Izrael 2019: dva dny v Jeruzalémě a Betlémě

Odbočka z naší cesty po Jordánsku. Auto jsme nechali na jordánské straně a přes most krále Husajna přešli s Hankou na dva dny do Izraele. Začátek a konec cesty je v článku Jordánsko 2019.

Pondělí 22.7.2019, Jeruzalém

Po probdělé noci v autě jsme v půl deváté stáli na jordánské straně mostu krále Husajna. Přes hranici se jede autobusem, pasy nám cestou prošly sedmi rukama a do Jeruzaléma, který je odsud 40 km, jsme se dostali až kolem jedné odpoledne.

Sehnal jsem poslední pokoj v historickém hotelu New Imperial přímo u Jaffské brány, s halou s dřevěným stropem a lustry. Hned jsme vyrazili do súku v úzkých zastřešených uličkách. Hanka se zasekla v obchodě s lampami a keramikou.

U Zdi nářků se muži v černém modlí u zdi, vedle v kryté části je knihovna a modlitebna. Kdo odchází, couvá, aby se ke zdi neotočil zády. Uličkami, kolem vojáků se zbraněmi u brány, schodů plných stánků a řemeslníka v dílně jsme došli po Via Dolorose k bazilice Božího hrobu: kámen pomazání, Edikula nad hrobem a k ní šílená fronta.

Na radu jedné Slovenky jsme večer vylezli na Olivovou horu. Židovský hřbitov, západ slunce nad městem a pod námi kostel Všech národů. Za tmy zpátky u Zdi nářků plné lidí, falafel z pouličního stánku a láhev vína. Chtěli jsme ji vypít na střeše hotelu, ale tu v deset zavřeli.

Hany deník: Jordánsko, den třetí, výlet do Izraele. Po strašlivé noci na polní cestě, kdy mě pokousalo asi 1200 muchniček, vypadají moje nohy jako u houmlesáka. Oteklý a jeden pupínek vedle druhého. Skoro vůbec jsem nespala. Sbalili jsme se a vyrazili na hranice, které byly už jen kousek. Byli jsme tam v půl deváté a bohužel zrovna odjel autobus do Izraele. Na hranicích se totiž musí nechat auto a přes hranici se jede autobusem. Odevzdali jsme pasy v klimatizované čekárně, kde byla jenom jedna paní, a čekali jsme, než se čekárna naplní a vypraví další autobus.

Přejezd hranic byl hrozně složitý, několikrát jsme museli vystoupit a ukazovat pasy znovu. Honza spočítal, že naše pasy mělo v ruce sedm lidí. Naštěstí nikde nebyl zádrhel, jenom to všechno hrozně dlouho trvalo. Zaplatili jsme nějaký vstupní poplatek a malým autobusem nás dovezli do Jeruzaléma, který je jenom asi 40 km od hranic. Celá akce trvala asi čtyři hodiny, takže jsme byli trochu našňupnutí, že nám to ubralo tolik času. V Izraeli se platí šekely, takže jsme ještě řešili výměnu peněz.

Od autobusu jsme šli pěšky asi 20 minut do hotelu. Honza sehnal poslední pokoj v krásném historickém hotelu New Imperial úplně v centru Starého Jeruzaléma, přímo u jedné z bran v hradbách. Staré město je obehnané hradbama a je rozdělené na čtyři čtvrti: židovskou, křesťanskou, muslimskou a arménskou. Hotel byl kamenný a asi hrozně starý, ale uvnitř moderní a pěkný. Trochu jsme si odfrkli po té strašné noci a vyrazili do města.

Úžasné je, jak jsou na jednom místě namačkaná tři náboženství. Na první pohled to vypadá, že se všichni pěkně snášejí. Asi to tak jednoduchý nebude, jak nám pak naznačil taxikář, ale za ty dva dny jsme žádné třenice nezaznamenali. Procházeli jsme muslimskou a židovskou čtvrtí. Starý kamenný domy, úzoučký uličky, kudy by auto sotva projelo, částečně zastřešený, takže se tam držel chládek. Uličky lemujou stovky obchůdků, kde se prodává všechno od oblečení přes cetky a suvenýry po spodní prádlo a léky.

Na ulici člověk potkával samozřejmě hlady turistů, ale taky spousty zahalených arabských žen a velké množství ortodoxních Židů. Ti nejortodoxnější nosí černý kabáty, černý sako, pod tím vestičku, jarmulku a na ní ještě černý klobouk. A k tomu srandovní pejzy a fousiska a tváří se naprosto vážně, i když mají tenhle převlek. Musí jim v tom horku být dost nesnesitelně, ale snáší to statečně. Říkala jsem si, jestli vůbec mají nějaké civilní zaměstnání, protože vypadali, že nedělají nic jiného, než se modlí. Méně ortodoxní Židé mají normální oblečení a k tomu jarmulku. Přemýšleli jsme, jak jim tam vůbec drží. Je rafinovaně posazená na místě, kde chlapům většinou raší pleš, tak možná má zevnitř přísavku.

Židovský ženy, většinou mladý, s dětma nebo s manželama, nosí šátek, ale docela elegantně uvázaný přes vlasy, trošku do turbanu, že jim kouká čelo, uši a pruh vlasů. Docela hezký. Rozhodně jsou židovky víc sexy než arabky, kvůli tomu jejich hábitu. Jinak si myslím, že arabky jsou obličejem strašně pěkný, židovky zase tak ne. Kdybych to shrnula za všechny, co jsem potkala.

První místo, který jsme navštívili, byla Zeď nářků, anglicky Western Wall, což není tak romantický. Je to vlastně jenom opěrná zeď bývalýho židovskýho chrámu, který dávno padnul. Židé se báli vstoupit na místo bývalýho chrámu, aby nevkročili tam, kam směli jen velekněží, a tak se z úcty modlili u opěrné zdi a naříkali nad zničeným chrámem. Tak jsme se to aspoň dočetli. Modlitebna je rozdělená na ženskou a mužskou část. Lidi píšou přáníčka a modlitby na papírky a strkají je mezi kameny. Bylo tam lidí jak šlupek, většinou židů, a když se odcházelo od zdi, nesmělo se k ní otočit zády, takže většina lidí couvala. Kousek od zdi byla fontána s plechovými hrnky a stejné hrnky byly i u umyvadel na záchodě. Židovky si nabraly vodu do hrnku a z něj si teprve lily vodu na ruce. Zase nějaká židovská tradice.

V Jeruzalémě byl trochu bordel, ale rozhodně ne jako v Ammánu. Pak jsme šli po ulici Via Dolorosa, která údajně byla křížovou cestou, kudy chudák nesl kříž, a končí u chrámu Božího hrobu. Nejdřív jsme si mysleli, že je to jeden zavřený kostelík, a Honza ho už fotil, ale chrám byl ještě o 50 metrů dál. Tam bylo lidí jak šlupek, zvlášť uvnitř v rotundě, která má v sobě údajně Ježíšův hrob. Kolem rotundy vystavěli celý obří chrám a u rotundy byla šílená fronta.

Na doporučení jedné Slovenky, kterou jsme tam potkali, jsme se vydali na Olivovou horu, odkud má být hezký výhled na Jeruzalém, zvlášť při západu slunce. Cesta vedla zase po Via Dolorose, už asi potřetí. Olivová hora je kopec, takže jsme si zafuněli, ale výhled byl pěkný. Zapadající slunce trochu ubralo stavbám kontury, ale když zapadlo, bylo to moc hezký. Pod Olivovou horou je největší židovský hřbitov snad na světě, opravdu strašlivě velký.

Pak jsme se polomrtví dotrmáceli zpátky k hotelu. Minuli jsme dvě restaurace s vysokýma cenama a objevili pouliční prodej kebabu a falafelu. Bylo to moc dobrý a stálo to asi třetinu co v restauraci. Honza koupil víno. Koupit tu alkohol není jednoduchý, prodává se jen ve specializovaných obchodech. Chtěli jsme jít na střechu hotelu, kam se dalo vylézt, ale bohužel ji v deset zavřeli. To nám bylo líto.

Ještě jsem chtěla říct, nevím, jestli jsem to zmiňovala už v Ammánu: když chce člověk přejít silnici, musí nasadit život a spolehnout se na slušnost řidičů. Lidi se vrhají do silnice naprosto kdekoliv. Číhají, a když se jim zdá, že je tam mezírka, běží bez ohledu na auta. Vypadá to úplně o život, ale řidiči jsou na to zřejmě trénovaní a nechají tě přejít. Na dvouproudé silnici musíš doufat, že tě pustí i ten druhý. Lepší je se přidat ke skupince lidí, když je vás víc, je větší naděje, že vás nezajedou.

Staré Město Jeruzaléma
Opevněné jádro Jeruzaléma s křesťanskou, muslimskou, židovskou a arménskou čtvrtí. Na seznamu UNESCO je od roku 1981.

Zeď nářků
Zbytek opěrné zdi Druhého chrámu, nejposvátnější místo, kde se židé mohou modlit.

Bazilika Božího hrobu
Podle tradice stojí na místě ukřižování a hrobu Ježíše. Kostel spravuje několik křesťanských církví najednou.

Úterý 23.7.2019, Jeruzalém a Betlém

Ráno uličky Starého Města a Damašská brána. Autobusem 231 jsme za půl hodiny byli v Betlémě na Západním břehu. Mozaika s mapou města, bazilika Narození Páně se sloupy a lampami. Do jeskyně Narození pod bazilikou stála nekonečná fronta, tak jsme ji vynechali. Kousek dál je bílá Mléčná jeskyně s obrazem kojící Panny Marie.

Koupili jsme si malý dřevěný betlémek, první suvenýr celé cesty. Viděli jsme i dílnu, kde vyřezávají betlémy z olivového dřeva. Náměstí Jesliček a strmé ulice nad ním.

Autobusem a moderní tramvají jsme odpoledne dojeli do památníku holokaustu Jad vašem, který Hance doporučila máma. Pak taxíkem s upovídaným řidičem na hranici a večer zpátky do Jordánska, za opětovný vstup sto dolarů za oba. Pokračování je v článku o Jordánsku.

Hany deník: Jordánsko, den čtvrtý, respektive Izrael. Komáří štípance, hlavně na nohách, svědí do nepříčetnosti, drbu se jak šílená. Kromě toho nosím sandály Keen po dceři a ty příšerně smrdí. Každej den je myju a mydlím, ale stejně po chvíli začnou děsivě smrdět. To je ostuda. Připomíná mi to větu, kterou jsem dávala holkám jako diktát: Houmlesákovi smrděly nohy a houmlesákovy nohy smrděly. Doufám, že už to umí správně napsat. Moje nohy jsou opravdu jak houmlesákovy, nejen smradlavý, ale ještě skvrnitý od pupínků.

Ráno luxusní snídaně v hotelu, to jsme si pomlaskli. Naštěstí se ukázalo, že nemusíme z Jeruzaléma odjíždět autobusem už v jednu, jak nás strašil řidič, ale můžeme jet taxíkem za snesitelnou cenu kdykoliv do večera. Hranice se zavírají v devět a museli jsme si nechat rezervu, protože není jasný, jak dlouho tam člověk zkejsne.

Do Betléma jsme jeli v klidu autobusem 231. Autobusy tady, v Izraeli i v Jordánsku, mají pěkný, to musíme říct. Jelo se jen asi půl hodinky. V Betlémě randál, hluk a zase spousta pouličních prodejců. Betlém patří k Palestině, kde žije většina Arabů, a je tam bordel. Samozřejmě jsme zamířili k místu, kde se údajně narodil Ježíšek. Když se člověk podívá na nezastavěnou stráň poblíž, opravdu to připomíná ten kopec, jak se kreslí nebo staví betlém. To je hezký.

Místo, kde stál chlívek, je obestavěné kostelem. Přesně to místečko, kde se narodil, je v kryptě, stejně jako hrob v Jeruzalémě, a zase na to stála nekonečná fronta, tak jsme si to nechali ujít. Ale stejně to bylo docela dojemné, protože tomu, že se Ježíšek skutečně narodil, celkem věříme. Míň už tomu, že by vstal z mrtvých. V kostele, jako všude jinde, je spousta Rusů.

Kousek od kostela Narození Páně je Mléčná jeskyně, kde se Marie s Ježíškem ukrývala, když chtěl Herodes vyvraždit všechny chlapečky, svině. Já jsem to tam prožívala spíš jako matka. Představovala jsem si, jak se tam chudinka vlekla ve vedru v devátém měsíci, možná pěšky, možná na oslíkovi, a pak musela rodit v nějakým špinavým chlívku u zvířat. To musela být hygiena. Pupeční šňůru asi překousal osel.

V obchůdku jsme si koupili suvenýr, vlastně první věc, co jsme tu koupili: malý dřevěný betlémek z Betléma. Pak jsme jeli autobusem 231 a tramvají, velmi civilizovanou a moderní, až do památníku holokaustu Jad vašem, který mi doporučila máma. Bylo to velice zajímavý a samozřejmě strašně smutný. Ani jsme nevěděli, z kolika zemí byli Židé Němcema pronásledovaní. Pořád se nemůžu zbavit pocitu, jestli se Němci po válce tak od píky změnili. Chovají se civilizovaně a přátelsky a samozřejmě odsuzujou, co se za války dělo, ale není to ani sto let. Honza říká, že je to předsudek, ale trochu si to myslí taky. Máma tvrdí, že tam možná je uložená moje diplomová práce o vzdělávání židovských dětí za druhé války, ale neměla jsem chuť se po tom pídit. Navíc zavírali někdy ve čtyři nebo v pět a už nás vyháněli ven.

Pak už jen do hotelu, sbalili jsme si saky paky a taxíkem na hranice. Řidič se docela rozpovídal. Byl to Arab a Židy moc rád neměl, tak je docela pomlouval. Ukazoval nám, kde jsou hranice s Palestinou. Pořád pořádně nechápu, jak je Palestina velká a jestli je to jenom část Izraele. To budu muset prozkoumat. Na hranicích to proběhlo celkem hladce, jen za opětovný vstup do Jordánska jsme zaplatili za oba sto dolarů. Hrůza.

Naše auto naštěstí stálo na svém místě. Na hranicích je neskutečný bordel, je tam několik půjčoven aut a docela solidní zařízení, ale kolem miliardy odpadků a střepů. V autě bylo asi tisíc stupňů, ale dalo se vychladit. Vyrazili jsme k Mrtvému moři, což už nebylo daleko, a ubytovali se v docela noblesním hotelu. Honza říkal, že vzhledem k cenám v Americe to bylo ještě dobrý. Měl přímý přístup k moři, to bylo fajn. Dali jsme si večeři, přišla tančit břišní tanečnice a těšili jsme se na ráno, protože k moři jsme se večer už nedostali.

Betlém
Město na Západním břehu Jordánu, asi 10 km jižně od Jeruzaléma, pod palestinskou správou.

Bazilika Narození Páně
Jeden z nejstarších kostelů na světě, první stavba je ze 4. století. Stojí nad jeskyní, kde se podle tradice narodil Ježíš. Na seznamu UNESCO je od roku 2012.

Jad vašem
Izraelský památník obětí holokaustu na západním okraji Jeruzaléma, založený v roce 1953.