Život v USA 2000-2001

V letech 2000-2004 jsem žil v San Francisku v Kalifornii. Protože jsem tam pracoval jako IT Director, neměl jsem na pořádné cestování moc čas, nicméně jsem alespoň průběžně sepisoval důkazy, že USA je docela slušný Kocourkov:-)

Přestěhovat se na jiný kontinent hned po vejšce byl z hlediska kariery super nápad, ale naučit se tam žít zas tak jednoduché nebylo. Když člověk pochází z malé české kotliny, kde 99.9% lidí jsou bílí Češi, co se narodili bílým českým rodičům, moc tolerance si ssebou do života neveze. San Francisco mi umožnilo procitnout. Ten český pocit, že všechno umíme a tudíž děláme nejlíp na světě a kdyby nás nebylo tak málo tak už dávno všem vládneme, mi začal připadat čím dál tím ubožejší.

Typické české pohrdání Američany proto, že jedí hamburgery a nevědí jaké je hlavní město Čech se tu vyskytuje pořád. Čím déle člověk v Americe žije, tím je tento pohled směšnější. Kolik Čechů ví, jaké je hlavní město Idaho nebo Iowa? A guláš nebo ovar taky nepatří mezi světově uznávané kulinářské legendy...

Prakticky celé 4 roky jsem sepisoval všechny absurdity a zajímavosti co jsem po USA zaregistroval. To jsem ovšem netušil, jak absurdní mi bude připadat malý český zkorumpovaný Kocourkov po návratu domů. Jak řikám, žít v cizině člověku dost otevře oči, umožní trochu více objektivní pohled na věc a nadhled. V xenofobních Čechách by to mělo být bráno jako povinná součást vzdělání.

Jelikož posledních cca 5 let buď vedu, nebo pracuju ve velmi mezinárodních teamech, nedělám si moc velké iluze o české pracovitosti či chytrosti ve srovnání s mnoha jinými národy...

Takže níže výběr zajímavostí z USA chronologicky, tak jak se mi postupně měnil despekt v respekt k této ekonomicky úžasně efektivní zemi. I když posledních pár let to spíš vypadá jako Římská říše těsně před svým pádem:)

Protože jsem nemohl sehnat práci. Dal jsem se tu na solidní podnikání, normálně jsem si dal inzerát do novin, že jako dokážu spravit jakejkoliv počítač nebo naučit s ním zacházet a teď jezdím po lidech a za 30$ na hodinu jim spravuju picitace. Je to docela sranda :)

Naposledy jsem vytvořil celou síť pro zazobanou rodinku, maj pevnou linku na Internet (něco tak rychlýho jsem vŽIVOTĚ NEVIDĚL!!! 3MG soubor stáhnutej za 22 vteřin!) Potřebovali sdílet to připojení, tak jsem nakoupil síťovky, kabely, router a všechno to dal do kupy. Nejhorší na tom bylo, že chtěli ty kabely natáhnout pod barákem, tak já hlup řek, že v pohodě, jelikož jsem si myslel, že maj sklep. HOVNO LEDA! Byl to jenom prostor pod podlahou, mezi základama a podlahou cca 40-60cm prostoru, jak kde. Tma, několik milimetrů prachu a pavouci. Nedalo se tam ani lezt po kolenou, jenom plazit s baterkou. Nicméně jsem tam hrdinně vlez, doplazil se do jednoho rohu, všude pavouci, dráty, trubky vod odpadu, pavučiny, prostě pohoda, tam jsem drapnul ten kabel a proplazil se pod celým barákem přes tři místnosti do druhýho kouta baráku no a tam jsem samozřejmě zjistil, že do ty předem vyvrtaný díry mi chybí cca 40cm kabelu!!! Cely to plazení trvalo cca 40 minut a na prd. Tak jsem se vyplazil ven, vyvrtal tu díru blíž a vlez tam znova a bylo. Zbytek už pohoda. Ani jsem nevěděl, že umím konfigurovat router:).
Musím si to hned napsat do životopisu:)

Taky jsem nakoupil jsme nějaký levný notebooky, který teďka prodávám na inzerát a navíc jak hodlám opravovat lidem ty počítače tak potřebuju akorát mobila.
Tak jsem si šel koupit mobila, ale voni že prej musím mít social security number, což jen něco jako rodný číslo, který tady každýmu američanovi přidělej. Což nemám. Tak prej že mi to můžou prodat, když budu mít Californskej řidičák. Tak jsem si šel udělat řidičák. Stojí to 12$, nejdřív test a pak jízda. Tak jsem se objednal na dopraváku, dojel tam, vystál frontu na pořadový číslo, počkal až na mě přijde řada, pak jsem zjistil, že neberou kreditky, tak jsem došel do bankomatu, vystál frontu u vokýnka, vyplnil formulář, vyzkoušeli mi zrak (ženská u vokýnka uměla anglicky asi tak jako já:)
, poslali mě do další fronty, tu jsem vystál, tam si mě vyfotili, dali mi test, ten jsem tam napsal, vystál frontu jako prase, černoch mi to opravil, zjistil že jsem uspěl (5 odpovědí z 36 mohlo bejt špatně, já jako obvykle měl přesně pět špatně:) tomu já říkám naučit se toho tak akorát:) Akorát, že jsem neměl čas se to učit. Blbě jsem měl třeba že povolená hranice alkoholu v krvi je 0.8 promile, a že blinkr na dálnici se musí dát 5 vteřin před přejezdem do jinýho pruhu a ne 3:)
No, takže si napsali do počítače, že jsem uspěl a pak ten černoch říká: My vám ten řidičák nemůžem vydat, když nemáte social security number!\" Tak jsem mu vysvětlil, že si připadám trochu jako v kocourkově. Přestože za mnou bylo ve frontě asi patnáct lidí, nervózních jak to napsali, tak mi trpělivě vysvětlil, že musím na úřad, kterej ty čísla přiděluje, podat si žádost, voni mě prozkoumaj, zjistěj že nemám nárok na přidělení toho čísla a pak mi vydaj potvrzení, že nemám nárok. S tím potvrzením pak k nim přijdu, voni si ho vezmou, pak mě nechaj udělat testovací jízdu (to bude sranda:)
Asi to někde votočím smykem na ruču:) a pak mi ten řidičák pošlou poštou:) No zkusím to...
Takže jsem si došel na ten další úřad, vystál 2.5 hodiny frontu, pak mi holčina vytiskla tři řádky z počítače, poděkovala za trpělivost a hotovo. Potvrzení, že nemůžu dostat potvrzení, že mám social security number mám v kapse! Tak jsem to odvez na dopravák a voni že si teda můžu udělat test \"behind the wheel\", čili \"za kolem\", čili za volantem.
Musel jsem čekat asi měsíc. Tak jsem tam přijel, vystál dvě hodiny frontu, pak nastoupila fešná černoška, vyzkoušela mě kde jsou blinkry, stěrače a tak a vyrazili jsme. Za první křižovatku mě nechala zastavit u chodníku, furt si něco psala a říká: \"back-up\". Věděl jsem, že back-up znamená zálohování (počítačovejch dat), ale nějak mi to nedávalo smysl v autě. Tak jsem se teda zeptal, co jakože mám dělat a vona říká \"straight backup\" a ukázala palcem dozadu. Došlo mi, že zálohovat se nebude a že mám asi couvat. Myslel jsem, že jsme jako zastavil moc daleko od chodníku, tak jsem teda couvnul blíž k chodníku. Pak jsme se vrátili zpátky na dopravák a vona říká, jesli jsem jako trénoval na tu zkoušku. To mi trochu vyrazilo dech, nevěděl jsem, jestli jí mám říct, že řidičák mám jedenáct let, měl jsme cca 60 aut a najezdím cca 50 000km ročně. No a jak tak zmateně mlčím, tak mi podala ten papír a řekla, že prej mám ještě dvě šance:) Normálně mě VYHODILI z řidičskýho testu!!!:) Že prej jsem měl u toho chodníku couvat pořád rovně a ne se k němu blížit:)
Takže musím se znova objednat a někdy na konci ledna couvat rovně:)
Taky jsme byli s Jefákem na aukci a koupili jsme pět aut. Jedno pro mě, jedno pro něj, jedno pro kuchařku na lodi a dvě jen tak, protože byly děsně levný:)

S bydlením je to tady dost těžký, všechno je drahý jako prase. Zatím bydlím na lodi. Sháním něco rozumnýho.
Chystám se tedka na dva velký vejlety, jeden do Utahu, kam jsme pozvaný na Thanksgiving a pak do West Virginie, kde má Jefák stěhovací nákladák, kterej potřebuje dovezt do SF a to bude můj úkol! Je to přes celý státy, tak to bude celkem prdel:)
No a na Vánoce jsme zase pozvaný do LA k Jefákovymu bratrancovi, takže pohoda

Ještě jsem si vzpoměl na jednu příhodu, která zároveň vysvětluje, proč mám v hlavičce mailu John Koran. Posílal jsem různé svoje životopisy do firem, který hledali počítačový \"experty\". Dostávalo se mi odpovědí typu: \"Dear Mrs Koran, we have chosen another aplicant for the position network administrator, bla bla bla... Čili něco ve smyslu Milá slečno Koranová, vopravdu vás nepotřebujem jako správce sítě:) Tak jsem pátral, co se děje, no a jméno Jan je prostě Jana. Takže teď už jsem tu John i písemně:) A nabídky se hrnou. Pak že tu maj rovnoprávnost, všichni toho maj plnou hubu... To je docela sranda, že jsem se stal objetí pohlavní diskriminace, ne:)

Na Vánoce jsme byli pozvaný od Jeffovo bratrance Steva k němu do Los Angeles. Má barák jako kráva na Manhattan beach, čili na pláži, s výhledem na more, luxusní čtvrt. Na naše Vánoce, čili 24.12. jsme jeli na návštěvu k nějaký Švédský rodině, podívat se na Švédský Vánoce. Že prej je to kousek, vyráželi jsme asi v sedum večer. No, podle všeho kousek je relativní pojem, bylo to cca 120km. Ještě luxusnější barák, se skálou, dvěma vodopádama, jeskyní a umělým jezerem (slovo bazén je pro to moc malý:)) Do ty jeskyně se dalo vplavat a vylezt tunelem na vrcholu ty skály.
Bylo tam cca 40-50 lidí, všelijak se veselili chlastali a pak byla žranice. Na dvouch maxistolech bylo spousta jídla, všichni byli svolaní, utvořili jsme kruh, chytli se za ruce a pak se něco zpívalo. Asi motlitba nebo co, my neznabozi jsme jenom naprázdno klapali klapačkama. Káča možná vydávala nějaký melodický zvuky, myslím:))
Když se dozpívalo, všichni se vrhli na ty haldy jídla a nandavali si to na talíře. Z toho plyne, že to byly Švédský stoly. A taky z toho plyne, že jsem tam byl za magora, když jsem z toho užíral před tou motlitbou:)))
Když se všichni přecpali, přišel Děda Mráz. Totiž, co to kecám, málem jsem zapomněl, že musím skrývat své vychování v komunismu, komunismus totiž tady má myslím horší význam, než fašismus nebo lidožrout:)) Čili přišel Santa Klaus Václav a vnutili mu asi čtyři pytle od brambor plný darů. Každý vyvolaný dítě muselo přejít přes celou tu místnostt velikosti volleyballovyho hřiště, sednout si tomu dědkovi na klín a poděkovat. Zaplatpanbu jsme nic nedostali.
Když bylo rozdáno, děti zmizeli, zhaslo se a za chvíli za zvuků jakýsi legendy se ty děti vrátily, měly na sobě bílý hábity a na hlavě svítící svíčky do kruhu. Rozdávali nějaký cukroví. Asi nějakej Švédskej zvyk, či co.
Pak jsme jeli zpatky k bratrancovi. Jsou to desny, ale desny chlastaci, potkal jsem se s nima uz kdysi v Italii. V tom baraku maj dokonce bar. Ne jako takovou tu malou skrinku v obyvaku, ale normalni regulerni bar s drevenym barovym pultem ccca 3 m dlouhym, barovy stolicky, stovky sklenic u stropu, sejkry a desitky alkoholu na long-drinky, stolni fotbal!!! ( takovej ten jak jsou na stanglich panacove a mezi nima lita kulicka:)), kresla a gauce, televizi atd., proste regulerni bar. Takze tam se samozrejme do rana chlastalo, a kdyz rikam do rana, tak myslim do osmi do rana. Pak vstali deti, takze Steve vzal dceru nekam do zabavniho centra zahrat si s ni nejaky hry na automatech a zbytek sel spat. Pil jsem nejdriv u tech Svedu Martini (coz v americkym podani neni ten sladkej lepihub, jako u nas, to cca 2 deci vodky, led, oliva a kavova lzicka Martini!) no a v \"baru\" jsem presel na Cosmopolitan, coz je zase vodka, nejakej divnej chlast barvy skotsky a brusinkovej dzus. V zivote jsem predtim nevidel brusinkovej dzus, ale co jsem tady, furt ho piju s vodkou. Protoze mistni pivo stoji za... No a jak mi asi bylo rano, ze?
Venku bylo děsný vedro, tak jsme se šli projít na pláž, že se vykoupem. Pár lidí se tam koupalo (absurdita na Štědrej den a na Štěpána, což?), jenže mě bylo tak zle, že jsme to vzdali.
Večer se zase sešlo cca 30 lidí a zase byla děsná večeře. Tentokrát jsem se podílel na jejím \"vaření\", dokonce můžu říct že téměř z 50ti procent. Sedli jsme totiž do auta a dojeli pro objednaný dva krocany a tisíc dalších ingrediencí připravenejch přímo ku sežrání:)) Takhle se tu vaří na Vánoce. Teda u těch, který na to maj, asi.
Jo a dary, ty se rozbalovali už po obědě. Teda po obědě, to je kravina, protože kromě mě s Káčou tady každej jí jen jednou denně, což mě zabíjí. Čili dary se rozbalovali po poledni. Největší haló způsobil Jeffák, kterej koupil svojí novy o 17 let mladší milence cca 11 komletních oblečků. Kompletní znamená od bot, kalhot či sukně, blůzy až po kabát a šperky, vždycky všecho dohromady aby to ladilo. Já dostal solidní koženou bundu (bodejť by se mi nelíbila, když jsem si ji sám vybral:)) Chtěl jsem totiž zabránit obdržení křiklavě červený bundy s ragbyovejma nápisama jako jsme dostal minule:)) Tentokrát se mi navíc podařilo koupit Jeffákovi stejně hodnotnej dar, takže pohoda.
No a po večeři se samozřejmě zase děsně chlastalo až do rána v baru.
Kromě toho, že jsme zažili dost zajímavý Vánoce, obdrželi jsme další zajímavý pozvání na Silvestra. Stevova žena Laura je totiž právnička (to Steve taky) a jeden z jejich klientů Mon Sir Parvizia Azad z Iráku) je děsnej hráč v Las Vegas. No a když člověk hodně utreací v Las Vegas, časem si vyslouží tzv. zlatou kartu, což znamená, že má zadarmo hotel, limuzínu, jídlo, pití, časem i letadlo do Las Vegas no a posléze i ty samy výhody pro svoje známy. Vono když člověk prohraje za noc 7000 dolarů (280 000Kč) a stane se mu to několikrát za rok, bodejť by ho tam nechtěli zpátky, ze? Čili my jsme se stali těmi známými.
Měli jsme k dispozici pokoj, tzv. Sweet v hotelu Mirage v Las Vegas a to už od pátku 29.12. Bohužel, Káča je zaměstnaná u otrokářů, který jí teda laskavě dali jeden den volna na Vánoce, kterej si ovšem musí napracovat!! (normálně pracuje 12h denně, teď musí 13!), ale už jí nedali volno na Silvestra. Čili Jefák letěl v pátek večer, my jsme odjížděli autem až v sobotu večer. Do Las Vegas je to bratru 918.4km (vypočítáno na Yahoo directions, poskytující přesný instrukce kudy kam jet), což by nebylo tak hrozný, kdyby to bylo někde v Evropě. Jenže, tady v ty divný zemi, kde maj všichni obrovský, silný, bezpečný auta, kterejma by se dalo jezdit 200km/h, všude super dálnice s třema až šesti pruhama, tak tady v ty zemi maj omezenou rychlost na dálnici na ubohejch 104km/h!!!!!:(((( (65mil/h). Výjimečně v poušti na 70mil/h (112km/h). No a pokuty a počty policajtů jsou tu tak děsný, že si skori nikdo netroufne jet víc. Já už vůbec ne, kdy nemám zaplacený pojištění na auto (vono totiž stojí cca 200$ (8000Kč) měsíčně...) Takže jsme se těch 950 nebokolik kilometrů museli trmácet touhle hlemejždí rychlostí. Konečně jsem pochopil, co je to frustrace. Zrovna já... Musel jsem si podložit plynovej pedál cihlou, tou cihlou, kterou jsem vždycky dával NA plyn, ne pod něj:((( Jednou někdy ve tři ráno jsme to nevydržel a uprostřed prázdý dálnice v poušti, kde bylo vidět cca 485 km dopředu, jsem to pustil na 95mil/h. Připadal jsem si, jako když právě vykrádám banku, nebo tak nějak:)) Smích mě ale přešel, když jsem uviděl ceduli \"Speed checked by aircraft\" čili něco jako \"Máme radary i v letadlech\" a pár minut nato jsem uviděl vrtulník nad dálnicí:((
Do Vegas jsme dojeli celkem v klidu cca v osm ráno. Našli jsme hotel (bodejt by ne je to jeden ze tří největších a nejluxusnějších v Las Vegas, má 2512 pokojů, casino, bazén, několik hospod, spoustu krámů, čtyři bazény s delfínama!, bílýho tygra (měli dva, ale ten jeden jim toho druhýho sežral! Vážně! Byl to dost průser, protože bílej tygr je jeden ze 24 nejohroženějších zvířat na světě!). Našli jsme recepci a já jsem se tak soustředil na to, abych vypadal jako že sem patřím (sako, černá košile, černý kalhoty, kamenej výraz, černý brejle:), že jsem si ani nevšim, že za tou recepční, to nejni tapeta, ale cca 10 metrů dlouhý dva metry vysoký akvárko plný ryb, včetně třech cca 60-80cm dlouhejch ŽRALOKŮ! Recepční mi v pohodě akorát podala mapu! hotelu, popsala mi cestu k výtahům, já vzal sekeru, jídlo na tři dni a vyrazili jsme:)) Prošli jsme po mostě přes řeku, pralesem kolem vodopádů, pak kolem hospody v palmovým háji a nakonec skrz casino k výtahům. (tady v ty větě nejni ani slovo vymyšlený nebo přehnaný, lobby toho hotelu má rozměry menší vesnice a fakt tam maj prales, vodopády, most a živý palmy!!!) Výtahem jsme vyjeli do 14 patra, náš pokoj byl na rozhraní severního a západního křídla hotelu. Vešlo se do přijímací místnosti s barem, (asi jako u Steva v LA), kuchyní a záchodem, televizí, několik stolů a gaučů. Dál se dalo projít do první ložnice, zase s televizí, která se elektricky zasouvala do pelesti postele, obrovským oknem s výhledem na centrum Las Vegas, pak s koupelnou rozměrů mojí kuchyně v Tunce, dvě umyvadla, spousta zrcadel, vana s vířivkou (spíš menší bazének), sprchovej kout rozměrů normální koupelny, záchod a tak, všechno jakože ve zlatě.( pravý zlato stejně nepoznám. Na stole vyrovnaný spousty ručníků všech velikost a tvarů, šampony, kondicionery, pěny na holení, kartáčky a pasty, prostě všechno, co si člověk obvykle zapomene doma.
Druhá ložnice byla podobná, akorát tam byla větší televize, dvě manželský postele, o něco menší koupelna se záchodem a stejně velký okno se stejným výhledem. Suma sumárum, většina lidí nemá zdaleka takhle vybavenej byt... Cena za noc-750$ (30 000Kč...) Pro nás zadarmo, nebo spíš na účet hotelu, a to včetně jídla a pití, který jsme si nechali nosit samozřejmě na pokoj. Čili snídaně o šesti chodech a tak:))) Takže to bylo krátké vysvětlení, proč je důležitý mít dobrý známý:)) Mimochodem Mon Sir Parvizia první noc prohrál 7000$ a druhou noc zase asi 9500$ vyhrál. Jak dopad poté už nevím. Bydlel v jiným hotelu i se svejma manželkama a čtyřma dcerama.
Na Silvestra večer jsme se sešli všichni u Steva na pokoji a rozdělili jsem se. Někdo šel na show do Ceasars Palace (casino přes ulici), někdo na show do Mirage (náš hotel a casino) a my s Janice, Brionem a Andrewem (další Jeffovo příbuzný) jsme vyfasovali jednu z těch karet-zázračnic a vyrazili jsme na luxusní večeři. Dali jsme si archivní víno, já si dal humra a nakej speciální biftek, nějaký předkrmy a tak. Celkem 315$ (12 600kč). Dysko, který se tady dává 15-20% z ceny, bylo teda přes 60 dolarů, navíc jsme museli ještě dvackou uplatit toho uváděče, aby pro nás našel volnej stůl, takže přestože večeři jsme měli na účet hotelu na tu zázračnou kartu, dysko jsme museli zaplatit z vlastní kapsy. Za normálních okolností bychom asi tolik neutratili za celou večeři a tohle bylo jenom dysko:))
Vo půlnoci byl děsnej hovnostroj, lidi na ulici jak much, doprava naprosto zastavena, lidi řvali, no prostě První máj jak vyšitej.
Ještě jsme pak všichni dohromady zachlastali v baru v casinu, s Káčou jsme pozorovali ženský , který tady chodili v naprosto letních odvážnejch modelech (však taky bylo přes den sluníčko 20-25, v noci pořád tak 15-20 st.) no a pak asi ve tři jsme umřeli do postele. (Není divu, když jsme celou včerejší noc strávili na dálnici...)
Rano se vsichni vypakovali a vypadli na letadlo, my jsme si s Kacou jeste uzili velky koupelny a postele a pornokanalu, pak jsme se taky vypakovali, navstivili delfiny, bilyho tygra, casino Venetia (cili Benatky), kde maj cely prvni patro hotelu postaveny ve stylu Benatek, cili falesna modra obloha, ulice, baraky, reka s vodou, po ktery jezdej gondoly, clovek by vazne uveril ze je v Benatkach. Lidi korsujou, nasedaj do gondol, nakupujou. A to vsechno v prvnim patre hotelu... Sice je to tak kilometr ctverecni, cili cloveku to nepripada jako budova... Proste americky zvrhlici:)))
Cesou z města jsme si ještě natočili Eifelovku, kolem Ceasars palace to zase vypadá jako ve starým Římě, před casinem Treasure Island (Ostrov pokladů) se zase postřílej dvě pirátský lodi a to ve skutečný velikosti a s živejma dvaceti pirátama, jedna z těch lodí se dokonce normálně potopí... Docela sranda. Všechny tyhle atrakce jsou zaplaceny z peněz těch, který jezděj do Vegas utrácet tisíce. Já jsem prohrál 75 centů, čili že mě to asi nemaj:))
Cesta zpátky už zas taková sranda nebyla. Nebyli jsme jediný, kdo se rozhod odjet z Las Vegas prvního ledna odpoledne, takže prvních sto mil na dálnici trvalo pět hodin. V tu chvíli jsme si říkali, že by se asi za těch 120$ vyplatilo letět, jenže chyba lávky! Jeffák mi teď vyprávěl, že měli odletět z Vegas prvního v jednu, ale odleteli až druhýho v sedum ráno, a to jenom do Los Angeles, kde měli dalších 13 hodin prodlevu, takže ti starvili u Steva v baráku, kterej ale byl ještě v Las Vegas (kupodivu plánované) a pak se potkali na letišti když Steve přilítal z Vegas a Jef odlítal do San Fransisca. Trvalo mu to 36 hodin, čili přestože měl odlítat o pár hodin před náma a let trvá cca 55minut, dostal se do San Francisca o 15 hodin pozdějc než my:))) Když jsme cca před měsícem leteli do Vegas, tak to mělo taky zpoždění, ale jenom asi pět hodin a ne dva dni:)))
Jeffak si nedavno vzpomel, ze si asi pred trema rokama koupil videokameru a nikdy ji nepouzil. Vazne jsme ji nasli a bylo na ni 3.5minuty zaberu:)) Tak jsem ji dal do kupy a vzal ssebou do Vegas, takze mam nejaky zabery... Mozna z toho vyberu nejaky zajimavy momenty a nacpu to do pocitace a rozeslu mailem, nebo tak...

Už se zase cejtím jako doma, potřeboval bych totiž, aby měl den cca 45 hodin, abych všechno stihnul. Dal jsem si jeden inzerát, že jako opravuju počítače a moc lidí se mi neozvalo. Jenže ty co se mi ozvali, tak pro ty pracuju do dneška, nebo mi volaj jejich známý, že jako slyšeli že... a že by teda taky jako něco potřebovali. Navíc mám solidní zdroj na levný notebooky, takže mi zase volaj lidi, že jako ten a ten má vode mě počítač a že by taky jako chtěli a tak. No a ještě ke všemu ještě z dob, kdy jsem sháněl práci, se mi ozval majitel čtyř nemocnic, že jako potřebuje někoho, kdo by se mu staral vo všechny počítače a síť a Internet a tak. Takže ten mi shání pracovní povolení a než ho sežene, tak chce abych tam pracoval jako konsultant. Navíc mě odchytil jeden majitel firmy obchodující s vínem (například Boujoleas ročník 1900, cena lidových 175 000$ (7 000 000Kč!!), to má vážně na skladě, můžete se podívat na www.finewinesint.com!), že by jako měl pro mě práci v jeho byznysu.
No a samozřejmě jsem neodolal, navštívil aukci aut, čili mám zase dvě dodávky, jednu malou hondu, jednu velkou ameriku a prodal jsem dva jeepy...
Takže jako obvykle toho mám víc, než se dá stihnout a nevím na co se vykašlat...

Tak jak je to tady v pohodě s normálníma telefonama, tak to tady stojí za houby s mobilama. Normální telefon člověku zavedou do druhýho dne a pak to stojí 7$ za měsíc. Všechny místní hovory jsou zadarmo (místní hovory znamená oblast velká asi jako Praha a střední Čechy) a ostatní hovory po Maerice jsou za 5 centů za minutu.
Zato z mobilem je to šílený. Zpočátku to znělo dobře, akorát jsme se divli, proč tak málo lidí má mobila. Za 29$ měsíčně nabízej 500 minut zdarma, což je počítám levnější než u nás. Jenže: Platěj se i příchozí hovory, a to ne od okamžiku, kdy člověk začne mluvit, ale od prvního zazvonění. Počítá se jen po celejch minutách. Odchozí volání se paltí od okamžiku, kdy člověk začne vytáčet číslo. Volání do schránky to samý. Z těch 500 minut je jen 250 ve dne, ostatní v noci. Pokrytí signálem je naprosto zoufalý, takže přestože každej mobil tu má vysouvací anténu jak blázen (připadám si jak radiovůz), ztrácej se hovory i uprostřed města, budovy či předměstí ani nemluvím. SMSky sice jde odesílat, ale jenom přes Internet, takže celou dobu, co ji člověk píše, se mu počítaj minuty. No a když už mi ty minuty dojdou, tak mě pak stojí každý zazvonění telefonu a každá minuta 49centů:(( Prostě sto let za vopicema a ještě drahý jak prase... Zlatej Paegas, vo Oskarovi nemluvě. Jo a ty prašivý SMSky jdou odesílat jenom na telefony toho samýho operátora. A kdo nedostal tu příhodu, proč jsem si vybral právě tohodle operátora (social security number, řidičák atd...) tak si vo ni napište.

Má každej. Jeffovo tátovi je 72 let a chodí tedka na kurs počítačů, aby ho naučili s tím \"Internetem\" Všechno se děje po Internetu. Když něco potřebuju koupit, zařídit, zjistit, sehnat, prodat, všechno na Internetu. Přes modem potelefonu je to zadarmo, kdo chce rychlej Internet, má ho přes kabelovou televizi. Stojí to sice 40$ měsíčně, ale je to něco ÚŽASNÝHO!! Pro znalce: potřeboval jsem stáhnout 13MGB driver, trvalo to přesně 27 vteřin! Žádná cache nebo tak, prostě přímej download. Pro neznalce: To samý přes modem by trvalo cca 1.5 hodiny...
BTW, kdo máte u počítače mikrofon? Chtěl bych zkusit Netmeeting hlasem...

Všechno je to vymyšlený tak, aby mohl řídit i ten nejdebilnější černoch (antirasistům a chytřejm černochům se tímto omlouvám). Čili neexistujou žádný pravidla. Žádný hlavní a vedlejší, žádný přednosti, žádný pravidla. Značka \"Hlavní silnice\" vůbec NEEXISTUJE! To by se to přece museli naučit, že jo. Takže každá křižovatka má budto semafory, nebo stopky na VŠECH příjezdovejch cestách! Čili situace: Jedu po široký silnici ve městě, u nás evidentně hlavní. Dvě hodiny ráno, nikde ani auto. Vidět kilometr dopředu, kilometr doprava, kilometr doleva. Co já musím udělat? Zastavit na stopce! Každejch cca 50 metrů, kvůli každý blbý malý uličce zprava či zleva. Levou nohu od spojky už mám dvakrát tak velkou, než pravou. S příštím autem už se přizpůsobuju američanům, beru jenom automaty. No a aby toho nebylo málo, tak čas od času je k vidění křižovatka, kde ta stopka je jen na třech silnicích ze čtyř. Takže normálně to funguje tak, že kdo dřív přijede na křižovatku, ten dřív jede. (samozřejmě že se to těžko posuzuje, takže lidi na sebe různě mávaj, pouštěj se a tak a všechno trvá šestkrát tak dlouho...) No a když tam ta jedna stopka není, tak si člověk myslí, aha, já tu byl dřív, tak jedu a najednou se zleva přiřítí někdo, kdo tu stopku nemá... Nevím jak je to možný, ale funguje to a nehod je tu vo hodně mín, než v Praze nebo jinde. Voni ty stopky totiž tu dopravu tak zpomalujou, že se vlastně nikdo ani pořádně nerozjede... Navíc dálnice jsou tu všude, takže se vyplatí když jedu z lodi do krámu, což je asi tak jako z Václaváku na Staromák, tak se mi vyplatí najet na dálnici a hned z ní zase sjet, protože na těch 600 metrech se tím vyhnu asi šestnácti stopkám:))
Vo limitu na dálnici 105km/h už jsem mluvil...
Legální obsah alkoholu v krvi je tu: podržte se 0.08 promile! To budou počítám tak čtyři velký piva... Řídit se smí od šestnácti, chlastat od 21.

Pijou se tu hlavně mixovaný nápoje, jako třeba Cosmopolitan, návod viz výše. Americký piva jsou děsný, ale všude se tu dá koupit Plzeň v lahvi, občas i točená. A úplně všude holandskej Heineken, kterej se taky dá pít. Bohužel malý pivo v hospodě stojí 5-6$ (200-240Kč):(((

Založil jsem si tu konto, protože všichni tu platěj šekama, s reálnejma penězma se tu moc neoperuje. Dva dni jsem nemoh rozměnit stodolarovou bankovku, všude radši vezmou kreditku i třeba na zaplacení sirek, než by se srali s drobnejma. Lidi mezi sebou si platěj šekama, šek se dá proměnit na peníze bez poplatku jenom když má člověk konto. Tak jsem si ho zadarmo založil a zadarmo mi přišla do tejdne kreditka poštou. Na kontě sice není žádnej úrok, ale ty tři procenta co dávaj v Čechách při osmiprocentní inflaci...

Jakozto pristehovalec se tu cejtim naprosto v pohode, protoze tady jsou v podstate vsichni pristehovalci. Za celou tu dobu co jsem tady, jsem potkal jenom jednoho cloveka, co se narodil v San Franciscu. Ostatni jsou bud z jinyho kouta USA nebo jinyho kouta globusu.

To je tady pohoda. Vobčas. Bohužel tu maj všeho tolik, že když si chce člověk koupit podělaný bramburky, tak se musí rozhodnout před regálem cca 25 metrů dlouhym, kde jsou různý druhy bramburek ve čtyřech patrech. A tak je to se vším. Zase jsem tu ale sehnal poprvy v životě džíny, který jsou mi trochu dlouhý a přitom úplně akorát v pase a pre prdel. Neuvěřitelný. Normální čísla jsou tak 28x28, 30x30x 32x32 a já sehnal 31x34, přičemž to první je tloušťka a to druhý dýlka:)) Teď už mám pořádnou koženou bundu a k tomu pevný černý džíny čili už mi chybí jen ta motorka. Kde jinde by si měl člověk pořídit motorku než v zemi, kde je lednu 20 nad nulou a sluníčko celý dni?
Zpátky k nakupování: Cokoliv si tu člověk koupí, může zase bez udání jakýhokoliv důvodu vrátit! A fakt to funguje! Takže když pro někoho něco dělám, nakoupím všeho materiálu dvakrát tolik než potřebuju a zbytek prostě vrátím. No a nechám si to proplatit všechno:)) Ba ne.

Zkratku COWS zná jenom Jeffák a já. Znamená to California One-Way Street, čili Kalifornská jednosměrná ulice. Lidi v Kalifornii totiž nemaj sebemenší pocit, že by měli bejt někomu za něco vděčný. Příklad jedna: Joe- Jeffův kamarád, kterej byl s Jeffem v Čechách před třema rokama na Vánoce. Všude jsem ho vozil, bydlel u mě v Praze, stráví s našima a se mnou Štědrej den, dostal dárky, všechno jsem za něj platil a tak. Má byt v centru San Francisca, ve kterým si Jefák pronajímá pokoj. Než jsem si sehnal bydlení, chtěl jsem bydlet v tý místnosti. Jeffáka to stálo nějakýho ukecávání, aby mě tam Joe vůbec nechal přespat. Laskavě mi teda povolil 14 dní. Nakonec jsem tam byl asi dvě noci, ať si to strčí do ...
Příklad #2: S Káčou jsme nakoupili pro tu rodinu, u který pracuje dárky pro ně a jejich haranty snad za 100$. Já jim navíc spravoval počítače a zesítoval je, celkem asi 25 hodin práce. Zdarma. Co nám koupili k Vánocům voni? Hovno. COWS. Teda Káče dali CDčka s výukou angličtiny, ale to bych spíš považoval za útok či urážku, než dar. No těch darů jsme měli pro spoustu lidí, od kterejch jsme neslyšeli ani děkuju...

To jsem se zase rozkecal sakra. Z minulejch příhod z USA jsem dostal nějaký pozitivní odezvy, tak tohle je pokračování. Pokud někdo nechce další pokračování, stačí odpovědět na tenhle mail slovem UNSUBSCRIBE či STRCSITONEKAM a já mu to příště stejně pošlu znova:))
Počítám, že bych moh dostat na oplátku nějaký veselý příhody z Prahy, Ústí, Rakouskejch Alp, Austrálie, Indonésie či jiný části globusu, abych to jako nebylo COWS:)))

Tak jsem se zase po dlouhý dobe dostal k sepsání dalšího pokracování veselých príhod z natácení v USA. Protože si minule nekterí \"ctenárové\" stežovali na absenci hacku a carek, dal jsem si tu práci a uprostred anglosaského prostredí jsem si nainstaloval ceskou klávesnici. Jiní ctenárové si stežovali, že píšu, jak mi zobák narost, s címž ovšem nemužu nic delat. Tak nejdrív dve zásadní zprávy:
1.Mám práci 2.
Nemám vlasy:) viz obr: (komu to pripadá jako narcisismus, at se na nej nedívá)

ad.1 Mám v podstate víc práce, než se dá za 24x7 hodin týdne stihnout. Krome normálního zamestnání, jehož popis následuje, pracuju ješte pro cloveka, kterej obchoduje s archivním vínem (má taky kousky za 170 000 USD za láhev-chtel bych videt toho, kdo si po veceri dá flašku vína za bratru sedm milionu korun...). Nejdrív jsem ho jenom školil na pocítaci, ale ted už se rozhod zatáhnout me do jeho obchodu a nabídl mi víceméně zaměstnání. Zatim nevím co s tim
. Moje hlavní práce je ovšem jinde. Pro korporaci jedenácti menších nemocnic jsem byl najat jako MIS coordinator, což je neco jako koordinátor informacních systému. Abych mohl pro ne legálne pracovat, najali si právní firmu, která mi vyrídí speciální pracovní vízum. Zatim pracuju jako externí poradce, než to vízum vyrídej.
Popis práce:
Korporace má 7 nemocnic, ctyři administrativní budovy a cca 500 zamestnancu, to celý roztríštený po celý Kalifornii.(Kalifornie je velká asi jako půl Evropy) Me najali proto, že potrebujou všechny ty budovy (nejvzdálenejší je ode mne 600km) propojit do jedný velký pocítacový síte, aby všichni zamestnanci mohli komunikovat a sdílet data. Když mi to poprvý rekli, musel jsem se oprít o zed, aby me to neporazilo. Dneska už mám vetšinu propojenou a ani to zas tak nebolelo. V podstate jsem si posledních pár týdnu hrál s hracickama, se kterejma jsem si dycky chtel hrát (nejnovejší pocítace, servery, sítový vybavení, super rychlej Internet atd.) a voni ty hnupi mi za to ješte platej!J)) Už jsem za vybavení utratil cca 39 000 dolaru, což je slušnejch 1,5 milionu korun a to ješte nekoncimJ) Pracuju sice 10-12 hodin denne, ale vzhledem k tomu, že jsem placenej od hodiny a strašne me to baví, tak je to pohoda. A navíc me samozrejme vubec neplatej špatne, že jo... Porád me neprestávaj udivovat ty vymoženosti, jako treba že mi nekdo zavolá z Los Angeles (600 km daleko) že potrebujou nejaký zmeny na serveru, tak já reknu v pohode, sednu k pocítaci a na tu dálku to po Internetu udelám. A to klidne z domova z postele. Vcera v noci jsem treba konfiguroval mail server v Los Angeles, kde budou mít všichni zamestnanci e-mail. Jako druhou prílohu prikládám mapu síte, o kterou se starám. Všechno, co má tucnej rámecek jsem vybudoval vlastníma rukama:) Samozrejme, že si nevím rady se vším, ale naštestí dodavatel toho všeho vybavení je ochoten ke konzultacím, když už všechny knihy a info na Internetu zklamou. Nejžhavejším úkolem posledních dní je rozchodit aplikacní server, kterej umožní všem úcetním a financním z celý korporace pracovat po Internetu na jednom pocítaci, kterej mám já u sebe, a tím budou mít všichni vždycky maximálne cerstvý údaje, prestože sedej stovky kilometru od sebe. Navíc centrální skladování všech financních údaju... V administrativní budove, ve který mám kancelár (San Francisco-Oakland) je se mnou ješte pár dalších lidí, který pracujou pro celou korporaci. Muj jedinej nadrízenej a zároven majitel celý korporace sídlí v Los Angeles, což mi dává absolutní svobodu v tom, co delám. Von tomu co já delám, stejne nikdo jinej nerozumí (nekdy ani já ne), takže mi do toho nikdo nekecá. Tuhle jsem se na neco tak desne soustredil, že málem lehla celá budova popelem. O necem jsem desne premejšlel a jdu si do kuchyne udelat caj. Tak vezmu kelímek, dám do nej pytlík s cajem a strcím to do mrklovrnky. Je to taková moje finta, jak ušetrit cas cekáním na vodu. Odešel jsem neco delat a na ten caj zapomnel. Za chvíli cejtím desnej smrad, tak bežím do kuchyne, co ta prašivá mrklovrnka s tím cajem delá. V kuchyni už nebylo videt pro kour, tak jsem rychle vytáhl ten kelímek a hned jsem vedel která bije. Tak trochu jsem tam zapomnel dát vodu a ten kelímek zacal na sucho doutnat. Tak jsem ho sfouknul a vyhodil do koše a dal si tam novej. Tentokrát s vodou. Zase jsem se vrátil k práci, prece neztratím dve minuty cekání na caj. Za chvíli nová vlna smradu. Bežím zase tam a sekretárka už lila kýble vody do koše. Já jsem sice ten kelímek sfouknul, ale ten pytlík s cajem ješte doutnal... V tom koši byl plastovej pytel a ten se rozhod s tim doutnáním se opicit… Naštestí byl pátek odpoledne a do pondelka to vycuchlo. Akorát ta trouba je uvnitr trochu smradlavá... Naštestí už se neco podobnýho stalo našemu úcetnímu, tak se mi moc nesmáli:) Samozrejme se nedá všechna moje práce vyrizovat po Internetu a telefonu, takže když je nejhur, reknu naší sekretárce, ta mi objedná lístek na ptáka a druhej den ráno letim. Do Los Angeles je to jenom hodina, takže letím treba ráno tam, odpoledne zpátky. To co je blíž, objíždím autem. Další krok, na kterým, pracuju je vytvorení celopodnikovýho adresáre, kde by byli všichni zamestnanci, jejich e-mail, telefon atd. Každej by to pak mel mít ve svým pocítaci. Neuveritelne dotedka nic takovýho neexistovalo. No a v neposlední rade si hraju na umelce a vytvárím webový stránky pro celou korporaci, který jsou zatím na kocourkov.webpark.cz a behem pár dní už budou na ostro na www.starsinc.com. Kocourkov pak bude pro moje soukromý stránky, cili príští príhody i s fotkama už možná najdete tam. Tak to by teda stacilo, tedka nejaký obecný postrehy.

San Francisco obecne je jedno z nejbezpecnejších mest v Americe. Dokonce ani taxíky tady nemaj neprustrelný sklo mezi ridicem a pasažérama, jako všude jinde. Necejtim se tady o nic mín bezpecne, než treba v Praze. Jenom nekterejm ctvrtím je treba se v noci vyhnout. Jedinej zážitek spojenej s nebezpecím ale stojí za to: Byl jsem na jednom vrakovišti koupit baterku do auta a jak tam tak cekám v tom kanclu, prošel kolem me cernoch se sedackou v ruce. Majitel nic. Za chvíli prišel nákej jeho pomocník a ríká: \"Hele, tam ty dva s tou sedackou, ty platili?\" Majitel zarval neco sprostýho a oba vybehli ven, jako že je budou honit. Bohužel majitel mel zrovna v ruce mojí kreditku. Za chvíli zase jeden z nich vbehnul dovnitr a já myslel, že už to jako vzdal, tak ríkám jako desnej ftípek: \"Nekdy by to by chtelo pistoli, co?\" Von to pochopil tak, že mu nabízím svojí pistoli a ríká: \"Nepotrebuju, já mám svojí\" a už tahal nejaký šílený delo ze šuplíku a vybeh zase ven, skocil do auta, gumy zapískaly a byl v tahu. Naštestí ten druhej tam zustal a mel mojí kreditku. Radši jsem popad´ baterku a zmizel, cili pointa týhle príhody chybí. Jestli ho chytli a zastrelili, to už se nedozvíme.J

Obecne je to tady se vztahama mezi ženskou a chlapem úplne zvrácený. Príklad první, Alex, moje spolubydlící. Vyprávela mi, jak se seznámila se svým momentálním milencem. Stála takhle na zastávce v noci a videla tam nákýho sympatickýho mládence, tak za ním šla a riká: \"Hele, já musím tady kus pešky, nechceš me doprovodit domu?\" No a von teda chtel. Prej je to tady úplne normální, že ženská balí chlapa, obrácene by to asi bylo sexuální obtežování. Tohle kdyby udelala me, tak jsem stoprocentne presvedcenej, že je to kurva... A pritom je to milá chytrá holka. Príklad druhej, Jeff a jeho ženský. (Už jsem mel tu cest se seznámit se trema...) Nevím, jestli za to muže Jeff nebo ne, ale všechny tri byly ze zacátku desne príjemný a milý a postupem casu se z nich vyklubaly totálne líný mrchy, který z nej jenom cucaly prachy. Tak napríklad Michelle, se kterou chodí ted (mimochodem je mladší než já:-, Jeffovi je 43), tak ta pracuje tri dni v tejdnu po šesti hodinách, cili má prd peníze a co jsem tady, tak už se jí dvakrát rozsypalo auto. Vubec se nestydí zavolat Jeffovi, ten jí to odveze do opravny a zaplatí (poprvé 350$, posledne 390$). Druhej den Jeffák neco potreboval pomoct, tak ji volá a vona mu rekla, že bohužel už má jiný plány... Krome toho kdykoliv se videj, Jeffak samozrejme všechno platí (vcetne vejletu, hotelu, letenek, jídla, nakoupil jí hadru za cca 2-3000$) no a aby toho nebylo málo, tak si pokaždý rekne ješte vo peníze, aby jako nebyla bez penez… Nechutný. Podle toho, co jsem tu zatím zažil, jsem místníma ženskejma znechucenej. Emancipaci si vysvetlujou tak, že maj absolutní osobní svobodu a práva, ovšem za prachy chlapu... No asi jak si to kterej nechá líbit. Joeovi je 34 a dodneška je bez ženský, asi na ne nemá žaludek. Já taky ne.

Tak zase z jinýho soudku, hotely. Dycky jsem si ríkal, co udelaj v hotelu, když host zapomene vrátit klíce od pokoje. Preci nebudou dycky menit zámek. No a voni to maj fikane vyrešený. Budto maj místo klícu magnetický karty a pro každýho hosta tu kartu preprogramujou, nebo, pokud chtej zachovat zdání starožitnosti, tak maj jakoby normální klíce, ale místo zoubku to má zase magnetickej proužek. Takže ani nemám cerný svedomí, když jsem nedávno našel klíc od pokoje v hotelu v Las Vegas v kapse:)

Tak si predstavte križovatku ctyr ruznejch dálnic, po kterejch se fakticky 24 hodin denne hrne ctyri až šest proudu aut rychlostí cca 100 km/h. No a nekdo chce pokracovat rovne, nekdo chce doleva, doprava a tak a to ze všech smeru. Místo semaforu se teda postaví tuna mostu, nadjezdu a podjezdu a ve finále každej, at jede odkudkoliv kamkoliv, nemusí vubec ani pribrzdit. Má to pak celý nekolik pater a z letadla to vypadá zajímave. No a aby to nebylo tak jednoduchý, tak se to všechno muže dít i v centru mesta, prímo nad strechama baráku. Zespoda ty mosty vypadaj celkem divne, ale cloveku to rádne spraví náladu, když tim centrem prosviští kilo, místo aby stál pul hodiny na semaforech na Pavláku:)

Strucne-povinný rucení na malý auto v Kalifornii stojí 200-280$ (8000-11200Kc) MESÍCNE!!! (později se ukázalo, že s přibývajícími lety řízení v Kalifornii cena pojištění klesá geometrickou řadou)

Od zacátku tady sleduju výskyt místních prísloví a desne se bavím jejich podobností a rozdílností s tema našema:

\"Better one bird in hands then two in bushes\"=\"Lepší jeden pták v hrsti než dva v kroví\"

\"The coast is clear\"=\"Pobreží je cistý\"

\"Don\'t pull my leg\" = \"Netahej mě za nohu\"

\"Don\'t make ass of me\" - \" Nedělej si ze mě prdel\"

\"Be a Roman in the Rome\" = \"Bud Rímanem v Ríme\" (proto jsem ted John a ne slecna Jan)

\"You and dead rat in your pocket?\" = \"Jak my, ty a ta krysa co máš v kapse?\" Tohle nemá ekvivalent v ceštine, používá se to pro situaci, když nekdo treba rekne \"Umejem to auto\" a myslí sebe a toho druhýho, jenže ten druhej to rozhodne delat nechce,tak se jako diví \"Kdo my, ty a ta mrtvá krysa, co máš v kapse? No tak nevím, jestli jsem to dobre vysvetlil, furt tady na me mluví jedna krysicka.
\"Up and running\" = doslova \"nahore a bežící\" puvodne asi bežec, momentálne cokoliv co funguje, takže treba mluvím o svým pocítaci a reknu \"This guy is up and running\" což znamená \"Tenhle kámoš už funguje\" nebo tak nák. Jak to tak po sobe ctu, tak si ríkám, že tuhle pasáž ocenej asi jenom anglictinári. A buhvíjestli...

h4.Jednotky

To, že tady maj místo kilometru míle, místo litru unce a gallony, místo kil libry a místo stupnu celsia stupne Farenheita, to už jsem si zvyk. Ale pocítat spotrebu auta na to, kolik to auto ujede mil na jeden galon benzinu, to mi furt nejde. No a aby toho nebylo málo, tak jsem zjistil, ze tu nemaj ani stejný videokazety. Voni teda stejný jsou, ale to video se tocí jinou rychlostí (rychlost je asi v tuctech palcu za stoletíJ), takže ta videokazeta, co jsem privez Jeffovi jako dar je k nicemu a to video, co jsem natocil v Las Vegas a tady v okolí a chtel poslat domu, jakbysmetL.

Samozrejme, ze se všem hned vybavil hamburger a Macdonald. To je tady ovsem jenom pro nejhorší spodinu. Kdo má cas a peníze, ten má k dispozici nepredstavitelný množství hospod, který jsou na každým rohu a je tu k mání jídlo z absolutne celýho sveta. Takže si clovek muže zajít do Indický, Korejský, Mexický, Nemecký, Cínský nebo jakýkoliv jiný hospody a dát si kvalitní dobrý jídlo z celýho sveta. A když rikám z celýho sveta, tak myslím z celýho, protože minulej pátek jsem mel Vepro-knedlo-zelo a Plzen v ceský hospode. Mimochodem tocenou Plzen tu maj v každý tretí hospode a každým vetším kráme. Bohužel je to prakticky nejdražší pivo (až 6$ (240Kc)za tocenou tretinkuL). Hnedka za rohem domu kde bydlíme je cínská hospoda, kde se dá koupit jídlo za 4-5 dolaru, jenže je toho tolik, ze se z toho najedí dva a ješte zbude (nebo oba prasknou). Takže si tam chodíme pro jídlo a vyjde to levnejc, než varit. Napríklad maj skvelý kurecí rizoto, skoro jak od maminky:) Neuveritelný je, kolik existuje druhu zeleniny, který vubec neznáme. Všichni to tady desne používaj (když už teda nekdo náhodou varí) a clovek to jí, zeptá se co to je, voni mu to reknou a stejne cumí jako vrána, protože pro to vubec v ceštine neexistuje slovo... Co mi tady hodne vadí (krome absence porádnýho chleba) je, že se vubec nepoužívá cukr a sul. To proste vetšina lidí nemá doma, nebo jenom trochu ve slánce, cukr vubec. Nekdo jim jednou rek, že to neni zdravý a všichni to proste prestali používat. Naštestí to ješte nezmizelo z krámu:)

Používání opravdickej penez je tady úplne mimo mísu. Všude se samozrejme dá platit kartama (krome McDonalda) a placení kartou je tu rychlejší. To už jsem ostatne psal minule. Jak ale presouvat peníze mezi lidma? Jako treba když Franta potrebuje Pepovi dát 800$? To maj taky vymyšlený, na to jsou šeky. Jde už to tak daleko, že když jsem mel zaplatit nájem, tak jsem proste vyndal ze slamníku tech 575$ (ano, vidíte dobre, za jednu místnost v San Franciscu tady platíme 23000Kc mesícneL) a nesu je Joeovi a von ciká:\"Hele, já peníze nechci, dej mi šek\" Tak já musel vzít tu haldu penez a dojít do Safewaye (to je supermarket za rohem), tam vymenit peníze za šek a ten šek mu donést. Von pak vzal šek, donesl ho do banky, ta to smenila za elektronický peníze, poslala do jiný banky, ta jiná banka vystavila šek a poštou ho poslala majitelce baráku, která bydlí vedle. Ta vzala šek, donesla ho do svý banky tam ho smenili za......

Chtel jsem si objednat extra telefonní linku do pokoje, abych moh\' nerušen viset na Internetu treba celej den, aniž by to nejak omezovalo moje spolubydlící. Videl jsem, že platej mesícne 5 dolaru a místní hovory jsou v tom zadarmo, tak proc ne. Tak jsem si zavolal vo novou linku, voni se me vyptali na stodeset otázek a nakonec jakej prej chci program. Tak rikám naivne, že takovej ten za pet dolaru, a voni že to je blbost, že nejlevnejší je za dvacet. Tak jsem rek dekuju nechci a zapomnel na to. Pak jsem se o tom bavil s Alex a vona riká, že má nejakej program Universal lifeline (Linka života?) opravdu za tech pet šprdliku mesícne. Tak tam volám a voni že to je program jenom pro ty, který maj super nízkej príjem a nemužou si dovolit normální telefon tak ze zákona jim musí ta telefonní spolecnost poskytnout desnou slevu. Cili z toho plyne, že telefon je neco jako vzduch, na co má tady každej ze zákona právo, i když na to nemá prachy!:) Tak jsem jim hned cpal, že jsem tady jenom na studia a že nemám žádnej príjem a vybírám si peníze z Cech kreditkou. A voni hnedka že kolik a já neco rek a voni že teda to jako rozhodne na to mám nárok a že mi ten telefon zacne fungovat asi za hodinu. Kabel už tam byl, tak jsem si jenom koupil v bazaru za tri dolary prístroj a je to. To císlo je mimochodem 001-415-861-6717 vytáceno z Cech...

Dycky když jsem ucil v Gopasu Internet, tak se me lidi ptali, k cemu je to jako dobrý. Ted už bych vedel mooc dobre, co jim ríct.: Príklad první a nejlepší:
Mercedes

Koupili jsme si s Jeffakem na aukci napul Mercedesa 450SL cabrio z roku 1975, protože to tady má obrovskou hodnotu a bylo to levný. Ukázalo se, že ten Mercedes má popraskanej rám, kterej se musí opravit, což je záležitost za cca 3000$ (120 000Kc). No co se dá delat, bez toho by se to rozpadlo. Volali jsme do Mercedesa, kde nám rekli co ten rám stojí a my se rozhodli zkusit sehnat použitej. Tak já sednul na Internet a zacal hledat. Tak tak hledám všechno možný vo tom aute a Jeffák mi nahlíží pres rameno. Najednou zarval neco jako, hele, pockej, tamhle píšou neco o \"recall\"! Já si rikal co blbne, recall prece znamená neco jako privolat, nebo tak, co to má spolecnýho s naším rámem! Ukázalo se, že hodne. Recall znamená, že když výrobce zjistí, že neco pos... totiž vyrobil nekvalitne, tak verejne oznámí, že je to jeho chyba a že komukoliv, kdo to prinese do autorizovanýho servisu to zadarmo opraví nebo vymení. No jo, jenže tenhle recall byl vyhlášenej pred skoro dvaceti lety a tomu autu je tedka 26 let! Byl jsem celkem skeptickej, nicméne jsme druhej den vzali Mercedesa a dovezli ho do Mercedes San Francisco servisu. Tam se na to tvárili jak na kyselý zelí, nicméne jsme je presvedcili, že jako ten recall na to existuje. Jeffák se na to schválne oblík do obleku, aby jako si k nemu moc nedovolovali a voni se taky podle toho chovali. Zvedli Medveda na rampu aby se na to podívali. Kroutili se u toho, protože vyndávat z 26 let starýho Mercedesa motor, celej predek a rám zadarmo se nikomu nechce. Když to ale nakonec videli, križovali se, jak jsme s tim mohli jezdit, že to auto melo tak popraskanej rám, že se mohlo rozpadnout na prvocástice a my mohli zabít jak nic. Nakonec ješte našli v pocítaci, že tenhle typ mel ješte recall na nejakou cást plynu a že nám to teda vymenej taky. Dneska jsme to byli vyzvednout, auto jako nový a 3000 dolaru v kapse. To auto nám nekdo prodal skoro zadarmo proto, že potrebovalo drahou opravu a ted si mne ruce, jak nás napálil:)

Príklad 2: Notebook
Trošku jsem tu kšeftoval s notebookama, stojej tu tak polovinu toho, co v Cechách, obzvlášt ty použitý. Náký jsem dokonce i poslal do Cech na kšeft. Jeden se mi obzvlášt líbil (IBM Thinkpad PIII-500MHz), tak jsem se rozhod si ho nechat. Casem zacala blbnout baterka, tak jsem hledal na www.ibm.com, co s tím mužu delat. Zjistil jsem podle výrobního císla, že ten notebook je ješte dva roky v záruce! To jsem zajásal, ovšem prešlo me to, když jsem zjistil, že na baterku je záruka rok a ta prošla pred cca 14 dni... Sakra. Nicméne protože už jsem si všim, že tady bezmezne platí \"Náš zákazník náš pán\" zavolal jsem na IBM linku pomoci. (Každá firma tady má bezplatnou linku pomoci, kam muže každej zavolat, že mu treba nefunguje kávovar a voni mu poradej, že ho musí strcit do zásuvky.) Doufal jsem, že to s tou baterkou nák ukecám. Tak tam volám a stežuju si, co se jako s tou baterkou deje a že už se to deje nekolik týdnu. Von teda se vyptal akorát na výrobní císlo a pak riká, že ta baterka už je bohužel mimo záruku. No a já zase desne zkroušene, že co s tim mužem udelat a von že se zeptá šéfa. Za chvíli se vrátil a už se me rovnou zeptal na adresu, kam mi teda muže tu baterku poslat. Musel jsem jim akorát poslat tu starou baterku zpátky, ale to až poté, co mi prišla ta nová. A ješte poštovný platilo IBM a pošták si to prišel vyzvednout až ke me domu. Pozdejc jsme zjistil, že ta baterka stojí asi 190$ (7600Kc)….

Príhoda tretí-hodinky Casio
Neco jsem delal v byte a abych si nerozmlátil hodinky, strcil jsem si je do kapsy. Když jsem je pak vyndal, vypadaly rozmlácený. Furt tam neco blikalo, nic nešlo zmácknout, proste hruza. Nemel jsem cas se s tim nejak zabejvat, proste jsem jenom používal ty rucicky a když jsem potreboval datum, tak jsem si pockal až tam problikne. (Poslední dobou nejak nemám cas na nic, takže treba chudák auto kterým jezdím je ted spíš pojízdná popelnice...Pápo, nepripomíná ti neco? :) ) No takže jsem se jednou konecne rozhod, že s tema hodinkama musím neco udelat. Vydal jsem se na www.casio.com a podle výrobního císla tech hodinek jsem k nim našel manuál a v nem se psalo cosi o demo módu, což je cosi, co v kráme bliká, aby to pripoutalo pozornost. No tak jsem to vypnul a hodinky jsou jako nový! :)

Príhoda Internetí ctvtá a poslední:Driving directions
Dodneška jsem nevymyslel porádnej ekvivalent tohohle titulku, v podstate to znamená \"návod jak se nekam dostat autemJ\", cili tímto vyhlašuju soutež o nejlepší preklad, výherce obdrží pravý drevený víko od bedny vzácnýho archivního vína s vypáleným obrazem vinného sklepa. Úroven predložených návrhu bude posuzovat nestranná \"žirí\", složená z následujících porotcu: jkoran@STARSINC.COM, kocourkov@starsinc.com, jan.koran@STARSINC.COM, honzik@STARSINC.COM, koran@STARSINC.COM, korus@STARSINC.COM, kori@STARSINC.COM. Úplatky jednotlivým porotcum mužete posílat prímo na jejich uvedené emailové adresy:) Když jsem se sem nastehoval, tak jsem si sice neco pamatoval z lonska, ale stejne jsem si chtel koupit mapu. Když jsem však zjistil, kolik stojí, vyšlo mi, že se vyplatí šest a pul hodiny autem bloudit, než si jí koupit:) Na www.mapquest.com jsem pozdeji našel sekci driving directions. Moc jsem tomu neveril, tak jsem tam napsal jako výchozí adresu Jeffovu lod a jako cílovou adresu dum Jeffovo ségry, ke který jsme meli jet a která bydlí skoro 1000km daleko. K mému údivu z toho vylezla sada tak podrobnejch instrukcí, že tam byly i takový detaily jako ve kterým pruhu se držet na nájezdu na dálnici, co bude napsáno na ukazateli, presný údaje jak je daleko která odbocka od tý predchozí, proste i slepej blb by podle toho dojel. Vod tý doby když nekam jedu, tak si tohle vytisknu predem a je to. Clovek to má na volantu a v pohode se orientuje a funguje to dokonale i v centru mesta i v tech nejzapadlejších ulickách. A ješte jedna jako nášup, tentokrát Cechám lahodící: Jako jeden z dokumentu pro získání pracovního povolení jsem potreboval potvrzení z vejšky, že jsem tam úspešne získal titul a to samozrejme v anglictine. To jsem teda tušil velký obtíže, protože vyrazit neco z ekonomky a to ješte na 8000km daleko vpadalo jako horror. Nicméne jsem zkusil metodu, kterou bych použil tady. Vlezl jsme na www.vse.cz, našel pár emailovejch adres a rozeslal prosebný maily. Muj mail se nakonec dostal na správný místo a \"Transcript of university degrees\" už leží na stole na studijním a ceká na vyzvednutí, a to kupodivu zadarmo, do dvou dnu a hlavne v anglictine!!!

Puvodne jsem bydlel u Jeffa na lodi, v sedmým patre, prímo nad jídelnou. Vlastní kajuta, teplý jídlo trikrát denne, sprcha, televize, všechno. Zadarmo. Bohužel to samozrejme nemohlo trvat vecne. Pak jsme bydleli u Fishmanu, jenže ty se chovali jako otrokári a desne je štvalo, že si to nechci nechat líbit, tak nás v podstate vykopli. Zaplatpánbu, totiž zaplatpríroda za to, protože hned na to se vyrojil volnej pokoj u Joea. Je to obrovskej byt ve viktoriánským stylu, ze zacátku století. Vzhledem k soucasnejm naprosto šílenejm cenám bydlení v San Franciscu si vetšina lidí nemuže dovolit samostatnej byt, takže ruzne sdílej byty ve víc lidech. No a to je i náš prípad. Je to pet plus jedna a jsme tu ctyri. Cena za pokoj, jak už jsem rikal, 575$… Když jsme sem prišli, celej ten byt byl v podstate nechutná jeskyn. To jsem nemohl snést, takže jsem museli v chronologickém poradí: Odstranit vrstvu 2cm tlustý plísne pod lednicí a na zdi za lednicí. Vymalovat kuchyn Umejt lednici a vyhodit vše starší 8 mesícu Umejt z mikrovlnky vybouchlý vejce z predlonskejch Vánoc Vymalovat pokoj, zasádrovat všech 187 der ve zdi Vycistit koberec Vymenit koberec poté, co jsem zjistil, že vycistit koberec na kterém kdosi pred pár lety rozebral motor z motorky nelze. Vymalovat chodbu (Jeffák me presvedcil, že na drevenej rantl se musí natrít bílou pololesklou, drevený obložení bílou lesklou, zbytek zdí bílou matnou a hrubej strop se musí nastríkat. Tak jsme tedy ucinili a to témer bez jakékoliv pomoci ostatních spolubydlících. Ted jenom cekám, jestli se aspon budou obtežovat prispet na barvy. Celkem to stálo asi 240 dolaru. Postavit knihovnu z bedýnek od vína ad vinare Dovézt gauc dlouhodobe pucenej od Alex Opravit rozbitou luxusní lampicku, co jsem našel u vinare na vyhození Sestavit pocítac s dílu: odepsanej pocítac od vinare, starej monitor od Jeffa, odepsanou klávesnici z práce, myš co mi zbyla z jednoho notebooku, podstavec pod monitor, co mi zbyl z jinýho notebooku, modem, co mi nekdo dal. Opravit druhou lampicku, co jsme našli v kumbále Pridelat na zed telefon z bazaru Deka z výprodeje, prosteradlo pucený z lodi. Strávit rozhorcení z toho, že poté, co jsem si pracne pucil nákladák a dovezl dostatek koberce na celej byt, milí spolubydlící se rozhodli, že už koberec na chodbe nechtej. V zásade to bylo tak, že za posledních deset let tady nikdo naprosto na nic nešáhnul a já se to snažil zachránit. Ten koberec jsem mimochodem dostal od vinare, kterej má barák jako kráva a nechával si menit koberce. Když jsem tam prijel, byly tam dve hromady kobercu a ani von nemoh rozpoznat, která je ta halda starejch a která novejch. V takovým teda stavu byl ten koberec, kterej jsem od nej dostal. Architektura Na první pohled se to nezdá, ale baráky tady vypadaj naprosto jinak. Po celý Americe prakticky neexistujou cihlový nebo kamenný nebo jinak zdený baráky. Voni sice tvrdej, že je to kvuli zemetresení, ale já je spíš podezrívám z lenosti. Vono totiž všechno je tady na jedno použití, bud z papíru nebo plastu, takže tak stavej i ty baráky. Málokdo má doma porcelánový talíre, zato všichni maj haldu papírovejch, v lepším prípade plastovejch, ale ty se moc nepoužívaj, protože kdo by to do tý mycky strkal, že jo. Papírovej se vyhodí. To samý s hrnkama, bud papírovej kelímek nebo plast. No a podobne to vypadá i s tema barákama. Drevená konstrukce a sádrokarton. V lepším prípade dve vrstvy sádrokartonu a mezi to izolaci. Výhodu to má tu, že když chce clovek povesit obraz, tak ho proste zatluce hrebíkem. Nevýhodu to má tu, že když vezme moc dlouhej hrebík, tak mu ten hrebík prolítne tou \"zdí\" na ulici:) Když chce clovek pridelat treba policku, tak si musí pozvat absolutního sluchare (\"Tak jako nekterí srdcari, jsou dobrí proutkari, my, absolutní sluchari, jsem dobrí krbariJ\"). Absolutní sluchar vezme speciální kladívko a jme se oklepávat zed s napraženým uchem. Tvárí se u toho desne vážne a soustredene, vetšinou má lehce vyplazený jazyk. V jednu chvíli zajásá a oznací na zdi místo tužkou. Pri troše štestí trefil místo, kudy prochází drevená konstrukce. Do tý se pak dá pridelat ta policka. Tohle se samozrejme netýká drapomraku, tam je místo dreva železo a místo sádrokartonu sklo. Co se týce rozložení budov ve meste, delí se na dve cásti. Downtown (\"dolní mesto\", cili centrum), to je cca 1km ctverecní drapomraku. Zbytek mesta, cili treba velikost stredních Cech, to už jsou jenom jednopatrový! budovy. Pokud jsou to obytný baráky, vypadaj celkem pekne. Pokud je to budova s jiným úcelem (firma, obchod...), vypadá to v drtivé vetšine prípadu jako garáž. Ptal jsem se proc a bylo mi receno, že krása nevydelává... Jednopatrový je to proto, že maj dost místa (nebo spíš meli...) a jednak proto, že sádrokarton se do výšky stavet nedá. Naštestí San Francisco je trochu výjimka, ale takový Los Angeles je naprosto odporný, vypadá celý jako jedna velká industriální zóna. (s výjimkou (puvodne jsem napsal vyjímkou, ale pak mi došlo, že to asi budou císt i ucitelky:))) Takže výjimkou jsou akorát luxusní ctvrti jako Manhattan Beach nebo Beverly Hills ci Hollywood Hills, což je ale asi tak 5 procent populace... Dotcommers (cti dotkomrsk) Když jsem sem prijel a bavil jsem se z lidma o tom co tu delám, tak jsem byl prekvapenej jejich vstrícností. Každej rikal, že je tady spousta príležitostí a že tohle mesto tedka patrí \"dotkomákum\". Porád jsem nevedel, co to jako má bejt, až mi to jednou došlo. Bylo celkem jasný, že to znamená lidi, který maj neco do cinení s pocítacema a Internetem. Adresa webovejch stránek v Cechách vetšinou koncí cosi.cz, cteno \"cosi tecka cézet\". Tady adresa zase vetšinou koncí cosi.com, cteno \"cosi dot com\". Takže proto jsou daty ty dotkomáci:)

Aby nevznikal mylný dojem, ze tu zažívám jenom veselý příhody, tentokrat namixuju veselý s neveselejma. První je klikací obsah, kterej vás zavede na jednotlivý příhody, pak příhody a občas nějakej příslušející obrázek. Spousty obrázků najdete v sekci Fotoalba.

Když od prosince do února nikdy neklesla teplota pod patnáct stupňů, většinou bylo dvacet a občas klidně i pětadvacet, vypadalo to, ze se můžem těšit jenom na lepší počasí. Sice ze začátku tvrdili místní, ze tu v zimě může pršet každej den, ale letos pršelo jenom párkrát.
Jakýto zklamání, přišla půlka března, z Čech začaly přicházet zprávy, jak tuhá zima ustupuje a nám začaly krutý časy. To, že přes začal foukat studenej vítr a bylo cca 10-15 stupňů, by ještě tak nevadilo. Že v noci je najednou 5-8 st., by taky nebylo tak hrozný, kdyby to ovšem bylo jinde než v Kalifornii:
a:) Zdi jsou tady vpodstatě jenom tlustší papír (krásně česky papundekl), čili venkovní teplota se uvnitř projeví řádově za deset minut.
b:) Nejbližší a jediný kamna v tomhle 5+1 jsou přes tři místnosti daleko (cca 15 metrů) a nemaj naprosto žádnej vliv na teplotu v místnosti kde spíme:(...
Mrznu tu jako sobolí trus, v noci mám na sobě overálek a přes to pyžamo plus tlustý fusekle a ráno se musím šíleně přemlouvat, abych vůbec vystrčil nos. Naštěstí když se nepřemluvim, tak se tak moc nestane.

V okamžiku kdy jsem byl přijat okamžitě firma najala bandu právníků, aby mi vyřídili pracovní povolení. Vzhledem k tomu, co si za to právníci řekli, to vypadalo, že to budu mít tak druhej den ráno i se zelenou kartou a čajem jako přívažek. Chyba lávky! Trvalo jim skoro dva měsíce, než dali do kupy všechny papíry a poslali to na příslušnej úřad. Na tom úřadě to do dneška sedí a ani se to nehne. Kdyby to bylo v Čechách, tak se prostě seberu, vezmu příslušně tlustou obálku a zejtra mám vízum. Neřikám, že je to dobrej systém, ale funguje. Zato tady jsou všichni děsně čestný a nezkorumpovatelný (haha) a já už půl roku čekám na jeden prašivej papír. Horší na tom je, že jakožto externí poradce jsem mohl pracovat pouze do učitý výše peněz. Naštěstí se korporace skládá z jedenácti firem, takže jsem jakoby pracoval pro každou zvlášť, 49m6 se ta doba jeden8stkr8t prodlou6ila. Jenže cca před měsícem jsem vyčerpal všechny limity a jsem v ... Kocourkově.
Nejenže mi teď neplatěj, protože legálně nemůžou, ale ještě mi pomalu dochází platnost mojeho turistickýho víza. (6 měsíců vyprší cca zejtra.) Čili čekajíce na pracovní vízum, byl jsem nucen požádat o prodloužení turistickýho víza. Zavolal jsem teda na Imigrační úřad, jak že to mám udělat. Formulář už jsem měl staženej z Internetu, tak jsem se jenom ptal, co tam mám napsat za důvody, proč tu chci zůstat dýl. Řikám že tam jako napíšu, že to s tím pracovním prostě trvá a já na něj čekám. Ta slečna se zhrozila (pracuje na imigračním!) a řiká mi, ať to tam rozhodně nepíšu, že tam mám napsat něco jako že je tu krásně, že chci ještě cestovat a navštívit příbuzný v Coloradu a tak (prostě Kocourkov), abych si prostě něco vymyslel. No to nemusela řikat dvakrát, že jo. Vymyslel jsem si pro ně tak dojemnej příběh, že mám strach aby mi to prodloužení nepřinesli osobně:).
Takže teď tu čekám na dvě víza najednou, který se navzájem vylučujou a od zejtřka jsem v podstatě napůl ilegální pobyvatel...
Jediný co mě v mojem žalu potěšilo, když jsme byly v jedný irský hospodě na pravidelném setkání české mládeže žijící v americkém městě je to, že tenhle napůl ilegální status má naprostá většina Čechů v okolí a některý už několik let. Dokonce mezitím byli párkrát v Čechách.
Mám takovej pocit, že první co dostanu bude zelená karta z loterie, do který jsem se přihlásil loni na podzim. Americká vláda dává do loterie cca 200 000 zelenejch karet ročně a osobně už jsem potkal několik lidí, který ji vyhráli.
Ta veselejší část týhle historky je ta, že mi v práci platěj všechny možný náklady a až to vízum přijde, tak dostanu „Uvítací šek“ na solidní sumu... A vinař mi platí furt stejně.

Tak tohle je jedná veselá-neveselá:
Jeffák chodí na kursy herectví (to je tady taková móda, každej chodí na ňáký kursy, třeba africký bubnování, thajský tance, indická jóga a tak) no a na jednom tom kursu měl každej vyprávět nějakou příhodu z dětství, kdy ho rodiče donutili dělat něco nesmyslnýho. No a protože Jeffák je starej taškář, vyprávěl následující příhodu:

Když jsem byl malej, tak asi 11 let, bydleli jsme v baráku, kterej měl ve sklepě studnu. V tý studni bylo čerpadlo a čidlo. To čidlo zapínalo čerpadlo v okamžiku, když voda dosáhla určitý úrovně.
Jednoho dne se moje máma rozhodla, že už nemůže snést ten pocit, že štěstí naší rodiny je závislý na tom, jestli se čerpadlo zapne a vodu vyčerpá, nebo nezapne a vytopí barák. Což oznámila tátovi. Protože můj táta (pozor, řeč o Jeffovo tátovi) je muž činu (což dokazuje jeho rozhodnutí zahlušit všechnu trávu před barákem aby se nemusela sekat), rozhodl rázně i v tomto případě: „Objednám hlínu, Jeff to zahází!¨“ Laskavý a racionálně uvažující čtenář si jistě myslí, že řeč je o studni. Nikolivěk, řeč je o SKLEPU A zároveň GARÁŽI!
Tatík opravdu objednal 8 náklaďáků hlíny a Jeff strávil jeden a půl měsíce prázdnin ve svých jedenácti letech házením hlíny do sklepa! Kdo někdy házel hlínu tím malým okýnkem do sklepa jistě ví, že není možné donekonečna házet, anóbrž je nutné každou chvíli vběhnout do sklepa a přehazovat hlínu na druhej konec místnosti...
Když jsem si hlínu (totiž příhodu o hlíně) vyposlechl, smál jsem se až jsem padal z barový židličky (naštěstí tu maj bary zachytávácí zábradlíčko-rantlíček:). Řikal jsem si, jak je Jeffák zase napálil. On se moc nesmál, tak jsem se jen chtěl ujistit, že si z nich dělal kozy. Se smrtelně vážnou tváří mě ujistil, že je to pravda do posledního puntíku... Šílený...
Kdysi jsem četl ve 100+1 zahraničních zajímavostí z roku 1968 o věznici někde v USA, kde maj vězňové hromadu hlíny velkou jako sedmipatrovej panelák a převážej jí kolečkama a lopatama do druhýho konce vězeňskýho dvora. Když jsou hotový, tak zase zpátky. To mi tenkrát připadalo jako takový zoufalství, že jsem si řikal že bych se radši tou lopatou podřezal. A teď tahle příhoda ze života lidí, který všechny osobně dobře znám...
Zakončil bych to citátem, kterej mi vytanul na mysli, jakožto příklad zoufale bezvýchodný situace:
“Tak takhle jednou jdu po lese a najednou přede mě spadnul zvonek. (pozn.: ze vzducholodi pašeráka hraběte Zeppelina). Obyčejnej cyklistickej zvonek. No a v tu ránu se rozhrne křoví a tam celníci. „Tak kdepak jste ten zvonek vzal?“ povidají. „Snad nám nechcete namluvit, že spadnul z nebe“ povidají. No co jsem měl řikat. Obvinili mě, že jsem pašerák Gétch zvaný Dešťovka a napařili mi dvacet let za pašování zvonků do Polska.

Když jsem posílal poslední příhody, připojil jsem mapu mojí sítě obsahující jak topologii, tak i adresy některejch mojich serverů. Vzápětí na se mi nějakej hacker z Čech snažil probourat do sítě! (hacker-člověk, jenž se snaží probourat do cizí počítačový sítě a zničit na co přijde. Proč to dělá? Vim já? Proč sprayeři ničej historický budovy?) Naštěstí mám všude firewall (taková krabička za 1000$ (40 000Kč), vyrobená aby odrazila útoky hackerů), čili se nikam nedostal. Nicméně mě to děsně rozzuřilo a seděl jsem nad seznamem lidí, kterejm jsem to poslal a postupně podezíral všechny včetně babičky Mařenky (promiň babi:)) Vyšlo mi z toho, že to asi nikdo z nich nebyl a že někdo musel ten mail odchytit a přečíst cestou. Na několik tejdnů jsem měl pěknou paranoiu, že se to nakonec nějakýmu hackerovi podaří a já jsem v průseru. Donutilo mě to celej systém ještě víc uzavřít a naučit se ještě víc o bezpečnosti. Chtěl jsem poslat oficiální stížnost na správce sítě, ze který útok přišel, ale měl jsem moc jiný práce.
Za pár tejdnů si tak poslouchám v práci Českej rozhlas Radiožurnál po Internetu a najednou mi pípne mail, že se zase někdo pokouší zahákovat můj server (nastavil jsem si tam takovej alarm). Koukám na to a najednou mi to došlo! Ta adresa, ze který se mě ten hacker zkoušel dostat, je stejná, jako adresa toho rádia! Zkoumal jsem to dál a zjistil, že když poslouchám to rádio po Internetu a ztratí se spojení, ten „vysílač“ se snaží to spojení obnovit a firewall to považuje za útok hackera, samozřejmě naprosto mylně... Takže planej poplach od úplnýho začátku...
No, na svojí obranu musím říct, že od tý doby už se někdo několikrát doopravdy snažil o hákování, ale vždycky to bylo z USA a odraženo.

Dycky jsem si myslel, že kytky jsou docela chytrý, protože poznaj kdy je květen a maj kvést a pak poznaj kdy je červenec a maj rodit. Je to blbost. Když jsem jel někdy v únoru do nemocnice dole v poušti, prodávali tam ten den trhaný jahody. Pak jsem jednou dokonce v San Franciscu musel zastavit ve městě, protože jsem tomu nemohl uvěřit a šel jsem si utrhnout pomeranč. Normálně na ulici (teda spíš na pomerančovníku:)). Ještě ho mám schovanej.
Protože jsem ovocožrout obecný, mám se tu jako král, protože se tu pořád daj koupit čerstvý jabka, víno, jahody, nektarinky a tak. Sice stojí kilo jablek 90Kč za kilo a víc, nektarinky taky někdy až 220Kč, ale co se dá dělat. Blbá houska se salámem stojí taky minimálně dvě kila. (sice tomu řikaj sendvič a je v tom třicet deka salámu, ale furt je to jenom houska se salámem)

Jak už jsem řikal, jedna z těch nemocnic je v poušti v jihovýchodní Kalifornii. Je to tam cca 3 hodiny autem z nejbližšího letiště v Ontariu, je to malý městečko Indio, nemocnice se jmenuje příznačně OASIS.
Když jsem tam jel poprvý sám, na letišti jsem si musel pronajmout auto. Bylo to rezervovaný, tak jsem tam jenom přišel, řekl jim jméno (zase si mě prohlíželi, jaktože se jmenuju Jana, když jsem evidentně chlap...) a nechali mě podepsat nějakej papír a auto že prej je vzadu na parkovišti. Tak tam jdu, ukážu ty papíry a ten chlápek řiká „Támhle to zelený nebo modrý“ Tak se podivám tím směrem a tam stály dva ty největší koráby, jaký jsem kdy v životě zblízka viděl. Ještě jsem se na něj podíval, jestli si ze mě dělá šoufky nebo jo a pak jsem si řikal, že je to jedno, stejně by mě nenechali odjet v něčem jiným než mi patří. Tak k tomu sebevědomě dokráčim, jakože je to přece normálka, kouknu se dovnitř, totálně novej nejluxusnější Buick, všechno kožený, elektrický nebo mahagonový, prostě přesně ladící k mý oranžový osm let starý tašce na basket, sepranýmu tričku a děravejm džínám:).
Tak jsem do toho vlez, zkusil to nastartovat a nic. Pak koukám na otáčkoměr a ten ukazuje, že motor normálně běží. Otevřu dveře... aha, vono to jenom nejni vevnitř slyšet:).
Řídit osobní auto rozměrů větší Avie je snažší, než řídit koloběžku, to je jasný. Navíc už jsem pár těch aut měl (68) a do lepšího se dycky dobře přesedá.
Jediný co mě vyděsilo v týhle zemi, kde za rychlou jízdu člověk může až rok sedět a do smrti platit dražší pojištění, bylo, když jsem si hrál s palubní počítačem a najednou koukám, ručička! tachometru ukazuje 140 mil za hodinu! To by bylo asi tak 224 km/h, což je asi o 120km/h víc než se tady na dálnici smí! No, ukázalo se, že jsem si jen přepnul jednotky na kilometry, což jsem u ručičkovýho přístroje nečekal...

Každej asi viděl Formanův Přelet. Když jsem do tý nemocnice dorazil, zjistil jsem že je to normální blázinec pro dospělý. No co, mě se to netýká, já jsem tu kvůli počítačový síti administrativních zaměstnanců, že jo.
Pak mi řekli, že nějaký počítače jsou „vzadu“. Bylo už dost pozdě, tak osm večer, ale já to chtěl mít z krku, abych moh ráno vypadnout. Tak tam jdu, a najednou vidím scénu z Přeletu. Prostě taková ta prosklená kukaň, kde sedí služba a skrz to drátěný sklo pozoruje pochodující, ležící či jinak existující blázny. Mluví na ně přes mikrofon. Tak si tam tak něco mastím s tím počítačem a řikám si, ještě že jsem za tim sklem. Najednou jekot kvikot a jeden blázen žaluje na druhý dva, že prej se tam někde perou v pokoji. No hned poplach, zavolali zřízence ty sprintem přiběhli nějak to tam zklidnili.
Tak dokončím co potřebuju a chci jít a tu mě ta sestra (tlustá ošklivá černoška) odchytí, že prej tam maj ještě jeden počítač. No to mě nepotěšila, ale což, jsem placenej od hodiny, že jo. No tak kde teda teta ten počítač máte. To mě málem trefil šlak, protože ukázala na dveře na konci toho PROSTORU PRO BLÁZNY! Koukám na ní, jestli jako nemá dost svojich koz a ještě si je dělá ze mě, ale vona né. Akorát mě upozornila, že pacienti maj ve zvyku odchytávat nový lidi. Sebral jsem všechny svoje odvahy, svázal je do uzlíku a vyrazil. Tvářil jsem se děsně nepřístupně (aspoň jsem si to myslel) a došel nedotčen až k těm dveřím. Děsně jsem se pachtil s těma dveřma a vůbec nešli odemknout! Sakra. Nakonec se mi to podařilo, vrazim tam a.... Sakra, tohle je taková ta místnost s polstrovanejma stěnama podlahou i stropem, kam dávaj blázny na uklidněnou. Po počítači samozřejmě ani stopy. Tak jsem potupně vycouval a prokličkoval jsem mezi bláznama zpátky do kukaně. Už mě asi považovali za svýho, jelikož mě zase neodchytili a některý se už zase dívali na televizi a ne na mě (asi dva...)
V kukani mi řekli, že ty dveře jsou v druhým křídle. Ty křídla jsou naprosto symetrický tak jsem to v tom rozrušení nějak zmotal. Naštěstí tam ztoho personálu nikdo nemluvil anglicky a moje španělština neni dost dobrá na to, abych pochopil jestli si o mě povídali a co:)).

Tuhle poznámku jsem si udělal jakožto námět na příhodu, ale kdybyste mě zabili, nevím, co to má znamenat. Tímto tedy vyhlašuju soutěž o nejlepší námět na příhodu s názvem „Kabel v poušti“, vítěz, který buď sám příhodu napíše nebo mě nechá ji napsat dle jeho návrhu obdrží láhev pravého Kalifornského červeného vína Cabernet v originálním balení v dřevěné bedničce. Námět může být pouhá jedna věta či celá příhoda. Vítězná příhoda bude „otištěna“ na Kocourkově i s autorovým jménem vyrytým ve zlatě.

_Ted po ti letech, v roce 2011, jsem si možná vzpomněl. To mi tenkrát v Oasis, jedné pobočce v poušti, překopal traktor kabel do budovy a rázem bylo těch 40 lidí odříznutých od INternetu, tudíž i od světa a práce..._

Protože mám rád hračky, obzvlášť ty, na kterých můžu vydělat, pořád kupuju na aukcích notebooky a zase je prodávám. Už jsem jich cca 6 poslal i do Čech myslím že k plné spokojenosti jejich příjemců, který je většinou zase ze solidní ziskem prodávaj.
Když jsem těch notebooků měl v pokoji 3x4 metry deset kusů, přišlo mi to celkem vtipný a tak jsem si je vyfotil:).

Rozhodoval jsem se, jaký auto si mám koupit, když jsem prodal svýho maličkýho Civica (viz dále). Řikal jsem si, proč Američani maj obrovský auta, poslední dobou většinou takový ty osobní dodávky (vany) nebo přímo teréňáky a všechno samozřejmě automaty. Přišel jsem na následující důvody, který nakonec vedli k tomu, že si taky zejtra kupuju džípa na aukci:
- ego
- bezpečnost
- s ručním řazením se blbě snídá (protože každej pracuje relativně daleko, snídá se většinou v autech)
- když člověk sedí na dálnici v osobáku a má před sebou Jeepa, vidí hov... co se děje vepředu a pak musí brzdit na poslední chvíli
- na plnou nádrž se dá vydělat za cca hodinu práce
- když je nejhůř, velký auto přejede i obrubník, mrtvýho kojota nebo ztracenou matraci
- ve velkým autě se dá převážet spousta velkejch krámů
- občas si zařádit v pořádným terénu je docela sranda
- na některejch dálnicích cestou na lyžovačku nepouštěj auta bez 4x4 nebo řetězů
- prostě si chci koupit nějakou hračku tak co!

Nejdřív musím udělat menší rekapitulaci:
listopad 2000
– dozvěděl jsem se, že mobila si nemůžu koupit pokud nemám social security number nebo Kalifornskej řidičák
– pojištění na auto je levnější, pokud má člověk Kalifornskej řidičák
– vystál jsem postupně 4 fronty na dopraváku, zaplatil 12 dolarů, prošel testem očí, napsal test z předpisů na 24 bodů (minimum na projití 24 bodů)
- vystál jsem frontu na opravení testu kde mi řekli, že testem jsem prošel, ale řidičák mi nemůžou dát, protože nemám social security number
prosinec 2000
- získal jsem potvrzení, že nemůžu získat social security number, protože nemám potvrzení o zaměstnaní
- objednali mě na test „za volantem“. Čekací doba 4-5 týdnů
- vyhodili mě z testu „za volantem“, protože jsem nerozuměl, co je to „straight back-up“ a myslel si, že je to zálohování a tak místo „couvat rovně“ jsem zaparkoval u chodníku.
leden 2001
- objednal jsem se na další jízdu, tentokrát už za 3 týdny
- zase mě vyhodili, tentokrát za blbost (mojí)
březen 2001
- zase jsem se objednal, tentokrát na jinej dopravák. Čekal jsem tentokrát jen 14 dní.
- prošel jsem testem mých řidičských schopností, po 11 letech, co vlastním řidičák, 50 000 průměrně ujetých kilometrů za rok, z toho zhruba polovinu v cizině včetně USA, jsem prošel testem s 15, slovy patnácti, chybami, jako obvykle bylo patnáct povolených chyb. (z cca 90 hodnocených manévrů během jízdy)
- protože jsem vpodstatě ten řidičák už vůbec nepotřeboval (mobila mi prodali na dočasnej a na řízení mi tu stačí českej mezinárodní) měl jsem z toho celkem srandu a ptám se tý ženský, kde jsem udělal těch patnáct chyb. Ona se mě s vážnou tváří ptá, jestli jsem na jízdu studoval a jestli vím, jaká je definice kompletního zastavení vozidla na stopce. (podotýkám, že během cca 15timinutový jízdy jsme potkali přesně 15 stopek). Tak řikám, že to je když se vozidlu úplně přestanou točit kola. Ona se sarkasticky uchechtla a řekla, že to tedy jako ne.
Definice kompletního zastavení vozidla tedy je:
Zastavení vozidla se skládá ze čtyř fází:
1. fáze: kola se přestanou točit
2. fáze Setrvačností se kapota vozidla pohybuje směrem dopředu a dolů
3. fáze V důsledku odpružení vozidla se kapota vrací dozadu a nahoru
4. fáze Automobil se totálně uklidní ve všech pohybech karosérie
Legální je rozjet se až po fázi čtyři... A já si myslel, jak jsem opatrnej když se rozjíždím ve fázi 3. (aniž bych tušil, že ňáký fáze existujou:).
Výsledkem je, že nakonec teda mám Kalifornskej řidičák (na kterym mimochodem vypadám jako smaženej tuleň) po téměř 5 měsících a desítkách hodin ve frontách. Už jsem ho jednou použil v bance, nikdo tady totiž nemá občanku, místo toho se používá řidičák.

Protože strávím spoustu času v autě, dokonce víc než v Čechách, pár dalších postřehů:
Pokud má nájezd na dálnici víc pruhů, bejvá těsně před dálnicí řada semaforů, pro každej pruh jeden. Funguje to jako „Ententýky dva špalíky, teď pojedeš ty Franto“ Prostě se to nějak víceméně spravedlivě střídá, aby se zajistil pravidelnej a plynulej přísun aut do valícího se proudu na dálnici. Něco jako lyžařskej vlek:).
To samý ve velkým je na Bay Bridge, což je cca 15 km dlouhej most ze San Francisca do Oaklandu, kterej musim dvakrát denně přejet. (pokud někde necestuju). Horní patro mostu jede tam, spodní patro jede zpátky.Jenom cestou z Oaklandu do SF se tam platí, a to tak že je tam asi 18 pruhů, každej má svojí pokladnu a za pokladnou se těch 18 zužuje do 5 pruhů přímo na mostě. Aby se u toho zužování lidi nehádali, je tam zase řada 18 semaforů Ententýky dva špalíky:).

Jednou v noci takhle valim z práce domů a najednou vidim před sebou v dálce majáky. Reflexivně hamtnu na brzdy a kouknu na tachometr, jestli je to na zavření nebo na pokutu. Najednou koukám, že celá kolona zpomaluje cca na dvacet. Celý jsem to předjel, abych zjistil, co se děje, jestli se náhodou jenom nebojej pomalu jedoucího policajtskýho auta. A báli. A já taky. Policajt majáky na plný koule a kličkoval přes všech šest pruhů tam a zpátky až gumy hvízdali. Nejdřív jsem ho podezříval, že požil, ale když jsem to pak viděl ještě párkrát, počítám že je to nějakej dopravní fígl. Nějaký nápady v čem je ten fígl? Mě totiž nic moc rozumnýho nenapadá... Možná nějakej papaláš potřeboval vyklidit dálnici na projetí?

Přestože tu rostou jahody v lednu, jeden z nejoblíbenějších zimních sportů je tu lyžování. Jezdí se do hor cca 3 hoďky autem, podle prospektů super podmínky. Chystáme se tam celou dobu co jsem tady, zatim furt nic. Snad se tam teď dostanu, pokud se mi podaří zejtra koupit toho gazika:).

Zase to proložím jednou neveselou příhodou. Když jsem se nastěhovali do tohohle bytu, byla to dobytčárna ze který by se každýmu chtělo blejt. Bydlel tu Joe s Alex (prasata) a Mike, kterej měl v pokoji akorát koberec, na kterým někdo kdysi rozebral motor z motorky a televizi z gaučem.
Postupně jsme s Káčou vymalovali kuchyň, odstranili plíseň z lednice a za lednicí, vymalovali celou chodbu včetně dřevěnejch rantlů a podlahy!, vyčistili koberce, vyklidili kumbál, uklidili na balkóně, instalovali nový lustry a tak. Naprostou většinu materiálu jsem platil já, něco i Jeffák.
Celou dobu jsem to dělal sám s Káčou, občas se do toho připlet Jeff, kterej se tu ovšem vyskytuje zřídkakdy jelikož bydlí na lodi. No a Joe s Alex ani prd. Akorát jsem je občas slyšel nadávat, že barva smrdí nebo že jsem měl koupit bílou bílou a ne bílou bělavou. Kuchyň že prej je zase moc bílá a že je to jak v nemocnici. Jednoho dne jsem to všechno sečet a zjistil že v tom mám cca 11000Kč za materiál. Přepočítal jsem to teda na člověka a vyšlo mi, že je to 47$ na osobu, což je řekněme max. tři hodiny práce. Tak jsem jim teda řek, že mi jako nevadí, že jsem to celý oddřel, ale že mi připadá spravedlivý, aby každej zaplatil svůj díl. No to se strhla bouře. Že jsem to s nima neprokonzultoval, že s tím nepočítali a kdesi cosi. Nakonec se Jeff s Joem málem popral, protože Jeff byl samozřejmě na mojí straně, prostě hrůza. Dopadlo to tak, že Jeff zaplatil svůj a Joeův díl, aby byl klid a Alex mi ten její zaplatila. O zbytek jsme se podělili s Káčou.
Co z toho plyne? Podle mě je Amerika plná nevděčnejch sviní. Tohle neni jedinej příklad podobnýho chování... Každej je tak strašně zaměřenej sám na sebe, až je to absurdní. Řádově 60-70% lidí v San Franciscu jsou svobodný nebo rozvedený, protože prostě nedokážou žít s nikým jiným než sami se sebou...
No a když už jsme u toho bydlení, nejenže platíme 575 $ za jednu místnost 3x4, ale ještě nedávno zvedli cenu plynu a elektřiny o sto procent, takže poslední účet byl 372$ nedoplatky a odhadovaná měsíční záloha je odteďka cca 150$. Tímto se dostávám k další příhodě:

Protože se Kalifornská vláda před několika lety rozhodla odstranit monopol dodávek elektřiny a plynu, prodala všechny elektrárny soukromníkům. Zároveň ovšem, aby to nebyl takovej šok, zavedla regulované ceny energie. Výsledek? Majitelé elektráren byli tlačeni cenou elektřiny k maximální úspoře nákladů, čili zastavení investic. Důsledek? Za posledních deset let se zdvojnásobila spotřeba energie, elektrárna ovšem nepřibyla ani jedna. Takže cca v lednu letošního roku začalo čóro móro. Elektrárna třeba ráno oznámí, že dnes v poledne bude přerušená dodávka elektřiny v těch a těch oblastech na tři hodiny. V pracovní den, všechny firmy bez elektriky. Někdy to samozřejmě ani nestačej oznámit a prostě to vypadne. To se děje po celý Kalifornii. Myslel jsem si, že jak skončí topná sezona, bude to v pohodě, ale to jsem se mýlil, protože největší spotřeba elektřiny je tu v létě, kdy má každá firma i domácnost zapnutou klimatizaci na plný koule... Takže ještě bude veselo.

Káča přes tejden hlídá Lily (viz fotky Lily&spol), který jsou dva roky a je s ní děsná sranda. Protože jí teprve nedávno přestala Andrea kojit, pořád shání nějaký prso:). Když se sápala Káče na prso, to se dalo snadno pochopit, ale když jsme jednou byli na procházce, Lily mě přikázala lehnout si na trávu (to vona umí, dycky rozkáže „You head down“ čili „Ty, hlavu na zem“:)) no a začala se mi sápat na triko a hledat prso (řiká tomu bubu). Našla nějakou plastickou pihu a snažila se z ní cucat, jak dokazuje tahle fotka.
Pak jí prej Káča ještě jednou nachytala, jak cucá prso barbíně a nadává, že nic neteče.
O víkendech zase Káča hlídá roční holčičku a jednou jí tak koupe a řiká jí „Now we will wash your pussy“, protože si chudák myslela, že pussy je dětskej výraz pro frndu. No ve skutečnosti jí ale řikala něco ve smyslu „ Tak pojď, umejem tu tvojí píču“:), protože pussy je doost sprostý označení dámskýho příslušenství:). Naštěstí to nikdo neslyšel:).

Celá krása aukce spočívá v tom, že maj několik set až tisíc položek, který prostě musej ten den prodat ať se děje co se děje. A záleží jenom na tom, kolik lidí tam přijde a kolik maj peněz. Většinou se tam dá pořídit všechno neuvěřitelně levně, protože zboží je víc než zájemců. Funguje to tak, že se začne s nějakou směšnou cenou, za kterou by to koupil každej a postupně se přidává a přidává a zájemci odpadaj až zbyde jeden.
Já už jsem teďka takovej ostřílenej odborník na aukce. Začalo to tím, že jsme loni s Martinem koupili pár aut na aukci a prodali je se slušným ziskem (viz deník USA99). Letos jsme s Jeffem taky střelili pár aut z aukce.
Co je ale daleko zajímavější, jsou počítačový aukce. Protože se tu za posledních pár let usadili tisíce Internetových firem, vzrostli šíleně nájmy a spousta těch firem teď krachuje. No a jejich majetek se prodává na aukci. Takže jsem si takhle došel na aukci, protože jsem potřeboval nějaký nový notebooky na kšeft a dopadlo to tak, že jsem koupil 5 notebooků, 17 počítačů, 16 monitorů, digitální foťák a nějaký další krámy, protože ten den přišlo tak málo lidí vzhledem k počtu položek na prodej, že se to prodávalo za cca třetinu skutečný ceny. Počítače a monitory jsem hned ten den střelil jedný z těch nemocnic pro který pracuju, notebooky postupně rozprodávám a digifoťák je moje nová hračka.
Ty počítače se tý nemocnici tak zalíbili, že je teď součástí mojí pracovní náplně chodit na aukce a pro další nemocnice shánět co potřebujou.
Dneska jsem byl zase na aukci aut, protože jsem potřeboval auto pro sebe. Koupil jsem si motorku. Auta co tam měly totiž stály za prd. No, spíš jsem byl moc vybíravej, ale řikám si že vzhledem k tomu, kolik času v tom autě strávim, bych si měl pořídit něco, co mi bude vyhovovat... No, tak mám Yamahu 1100ccm, čtyřválec, motorka jako hovado. Už dlouho jsem nějakou chtěl a tahle byla tak levná, že jsem prostě neodolal. Sháněl jsem helmu a rukavice a vypadá to, že mě to bude stát skoro víc, než ta motorka:).

Jeden z mojich serverů slouží pro vedení centrálního účetnictví všech těch nemocnic v korporaci. Funguje to tak, že každej účetní se k němu na dálku po Internetu připojí a zpracovává data přímo na tom serveru. Tak je všechno centralizovaný a každej má ty nejčerstvější údaje.
No a když jsem tenhle systém rozbíhal, stala se věc, který jsem se musel smát. Volá mi ženská ze San José (cca 90km od mojí kanceláře), že jí to účetnictví netiskne. Tak se koukám co se děje na tom serveru (BTW je to Citrix) a v tom mi zvoní mobil. Tak to zvednu a byla to jiná ženská, z tý nemocnice v poušti (cca 800km ode mě), že jí lezou z tiskárny úplně cizí papíry! Prostě počítač v San Jose tisknul data ze serveru v San Franciscu na tiskárnu v Indiu:))))
Než jsem vyřešil všechny problémy všech tupejch účetních na všech místech, trvalo to asi dva tejdny a vyrostlo mi tak kilometr šedivejch vlasů, dokonce se mi o tom i v noci zdálo, ale už je to snad dobrý.

Aniž bych si to příliš uvědomoval, žiju momentálně na jednom ze seismicky nejaktivnějších místech na glóbuse. V roce 1989 tady bylo zemětřesení o síle asi 7,5 Richterovy stupnice, která má myslim jenom 9 stupňů. Popadalo spousty baráků, most Bay Bridge, kterej má dvě patra, pořádně popraskal a dokonce to horní patro v jednom místě spadlo na to spodní. Pár aut sjelo o patro níž, pár jich dokonce popadalo do moře. To jsem všechno věděl (od Káči, která má s Lily zběhaný všechny muzea ve městě), ale pořád jsem to v podstatě považoval za něco vzdálenýho, asi tak jako když se člověk dívá v televizi na zprávy a mezi Zemanem a fotbalem mu ukážou popraskaný baráky v Bangladéši. (teď to vypadá, že se chystám vyprávět o tom jak jsem zažil zemětřesení, ale nee)
Jednou takhle sedíme u oběda v práci a Mary začala vyprávět jaký to v tom devětaosmdesátým bylo. Vyprávěla jak byla zrovna v metru a jak ho museli vyklidit, jak pomáhala pološílený těhotný ženský s taškama, předváděla jak to s člověkem třese a nemůže nic dělat, jak vylezla z toho metra a viděla všechny ty popraskaný baráky a silnice, mrakodrapy bez skel, všude střepy a rozflákaný auta a já jí totálně visel na rtech a šíleně jsem to prožíval. V tu chvíli mi došlo jak blízko tomu vlastně žiju a že to může přijít kdykoliv. Člověk by si myslel, že s tou pokročilou vědou už se to dá předpovídat, ale seismologové prej řikaj, že jediný co se dá předpovědět, je že čím dál jsme od toho minulýho zemětřesení, tím blíž jsme k tomu dalšímu. Nemám z toho strach, i v tom obrovským zemětřesení v ’89 to zabilo jen pár lidí, ale spíš už se to dostalo v mojem uvažování z prostoru „katastrofickej román“ do prostoru „nebezpečí všedního života“ asi jako bouračka v autě nebo tak.

Jak už jsem se zmínil, existuje tu poměrně velká česká komunita. Někdo mi dokonce řikal, že v Bay Area (SF a široké okolí) žije třicet tisíc Čechů. Nevim. No určitě tu žijou desetitisíce Rusáků, protože ty potkávám furt. Myslej si že tý jejich slovanský řeči nikdo nerozumí a já jo:).
Každý úterý maj Češi sraz v irský hospodě a pak je tu jedna vyloženě česká hospoda se svíčkovou a tak.
Člověk pořád podvědomě hledá známky Čech v cizině, takže jsem našel CD Viery Bílé v hudebninách, spousta lidí zná Kunderu, Hrabala, Dvořáka a tak. Ve videopůjčovně jsme postupně našli Ostře sledovaný vlaky, Postřižiny a Kolju. Jendou tak koukáme na Kolju, smějeme se jako blázni, užíváme si ten pocit domova a tak, pak to skončilo a Káča řiká „Hele, tam ta scéna, jak Louka hrál v Americe a jak ten černoch tam plácal těma obrovskejma dlaněma....“ Ty kurvy prašivý to prostě vystřihly!!!! (To už jsem teda řekl já...) Asi jim to blbcům připadalo rasistický nebo co. Prostě tady maj děsnou svobodu.

Začalo to tak, že jsme se potřebovali zbavit jednoho auta, tak jsme na něj dali ceduli na prodej a postavili ho u silnice. Nakonec jsem ho prodal nějakýmu černochovi, kterej mi pak jestě měsíc třikrát denně volal že chce nějaký peníze zpátky.
Den po tom, co jsem to auto prodal mi volali nějaký kluci, že ho chtěj. Řikal jsem jim že už je pryč a voni jestli nemám něco jinýho. Protože to bylo těsně po tom, co jsme se s Jeffákem shodli, že bych měl prodat svýho Civica, tak jsem jim ho nabídl. Ten důvod proč jsme se shodli ho prodat, přestože to bylo bezproblémový auto byl ten, že za řízení auta bez pojištění tady člověk může dostat 2 roky bez řidičáku a 3000$ pokutu. No a protože auto se musí pojistit do 30 dnů po koupi jinak je průser a já už ho měl 3 měsíce, tak už prakticky pojistit nešlo.
Kluci se na to přišli podívat asi za tejden. Byli to dva Irové, který sem akorát přijeli na nějakou krátkou dobu vydělat balík a mazat zpátky jako já, byla s nima sranda, tak jsem jim řek, že jim ot můžu bouchnout za to co mě to stálo (což bylo dost málo) ať se toho zbavím. A voni že si pro to přijdou zejtra v deset ráno s penězma.
Tak ráno čekám a nic. Nakonec přišli až ve tři a hned mi došlo proč. Ten večer před tím byl svátek sv.Patrika, což je Irskej patron, takže se hoši zlískali jak slívy a ráno samozřejmě nemohli vstát. Ještě ve tři se motali:). Tak jsem se rozloučil se Civicem, kterým jsem najezdil cca 10 000 kilometrů za 3 měsíce, kterej nás v pohodě dovezl do Las Vegas a zpátky na Silvestra a kterej žral cca 4krát míň než běžný americký auto. Od tý doby jezdím Jeffovým sporťákem Chevrolet Monte Carlo Super Sport, kterej má motor jako solidní ruskej autobus a žere jak německej zájezd. Pro jistotu jsem tu spotřebu nikdy nepočítal, ale do Civica jsem tankoval jednou tejdně za 20$, s tímhle jezdím stejně a tankuju obden za 35$:(.

Laura je Jeffova sestřenice, kterou znám už z našeho setkání s ní, jejím manželem Stevem a dcerou Alanou v Římě před asi čtyřma rokama. Strávili jsme u nich Vánoce a co je pro tu rodinu typický, největší místnost v domě je bar. Normální dlouhej dřevěnej barovej pult, skleničku od stropu a tak. Laura se Stevem jsou právníci, který vydělávaj šílený peníze, ale jejich hlavní životní náplň je nekonečnej mejdan. Prostě chlastaj a chlastaj a pak jedou někam do světa, aby mohli chlastat. Alaně je teď asi 9, ale už zažila s rodičema tolik barů a hospod a párty, že já jsem proti ní úplně malinkej. Dycky jí někde nechaj v koutě spát a je to.
No a tahle Laura se Stevem a Alanou byli minulej víkend v San Franciscu na návštěvě za Lauřinou kamarádkou Australankou Ráchel. Pominu podružný záležitosti jako že Laura dala Jeffa s Ráchel dohromady takže teď spolu choděj (to už je pátá ženská jenom za tu dobu co ho znám...), že túra po San Franciscu se skládala akorát ze sedmi barů a že Laura surově usnula v baru luxusního pětihvězdičkovýho hotelu, dostanu se k neuvěřitelný příhodě, kterou daly Laura s Ráchel dohromady(protože každá si pamatovala jenom části).
Ty dvě se znaj z jednoho z těch zaoceánskejch parníků, který naložej v jednom přístavu (třeba Istanbulu) tisíc turistů, 14 dní s nima křižujou moře, turisti chlastaj v barech, plavou v bazénech a tak a pak přistanou v jiným přístavu (třeba v Římě) a turisty tam vysypou. No a na tomhletom parníku se jednou pěkně Laura s Ráchel ožrali a tím se seznámily.
Takže Laura vyprávěla příhodu, jak jednou na tom parníku táhla Lauru z baru protože Laura už nemohla chodit. Jenže Ráchel je asi poloviční, tak to v půlce vzdala a nechala tam Lauru ležet na chodbě na koberci. Laura doplnila co vona si pamatuje, a totiž to, že se po ňáký době vracela Alana z herny a neměla klíče. Tu vidí mámu jak spí na zemi, tak si k ní přilehla a usnula.
Korunu tomu nasadil Steven, kterej doplnil poslední část příhody. Chlastal s nějakým Němčourem v casinu a když zavírali, už taky nemohl chodit. Takže takhle ho polomrtvýho táhne Němčour s barmanem do kajuty a najednou Steve řiká „Hele, tamhle leží manželka s dcerou, můžete je taky naložit?“
Všichni tři byli děsně šťastný, jak se jim konečně podařilo tu příhodu po letech poskládat, každýmu totiž část chyběla...

Nejlíp to bude vidět z následujícího přirovnání. Když chce američan o něčem říct, že je to krásný (žena, auto, cokoliv...) tak nejsilnější přirovnání je:
“You look like a million bucks“ = „Vypadáš jako milión dolarů“
Musím něco dodávat? Jako že nejčastější téma konverzace se točí kolem peněz, že první otázka holky k potenciálnímu milenci je kolik vydělává, že je naprosto běžný o zaměstnání jako o „80 000$ job“ čili zaměstnání za 80 000$ ročně, místo popisu práce....
Další celkem běžný rčení je „Everything has a price“ čili víceméně „každá věc má cenu“ ve smyslu všechno je na prodej.
Když jsem sháněl práci a jednal jsem s agenturama, nemluví se o získání zaměstnání, anóbrž o „nabízení produktu (já a moje schopnosti) potenciálnímu kupci (zaměstnavatel) za nejvyšší možnou cenu (můj plat) určenou nabídkou a poptávkou na daném trhu...“ Člověk si pak připadá trochu jako banán na trhu...
Nějak tady taky zapomněli, že člověk má zaměstnání jako něco, co by mělo finančně zajistit jeho život. Tady všichni žijou pro to, aby zíkali ten „dream job“ (práci snů) a vydělali ten děsnej balík peněz, ale pak už nemaj čas si ty peníze užít, protože ten dream job je 24x7 (24 hodin denně, sedm dní v týdnu, tady celkem běžnej slovní obrat)

Snažim se občas pozorovat vývoj mojí angličtiny, ale většinou na to nemám vůbec čas. Prostě komunikuju, radím lidem po telefonu a vůbec si neuvědomuju, že je to anglicky. Tak jsem si tak ňák myslel, že už jako mluvim po americku. Tuhle jsem ovšem náhodou slyšel svůj hlas na cizím záznamníku a to byla teda rána. Normální čechogličtina jak vyšitá. Český r všude možně, vůbec nepřevaluju v hubě horkou bramboru a nevystrkuju jazyk na „th“... To mě teda ranilo, ale asi nemám čas a sílu to nějak řešit. Řeknu cokoliv co potřebuju a všichni mi bez problému rozuměj a já rozumím jim.
Sranda je akorát, když se mám domluvit s nějakým Mexičanem. Žijou jich tu tuny, takže to potřebuju každou chvíli. Takže třeba mluvim s Mexičanem, jehož angličtina je tak na mý úrovni, čili nemá žádný problémy v komunikaci s američanem, ale my dva se vůbec nemůžem dorozumět. Tak jsem vydedukoval, že moje čechogličtina je stejně vzdálená od amerogličtiny jako jeho mexigličtina, jenže jiným směrem, takže rozdíl mezi mojí čechogličtinou a jeho mexigličtinou je propastnej:)))

Našel jsem další zajímavej výraz, když mi tuhle Jeffák vyprávěl jak byl na školení v nějakým malým městečku a to byl totálně dry town (suchý město). Znamená to, že se tam nedá sehnat nic k pití, protože ten jeden bar co tam je zavřel už v deset:).

Už jsem tu jednou psal o Alex, kterak na autobusový zastávce ulovila kluka stylem, na kterej by se u nás většina kluků nezmohla. Měl jsem s ní pár dlouhejch hovorů o rozdílech mezi chlapama a ženskejma a vypadá to, že one chce sobě a celýmu světu dokázat, že ženský dokážou všechno úplně jako chlapi (třeba že ženský by byly úplně sqelý automechanici, kdyby je k tomu chlapi pustili...). Když si pořídila skateboard, tak mi to připadalo vtipný. Když se ale dala na životní styl pravýho Casanovy a každej tejden si přivede novýho chlapa na noc. Ze začátku jsem si naivně myslel, že si třeba jen tak „povídaj“, ale když jsem toho maníka potkal ve dvě ráno na záchodě v jejím županu a v tom stejným županu po chvíli i jí, už si to nemyslím. Káča pořád ještě jo...

Tuhle jsem byl v jedný z těch nemocnic a u oběda si k nám přisedla ženština s cdulkou na triku „Dietářka“ nebo tak něco. Zrovna jí najali a její práce spočívá v sestavování jídelníčku pro děti, aby jedli zdravě. Hned nás začala krmit svejma kidama, jako že člověk od dvou let věku vůbec nepotřebuje tuk ve stravě a proto je nesmysl pít jiný než beztučný mlíko(to je taková kalná voda, co tu prodávaj a hrdě tomu řikaj mlíko. Chutná to jako mlíko s vodou 1:12).
Nejvíc mě dostalo, když vzala do ruky hamburger, kterej byl zrovna k obědu! a se strasne znechuceným výrazem z něj vytáhla plátek sýra a odhodila ho na tác se slovy, že tyhlety plnotučný sýry jsou smrťáky. Pak se s chutí zakousla do toho nechutnýho smaženýho hamburgeru, ze kterýho málem odkapával ten přepálenej omastek a celej ho sežrala:).
Prostě Kocourkov.

Abyste si nemysleli, že je Jeff jenom takovej hodnej strýček, kterej v dětství házel hlínu do sklepa, tak vám tady převyprávím příhodu z jeho divočejších období. Seděli takhle s kámošem Brionem v baru, kterej byl plnej dvou táborů sportovců po zápase, říkejme jim pro jednoduchost Sparťani a Slávisti. Jeff a Brion seděli u baru uprostřed, nalevo u stolů Sparťani, napravo Slávisti. Všichni pili pivo z flašek, občas se ozvalo Spartááá, občas Sláviéé, takže lehce napjatá atmosféra. No aby nebyla taková nuda, Brion řiká „Sleduj“ a nenápadně mrštil flašku od piva směrem na Slávisty, až se roztříštila o zeď za jejich zády. Ty se hned naježili a Jeffáak se chytil situace a mrštil flašku směrem na Sparťanovic zeď. Pak už stačila jenom jedna další na Slávisty a voni už se chytli sami a bitva se rozjela na plný koule. Zanedlouho samozřejmě majáky a jedenáct policatsjkejch aut oblehlo hospodu a už tam vlítli s obuškama. Brion vytáhl svojí policatskou placku, kterou našel někde na půdě, a tak se z tý mely jako jediný dostali bez úhony a všichni Slávisti a Sparťani skončili na noc v městský šatlavě.
(Mimochodem Brion je momentálně manžel Jeffovo sestry Janice, u který jsme byli na Díkuvzdání a rozváděj se...Což nemá nic co dělat s touhle příhodou, která se stala řádově před 15 lety.)

Příhoda pro dnešek poslední je o vejletu do Calistogy minulé pondělí a úterý. Protože Andrea, která nechodí do práce ale do školy (je jí 42, ale tady je to celkem běžný), měla pondělí úterý prázdniny, vzala svojí ségru, Káču a Lily na vejlet do lázní Calistoga ve vinné oblasti cca 100km severovýchodně od SF. Mě pozvala taky, s tím že Káča stejně bude mít svůj pokoj. Vzhledem k tomu, že mě zrovna pekelně bolely záda a cvičení nepomáhalo, oznámil jsem v práci, že budu dva dni pracovat z Calistogy, (stejně většinu práce můžu dělat po Internetu a po telefonu) a vyrazil jsem za nima.
Měli jsme krásnej pokoj s barem a k hotelu patřily čtyři termální bazény. Jeden úplně horkej s proudama, pak jeden větší a méně horkej, potom malý dětský cákaliště a normální bazén na plavání.
Na práci jsem se samozřejmě prakticky vykašlal a užíval jsem si horkejch bazénů a sluníčka. Ačkoliv v San Franciscu je furt zima, v Calistoze bylo vedro jako prase. Asi proto to víno pěstujou v Calistoze a ne v SF:). Mimochodem Hemingway prej jednou napsal, že nejstudenější zima, kterou kdy zažil, bylo léto v San Franciscu.
Vrcholem všech ohřívacích procedur bylo, když jsem se zapsal na bahenní koupel! Sice to stálo 48$, ale vzhledem k tomu, že všechno ostatní bylo zadarmo, tak jsem to zkousnul. Byla to taková vana plná něčeho, co velmi nápadně připomínalo čerstvý kravský lejno. Když jsem do toho strčil nohu, bylo mi jasný, že to lejno bejt nemůže, protože ani kráva s horečkou by nevyplodila něco tak horkýho. Ten asistent se mě zeptal, jaká je teplota a já statečně řekl, že v pohodě. Ponořil jsem se do toho svým holým zadkem a přemejšlel jsem, jak to z toho tlustýho střeva potom dostanu:). Naštěstí to dobře těsnilo. Bylo mi to trochu trapný, ale musel jsem ho požádat ať tu mojí hlavu čučící z bahna zvěční.
Po čtvrthodině mě z toho vysvobodil, už jsem nemohl ani dejchat. Osprchoval jsem se z toho bahnitýho oblečku a že prej další fáze. Zase se zeptal na teplotu a já blbec zase hrdině že v pohodě. Tentokrát to byla vířivka horký pramenitý vody a já si už za minutu připadal jako spařený prase. Vedle mě někdo na vaně zapomněl kelímek s vodou a já na něj koukal a bojoval s chutí to po něm dopít. Po další minutě jsem prohrál a ledovou vodu vychlemstal. Když mi pak ten asistent nalil novou, došlo mi, že to byl kelímek pro mě. Pořád jsem taky bojoval s myšlenkou, proč se tady trápím a nevylezu, ale říkal jsem si, že když to vydrželi lidi přede mnou, tak já taky a hlavně mě to pomůže s těma zádama.
Po čtvrthodině mě zase asistent vysvobodil a že si mám tamhle sednout na židli a vydejchat se. Tak jsem si sednul, on odešel a já surově usnul. Připadal jsem si jako po nejtěžším basketbalovým zápase kdy jsem musel hrát celejch 2x20 minut.
Za chvíli (nevím jak dlouhou) se asistent vrátil a začal na mě mluvit, což mě probralo. Že prej další krok je sauna. Když jsem viděl, jak se odtamtud valí vařící pára, musel jsem ho požádat o další time-out. Trochu jsme pokecali o tom, jak je to možný, že tyhle lázně jsou taky plný Rusáků, vypravěl jsem mu, jak 90% nemovitostí v Karlovejch Varech vlastněj Rusáci a dokonce si vymohli speciální přímou linku Moskva-Karlovy Vary a tím jsem se trochu vzpamatoval a ochladil. Pak jsem si teda vlez do páry, což byla místnost kde po šutrech tekly ty místní prameny a tím to ohřívaly. I když tam bylo pekelný vedro, donutil jsem se trochu si zacvičit a myslím že to pomohlo. Vždycky, když už se to nedalo vydržet, měly tam ve skleněný stěně takovou kulatou díru, kterou se dala vystrčit hlava ven. Trochu to připomínalo gilotinu.
Pak už mě jenom zavedl do tmavý místností plný kójí s postelema, tam jsem se zabalil do deky abych prej pomalu vychladl. Byl jsem úplně vyřízenej, tak jsem usnul. Kdyyž jsem se probral, už tam nikdo nebyl, prostě zavřeli nechali mě tam v klidu spát. Tak jsem si sbalil foťák a brejle a vrátil se do pokoje, kde jsem zase usnul. Probudila mě až řádící Lily.
Na záda to vážně pomohlo.

Poslední, ještě horká novinka. Právě jsme se vrátili z velikonočního mejdanu a večeře u Liliů, bylo skopový a bylo dobrý, navíc byla Plzeň a byla dobrá, přestože Andrea ani netušila, že je to český pivo.
U večeře se probíraly různý historky a Cork (Lilin táta) jen tak mimochodem prones, že má nahoře pozvání od anglický královny na večeři v Edinburgu, kde se otvírá nový museum, do kterýho koupili pár jeho soch. Musel jsem se přeptat, jestli jsem dobře slyšel, protože počítám, že většina angličanů by si nechala useknout levou ruku, aby mohli jít na večeři s královnou. Von to jen tak ležérně zopakoval, že je to opravdu TA anglická matka královna a že tam nepojede, protože nesnáší letadlo a posuny času.
Nikdo už tomu nevěnoval pozornost a konverzace se stočila na to, že Bush je vůl a jak je sqělý, že žijou v zemi, kde se to smí říct nahlas.
Věděl jsem, že Cork je sochař, ale že je PAN SOCHAŘ, to jsem netušil...