější obrysy. Nesnesitelný vedro, prach, vraky lodí, mezitím lodní dohazovači na skútrech, dohadující se místní, pár zmatených turistů, zmatek, řev, smrad a vedro a vedro a zoufalství. Jenny s Carlosem se v tom zmatku snažili vyjednávat s majitelama lodí a chodili se zprávama jako: 100$ za osobu jendna cesta. Za chvíli, je to 70$ za všechny. Asi po půlhodině dohadování jsme zaplatili v různejch měnách asi 35$, sdílejíce motorový člun ještě s bandou nějakých dalších turistů. Tím peklo skončilo a začalo bejt veselo. Ještě nikdy jsem nejel motorovým člunem, čili zažiteček. Navíc ten člun jel pekelně rychle, což nás pěkně ochladilo a jakmile vyjel ze smrdutého přístavu, projížděli jsme spletí křovinama zarostlých ostůvků, nádherně čistý moře, na větvích papoušci, před náma vidina tropickýho ostrova, pohoda.

Po asi 45 minutách rychlojízdy jsme dojeli k ostrovu, jehož vzheld předčil všechna očekávání. Vypadalo to jako z katalogu Čedku, takový ty zájezdy, co stojej dvouletej průměrnej plat za tejden u moře se čtvrtpenzí :-). Úžasně modrý moře, bílej písek, palmy, nádherný opálený domorodkyně oděné do plavek ušitých z cca čtyř čtverečních centimetrů látky, v moři tisíce barevných rybiček a ryb, a hlavně, pro mě zimomřivce nejdůležitější parametr, teplota vody taková, že ani po hodině rachtání ve vodě jsem nevypadal jako na cestě ze sbírání borůvek! Po předchozí definici pekla, tohle byl pravej tropickej ráj, vylepšovanej navíc plnou lednic místního piva Polar, na kterém je napsáno Tipo Pilsen a pivovar údajně kdysi založil Čech.

Samozřejmě jsme se nezapomněli spálit :-).

Druhej den jsme se na ostrov podívali ještě jednou, to už jsem stihl zaregistrovat, že se jmenuje Cayo Sombrero a nachází se uvnitř národního parku Morrocoyo. Našli jsme si i čas na procházku po ostrově a objevili jsme pláž plnou vyplavenejch korálů nejrůznějších neuvěřitelných tvarů. Soudím dle přítomnosti korálů, že Cayo Sombrero je atol (křížovkáři a modří již vědí, atol=korálový ostrov). Neovládli jsme se a jako malí haranti jsme nasbírali plnou tašku korálů a dovlekli je až do USA. Co s nima bude dál, to se uvidí.

Největší turistickou atrakcí Venezuely je kromě Karibiku džungle. Čet jsem na Internetu spoustu reportáží z Venezuely a nejvíc mě zaujala ta, popisující kterak jim domorodci zprostředkovali lov piraní a následně lov krokodýlů v řece hluboko v džungli. Okamžitě jsem se rozhod, že nemůžu opustit Venezelu bez krokodýlího skalpu! Navíc v letadle promítali film Krokodýl Dundee v LA, ze kterýho mi bylo jasný, že lov krokodýlů je procházka třešňovou alejí!

No, tvrdý zákony americkýho kapitalismu byly silnější. Když jedete někam na tejden, holt se nedá všechno stihnout. Do džungle to bylo z Barquisamenta (dodneška nevim jaxetozatracenýměsto píše) skoro 1000km a nám zbývaly pohý tři dni... O tom, že bych si prodloužil dovolenou, kterou už jsem si takhle vybíral na dluh, se nedalo uvažovat. (Dokonce mě donutili nechat si zavést do Venezuely roaming, takže jsem všude ssebou tahal mobila a čekal, jestli se zase něco zhroutí a já to budu řešit z Venezuely :-). Nestalo se naštěstí nic. Vážnýho.)

Džungli a krokodýlí kabelku jsme teda zavrhli a rozhodli se pro další Venezuelskou atrakci, horu Pico Espejo, měřící bez pár metrů 5km.

Pico Espejo 4765 m.n.m.
Do Meridy (krásný horský městečko ležící na úpatí Pico Espeja) to nebylo o moc blíž, než do džungle. Obzvlášť ve Venezuele, kde se dálnici říká i rovnější silnici druhý třídy a kde občas člověk na silnici zapadne i s velkým jeepem.

Uvažoval jsem takhle. Pronajmout si v Americe auto na tři dni nestojí nic moc strašnýho, tady je všechno levnější, čili si pronajmem auto a nemusíme spoléhat na vrtochy místní sociální (rozuměj hromadný) dopravy. Venezuela je navíc ropná velmoc, čili benzín by měl bejt udájně dost levnej.

Dopadlo to takhle:

Nejmenší auto na glóbuse (Daewoo Matiz, motor 900ccm, 3 válce (což je mimochodem o 200 ccm a jeden válec míň, než ta motorka, co jsem si pořídil na léto a pak byla celý léto nepojízdná), tak teda tohle mikroauto a maximální rychlostí nepřevyšující rychlost rozzuřenýho osla, stálo na den pronájmu o 20$ víc, než ten nejluxusnější Jeep k pronajmutí v Americe!L!!! No co se dalo dělat, moc času na jiný experimenty stejně nebylo. Aspoň se to dalo zaplatit kreditkou, což je v těchto končinách většinou problém. Například bankomaty jsou dle záhadnýho vzorce pro generaci náhodných čísel ochotny vydat peníze na zahraniční kartu pouze x-tému turistovi ze sta, přičemž x je celé přirozené číslo někde mezi 15 a stem. Jednou jsme měli štěstí a já vyfasoval x-1, čili Káča, jenž to naprosto nelogicky zkusila po mě, vyfásla x a obehrála bankomat o kýženou částku. Od příliš častého pokoušení loterie X nás odrazovala příhoda z jedné z reportáží, kdy bankomat vygeneroval záhadné číslo Y, které znamená, že bankomat vydá lístek o odečtení peněz z účtu, avšak nevydá peníze a dál se s nikým nebaví. To se nám naštěstí (doufám) nestalo.

Tak to jsem odbočil rekreace ROH až k málem k pochvale strany a vlády za sklizeň kukuřice, čili abych se vrátil k Meridu věci!(To nejni překlep, to je jméno toho města). Dojeli jsme do Meridy po zoufalé osmihodinopvé cestě tím tříválcovým oslem a znova se potvrdila zkušenost z Mexica, že s nadmořskou výškou se nejen vytrácí kyslík ze vzduchu, ale i výkon z motoru. Když jsme ztratili s Martinem třetinu výkonu u toho americkýho šestiválce, byla to votrava, ale furt to ještě jelo. Když však ztratíte třetinu výkonu u něčeho, co nikdy výkon nemělo, už vám nespraví náladu ani to, že plná nádrž stála 115 korun českých a že vystačila na téměř celou cestu. Asi ve dvě ráno jsme dorazili k jakýmusi hotýlku, jenž měl bohužel strmou příjezdovou cestu a Matiz nám ukázal, zač je toho v Koreji (nebokdetosakradělaj) loket. Prostě ten kopec nevyjel. Ani napotřetí s velkým rozjezdem. To jsem viděl naposledy když mi bylo dvanáct a jeden kamarád se snažil s Kozím dechem vyjet jeden kopec v Čermný v lese...

Nakonec jsme našli další hotýlek bez kopce, zato s pěknou sprchou a postelí plnou mravenců. Neštípali, čili se nám spalo blaženě a přišli jsme na to až ráno.

Druhej den jsme se tak v klidu vydali na tu lanovku.... Moment, o já vůbec neřek, že na tu pětitisícovku vede lanovka! No tak to si milý čtenář chudák myslel, že jsme tam za půl dne chtěli vylézt pěšky a poté co slyšel o lovu krokodýlů zavrhnul tenhle pamflet pro naprostou nedůvěryhodnost uváděných údajů!

Lanovka na Pico Espejo

Rekord č.1: Lanovka vedoucí na nejvyšší bod ze všech lanovek na planetě (4763.7 m.n.m)

Rekord č.2: Lanovka překonávající největší převýšení (začátek v 1639.5m.n.m., konec 4763.7 m.n.m.)

Rekord č.3: V poslední fázi lanovky je nejdelší úsek volně visícího lana mezi dvěma sloupy, o délce 3km.

Tyto údaje jsou ověřitelné na http://www.guinnessworldrecords.com/

Tak, čtenářova otřesená důvěra je doufejme zpět v mých rukách :-).

Takže si tam tak v klidu přijdem pro lístky na tu lanovku, počkáme si až se pani po hodině vrátí z oběda, načež nám klidně oznámí, že nejbližší volná rezervace je někdy za 5 dní... Naše letadlo do USA odlétá za necelé dva dni a to z druhého konce Venezuely... Zdrceně se ploužíme od lanovky a mě napadá, že teď už nás může zachránit pouze korupce... V tu se k nám přitočí sličná pořadatelka a když jsme jí vysvětlili naše trable, poradila dostavit se zítra brzo ráno, tak v sedm. No hrůzná představa, ale lepší než odjet od největší lanovky na světě s nepořízenou.

Nakonec se nám teda ráno ten lístek podařilo sehnat, na vrchol kopce vyjet, zažít si mizérii výškový nemoci (já až těsně k hranici poblití, Káča méně dramaticky) vyfotit se na sněhu, a zase sjet z těch mínus 10 do plus třiceti.

Lanovka má čtyři nezávislé části, čili pět stanic, cesta nahoru i s čekáním na přestupech trvala cca 3 hodiny, přičemž jsme stihli ještě pěší výlet k jezeru těsně pod vrcholem. Z vrcholu je pak v záblescích jasného počasí vidět vrchol vedlejší hory Pico Bolívar, což už je nejen pravá pětitisícovka (5007m.n.m.), ale navíc nejvyšší hora Venezuely. Nejmíň.

Když už jsme u Bolívaru, to je jméno nějakýho národního hrdiny, kterej osvobodil Venezuelu a pár okolních zemí od útlaku tušim Španělů a proto ho tu děsně oslavujou. Kromě njevyšší hory se podle něj jmenuje i místní měna, kdejaký náměstí, ulice atd a nedávno ho propašovali i do názvu země, něco jako Bolívarska Venezuelska republika nebojaktoje.

Nebyl jsem ve Venezuele zdaleka všude, ale troufnu si tvrdit, že jediný místo, kde se dá koupit zimní čepice, je Merida, ve stáncích přímo u lanovky. Viděl jsem v tom vedru sedět malý caparty ve frontě na lanovku s čepicema naraženejma až na uši a přemejšlel jsem, co je k tomu v třicetistupňovym vedru vede. Došel jsem k názoru (a na chvíli jsem tomu i uvěřil), že vzhledem k tomu, že se narodily v tropech a nikdy předtím čepici neviděly, netušej vůbec souvislost čepice-zima. Čili v přesvědčení, že mít ten pytel s nápisem Mérida na hlavě a snášet čúrky potu tekoucí po hlavě je prostě součástí místní atrakce, asi tak jako helmy při průlezu jeskyní. No snad jim to pak nahoře na sněhu došlo :-).

Odpoledne po prvním neúspěšném lovu na lanovku jsme se vydali na malý výlet po okolí. Cestou vidíme na silnici volně pochodujícího bejka vlekoucího za sebou provaz. Neukojen lovem krokodýlů, rozhodl jsem se ulovit aspoň býka! Jak to však zařídit a zůstat v relativním bezpečí vnitřku malého autíčka? Rozhodl jsem se pro cirkusový akrobaticko-řidičský kousek. Býk se pohyboval v našem směru po silnici a provaz táhl po asfaltu. Teoreticky tedy stačilo téměř vyrovnat rychlost auta s jeho a v okamžiku, kdy pravý přední kolo najede na provaz, zastavit a doufat, že váha auta dokáže zastavit výkon jedné koňské, totiž býčí síly. Kupodivu, plán vyšel. Zpomalil, najel, zabrzdil, zastavil, cuknul, ohlédl, zabučel, zafrkal, zle se zatvářil, postrašil, vzdal, začal se pást. Uf.

Pak už jsem jenom vystoupil a uvázal bejka za strom. Snad si ho tam někdo vyzved.

Při tom samým vejletě nahoře na kopci, kde bylo jakýsi turistický centrum s koněma a stánkama s dobrotama, koukám na dva mladý Venezuelany na nový ohromný motorce, jen tak tam seděli a slunily se, on, frajer, drsoň, ona dlouhý blonďatý vlasy a výstavní (a vystavovaný) tělo.

Sjeli jsme pak z kopce dolů a stojíme tam u silnice a tu kolem projeli ti dva, počítám tak stovkou, oba bez helmy, ona si jen pročechrávala vlasy. Vzhledem k ostrým zatáčkám a uzoučký silničce tady v horách mi to připadalo trochu dost, ale ještě si tak řikám, má to tu najetý a ví co dělá. Vteřinu na to šílená rána. Pak ticho. Spousta místních se tam okamžitě rozběhla. Mě to táhlo přesně na druhou stranu. Evidentně to napálili čelem do protijedoucího auta v první zatáčce a při týhle rychlosti a bez helem... Bylo mi z toho špatně, Káče myslím o nic líp. Vyjeli jsme znovu na kopec a šli se projít po kopcích. Žádná velká sranda vidět dva dvacetiletý pár vteřin před smrtí...

Asi po hodině možná víc jsme se odhodlali projet kolem toho místa, jiná cesta domů nevedla. Doufali jsme, že už bude dávno po všem... Nebylo. Zdálo by se, že bych měl říct bohužel nebylo, řikám naštěstí nebylo. Jinak bychom se to nikdy nedozvěděli.

Když jsme projížděli kolem sanitky, koukám, klučina leží na lehátku, směje se, akorát má dlahu na levý noze. Holka dokonce pobíhala kolem! Vydedukoval jsem z toho, že oni do toho auta sice narazili, ale jakoby bokem, prostě o něj štrejchli a narvali to pak přímo čelmo do hustého křoví. Ještě tam byl vyjetej tunel :-). Motorka stála celkem neporušená u silnice... Úúúúúleva....

a v

V Méridě na hlavním náměstí, přímo u lanovky, byla spousta atrakcí pro turisty, jako třeba cukrová vata, místní ovocný likéry, různý druhy jídla a tak. Co bylo zajímavý, byla desetimetrová horolezecká stěna, jen tak z lešení postavená uprostřed náměstí. Kupodivu byl o ní docela zájem, přestože měla negativní sklon a vypadal drsně. Taky u ní byl plakát s reklamou na padákový lítání po místních horách a to v tandemu. To byl náš záložní plán, kdyby nevyšla ta lanovka. Akorát jsem řešil, když mi mamka zakázala před pěti lety lítat s padákem na Ranný u Loun, jestli ten zákaz zahrnuje i tandemový lítání ve Venezuele :-).

Mám furt na hodinkách jako druhej čas ten českej. Jednak abych věděl kolik je doma když tam volám a druhak aby mi to připomínalo, že jsem tu dočasně. Čili mám ručičkově americkej čas, digitálně českej. Blbý je, že když si nařizuju budíka, musím si nejdřív spočítat, za kolik hodin americkýho času vstávám a pak to přičíst k tomu českýmu a ten si nastavit jako budík. To by ještě šlo. Jenže ve Venezuele byl zase jinej čas. Takže jsem musel od americkýho času odečíst 3 hodiny, pak spočítat za kolik hodin chceme na tu lanovku vstávat a to přičíst k českýmu času a výsledek nastavit jako budík :-). No, kupodivu to dopadlo dobře :-).

Cesta zpátky byla rozplánovaná do minuty. Vyrazíme v jednu z Meridy, cca v osm devět jsme zpátky v Barquisamentu, ještě zapaříme s Jenny a Carlosem, ráno v šest nám letí letadlo do Caracasu, pak v devět přípoj do Houstonu a někdy po obědě poslední let do San Francisca, kde nás vyzvedne Jeff. Tak si vyrazíme dle plánu z Meridy, ujedem dva kilometry a prd. Zácpa. Půl hodiny, tři čtvrtě, hodinu, pak už jsem nevydržel a začal zkoumat jinou cestu na mapě. Našel jsem jednu, dala by se charakterizovat slovy „Je to sice dál, ale zato horší silnice“. Nicméně na mapě to byl pohorší silnici kousek a zbytek po dálnici. Tak jsem to otočil a vyrazil vstříc novým zážitkům. Mapu, kterou jsem koupil na letišti, asi nakreslil Kolumbus když jednou v dětství projížděl okolo. Byly tam jenom větší města a pár silnic.

Zezačátku se jelo v pohodě. Silnice sice klikatá a furt do kopce, ale v pohodě průjezdná. Po asi hodině začalo bejt hůř. Už jsme vystoupali hrubým odhadem tak do 3000m.n.m. a tý naší čtyřkolý motorce zase docházel poslední z dechů, silnice byla užší a užší, až se změnila v zákeřnou past na malý auta. Dycky když už jsem si myslel, že ta roozbitá část silnice už je za náma a rozjel to, zase jama rygol jako kráva, brzda, huby na skle, rána a pak zase kousek dobrý silnice a znova jama...

Když jsme přejeli vrchol hor, ztratili se navíc všechny známky civilizace či aspoň obydlenosti a začala pravá nefalšovaná džungle s neproniknutelnou hradbou zeleně, liján a skřeků. A pak že je to do džungle 1000 kilometrů. Vzpomněl jsem si, jaxem někde četl o obrovským projektu, kdy za šílený peníze postavili dálnici napříč Jižní Amerikou skrz džungli a jak jim to ta džungle za necelý dva roky zase úplně pohltila až k naprostý neprůjezdnosti. Samozřejmě se po pár kilometrech místní džungle nechtěla nechat zahanbit a už tak úzká silnička se začala zužovat víc a víc, jak se ze stran hrnula zeleň. A já si myslel, že boj se zeleným nepřítelem v Čermný je buhvíco :-).

Průměrná rychlost v těhle podmínkách nebyla o nic víc než dvacet kiláků za hodinu, čili to vypadalo s naším cestovním plánem bledě. Navíc jsme celkem neměli už ani představu kde jsme a jak je to kam daleko. První vesnice, na kterou jsme narazili, měla posloužit ke zjištění situace. Moje španělsky pronesená věta směrem k domorodci uprostřed džungle „Kudy se dostaneme na dálnici“ byla asi to nejabsurdnější, co jsem kdy prones a domorodec se podle toho taky tvářil :-). I na mapu koukal jako by to byl trojrozměrný model perpetum mobile, čili jsme to vzdali a vydali se dál. Stejně tam vedla jen jedna cesta.

Když jsme se z džungle šťastně dostali do nějakýho městečka, dali jsme si večeři, zavolali Jenny, že mejdlo asi už nebude, zorientovali se a pokračovali už vesele dál. Cestou po nás akorát jeden z tý haldy policejních zátarasů obtěžoval vytahováním dokladů, do Barqusamenta jsme dorazili někdy ve dvě ráno. Najít ve městě, kde jsem strávil půl dne, jeden panelák, když tam žije řádově 200 000 lidí, ve dvě v noci a bez mapy... Blbý. Ale mě už se tak chtělo spát, že mě asi nějakej postelovej magnetismus navedl a našli jsme to.

Jestli jsem se smál malinkýmu letadlu, který mě vezlo do Frankfurtu, letadlo z Méridy mě moc k smíchu nepřišlo. Potrhaný sedačky, špína a sem tam chybějící kus plastu mě ještě příliš nerozhodil. Co bych taky mohl čekat za lístek za 30 doalrů, že? Horší bylo, když se letadlo dostalo na tzv. letovou hladinu. To je okamžik, kdy se přestane stoupat a pilot proto může snížit výkon motorů, což přirozeně sníží hluk v kabině a všechno se tak jako uklidní. Ne však ve Venezuele. Pilot zřejmě zamýšlel snížit výkon, jenže pravý motor se dostal do jakýchsi otáček, kdy chytil vibraci a rozvibroval celou pravou půlku letadla, samozřejmě zrovna tu, kde jsme seděli. Chtěl to napravit, tak zase trochu přidal, tím se to ještě zhoršilo, tak zase ubral, no už jsem vyhlížel z okýnka, na kterou louku s tím plácne. Pak mě napadlo se rozhlídnout po kabině a uklidnil jsem se. Žádný z domorodců nejevil sebemenší známky neklidu, čili pohoda. Opravdu jsme za těch děsných vibrací šťastně doletěli až do Caracasu. Zbytek cesty už nuda nuda, šeď, šeď.