Po úspěchu mojí první „služební“ návštěvy aukce, kdy jsem nakoupil počítače a servery, co jsem potřeboval za cca třetinu skutečné ceny, jsem byl, tentokrát už oficiálně, vyslán na další. Měl jsem seznam ke koupi (25 počítačů, 23 monitorů, hub, switch, projektor, 3 barevný laserový tiskárny atd...) Kupodivu se mi podařilo vše koupit. Sranda byla, když bylo na řadě 20 počítačů na prodej a nikdo se moc nehnal do přisazování, protože bylo jasný, že z dvaceti se na každýho dostane. Tak jsem nabíd nejvíc a voni řikaj, kolik jako že jich chci. Nečekali, že ten klučina v tričku a špinavejch džínách bude chtít víc než jeden a ouha. Klučina koupil všechny:).
Pak za mnou chodili různý lidičkové, jestli opravdu potřebuju všech 20 a jestli jim jeden nechci přeprodat:). Nechci.Nakoupil jsem toho za 19000$ (bratru třičtvrtě milionu Kč) a připadal jsem si děsně důležitej. Smích mě přešel, když mi došlo, že to musím taky všechno vyzvednout, naložit do auta a rozvést na správný místa.
Auto jsem na to měl, to byl totiž šok dnešního rána. Přiletěl jsem do Los Angeles a auto jsem měl zarezervovaný u Hertze (půjčovna aut). Měl to být minivan, ale do minivanu se těžko cpe 25 počítačů a obzvlášť s 23 17tipalcovejma monitorama. Tak že mi teda pučej „normální“ dodávku. No já zase bezelstně že jo. Jako minule s tou limuzínou. Přijdu k tomu a zase popadám dech. Byla to sice dodávka, ale velikosti trambusu a pro 17 lidí! Bohužel jsem si blbec nevzal foťák, takže to nemám zdokumentovaný. Poprvý v životě jsem musel ze sedačky při vystupování seskakovat, a byl to celkem hlubokej pád:). Taky jsem poprvý v životě viděl tirákům do kabiny a ne jen do nosních direk, jako z osobáku.
Naštěstí jsem sehnal jednoho ze svejch helfrů (v každý budově mám jednoho „podřízenýho“) a s tím jsme to druhej den všechno odvezli a rozvezli.
Než jsem v pátek letěl domů. Ještě jsem mu dal za úkol všechny ty počítače sestavit na příslušnejch stolech a já že to pak přiletím všechno jenom nainstalovat. Naivně jsem si myslel, že mi na to bydou stačit dva dni. Včera jsem se vrátil po tejdnu instalování a příští tejden tam musim ještě jednou...
Ale abych nepředbíhal, pěkně popořadě. V pátek jsme to teda všechno rozvezli a já letěl na víkend domů. V pondělí jsem měl zase letět zpátky, tak jsem ráno požádal Mary, ať mi zarezervuje letenku na poledne a začal jsem něco kutit. Naštěstí je to z kanclu na letiště kousek, takže když jsem se konečně utrh, bylo 11:45, náš finanční ředitel mě nasadil do svýho Landcruisera a ještě jsem to stihl.
V Los Angeles jsem měl zase objednaný auto, tentokrát osobák full-size, čili „plnotučný“. Slečna řiká, že plnotučný došly, takže mi daj za stejnou cenu premium. Představil jsem si zase nějakou loď, ve který budu vypadat jako dědula na cestě za vnoučatama a navíc jsem si řikal, že přece jedu do pouště! Tak jsem se drze zeptal, jestli maj nějaký teréňáky a slečna že jo. Tak jsem si vybral (a mooc dobře jsem udělal) Jeepa. Přijdu k tomu, 3 měsíce starej Jeep Grand Cherokee, najeto 2000 mil, auto za bratru 2,5milionu korun!
Tak do toho sednu a vyrazím na dálnici a v tom se mě zmocnil nepřemožitelnej pocit důležitosti, hrdosti, úspěšnosti nebo čeho, jak tady jako jedu po americe timhletim autem, kde je všechno eletronický a kožený a chytrý.... Až jsem se musel krotit. Auto neni moje, platěj mi furt ještě prd s prdem (vízum pořád ještě nepřišlo) a bydlim ve starým bytě s bandou dalších lidí, abychom byli schopný zaplatit nájem, tak jakejpak úspěch.
Zpátky k tomu Jeepu, po kterým se mi furt ještě stejská. Měl jsem ho pučenej celej tejden a od tý doby mi každý jiný auto připadá jako prašivá plechovka. Byl to 4x4 počítačem řízenej náhon, takže když člověk na blbým povrchu šlápne v zatáčce na plyn nebo na brzdu, počítač rozloží sílu na kola tak, aby se auto nedostalo do smyku a aby byla síla motoru maximálně využitá. Řidič si toho samozřejmě ani nevšimne. Cd přehrávač, kazeťák a radio a osmi reprákama vysypával okna u nejbližších baráků. Motor, osmiválec, 5,2 litru, 380 koní, žral jako stádo 380 koní. Obzvlášť v terénu. No co, já to neplatim, že jo... Spousta takovejch blbostí, jako že světla se zapnou, když se setmí, na volantě čudliky + a – (to když člověka na dálnici omrzí šlapat na plyn, nastaví si cestovní rychlost a tu pak jen upravuje čudlikama) a tak.
Protože jedna z nemocnic je v poušti, hned jsem tak vyrazil naistalovat nějaký počítače, abych mohl po odpolednách vyrazit do poště srovnat Jeepa s Patrolem, kterým jsem brázdil v Libyi Saharu. Bylo to jako srovnávat vodu s pískem. Ať jsem dělal co jsem dělal, skákal po šutrech, hrabal se po skalách, přeskakoval duny, v Jeepu bylo pořád ticho a pohodlno jako v pokojíčku na gauči. Člověk by čekal, že když rozjede dvouapůl tunovej kolos 80 po hrbolatým písku a pak vší silou trhne volantem a hamtne na brzdu, že by třeba jako měl dostat smyk. Ani prd. Nikdy jsem ho nedokázal vyvést z míry, vždycky zastavil, zatočil nebo se rozjel tak, jako bych s ním odjížděl na suchý silnici z tanečních. Jednou už jsem si myslel, že jsem ho dostal, když jsem s ním šplhal na písčitou skálu a už to dál prostě nejelo. Tak jsem zastavil, že si ho v tý faux-paux situaci vyfotim. Pečlivě jsem to zabrzdil a vystoupil. To jsem neměl dělat. Né že by mi to auto ujelo ze skály, to já jsem se svez kus po zadku a měl jsem velký problémy se po tý skále vyšplhat zpátky ke dveřím! Prostě to vyjede víc, než je člověk schopnej normálně vyšplhat po čtyřech. Nakonec se mi podařilo na ten skálokopec v poušti vyjet a chtěl jsem si to auto na vrcholu vyfotit zespoda, jak to tak bývá k vidění v reklamách na teréňáky. Bohužel jsem nebyl schopnej slézt tu skálu dolů. A navíc jsem dostal strach, že tohleto se tim autem dolů sjet nedá. Nahoru to šlo blbě, ale dolů se mi to prostě převrátí. A budu to splácet do smrti. Sice jsem si připlatil pojištění, ale pochybuju, že se vztahuje na horolezení:).
Nakonec to sjet dolů bylo ještě jednodušší, než to vyšplhat. Prostě jsem tam dal krátkou jedničku a pomalu to sjel. Ještě jsem si stihl vyfotit výhled čelním oknem. Byla už asi půlnoc, ale něco tam vidět je. Samozřejmě z fotek neni poznat sklon, tak to zdaleka nevypadá tak hrůzostrašně.
Druhej den jsem vyprávěl Rae, jak jsem řádil v poušti a jak se mi to líbilo a ona že má pro mě něco ještě lepšího. To jsem si teda nedokázal představit, ale měla pravdu. Motorka se čtyřma kolama, vyrobená specielně a pouze pro řádění v terénu sice nemá kožený sedačky a stereo, ale zato váží jen pár kilo a tak s polovypuštěnejma kolama vyšplhá ABSOLUTNĚ všude.
Začátek byl krušnej. Ona že bude řídit, ať si sednu za ní. Motorka je to jednomístná, nechtěl jsem se na ní příliš tlačit (přeci jenom má patnáctiletou dceru a byl u toho její manžel:)), tak jsem si sednul dost dozadu na nosič. Což přeneslo těžiště ze středu do zadu a na první téměř kolmý skále, kde mi Rae chtěla předvést jak to pěkně šplhá, se nám to převrátilo. Takže ještě než jsem vůbec držel řidítka v ruce, už jsem měl krvavý odřený obě ruce po lokty:(. Byl jsem ale hrdina a jelo se dál močálem černým, kolem bílých skal. Když se mi konečně dostaly řídítka do ruky, hned jsem věděl, jakou hračku budu chtít od maminky k příštím Vánocům. Čtyřkolku Honda 350, pouštní úprava, mami:).
V noci jsem vzal ještě Jeepa na projížďku pouští, pučil jsem si svoje nejoblíbenější CD všech dob, U2-Joshua Tree, který se do Joshua Tree národního parku náramně hodilo. Ráno jsem bohužel zjistil, že mi ty kaktusy pořádně poškrábaly tu zelenou metalízu. Takže jsem si zase představoval, jak to budu do smrti splácet. Naštěstí to šlo umejt.
Zbytek tejdne už bylo víc práce než srandy, ale ježdění Jeepem jsem si pořád užíval, i když už jenom po dálnicích a ve městech. Celkem jsem s ním nalítal cca 1000km... Ach jo... Ted uz mi tohle nepripada zas tak sqely: