Jordánsko 2019: Petra, Mrtvé moře a noc ve Wadi Rum

Jednou za rok vyrazíme s Hankou někam bez dětí, je to naše tradice. V červenci 2019 jsme si vybrali Jordánsko: jedenáct dní autem z Ammánu k Mrtvému moři, do Dany, Petry, Aqaby a do pouště Wadi Rum.

Uprostřed jsme si na dva dny odskočili do Izraele, do Jeruzaléma a Betléma. To je samostatný článek.

Sobota 20.7.2019, Amman

Ráno nám s dětmi pomohla babi Madla a před desátou nás Uber odvezl na letiště. Let trval asi čtyři hodiny. Z letadla vypadalo Jordánsko jako hnědá suchá pláň, na které rostou tak tři stromy. Auto, které nám hotel slíbil na letiště, samozřejmě nepřijelo, ale po telefonu pro nás přece jen někdo dorazil.

Bydleli jsme v malém hotýlku kousek od římského divadla. V pokoji to smrdělo jako pánské záchodky, tak jsem vyčmuchal schovanou vonnou kuličku a vystěhovali jsme ji za okno 😄

Večer jsme šli pěšky do centra. Ulice byly plné lidí, stánky s ovocem, výloha se zlatými náramky, troubení a spousta dětí. Večeřeli jsme v restauraci ve druhém patře s výhledem na noční město a na divadlo: rýže s jehněčím a k tomu vodní dýmka. Jinak kouření odsuzuju, ale u vodní dýmky dělám výjimku.

Hany deník: Jordánsko, den první. Balení ukončeno ve 3:30, kdy začal plakat nejmladší a já jsem objevila, že mám na břiše klíště, malinkatý, který skoro nebylo vidět a skoro se nedalo vyndat. Ráno přijela na pomoc babi Madla, což jsme dost ocenili, jelikož už před desátou přijel Uber a odvezl nás na letiště. Babi Madlu mezitím čekala doma složitá logistická operace: v 11 odjížděla dcera na tábor, v 15 odjížděla Monika, v 16 přijel syn z tábora a v 18 se odjíždělo na další tábor. Chudák babi Madla pak ještě poklidila celý dům, vzala oba kluky a odvezla je i s dědou do Kamenice k Tereze. Byla skvělá. Celkem to všechno klaplo, až na to, že jsem v letadle zjistila, že dcera nemá doplacený tábor. Naštěstí nám to prominuli a doplatek můžeme přivézt až při vyzvedávání, což taky bude zařizovat chudák babi Madla.

Náš taxikář byl strašně užvaněnej, ale docela vtipnej. Pomlouval strašně Babiše, vyprávěl jednu příhodu za druhou a sympatický přestal být ve chvíli, kdy začal pomlouvat i Václava Havla. To už jsme naštěstí byli skoro na letišti, takže jsme se s ním ani nehádali.

Let proběhl standardně, žádné turbulence, trval asi čtyři hodiny. Při přistání bylo vidět Jordánsko a vypadalo to dost neutěšeně. Úplně hnědý, suchý pláně, nikde nic. Vypadalo to, že v celém Jordánsku jsou asi tak tři stromy. Z hotelu slíbili, že pro nás pošlou auto na letiště, avšak nikdo nepřijel. Po zavolání teda dorazil chlapík a odvezl nás do Ammánu. Cestou jsme viděli Ikeu, což mě pobavilo, měli to napsaný latinkou i arabsky.

Honza zarezervoval malinkatý hotýlek úplně v centru, kousek od amfiteátru z římských časů. Hotýlek byl docela milej, docela čistej. Měli jsme malinký pokojíček se zlatýma závěsama a vlastní koupelnou. Pokojem se linul šílený smrad, totiž měla to být vonavka. Smrdělo to jako ty kuličky, co se dávají do pisoáru. Honza pátral, až vyčuchal tu kuličku ukrytou v koupelně. Pečlivě jsme ji zabalili do pytlíku, dali za okno a během pobytu to téměř vyčpělo.

Večer jsme si zašli do města, pěšky přímo z hotelu. Jako ve většině jižanských zemí lidi ožívají večer. Všude bylo narváno, davy, děti v kočárcích, spousta aut, troubení, halekání. Miliony obchůdků otevřených, narvaných zbožím vyvaleným do ulic. Samozřejmě tradiční špína, bordel, odpadky. Některý domy v hezkém stavu, některý vybydlený. Toulavý kočky a koťátka, špinavá dlažba. Asi tu skoro nikdy neprší, ale všude se něco rozlilo, takže je všechno takový upatlaný.

Co je ale překvapující, všichni lidi jsou naprosto upravený. Většinou štíhlí, učesaný, ostříhaný. Chlapi mají velmi pečlivě zastřižený vlasy i vousy a jsou čistě oblečený. Ženský nosí většinou hidžáb. Buď jenom šátek a k tomu civilní oblečení, nebo hábit až na zem. Někdy mají zakrytou i pusu, někdy jim kouká jen škvírka na oči, takzvaná poštovní schránka. Ale všechny jsou strašně čistý, upravený, většinou velmi nalíčený a působí sebevědomě. Ty ženy tady nejsou ušlápnutý chudinky. Nevíme teda, co se děje doma, ale vesele švitoří na ulici s mužema i se ženama, tahají s sebou všude děti a telefonujou.

Dětí jsou tady strašný spousty a všechny jsou pečlivě ostříhaný. Nepotkali jsme žádný dítě, který by mělo přerostlý vlasy jako třeba naše děti. Umytý, v čistým oblečení, ale za to si hrajou venku ve špíně a v odpadcích. Za první večer jsme viděli asi dvě děti, který kouřily vodní dýmku. Nevím, jestli je to škodlivý, ale zarazilo mě to.

Asi dvě hodiny jsme se procházeli po ulicích. Linuly se tam všelijaký zápachy a odéry z jídla, z odpadků a z kanálů, všechno se to míchalo. Bylo to zajímavý. A do toho spousty nekonečných obchodů, kde prodávají naprosto všechno: moderní hezký boty, obleky, cetky, koření, vonavky, jídlo všelijaký. Někdy to připomíná spíš stánky a někdy jsou to docela nóbl vybavený obchody.

Nakonec jsme si sedli do jedné restaurace ve druhém patře s výhledem na amfiteátr. Dali jsme si rýži s jehněčím a arabský chleba plněný masovýma kuličkama. Na závěr jsme si dali šíšu, neboli vodní dýmku. Honza jinak kouření odsuzuje, ale u vodní dýmky a u doutníku z nějakýho důvodu dělá výjimku. Vodní dýmka je sranda, kouř se údajně čistí přes vodu, bublá to tam, je to docela dobrý. Když Honza bafal moc, motala se mu hrozně hlava, ale s rozkoší vyfukoval kouř pusou a hlavně nosem a připadal si jako drak v pohádce.

U vedlejšího stolu seděla máma, asi trochu starší než já, šíleně zmalovaná, napudrovaná, až smrtelně bledá, v hidžábu, a s ní dcera tak dvanáctiletá a mladší syn. Syn celou dobu mastil hry na mobilu a dcera popíjela limonádu a občas si zabafala z vodní dýmky. Tahle restaurace byla docela drahá, asi nóbl místo. Jinak se tu ceny pohybujou podobně jako u nás, hotel byl spíš levnější. Uvidíme, jak to bude mimo hlavní město.

Neděle 21.7.2019, Amman

Ráno jsem šel fotit uličky a pak jsme se s Hankou sešli u římského divadla. Šplhat do horních řad je fuška, schody jsou každý jinak vysoké. Hned vedle stojí menší odeon.

Uličkami jsme vystoupali nad divadlo. Rozpadlé domy, strmé schody a výhledy na město poskládané z béžových kostek po kopcích. Dole na trhu chleba v přepravkách, ořechy, koření v pytlích, maso na hácích a mezi auty starý modrý brouk.

Na Citadele stojí sloupy Herkulova chrámu a Umajjovský palác s kupolí a leží tam kus obří kamenné ruky, větší než Hanka. V archeologickém muzeu jsme potkali dvě Češky ze stejného letadla. Pak pauza v kavárně s výhledem na divadlo.

Odpoledne přišla studená sprcha. V půjčovně, kde jsem měl z Prahy rezervované auto, nám oznámili, že ho půjčili někomu jinému. Jinde chtěli trojnásobek. Nakonec nám kamarád našeho domácího půjčil džíp. Pak jsme došli až k mešitě na kopci, která už byla zavřená. Cestou čtvrtěmi, kam turisté nechodí, na nás děti pokřikovaly hello a dvě z nich i něco sprostšího, kluci jezdili na kolech kolem černobíle pruhované mešity a jedna parta se chystala sjet dlouhé schody na prkně.

Večer jsme vyjeli z obřího Ammánu směrem k Izraeli. Hranice zavírají v devět, takže jsme zapadli na polní cestu a spali v autě. Byla to nejhorší noc celé cesty: vedro, otevřené dveře, štěkající pes a hlavně muchničky, které Hance rozkousaly každý nezakrytý centimetr. Ve čtyři ráno to celé zakončil muezzin.

Hany deník: Jordánsko, den druhý. Ráno šel Honza fotit do místních uliček. Pak jsme se sešli u amfiteátru, který je kousek od našeho hotelu. Je krásný, obrovský, naprosto zachovalý, asi trochu opravovaný. Vydrápat se do horní řady byla fuška, každý schod je jinak vysoký a některý jsou hodně vysoký. Lidi, který seděli nahoře, museli být celkem fyzicky zdatní a museli dávat velký pozor, aby se neskutáleli dolů. Ale výhled je krásný i z nejvyšších pater, možná tehdy viděli herce zezhora.

Pak jsme procházeli městem, všude živo, ale ne tak jako v noci, a došli jsme na Citadelu, kde jsou zbytky chrámu z římský doby. Už toho tam za ty staletí moc nezbylo, ale některý sloupy jsou opravdu velkolepý, obrovský. Je tam kus ruky nějaké sochy, obrovský, jenom ten kousek ruky je větší než já. A archeologický muzeum se spoustou zajímavých věcí. Potkali jsme tam dvě Češky a ukázalo se, že přiletěly stejným letadlem jako my.

Z Citadely, která je údajně na nejvyšším kopci v Ammánu, byl krásný výhled, i když jiný kopečky mi připadaly stejně vysoký nebo vyšší. Ammán je na kopcích a vypadá to hezky, jak do sebe zapadají. Zajímavý je, že všechny domy mají jednu barvu, takovou světlou pískovou, béžovou nebo šedobéžovou. Nebyl tam jediný dům omítnutý jinou barvou. Buď jsou omítnutý touhle barvou, nebo vůbec, jenom z kamenů. Působí to příjemně, všechny mají podobný tvar, kostky, kvádry s plochou střechou. A kam až oko dohlédne, všude jsou domečky na kopcích. V jednom místě visí na šíleně vysokém stožáru obrovská jordánská vlajka, možná sedm krát čtyři metry, nad všema domama.

K obědu jsme zašli do restaurace, kde jsme dostali vlastně úplně stejný jídlo jako včera: kousek jehněčího s kostí a rýži. To bylo dobrý. V půjčovně aut, kde měl Honza už z Prahy rezervované auto, nám řekli, že auto je pryč, prostě ho někomu půjčili, a vůbec se za to nestyděli. Neuvěřitelný. Honza našel na internetu jinou půjčovnu s docela levným autem tak velkým, že by se v něm dalo i spát. Zavolal tam a ukázalo se, že auto snad mají, ale stojí asi třikrát tolik. To ho dopálilo. Přitom obě byly docela solidní značky, který jsou i v Americe. Nakonec nám nějaký kumpán našeho domácího nabídnul, že nám půjčí takový džipovitý auto za 40 dinárů. Jeden dinár je trošku víc než dolar.

Ještě jsme šli k jedné mešitě, která byla dost daleko na kopci, ale bohužel už byla zavřená. Stejně by mě tam asi nepustili, i když jsem měla dlouhou sukni a dlouhý rukávy. Musím zjistit, jestli tam mají ženy vůbec vstup povolený. Cestou jsme šli čtvrtěma, který nejsou pro turisty. Byla tam šílená špína, bordel a strašný kvanta dětí. Krásné děti, všechny čistý, pečlivě ostříhaný, učesaný, a hrajou si v tom bordelu v odpadcích. Byly docela milý, volaly na nás hello, how are you, a dvě děti postupně na Honzu zařvaly fuck you, man, a náramně se tomu chechtaly. Potkali jsme taky děti, který si, protože tu chudinky nemají sníh, položily velký prkno na dlouhatánský schody a chystaly se to sjet. Jestli se nezabily, jsme už neviděli, radši jsme odešli.

Arabský děti jsou hrozně pěkný, všechny kudrnatý, většinou mají podmanivý černý oči s dlouhýma řasama, někdy světle hnědý a někdy dokonce modrozelený. Většina Arabů mi vůbec připadá jako hezký lidi. Ženský by byly určitě většinou krásný, ale jak jsou zahalený, tak to není poznat. Obličej mají hezký, hezký oči, pusinky, tváře, ale na hlavě ten hadr příšernej a většinou i na těle. Všimli jsme si, že mladí kluci tak od 16 do 25 let jsou tu ve strašném množství takoví hubeňouři, přihrblí, i když mají ty podmanivý řasnatý oči. Starší chlapi jsou většinou kusy, takový ten typ chlupatý, vousatý a černý.

Nakonec jsme si vyzvedli auto a sbalili věci. Náš domácí byl hrozně vlezlej, ale hodnej a milej, pořád nám něco vnucoval a tisíckrát zdůraznil, že se u něj máme cítit jako doma a že tam máme navždycky domov. A objímal nás, to bylo strašný, Honzovi stačí podat ruku. Nabrali jsme si vodu, ale místní vody z kohoutku se samozřejmě bojíme, takže jen na mytí, protože jsme měli spát v autě. Honza se ještě zastavil pro benzín a jídlo v Carrefouru, který se vůbec nelišil od evropskýho.

Pak jsme prožili šok. Pořád jsme byli v Ammánu, ale najednou to bylo, jako bychom projížděli úplně jiným městem. Několik kilometrů strašně bohatých domů, úředních budov, kanceláří a luxusních obchodů evropských a amerických značek. Možná jenom ve tmě nebyla vidět špína, ale připadalo nám, že tam je daleko menší nebo žádná. Pak jsme z toho zase vyjeli a u stánku si dali falafel, kuličky z cizrny obalené a osmažené, v pita chlebu se zeleninou. Pořád řeším, jestli to tady jíst, nebo nejíst. Vodu nepijeme, Honza se jídla celkem nebojí, já se trochu bojím zeleniny, ale asi to risknu taky. Na tržnici jsme si koupili meruňky a broskve, omyli jsme je tou kontaminovanou vodou a zatím se nikdo neposral.

Strašně dlouho trvalo, než jsme vyjeli z Ammánu, je to obří město. K hranicím je to asi 40 km. Specialita jordánsko-izraelských hranic je, že se nesmí přejet autem, musí se přes ně jinak, a mají otevírací dobu jen do devíti večer. My bychom tam byli až po deváté, takže jsme se rozhodli, jak jsme původně plánovali, přespat v autě kousek od hranic a přejet ráno.

Zajeli jsme na nějakou polní cestu a následovala jedna z nejstrašnějších nocí v mém životě. Libovali jsme si, jak si pěkně schrupnem, ustlali jsme si pelech, sklopili sedadla, i když tam byl takový zub, co tlačil. Celý den bylo snesitelně a večer u stánku skoro chladno, ale pak jsme zřejmě sjeli do údolí a strašně se oteplilo, takový umlousaný nepříjemný horko. Každý jsme spotřebovali jednu flašku vody z hotelu a nahatí jsme se umyli, což bylo príma. Nikdo nás snad neviděl, jen z dálky na nás pořád štěkal pes.

Pak to začalo. Zaprvé bylo v autě strašný vedro, takže jsme museli mít otevřené dveře, jinak se tam nedalo dýchat. Trochu jsem trnula, jestli nás někdo nepřepadne. Zadruhé kousali komáři, ale hlavně takový malý muchničky, který nebzučely a skoro nebyly vidět, ale strašně kousaly, ty svině pekelný. Teď, druhý den, jsou jejich kousance ještě daleko horší a příšerně svědí. Měla jsem na sobě pyžamový kalhoty a tričko, ale každej milimetr těla, který nebyl zabalený, mi rozkousaly. Vzala jsem si ponožky, ale kolem kotníku mezi ponožkou a nohavicí jsem jich měla asi 60 na každé noze. Lezly i pod tričko, na krk, na ruce, mám je i na prstech. Soucítím s Ondřejem a s každým, kdo měl kdy ekzém a měl zakázáno se drbat, fakt je to k zbláznění.

V noci jsem vstávala, hledala ve tmě a ve vedru repelent a mezitím mě žraly další sviňky. Pak se ukázalo, že mám píchlou karimatku, takže mě ten hrbol hrozně tlačil. K tomu štěkal čoklík. Svítila jsem na něj, svítily mu ve tmě oči a pořád se nenápadně přibližoval, byl tak mezi 20 a 50 metry. Absolutně jsem nemohla usnout, pořád jsem se mlela, šila a mlátila do těch odporných muchniček. Ve čtyři ráno začal muezzin z minaretu svolávat lidi k modlitbě. Nevím, jestli jsem spala hodinu. Aspoň jsem ležela, ale byla to opravdu příšerná noc.

Amman
Hlavní město Jordánska, postavené na mnoha kopcích. Ve starověku se jmenovalo Filadelfia.

Římské divadlo
Postavené ve 2. století za císaře Antonina Pia, má asi 6 000 míst a dodnes se v něm občas hraje.

Citadela
Kopec Džabal al-Kala nad centrem, osídlený od pravěku. Stojí tu zbytky Herkulova chrámu z doby Marka Aurelia a Umajjovský palác z 8. století.

Pondělí 22.7.2019, k hranici s Izraelem

Ráno v Jordánském údolí, 279 m pod hladinou moře, otevřený kufr a spacák. Auto jsme nechali na jordánské straně a přes most krále Husajna jsme se nechali převézt autobusem do Izraele. Pasy nám cestou prošlo sedmi rukama a Jeruzalém je odsud jen 40 km, ale přechod trval asi čtyři hodiny. Dva dny v Jeruzalémě a Betlémě jsou v článku o Izraeli i s Hančiným deníkem.

Most krále Husajna
Hraniční přechod přes řeku Jordán mezi Jordánskem a Západním břehem, na izraelské straně se mu říká Allenbyho most.

Středa 24.7.2019, Mrtvé moře a Wadi Mujib

Předchozí večer jsme se vrátili z Izraele a na poslední chvíli přes Booking sehnali hezký hotel u Mrtvého moře, k večeři s břišní tanečnicí. Ráno výhled z balkonu: palmy, bazény a za mořem v oparu Izrael. Na břehu ležela sůl v krajkových nánosech.

V Mrtvém moři se potopit nedá, člověk leží na hladině jako na nafukovačce a hlavně si nesmí cáknout do očí. Natřel jsem se černým bahnem od hlavy k patě a Hanka nabrala lahvičku bahna domů. Zbytek dne jsme proleželi u bazénů, které byly skoro stejně teplé jako moře. Na opěradle židle seděla vrána.

K večeru jsme vyrazili na jih ke kaňonu Wadi Mujib a uprostřed pouště jsme píchli. Rezervu jsme měli, ale klíč na kola ne. Hanka zamávala na první auto, vyskákali tři mladí kluci, kolo vyměnili, peníze odmítli a jeden si ode mě vzal Facebook.

U kaňonu bylo návštěvnické centrum už zavřené. Vlezli jsme tam bokem, po žebřících a přes hráz, k místu, kde začíná trasa korytem. Bylo ale pozdě, vody moc a já v nevhodných botách, tak jsme si kaňon odložili na jindy. Pozdě večer jsme dojeli do ekokempu nad údolím Dana a spali ve velkém stanu s peřinami.

Hany deník: Jordánsko, den pátý. Ráno nás rovnou ohromil výhled z balkonu na Mrtvé moře. Na mnoha místech u břehu byl takový škraloup, z dálky to vypadalo, že po hladině plave nějaká špína nebo pěna. Když jsme přišli k moři, ukázalo se, že jsou to nánosy usazené soli, hezky zvlněné, takové krajkové útvary. Některé kousky byly odlámané, tak jsem jich pár nabrala domů, třeba pro Ondřeje a jeho ekzém na koupel.

Návštěva Mrtvého moře byla pro mě velký zážitek. Něco podobného jsme s Honzou absolvovali už před 21 lety v Libyi. Je to vlastně jezero uprostřed pouště, který nemá odtok, takže se z něj voda jenom vypařuje. Je šíleně slaný, má asi pětkrát víc soli než normální moře. Když do něj člověk vleze, strašně ho to nadnáší a v podstatě se nedá ponořit. Sůl strašně štípe, takže si člověk nesmí za žádnou cenu ponořit hlavu, aby mu to nateklo do očí a do nosu. To jsem tehdy v Libyi v jezírku uprostřed pouště udělala a myslela jsem, že se zblázním. Musela jsem doplavat ke břehu se zavřenýma očima, plivala jsem si do dlaní, abych si vyčistila oči, ale moc to nepomohlo. Takže teď jsem byla opatrná.

Ale bylo to úžasný. Nadnáší to na břiše i na zádech. Když člověk stojí v hloubce, vypadá, jako by stál na zemi, je vynořený třeba po prsa, a přitom pod ním je jenom voda. Plavat se v tom dá minimálně, člověk se posunuje pomalinku. Hlavně není radno roztahovat nohy, protože to štípe ve všech otvorech.

Další atrakce u moře je bahno, které se tam usazuje tisíce let. Je plné minerálů, léčivé a hojivé, rozváží se po celém světě na masky a zábaly, a tady se válí zadarmo v hrozném množství. Všichni si jím natírali celé tělo, byla to sranda. Jednu lahvičku jsem naplnila bahnem a vezeme ji domů, dcera si může dělat masky na ksicht.

Mrtvé moře je asi 420 metrů pod hladinou ostatních moří, nejníž položené volně dostupné místo na světě. Nedávno jsme byli v Údolí smrti, Death Valley, které je taky pod hladinou moře a je to nejnižší místo v Americe, a taky tam bylo šílený vedro. Tady bylo vedro hrozný, ale myslím, že podobně bylo zároveň i v Čechách, 35 nebo 38 stupňů. Voda v Mrtvém moři je hrozně teplá, ne nepříjemně, ale rozhodně se člověk neschladí. Zajímavý bylo, že na hladině byla trošku chladnější než dole.

Všude kolem písek, kameny, poušť. V hotelovém resortu to zalévají, takže tam roste zeleň, ale jinak to působí opravdu mrtvě. Poušť, poušť a v tom nehybná hladina skoro bez vlnek. Působí to mysteriózně. Žádné lodě, asi by je to moc vytlačovalo nahoru, nebo se v tom prostě blbě pluje. Žádný život.

V hotelu bylo několik bazénů, tak jsme se rozhodli strávit většinu dne u nich odpočinkem. Bohužel i bazény byly tak teplé, že se člověk moc neschladil, a když plaval, bylo mu ještě větší vedro. Velkou část relaxování jsem bohužel strávila tím, že jsem si přes WhatsApp psala s Viktorií a Mrožem a snažili jsme se domluvit, kdy se sejdeme, když se můžeme vidět jednou za rok. Ničeho jsme se nedobrali a zase jsme se přitom znesvářili, takže mě to spíš naštvalo. S Terezou jsem si domlouvala, co budeme dělat. Psala, že kluci jsou hodní a zvlášť se jim nestýská. Nejmladší je prý gentleman, za všechno se omlouvá a děkuje, je zdvořilý a slušný. To nás potěšilo. Odpočítává si dny na prstíčkách, celkem jsme pryč deset dní, a až zmizí poslední prst, přijedeme. Dokonce už usíná sám. To je výborný, Tereza mě prosila, ať to nezkazím, až se vrátím. Co se týče kojení, prsa to zvládla bez úhony. Jenom psychická újma samozřejmě přišla.

Z místních jídel je výborný falafel, ty smažené cizrnové kuličky, zvlášť když jsou čerstvé. Hummus mám hrozně ráda a i Honza ho vzal na milost. A taky pečenou zeleninu, papriky, cukety, to tu umí výborně. Ale kuskus, který jsme tehdy jedli v Libyi, jsme tu ještě nepotkali.

K večeru přišel Honza s nápadem, že bychom mohli vyrazit na řeku, kde se dělá canyoning. To znamená, že člověk prochází řekou pěšky, občas sklouzne, občas se sveze po vodě, a je to hezký. Sbalili jsme saky paky, i když už bylo dost pozdě. Jedeme pouští a najednou divný zvuky, píchli jsme. Honza vytáhl rezervu a vypadalo to, že to bude raz dva hotové. Najednou zjistil, že nám chybí klíč na kolo a k heveru tyčka. Tu jsme nahradili nějakým bordelem z příkopu, ale klíč ne. Tak jsem říkala, hele, bude dobrodružství.

Jenže jsem zamávala na první auto a hned zastavilo. Vyskákali z něj tři mladí Arabové, hubení, ale vzorně evropsky oblečení. Byli hrozně milí, jeden z nich uměl asi deset slov anglicky, ostatní nic. Jeden Honzu od kola úplně odehnal, vytáhli nářadí a kolo vyměnil. Honza chtěl asistovat, ale kluk ho ani nenechal. Mysleli jsme si, že si chtějí přivydělat, a už jsme chystali peníze, ale v žádném případě si je nevzali. Byli jsme potěšení a překvapení jejich ochotou. Pak vytáhli mobil a pořád něco opakovali, dlouho jsme nechápali, až ukázali Facebook. Jeden z nich, Otman, si vzal na Honzu kontakt a teď mu pořád píše a volá přes Messenger.

K řece jsme dojeli ještě později. Je to vyhlášená turistická atrakce s hezkým návštěvnickým centrem, které bylo ale už asi od čtyř hodin zavřené. Honza to nechtěl nechat jen tak a hledal cestu, kudy se tam vloupat. Šeřilo se, bylo asi sedm a pořád strašný vedro, byli jsme pořád u Mrtvého moře, hluboko pod hladinou moře. Mně se to úplně nelíbilo, ale lezli jsme po šutrech, po žebříku přes přehradu, strašidelně, a dostali jsme se tam, kde turisti, kteří jdou legální cestou, začínají. Jenže bychom se úplně namočili, Honza měl s sebou věci a nevhodné boty a navíc se stmívalo, tak to nemělo cenu. Řekli jsme si, že to možná zkusíme druhý den. Vody tam teklo hodně, ale byla trochu podezřele zelená, tak nevím, jestli bychom něco nechytli, a s mýma rozdrbanýma kousancema na nohách bych tam ještě chytla infekci. Byl to zajímavý zážitek i tak.

Vrátili jsme se k autu, a protože jsme nemohli najít žádné blízké ubytování, na canyoning jsme se vyprdli a jeli do Wadi Dana, které má být taky vyhlášené hezké místo. Ukázalo se, že vádí znamená údolí nebo koryto řeky, tady většinou vyschlé. Sranda je, že tady míříme na dvě doporučovaná místa, Danu a Petru, což jsou jména Honzových bývalých milenek.

Honza na Bookingu, kde shání veškeré ubytování, našel ekokemp asi kilometr od vesničky Dana. Je to malinkatá historická kamenná vesnička vysoko v horách, kde žijí už jen tři rodiny. Dojeli jsme asi v půl dvanácté v hluboké tmě a dalo dost práce najít provozovatele. Byl to mladý, sympatický, evropsky vyhlížející Arab, tak třicetiletý, hrozně milý a vstřícný, a ubytoval nás v jednom stanu. Velký stan, kam by se vešlo deset lidí, ale s postýlkama a peřinama. Plánovali jsme přespat zase v autě, protože v té výšce by snad neměli být komáři a nemuselo by být takové vedro. Byla tam i společenská místnost pod plachtou s koberci, matracemi a polštáři, tak jsme chtěli spát tam, ale kluk řekl, že to je obývák a tam se nespí. A vnutil nám stan, což by nevadilo, jenže to bylo dražší.

Pokoj v luxusním hotelu na břehu Mrtvého moře s výhledem a parádní snídaní stál 90 dolarů. Tenhle stan uprostřed hor, taky s krásným výhledem, ale takové milé, primitivní ubytování, stál asi 70 dolarů. Nám se to líbilo, jenom ta cena nás zarazila, čekala jsem, že to bude stát pětkrát míň. Z něčeho asi musí být živí. V kempu bylo pár zděných staveb s pokojíky a asi šest stanů, moc milé, ale skoro neobsazené. A krásný výhled do Wadi Dana.

Ještě bych chtěla doplnit ke koupání v Mrtvém moři. Turistky na zahalování většinou kašlou, nejvíc ignorantské jsou podle nás Rusky. Hlavně v turistických místech, v hotelech nebo pak v Petře, chodí ženské v kraťasech a v tílkách. Mně je to blbé, takže mám většinou aspoň ramena a kolena zahalené. Mám jednu dlouhou sukni od Terezy, moc hezkou, Honzovi se líbí, ale je úplně průhledná, takže proti slunci mi jsou vidět celé nohy. Nevím, jestli to není horší, než kdybych měla sukni ke kolenům. Hlavně jsem ale chtěla říct, že Evropanky se v Mrtvém moři koupaly v klasických bikinách, některá měla i tanga, ale Arabky, chudery, se koupaly v hábitech, někdy ve sportovních, v tričku, kalhotách a s hadrem na hlavě.

Mrtvé moře
Hladina leží zhruba 430 m pod úrovní moře, je to nejníž položené místo na souši. Voda má kolem 34 % soli, proto v ní člověk nadnáší.

Wadi Mujib
Kaňon, který ústí do Mrtvého moře. Patří k přírodní rezervaci Mudžib, nejníž položené rezervaci na světě.

Čtvrtek 25.7.2019, Dana a Wadi Musa

Ráno Hanka ještě zavrtaná v peřinách, venku psi a výhled do hlubokého údolí. Kolem jezdili místní na oslících, ve vesnici stojí malá kamenná mešita. Kluk z kempu, rodák z vesnice, nám poradil krátkou túru po svazích k jeskyním: terasová políčka, suché keře, kozy skákající po skalách jako kamzíci a výhled až do pouště na dně.

Na zpáteční cestě jsem šel napřed, když jsem za sebou uslyšel docela klidné „a do prdele“. Hanka uklouzla v sandálech s hladkou podrážkou a rukou dopadla přímo na pahýl keře. Mezi palcem a ukazováčkem měla roztrženou kůži i šlachu, ránu asi pět centimetrů dlouhou. V poušti nic měkkého neroste, všechno je tuhé a pichlavé. Obvaz měla naštěstí s sebou, tak jsme ruku zavázali a ve vedru došli kilometr a půl do vesnice.

Místní beduín nás poslal do zdravotního střediska v sousední vsi. Hanka nevěří doktorům ani v Praze, natož na jordánské vesnici, takže byla hodně podezíravá. Doktor anglicky skoro nemluvil a do ordinace se nám chodily dívat děti z ulice. Věděl ale, co dělá: dal lokální anestezii, statečně odrážel dotazy, jestli je ta jehla opravdu sterilní, a ruku zašil sedmi stehy. A nechtěl za to ani dinár.

Ve Wadi Musa u Petry pak Hanka dostala v nemocnici antibiotika a od té doby jezdila každý den na převaz. Celé to nesla moc statečně, jen koupání bylo až do konce cesty komplikované. Vstup do Petry už byl zavřený, tak jsme aspoň prošli nové muzeum u návštěvnického centra. Odpoledne se kolem nás točil a předváděl malý kluk.

Bydleli jsme v novém apartmánu na kopci nad Wadi Musa u podnikavého Šádího, s nábytkem z Ikey a s výhledem na noční město. Večer bylo nad městem plno kouře a do půlnoci se střílelo. Studenti slavili výsledky maturit ohňostrojem a, jak jsme se dozvěděli až druhý den, i samopaly.

Hany deník: Jordánsko, den šestý. Když jsme se vyštrachali ze stanu, ohromil nás výhled do údolí, čistokrevná nádhera. Já se ráda povaluju, když nemusím vstávat, takže Honza šel na snídani první. Snídani jsme měli v ceně a udělal ji pro nás ten kluk. Během snídaně kolem Honzy prošla hubená, zaprášená fena, tady jsou všechna zvířata zaprášená a zanedbaná, a nesla v hubě, jak si myslel, mrtvou kočku. Bylo to ale její štěňátko, asi mrtvé, nesla ho za nožičku někam pohřbít.

Kluk si s námi docela dlouho povídal. Narodil se v té vesnici a vyprávěl, jak kemp postavili. Byl to před lety nápad jeho strýce nebo koho, který to nemohl dodělat, a nakonec se prý na dostavbu složilo asi 90 rodin. Měli tam i sprchu a splachovací záchod. A poradil nám výlet. Nabízely se dva. Jeden dlouhatánský, který prochází celé údolí, asi 16 kilometrů dolů, ale zpátky by se muselo autem přes sto kilometrů okolo a strašně složitě shánět někoho, kdo by nás odvezl. My jsme chtěli jet ještě dál, takže jsme se rozhodli pro kratší verzi, po kopcích pod kempem k nějaké jeskyni. Bylo to hrozně přehledné, pořád jedno údolí, pořád podobný výhled, ale nádherný.

Turistů tu člověk potká minimálně. Žijí tu všelijací pasáčci. Viděli jsme spoustu koz, které se chovají spíš jako kamzíci a s lehkostí skáčou po skalách v neuvěřitelných výškách. Pasáček, kterého jsme potkali, pískal na píšťalku, byl úplně rozkošný a autentický. Ale bohužel i tady, v těch nejodlehlejších místech, kam jsme se dostali, se válely odpadky. Míň než jinde, ale přece. To je fakt zoufalé.

Cestička byla nejdřív dobře schůdná, ale pak se proměnila v kozí stezky. A já jsem si bohužel vzala sandály Keen po dceři, které mi na túru připadaly dobré, ale mají hodně hladkou podrážku a dost to klouzalo. Byla jsem hrozně opatrná, pořád jsem se radši držela a zůstávala jsem pozadu, aby se mi něco nestalo. Bylo vedro, Honzu bolelo rameno, koleno a záda, tak byl trochu otrávený. Ukázalo se, že jeskyní je tam několik. K jedné jsme došli, dali jsme si svačinu a okruhem zamířili zpátky.

Jdeme ťapy ťap a z ničeho nic mi trošku podklouzla noha. Chtěla jsem se zachytit zlámaného keříku, prostě reflex, a roztrhla jsem si ruku. Vůbec jsem tomu nemohla věřit. Mezi ukazováčkem a palcem levé ruky jsem měla díru asi centimetr hlubokou a pět centimetrů dlouhou, která se tam šklebila. Byl to dost šok, ale nebolelo to. Tak říkám Honzovi, že to asi budeme muset nechat sešít. Nejdřív tomu taky nechtěl věřit, ale když to viděl, dal mi za pravdu. Úplnou náhodou jsem s sebou měla lékárničku se dvěma obvazy, takže jsme to ovázali a došli do vesnice. Bylo to ještě kilometr a půl, pořád terénem, do kopce a ve strašném vedru. Naštěstí mě to výrazně nebolelo, ale z té psychické újmy mi bylo mdlo a trochu jsem se bála, abych se někde neskácela. Snažila jsem se hodně pít.

Ve vsi nám místní beduín poradil, že ve vedlejší, větší a modernější vesnici, tak dva kilometry odsud, je zdravotní středisko. Já jsem si říkala, že bychom spíš měli dojet do nějaké slušnější nemocnice, nicméně jsme se ve středisku zastavili. Honza šel na průzkum a vrátil se s tím, že je tam inteligentně vypadající doktor, který mluví anglicky. Tak jsem řekla fajn. Doktor vypadal opravdu inteligentně a sympaticky, ale anglicky téměř nemluvil, snad trochu rozuměl. Byl milý, ale moc jsme nekomunikovali, protože jsme neměli jak.

Hygienické podmínky v ordinaci vypadaly samozřejmě výrazně jinak než u nás, všechno takové umolousané. Hlavně do ordinace vběhly asi tři děti a nějaký další chlap z ulice a vesele sledovali, co se děje. Ošetřil to asi profesionálně, asi úplně dobře. Já jsem samozřejmě podezíravá, takže mám doteď podezření, jestli náhodou nepoužil už použitou jehlu s umrtvovadlem. Doufejme, že ne. Drze jsem se ho potom zeptala a on se tvářil, že jehly dvakrát nepoužívá. A přitom tam měl dvě injekční stříkačky jen tak odložené. No, to je jedno, modlím se k Alláhovi, aby byla čistá.

Krásně to sešil, za pomoci asistenta, mám tam sedm stehů. Na obvaz nejdřív chtěl použít jeden z mých obvazů, se kterým jsem přišla, ale zjistil, že je zakrvácený, a šli do skladu hledat jiný. Nakonec mi to hezky zamotal. Strašně jsme děkovali a ptali se, co jsme dlužní, a čekali jsme nějakou děsnou částku. A on řekl, že je to zadarmo, mají tu státní zdravotnictví. Tak doufejme, že mu to nějak proplatí a netratil na tom. Potvrdilo to naši zkušenost s místními, že jsou hrozně hodní a obětaví. Nejdřív nám strašně pomohli s výměnou kola, teď mi tu zašili ruku. Strávil nade mnou nejmíň tři čtvrtě hodiny a nic za to nechtěl. Nemám žádnou lékařskou zprávu, ale asi je to jedno. Každopádně řekl, že bych měla dostat tetanovku. Desetkrát jsme poděkovali, poklonili se, naskočili do auta a frčeli směr Petra, asi největší atrakce v Jordánsku, bohužel plná turistů.

V Petře jsme našli docela kultivovanou nemocnici, asi i kvůli turistům. Sestřičky měly arabské hábity, ale bledě modré, sesterské, a na hlavě arabský šátek, ale bílý, krajkový. Vypadaly prostě jako milé arabské sestřičky. Tady už to bylo drsnější, chtěli peníze, měli recepci a všechno se zapisovalo. V tom prvním středisku od nás nechtěli ani pas, ani jméno, ani nic. Říkali jsme si, co by to stálo v Americe. Když jsem tam byla se synem, aby ho doktorka zkontrolovala po otřesu mozku, nerentgenovali ho, jen mu změřila tlak a teplotu, poklepala na hlavu, posvítila do očí a podívala se do ucha. Byli jsme u ní deset minut a chtěli 80 dolarů. A tenhle dobrotivec mi zalátal ruku zadarmo.

V nemocnici mi předepsali antibiotika, což bylo asi dobře, aby se tam nedostala infekce. Tetanovku jsem měla v roce 2016, v den, kdy jsme počali našeho nejmladšího, to si dobře pamatuju. Tetanovka platí deset let, takže mi ji nepíchli. Platili jsme 8 jordánských dinárů, jeden dinár je o něco víc než dolar, asi 33 korun. V lékárně mi dali docela silná antibiotika, ale radši se nebráním.

Vstup do Petry už byl zavřený, byl večer, tak nemělo cenu tam chodit. Ale vedle návštěvnického centra je obrovské muzeum, krásné, moderní, mramorové, čistoučké, úplně jako profesionální evropské muzeum s plochými obrazovkami a spoustou artefaktů. Bylo tam toho tolik, že jsme to zdaleka nestihli přečíst, ale něco jsme se dozvěděli. Já samozřejmě v anglickém muzeu nerozumím každému pátému slovu, což mě frustruje, ale Honza mi to pak vyprávěl.

Cestou do Petry, když jsme si v krámku dali oběd, zase hummus, zelenina a falafel, k nám přišly dvě žebravé děti s matkou. Matka vypadala celkem normálně a čistě, ale děti byly tak strašně zanedbané, až nám z toho bylo úplně ouvej. Holčička tak devět nebo deset let, kluk mladší, oba zoufale špinaví, zadredovaní. Když už jim matka nemůže dát pořádnou stravu, mohla by jim aspoň umýt ksicht. Honza dal holčičce jeden dinár, okamžitě přiběhl i ten upatlaný kluk a matka a žebrali dál, ale už jsme jim nic nedali. Jinak jsou tady, jak jsem říkala, všechny děti čistoučké a načančané, tohle byla výjimka, proto nás to tak zarazilo.

Ubytování ve Wadi Musa u Petry našel Honza opět na Bookingu náhodou a pak jsme si dost blahořečili. Zaprvé to bylo za výbornou cenu, 35 dolarů, polovinu toho stanu, a zadruhé na nádherném místě úplně na kopci. Naše auto ten kopec málem nevyjelo, myslela jsem, že se překlopíme na záda. Ale nádherný výhled na město a okolní hory. Dům byl postavený pro turisty, čtyři nebo pět pokojíčků se společným obývákem a malinkou kuchyňkou. Byl jen půl roku starý, všechno nové a nezničené. Sranda je, že použili nábytek z Ikey, stejnou bílou rozkládací postel, jakou máme v pokoji pro hosty. K tomu arabské koberečky a celá jedna stěna pokoje prosklená, takže ten výhled do údolí opravdu stojí za to. První noc jsme tam byli sami, takže se Honza vesele rozvaloval na gauči v obýváku a dělal si fotky.

Majitel, asi 38letý Arab, Šádí, je velice přátelský a evropsky vyhlížející. Nosí civilní oblečení, kraťasy, tričko a brýle proti slunci se zabudovaným hands-free, a říkal, že si ho lidi pletou s turistou a že to dělá schválně, protože je to v práci výhodnější. Takový moderní Don Juan. Sebevědomý, podnikavý a akční, ale současně sympatický a milý. Hodně užvaněný. Bydlí hned ve vedlejším domě a hotýlek mu vede pán, kterému jsme říkali kuchaříček, jeho úplný opak, tichý, ale hrozně hodný a milý, a vařil nám.

Ukázalo se, že Šádí vydělává bokem na jiných věcech. Hned nám nabídl, že do Petry je lepší jít od konce. Je to velké skalní město, kterým prochází údolí, asi 13 kilometrů dlouhé. Obvykle se začíná od návštěvnického centra a jen silné povahy dojdou až na konec a zpátky. Od konce, který je na kopci, jde člověk víc z kopce než do kopce a jde jen jednu cestu. Za 35 dinárů nás tam ráno vyveze. A hned nám nabídl i večeři, která byla dražší než ubytování, ale protože jsme už několik dní nejedli nic jiného než falafel a hummus, přistoupili jsme na to. Byla vynikající, Honza šílel blahem: rýže s oříšky, pečené kuřecí maso a k tomu zeleninové serepetičky. Já se pořád trošku bojím jíst zeleninu, ale zatím ťukáme na dřevo, ani jeden z nás se ještě neposral. A Honza se dokonce dvakrát omylem napil vody z kohoutku a zatím drží.

Říkali jsme si, že se večer podíváme na nějaký film, ale Honza byl zaneprázdněný fotkami a já jsem chvíli četla a pak vyřizovala korespondenci, posílala jsem fotky rozpárané ruky a psala mámě a Tereze. Takže jsme si film nepustili, a to ani druhou noc, kterou jsme tu taky strávili.

Ještě jedna poznámka k návštěvě muzea. Potkali jsme tam arabskou rodinu, táta evropsky oblečený, dva chlapečci a maminka zahalená, ale vypadala dost inteligentně a sympaticky. Dali jsme se do řeči u jednoho exponátu. Říkala jsem, že musí být strašně těžké číst arabštinu, a ona, že docela těžké to je, že každé písmeno má třeba čtyři podoby podle toho, kde ve slově stojí. Má devítiletého syna a ten má s čtením pořád trošku problém, není to jen tak jako latinka. Byla tak milá, že mi bylo líto, že se asi už nikdy neuvidíme.

Dana
Přírodní rezervace na okraji pouštní propasti Vádí Araba, největší v Jordánsku. Kamenná vesnice Dana stojí přímo nad údolím.

Wadi Musa
Město u vstupu do Petry, žije hlavně z turistů.

Pátek 26.7.2019, Petra

Šádí nás ráno odvezl svou Toyotou do skal nad Petrou, odkud se dá jít zadní cestou víc z kopce než do kopce. Já stál na korbě a filmoval, Hanka se zašitou rukou radši seděla uvnitř. Cestou kluk na oslíkovi, stánek s pitím uprostřed ničeho a stezky mezi skalami.

V devět jsme byli u Kláštera, skoro bez lidí. Kafe ve stínu naproti a jordánská vlajka. Pak dolů po stovkách schodů mezi stánky. Prodavačky v hábitech mluvily skvělou angličtinou, za jeden dinár nabízely šátek „pro štěstí“ a Hanka si nakonec odnesla šátek s velbloudy a pro babi Madlu sošku kočky.

Hrobky vytesané do skály mají uvnitř na stropech barevné pruhy pískovce. Nad divadlem jsme si udělali společnou fotku. Všude velbloudi a oslíci, ti často přivázaní na slunci bez vody, a hladové jednooké kotě, kterému jsme dali vodu a housku. Odpoledne Pokladnice plná turistů a ven úzkou soutěskou Sík.

Hanka ještě na převaz a večer nás Šádí vzal i s německými sousedy z vedlejšího pokoje na bugině na nejvyšší kopec v okolí. Helmu měl jenom on, prý je důležitá osoba. Nahoře západ slunce nad horami a pak večeře s výhledem na rozsvícené Wadi Musa a Šádího historky.

Hany deník: Jordánsko, den sedmý. Se Šádím, naším domácím, jsme byli domluvení, že nás v sedm odveze na konec Petry. Tvrdil, že čím dřív ráno, tím je tam méně turistů a není takové vedro, a že od konce se to dá v pohodě zvládnout, i se zacházkou to bylo asi 15 km. Vezl nás svým terénním autem Toyota, o kterém Honza tvrdil, že je nerozbitné, že ho zná z Dakaru, a Šádí s ním opravdu skákal po terénních cestách jako šílenec. Chtěl, abychom stáli na korbě a užili si výhled, jenže mně se s jednou rukou fakt blbě drželo, tak jsem si sedla dovnitř. Honza to vydržel, i když se zase snažil filmovat, takže málem spadl.

Samozřejmě i další lidi měli stejný nápad, takže jsme tam nebyli úplně sami, ale rozhodně jich nebylo moc. Hory, skály, poušť, hezké to bylo. Šli jsme ťap ťap a došli k prvnímu z chrámů, které byly původně vytesané do skály jako hrobky. Velkých je tam třeba sedm nebo osm, přes celou skálu, se vstupem. Stavby vznikaly v několika fázích, začátky byly asi dvě stě let před naším letopočtem. Prý to bylo dlouho skryté, aspoň do půlky devatenáctého století o skalním městě veřejnost nevěděla, až ho objevil nějaký Evropan, který tam cestoval převlečený za Araba. Kromě chrámů je tam spousta bytečků a jeskyněk vytesaných do skal. Je to asi pískovec, takže to šlo, ale i tak to muselo dát hodně práce.

Postupně přibývalo turistů a místy jich bylo dost, hlavně před tím největším chrámem byly davy lidí ze všech zemí světa. Potkali jsme čtyři Češky v našem věku, které cestovaly spolu. Velkou část cesty lemovaly stánky, které provozovaly většinou zahalené ženy a jejich děti. Sranda byla, že většina prodavaček parádně uměla anglicky a měla nacvičené věty: pojďte k nám, když budete první zákazník, přinesete nám štěstí, dávám slevu, jenom jeden dinár. Když se člověk nechal navnadit, ukázalo se, že za jeden dinár je ten nejjednodušší arabský šátek, který tu nosí hlavně turisti a je prý z Číny. Ostatní šátky byly dražší, ale ceny byly dobré, tak jsem nakonec koupila šátek s velbloudama a babi Madle malinkou sošku kočky do sbírky. Strašně nás rozesmála asi třináctiletá holka, dcera jedné z prodavaček, tak výřečná a tak parádně uměla anglicky. V hábitu, v takovéhle zaprášené pustině, a uměla úplně luxusně anglicky. Honza si myslí, že tu mají docela dobrý vzdělávací systém, protože až na výjimky tu lidi mluví anglicky líp nebo hůř všichni.

Celé údolí Petry je prošpikované zvířaty. Všude se nabízejí jízdy na oslech, mulách a velbloudech. Oslíci do těch schodů zřejmě dobře vylezou, místní na nich jezdí a vozí na nich všechny věci a vodu. Vypadá to srandovně, protože když člověk sedí na oslovi, má nohy skoro na zemi. Ale oslíků mi bylo hrozně líto. Vypadají smutně už od podstaty, mají smutný výraz a hrozně žalostně hýkají, a chudáky je často nechávali přivázané na slunci bez vody. Všechna ta zvířata vypadala dost zuboženě a spousta turistů se na nich ráda svezla, což mi připadalo hrozné.

Udělali jsme si jednu odbočku, kde psali, že je nejkrásnější výhled na Petru. Museli jsme se vydrápat do hrozného kopce, ale stálo to za to. Bylo tam dost toulavých zaprášených psů a koček, které taky vypadaly zbědovaně. Viděli jsme koťátko, mohlo mít sedm týdnů, a lezlo do schodů tak hubené, vychrtlé, zaprášené, zablešené a jednooké, že jsem nic tak zbědovaného ještě neviděla. Šíleně mňoukalo, tak jsme mu dali trochu vody a kus housky, a chudák to ze zoufalství žralo. Jiní lidi mu taky něco dávali. Nevím, jestli má vůbec šanci přežít. Jakmile jeho strašná matka viděla, že něco dostalo, přiběhla a chtěla mu to sežrat. Mrcha.

Po výletě jsme byli šíleně zaprášení, zpocení a špinaví a rádi jsme se osprchovali a převlékli. Pak jsme šli do místní nemocnice na převaz, což proběhlo v pohodě a stálo 10 dinárů. Protože nemám lékařskou zprávu o prvním ošetření a zašití, řekla jsem si, že se na pojišťovnu asi vyprdnu. Nevím, jestli toho nebudu litovat, protože mi řekli, že musím na převaz každý den, aby se tam v tom vedru a potu nedostala infekce. Účtenky mám schované, ale jsou v arabštině a pro českou pojišťovnu vypadají naprosto nedůvěryhodně.

Do našeho domečku se nastěhovali další hosti, sympatičtí Němci, Alex a Madeleine, nebo tak nějak. Hrozně kultivovaní a inteligentní, jako všichni Němci, které znám, jako by se snažili vyvrátit moji teorii z předevčírka. On tmavovlasý, ona štíhlá pěkná blondýna asi v našem věku, on mladší. Pracuje na německé ambasádě v Ammánu, jsou tam od března asi na dva roky a hrozně si to tu zamilovali. Pozvali nás, že můžeme poslední noc přespat u nich v Ammánu, a dali nám kontakt. Ale nakonec se ukazuje, že v Ammánu spát nebudeme.

Madeleine si stěžovala na syrské uprchlíky, kterých je teď plné Německo. V roce 2015 jich Německo přijalo asi milion a teď si postupně dotahují manželky, děti a členy rodiny, údajné nebo skutečné. Úřady to strašně těžko rozlišují, protože lidi řeknou, že jim všechny dokumenty a fotky ze svatby shořely. Kladou kontrolní otázky nejdřív muži v Německu a pak ženě v Sýrii, a ona litovala těch, kteří tam manželku opravdu mají. Má obavy, že to německá ekonomika za pár let neutáhne. Jenom v Hamburku prý museli otevřít 30 nových škol. Kurzy němčiny nabízejí uprchlíkům zadarmo, ale nechodí tam, tak jim přidali snídani zdarma, a oni přijdou, sní snídani a utečou. Honza to tak černě nevidí a myslí si, že německá ekonomika to ustojí.

K večeru přišel Šádí, že pro nás má překvapení, západ slunce. Přijel kolem půl osmé s buginou, malinkým hlučným terénním autíčkem bez střechy, jen s rámy, se čtyřmi sedačkami. Helmu měl jen on, a když se ho Honza zeptal, jak to, že on helmu má a my ne, řekl, že je důležitá osoba, a chechtal se tomu. Bylo nás pět, takže Alex stál vzadu a držel se rámu. Šádí s námi vyjel na asi nejvyšší kopec v okolí. Dlouho jsme jeli do kopce, a kde mohl, jel jako šílenec, samozřejmě se předváděl. Nahoře byl opravdu krásný západ slunce. Já si na pouště nějak zvlášť potrpím, ale tohle bylo fakt hezké.

K večeři jsme dostali zase jídlo dražší než bydlení, což je paradoxní. Bylo to dobré, ale vlastně to samé co včera, kuře s rýží, k tomu dobrá polévka, zákusky a meloun. Jedli jsme venku s výhledem na rozsvícené město, to bylo moc hezké. Šádí nás bavil historkami. Jednou vzal svého otce do Egypta, a protože otec zná jenom turecký záchod, a v apartmánu ho nenašel, močil do sprchového koutu. Vyprávěl i o tom, jak je jeho otec strašný despota. Šádí má sedm nebo osm vlastních sourozenců a hromadu nevlastních. A říkal, že byl asi v 78 zemích, což nám připadá dost podezřelé, ale většina jeho historek byla docela důvěryhodná.

Doufala jsem, že si večer konečně pustíme film nebo zapaříme se sousedy, ale všichni jsme zapadli do pokojů a omdleli. Honza si ještě dělal fotky, já jsem tam nějak zkolabovala. Z večera zase nic nebylo.

Předchozí noc byl v Petře ohromný ohňostroj až do půlnoci. Studenti se po měsíci konečně dozvěděli výsledky maturit a slavili to ohňostrojem a, jak jsme se dozvěděli až potom, střílením ze samopalu.

Petra
Skalní město Nabatejců, ve starověku obchodní křižovatka karavan. Na seznamu UNESCO je od roku 1985.

Klášter (Ad-Dajr)
Jedna z největších staveb v Petře, fasáda vytesaná do skály je vysoká skoro 50 m. Vede k ní asi 800 schodů.

Pokladnice (Al-Chazna)
Nejslavnější fasáda Petry hned na konci soutěsky Sík, nejspíš hrobka nabatejského krále z 1. století.

Sobota 27.7.2019, do Aqaby

Hanka chtěla už od Petry beduínský koberec. Šádí samozřejmě koberce taky prodává, a tak jsme si u něj doma odnesli dlouhý tmavočervený kelim prý z padesátých let za 70 dinárů. Dopoledne poslední výhled na hory kolem Petry a pak na jih.

Noc ve Wadi Rum, kterou nám Šádí domlouval, se o dva dny posunula, takže jsme jeli rovnou k Rudému moři. Bydleli jsme v potápěčském centru jižně od Aqaby, v hotýlku s bazénem, náš pokoj se jmenoval Kingfish. Mě hned odvedli pod vodu. Hanka si zabalila ruku do igelitů, chytla se přeložené karimatky a plavala s ní, a když jsem jí půjčil brýle, zjistila, že kameny pod ní jsou korály plné ryb.

Večer další převaz v nemocnici v Aqabě, kde Hance kvůli otoku vyměnili antibiotika za silnější. V osm večer bylo pořád 38 stupňů. V obchodě s alkoholem jsem si koupil zásobu piva Petra, západ slunce nad Rudým mořem a večeře venku na ulici.

Hany deník: Jordánsko, den osmý. V Petře ve stáncích prodávali krásné koberečky, ty arabské kelimy z vlny. Mám je hrozně ráda a dlouho po nějakém pasu. Honza mi samozřejmě zakázal uprostřed túry v Petře něco takového kupovat. Ale zeptala jsem se Šádího, jestli by o něčem nevěděl. On je takový chytrolín, všechno ví, všechno zná a hlavně všechno zařídí. Takže samozřejmě řekl, že prodává i koberce, a vzal nás k sobě domů, do vedlejšího domu v podobném stylu jako ten náš. Žije tam pravděpodobně se svojí sestrou a jejími dvěma malými dětmi, rozkošnými, tak čtyři a dva roky.

Šádí vyvalil několik koberců, měli jich tam deset nebo patnáct, a já jsem strašně váhala. Nabízel nám jeden beduínský, podle něj přibližně z roku 1950, dlouhatánský, moc hezký, tmavočervený. Místy byl už lehce potrhaný, ale říkal, ať si z toho nic neděláme, že to tak má zůstat. Byly tam i menší a novější, ale nejvíc se mi líbil ten beduínský, tak jsme ho nakonec vzali. Stál 70 dinárů, něco přes dva tisíce korun, a Šádí nás samozřejmě ujišťoval, že je to dobrá cena. Snad tomu i věřím. Mám z něj radost, jenom nevím, kam ho dáme. Šádí říkal, že ho můžeme rozříznout a udělat na koncích třásničky, ale to by asi byla škoda. Uvidíme, až se vrátíme z Ameriky. Nemáme moc věcí, tak ho snad narveme do batohu.

Pak jsme vyrazili dál na jih. Jordánsko je dost malé, takže už to nebylo daleko k Rudému moři, kam jsme mířili. Je to nejjižnější část Jordánska a Jordánsko má jen úplně malý kousek pobřeží Rudého moře. Izrael na západ od něj má ještě menší, ale asi jim to stačí, jsou rádi, že mají přístup k moři a lodní dopravě na východ. Přiznávám, že jsem o Jordánsku skoro nic nevěděla, ani přesně, kde leží. Je zajímavý pohled na mapu: Rudé moře je taková šiška a nahoře má dvě anténky, dva úzké výběžky, a na vrcholu té pravé anténky je Jordánsko.

Se Šádím jsme byli domluvení, že se večer sejdeme v poušti Wadi Rum a vezme nás mimo ostatní turisty na noc pod hvězdami. To jsme kdysi zažili v Libyi před 21 lety a bylo to moc hezké, tak bychom si to rádi zopakovali. Už jsme mu to zaplatili, ale během dne se ozval, jestli bychom to nemohli odložit, protože se manžel jeho další sestry vyboural v autě, je v nemocnici a možná bude muset pomoct. Ukázalo se, že letíme až v úterý v šest večer, tak jsme se domluvili, že to posuneme o dva dny. Zůstaneme dvě noci u Rudého moře a poslední noc nebudeme spát v Ammánu u Němců, ale v poušti se Šádím. Wadi Rum je na jihu, ale Jordánsko je tak malé, že se dá v pohodě přejet za jeden den a letadlo stihneme.

Projeli jsme městem Akaba, které je úplně na vrcholku té anténky, a pokračovali kousek dál po východním břehu. Byla jsem překvapená, jak tu nic není. Myslela jsem, že na tak krátkém kousku pobřeží bude spousta hotelů a turistů, a vůbec ne, je tu všude poloprázdno. Převažují výrazně místní, kteří se na pláži scházejí až večer, tak od šesti, sedmi, a žijí tu do noci. Turistů potkáme za den tak deset. Což je fajn.

Honza našel na Bookingu potápěčské centrum, kterých je tu víc, a hned jsme pochopili proč. Centrum je zároveň malý příjemný hotýlek, tradičně trochu umolousaný. Vzdušnou čarou je to 400 metrů od moře, ale musí se po rozpálené silnici, takže jezdíme autem kus po pobřeží, kde má centrum základnu. Honzu hned chňapli, že se jde potápět, takže nahodil neopren, bombu, ploutvičky a další harampádí a šli do moře.

Já jsem šla na pláž. Pláž není nic moc, takový umolousaný písek. Velké odpadky naštěstí sbírají, ale malých je tu milion, takže bosa by tu člověk asi chodit nechtěl. Občas palma, nějaké křovíčko, a moře je na pohled moc krásné. Pláže v Chorvatsku jsou určitě hezčí a milejší, ale i tak je to moc hezké.

Honza byl pod vodou, tak jsem si řekla, že vyzkouším, jestli můžu se zraněnou rukou nějak do vody. Na pláži převažují Arabky, samozřejmě zahalené od hlavy až k patě. Mají buď normální hábity, nebo strašně srandovní plavky ze stejného materiálu jako naše, ale je to vlastně mikina s dlouhými rukávy, dlouhá pod zadek, s kapucí místo šátku, a k tomu dlouhé kalhoty z plavkoviny. Takže mně je blbé být tu v bikinách, ani v jednodílných plavkách bych se necítila úplně dobře, i když turistky většinou nosí obyčejné plavky. Koupu se v Terezině blůzičce a šátek mám kolem boků, takže jsem aspoň trochu zahalená. Je to praktické, nemusím se mazat, a když vylezu z vody, mokrý hadr mě ještě chladí, takže mi není vedro do pěti minut.

Obalila jsem si ruku několika igelity, vzala karimatku přeloženou napůl a vrhla se do moře. A ku podivu to bezvadně šlo. Dlouho jsem plavala nohama s oběma rukama na karimatce a byla jsem nadšená, že můžu být ve vodě. Na hlavě brýle a klobouk, doplavala jsem asi 300 metrů tam a zpátky. Cestou zpátky jsem potkala Honzu, který se zrovna vrátil z potápění, a říká: Prosím tě, vezmi si brýle, to je tady fantastický. Tak jsem si je vzala a zjistila, že se docela dobře můžu nořit, když nechám na karimatce jen tu jednu ruku a zbytek těla mám ve vodě.

Koukala jsem s brýlemi a šnorchlem pod vodu a byla naprosto ohromená. Vůbec jsem nevěděla, do čeho tam kopu a po čem šlapu, měla jsem naštěstí sandály. Myslela jsem, že jsou tam šutry a skalky, a ve snu mě nenapadlo, že jsou to korálové útesy, krásné, a že mezi nimi plavou tisíce ryb. Dokud člověk nenakoukne pod vodu, nemá tušení. Je to hrozný kontrast oproti mrtvu nahoře nad vodou, kde je sucho, poušť, občas palma nebo keříček, a pod vodou je život jak blázen. Hlavně mě šokovalo, jak blízko břehu to je. Korály jsou i v místech, kde člověk v pohodě stačí, takže se nemusí ani bát, že ho sežere žralok.

Rozhodli jsme se v potápěčském centru i ubytovat a dostali jsme pokojíček s názvem Kingfish. Hotýlek je přízemní, řada pokojíčků do písmene L kolem nádvoříčka s bazénem a barem, u kterého nikdy nikdo není. Z jedné strany je částečně zastřešená jídelna, pár stolků z cívek od kabelů, ne z nouze, ale protože je to cool. Pokojíčky mají prosklené dveře a na nich nalepené veliké obrázky z jedné strany průhledné, s fotkami ryb a mořských příšer, které tu žijí. Docela hezké.

Hotýlek vede obrovský tlustý Arab, který vypadá opravdu jako boss. Všichni potápěči a personál, samí chlapi, jsou drobní a on je mezi nimi boss. Ale je strašně milý. Milí jsou tu všichni. Člověk byl nejdřív podezíravý, že když ho někdo osloví, něco chce, většinou peníze. Ale ukazuje se, že lidi jsou tu milí sami od sebe a nic po tobě nechtějí. Jen se přátelsky zeptají, co máš s rukou, a hlavně odkud jsi, a když to řekneš, tak welcome, welcome. Oslovují nás chlapi i ženské, i mě samotnou. Měla jsem obavy, jestli mě nechtějí nějak obtěžovat nebo okrást, ale jen se ze zájmu pozdraví, zeptají a jdou dál. Madeleine říkala, že jí tu říkali, že největší nebezpečí, co tady hrozí, je bouračka na silnici. Nikdo nám nic neukradl, nikdo nás nepřepadl. Nechala jsem třeba na pláži tašku hodinu bez dozoru a nic se jí nestalo, i když se kolem potloukalo dost místních.

Večer jsme jeli zase do Akaby, asi 20 minut, do nemocnice na převaz. Ukázalo se, že mám ruku příšerně opuchlou, část jizvy se hojila pěkně a část byla taková hnusně mokvavá. Zavolali na mě dva doktory a ti nejdřív říkali, že možná bude nutná surgery. Mluví krásně anglicky, ale výslovnost je fakt srandovní, ani se nesnaží napodobit originální angličtinu. Operace naštěstí nutná nebyla, jen mi vyměnili antibiotika za silnější a dali mi prášky na splasknutí otoku. Byla jsem z toho rozhozená a bála jsem se, jak to dopadne. Naštěstí se to pak začalo vyvíjet dobře.

Chvíli jsme se ještě potloukali po městě. Bylo šílené vedro, v osm večer pořád asi 38 stupňů a v jedenáct pořád asi 34. Sálalo to z betonu a asfaltu. Tam, kde bydlíme, takové šílené vedro není. Zjistili jsme taky, že když se člověk před odjezdem do toho betonového pekla důkladně vyráchá v moři, schladí se i uvnitř a dlouho mu to vydrží. To jsme pak udělali druhý den.

Šli jsme koupit vodu, což mi připomíná moje černé svědomí, kolik tu po nás zůstane plastového odpadu. Voda z kohoutku se pít nedá, takže piješ balenou, a v tom vedru vypiješ dvě flašky denně. V hotelu mají sice koš na plast a papír, ale z 90 procent tu nerecyklují, Šádí ani pořádně nevěděl, co tím myslím. Asi to pálí. Pak jsme zašli do liquor storu, protože Honza tu děsně trpí bez alkoholu. Prohibice tu není, ale alkohol se skoro nikde koupit nedá, jen snad v pětihvězdičkových hotelech nebo ve specializovaných obchodech, kterých je hrozně málo. Honza si nadšeně koupil hromadu piv značky Petra. Večer jsme padli z toho vedra úplně zmordovaní jako mrtvoly. Takže zase žádný film. Honza říkal, že s místní wifinou se film ani stáhnout nedá, takže jsem tuhle naději zabalila.

Neděle 28.7.2019, Aqaba

Ráno jsem se šel zase potápět. Kolem centra jsou z pláže dostupná potopená vozidla, tank, letadlo a loď, obrostlá sasankami a korály. Hanka dopoledne odpočívala a odpoledne zase šnorchlovala s rukou na karimatce. Korály ve tvaru mozku, růžový „květák“, klauni v sasankách a ryba, která podle Hanky vypadá jako roztrhaný hadr.

Jídlo na terase hotelu, ve městě nákup čaje a kafe s kardamomem a večer na městské pláži. Místní rodiny se koupou a piknikují i za tmy pod lampami a za dvacet minut se nás deset lidí zeptalo, odkud jsme a jak se máme.

Hany deník: Jordánsko, den devátý. Zatímco v ubytování u Šádího v Petře na vysokém kopci pořád foukal vítr a v noci bylo krásně chladno, tady u Rudého moře bylo v noci příšerné vedro. Museli jsme mít puštěnou klimatizaci, což nebylo moc příjemné, Honza nadával, že z toho má rýmičku.

Ještě odbočka. Chtěla jsem už dlouho doplnit, že ekokemp ve Wadi Dana, kde jsem si pak roztrhla ruku, leží asi 1500 metrů nad mořem, a my jsme tam vyjeli z minus 400 metrů od Mrtvého moře. Docela velikánský výškový rozdíl, ale výškovou nemoc jsme naštěstí nedostali.

Moc dobře jsem se nevyspala, navíc jsem byla pořád rozhozená z té ruky, že je opuchlá a nehojí se, a nechtělo se mi nic dělat. Takže Honza vyrazil k moři potápět se a já jsem se až do oběda povalovala v pokoji. Proč taky jednou ne, když má člověk dovolenou. Vyřizovala jsem korespondenci s Terezou a zkoušely jsme vymyslet, kam pojedeme na náš společný výjezd, na který se taky hrozně těším. Náš nejmladší je u Terezy naprosto spokojený, což mě strašně těší a jsem za to vděčná. Tereza ho má jako vlastního a on ji skoro jako mámu. Odpočítává si sice na prstíčkách, kolik dní ještě nebudeme doma, ale jinak je úplně radostný a už usíná i sám.

Zbytek dne jsme strávili skoro celý u moře, jen jsme si zajeli do hotelu najíst. Čím dál víc jsem se zkoušela potápět, teda s rukou na plovoucí karimatce. Je to neuvěřitelné, co je pod tím mořem. Potápěče tu berou na různá místa a ani se nemusí vyjíždět lodí, vstupují do moře rovnou z pláže a doplavou tam. Na jednom místě je potopený tank, na jiném potopené letadlo a na dalším potopená loď. Nevíme, co z toho se tam dostalo přirozenou cestou a co tam narafičili pro turisty. Každopádně je to obrostlé sasankami a korály a plavou v tom rybičky. Honza si to všechno filmoval a byl úplně nadšený.

Honza mi mockrát vyprávěl, jak je potápění fantastické, ale mě to nikdy moc nebralo, protože pod vodou nikdy nebylo tolik k vidění jako tady. A úžasné je, že ty krásy jsou jen pár metrů od břehu, pět, deset, patnáct metrů. Musím říct, že jsem fakt úžaslá. Jsou tam korály ve tvaru mozku různých velikostí, růžové korály, které vypadají jako růžový květák, různé sasanky a všelijaké lupenaté potvory, které se vlní v mořských proudech. A neskutečné množství nejrůznějších ryb. Zkoušeli jsme je pak najít na internetu.

Žluté, oranžové, pruhované, bílé s černými puntíky, žlutobílé s černými pruhy dopředu, dozadu a šikmo, placaté, oranžové. Klauni, kterých je tu strašně moc a hrozně rádi se schovávají ve vlnících se sasankách. Pak jsem viděla asi 30centimetrovou zelenou rybu s modrou hlavou a žlutým ocasem. Jednu hnědou, která vypadala jako prasátko, tvářila se dost nepřátelsky a měla boční ploutvičky jako uši a točila s nimi jako s vrtulkami. A jedna hnědobílá, ošklivá, byla na ceduli se seznamem nebezpečných potvor. Vypadá jako roztrhaný hadr, různě se vlní ve vodě a spočívá na jednom místě, samé krajky a třásně. Zajímavá, ale dost ošklivá. Černé ryby s oranžovými nebo žlutými ploutvičkami, modrožluté ryby. Prostě neuvěřitelné. Myslím, že k jídlu asi nebudou. Tereza by tu určitě byla šťastná, myslím, že by sem nebo někam jinam k Rudému moři měla jet.

Z pláže koukáme na druhou stranu moře a tam už je Egypt. Ale tam zase hrozí faraonova pomsta, tam se prý každý posere. A my jsme se tady ještě ani jednou nepokadili. Dost jsem si četla, to bylo fajn. Večer jsme jeli znova na převaz a ruka naštěstí začala trochu splaskávat, takže dobrý. Přišly zprávy od dcery, je na cestě přes Polsko do Litvy, budou tam jezdit na kolech a jedou naším Sharanem. Docela jim to závidím.

Ve městě jsme koupili sypaný čaj, jednak černý, který si koupil Honza, a jednak beduínský, směs spousty bylin, hezky voní. A sypané místní kafe smíchané s kardamomem, má takovou zvláštní příchuť. Oni všechno šíleně sladí, čaj i kafe. Kam přijdeš, nabízejí ti štamprličku čaje, to je sranda. V Petře jsem si jednu štamprličku neuváženě dala, když nám ji nalila prodavačka, u které jsme něco koupili. Pak jsem si řekla, že nejspíš dostanu žloutenku, protože asi už nejsem očkovaná a bůhví, kdo z toho lízal a jestli to vůbec myje. Fuj. Tak doufejme, že ne.

Pak jsme si koupili nějaký nechutný fast food, měl to být kebab, ale byly to hlavně hranolky, ještě v plastové krabici. Vzali jsme si to na městskou pláž, bylo nejméně deset večer a bylo tam narváno, děti se koupaly ve tmě pod lampami. To byla sranda, čvachtaly se tam, vřískaly a halekaly. Byli tam samí místní, ani jeden turista, ale za těch 20 minut, co jsme tam seděli, nás oslovilo nejmíň deset lidí, aby nás pozdravili a zeptali se, jak se máme, nebo děti, jak se jmenujeme. Jsou fakt milí.

Říkali jsme si, za jakých podmínek se z těchhle milých, vstřícných a hodných lidí, kteří ti nezištně pomáhají, stanou teroristi nebo fanatici schopní spáchat sebevražedný atentát. Všechno ve jménu svaté války a Alláha. Nevím, Alláha tu uctívají všichni. Zkusím se zeptat Šádího.

Na pláži byli samí místní, ale jinak bylo v Akabě turistů docela dost. Většina Evropanek a Američanek byla aspoň jakž takž zahalená, ramena a kolena. Ale pak tam byly typy, za které jsem se styděla, jedny byly Slovenky a pak Rusky. Rusky naprosto ignorují místní standardy slušnosti. Včera jsme potkali jednu, o které jsme si byli jistí, že je Ruska, už po zenitu, narvanou do příšerného nátělníčku a kraťasů, ze kterých jí vylézal zadek, a natřásala se tam. Chtělo se nám zmizet, natož v tomhle prostředí.

Aqaba
Jediný jordánský přístav, na konci Akabského zálivu Rudého moře. Na druhé straně zálivu je vidět izraelský Ejlat.

Pondělí 29.7.2019, šnorchlování a Wadi Rum

Dopoledne šnorchlování u korálů na jižní pláži Aqaby. Hanka šnorchlovala taky, se zašitou rukou na karimatce, a pod vodou jsme si udělali společné selfie.

Odpoledne Wadi Rum. S beduínským průvodcem pickupem po poušti, skalní mosty, velbloudi a průvodce, který se s velbloudem fotil a dal mu pusu. Pickup v rudých dunách, skákání z duny a cesta na korbě s nohama nahoře 😄

Večer tábor pod skálou: oheň, jídlo z uhlíků a koberce na písku. Noc pod hvězdami jsme si chtěli zopakovat od Libye, kde jsme takhle spali před 21 lety. V noci k táboru přišly pouštní lišky a sebraly zbytky jídla.

Wadi Rum
Poušť z pískovcových a žulových skal na jihu Jordánska, od roku 2011 na seznamu UNESCO. Natáčel se tu Lawrence z Arábie a scény na Marsu do filmu Marťan.

Úterý 30.7.2019, Wadi Rum a zpět do Ammánu

Ráno liška na skále nad táborem a snídaně od průvodce. Ještě pár skal, kamenná houba a skalní most, po kterém vyjel pickup. Odpoledne jsme byli u Ammánu, poslední fotka cesty je IKEA u dálnice, kterou Hanka viděla už cestou z letiště první den. Letadlo domů letělo v šest večer.