Trocha historie: Německá jihozápadní Afrika
V roce 1883 koupil brémský obchodník Adolf Lüderitz od náčelníka Namů zátoku Angra Pequena. Ke koupi patřil i pás území 20 mil do vnitrozemí. Náčelník myslel anglické míle, Lüderitz německé zeměpisné, které jsou skoro pětkrát delší. Hned v roce 1884 vyhlásil Bismarck nad územím ochranu Německé říše a vznikla Německá jihozápadní Afrika, jediná německá kolonie, kam se ve větším počtu stěhovali osadníci. Ti brali Hererům a Namům pastviny a dobytek.
V lednu 1904 Hererové povstali a napadli německé farmy, osady a vojenské stanice, zabili přes stovku Němců. Císař Vilém II. poslal do kolonie posily a generála Lothara von Trothu. Ten v srpnu 1904 porazil Herery u Waterbergu a vyhnal je do pouště Omaheke, kde jim vojáci obsadili napajedla. V říjnu vydal rozkaz, podle kterého měl být každý Herero na německém území zastřelen, včetně žen a dětí. Kdo přežil, skončil v koncentračních táborech na nucených pracích, nejhorší byl na Žraločím ostrově u Lüderitzu. Do roku 1908 zemřelo podle odhadů kolem 65 000 z asi 80 000 Hererů a zhruba polovina Namů. Německo to oficiálně uznalo jako genocidu až v roce 2021.
Kolonie skončila v roce 1915, kdy ji obsadila vojska Jihoafrické unie. Pak ji 75 let spravovala Jižní Afrika včetně apartheidu a nezávislost přišla až 21. března 1990.
Že to byla zrovna německá kolonie, je tu znát dodnes. Všude je pořádek, všechno funguje a co se domluví, je na čas. Ne jako jinde v Africe 🙂
Pátek 30.06.2023, Praha, Dauhá
Do Namibie jsme vyrazili v devíti chlapech: Mirek, Jonáš, Fanda, Tomík, Marek, Saša, Vrána, Veselka a já. Dva týdny, tři Toyoty Hilux se stany na střeše a přes 2 300 km. Mirek si po cestě psal deníku na onthetrip.cz a odtud jsem si vypůjčil pár historek, na které jsem mezitím zapomněl 🙂
Letěli jsme s Qatar Airways přes Dauhá a přestup byl dost dlouhý na to, abychom si skočili do města. Muzeum islámského umění, park kolem něj, mrakodrapy nasvícené jak vánoční stromeček a v Kataře holubníky, které vypadají jako obří termitiště. Večer jsme skončili v davu na Souq Waqif a tam vznikla první společná fotka party.
Muzeum islámského umění, Dauhá
Budovu na umělém ostrově v zálivu navrhl architekt I. M. Pei a muzeum se otevřelo v roce 2008. Sbírka pokrývá zhruba 1 400 let islámského umění od Španělska po Indii.
Souq Waqif
Tržiště v centru Dauhá stojí na místě, kde beduíni odedávna prodávali dobytek a zboží. Po roce 2006 ho přestavěli v původním stylu s hliněnými zdmi a dřevěnými trámy, dnes je plné obchůdků, kaváren a restaurací.
Sobota 01.07.2023, Windhoek
Ve Windhoeku přistáváme dopoledne. Mirek se divil, jak je to tu všechno vyspělé: obchoďáky, silnice, čisto. Prý takové Německo v Africe. Vybrali jsme balík namibijských dolarů, v Maerua Mall nakoupili zásoby na týden (vozík plný až po okraj) a ubytovali se.
Večer Joe's Beerhouse a Bushman's sosatie, špíz z kudu, oryxe, zebry, springboka a krokodýla. Pak ještě vodní dýmka v baru Chicago.
Windhoek
Hlavní město Namibie leží uprostřed země v nadmořské výšce kolem 1 650 m. Založili ho v roce 1890 Němci jako vojenskou stanici, z koloniální doby zůstala třeba luteránská Christuskirche z roku 1910. Německou kolonií byla Namibie do roku 1915, pak ji ovládala Jižní Afrika a nezávislá je od 21. března 1990.
Neděle 02.07.2023, Windhoek, Gross Barmen, Waterberg
Ráno přebíráme auta, tři Toyoty Hilux, které s námi vydrží celou cestu. Mají všechno: stan na střeše, který se rozloží za pár minut, plynovou bombu s vařičem, ledničku, nádobí, stolek i židličky. Krátká zastávka u Christuskirche a vyrážíme na sever.
První zastávka byla v termálních lázních Gross Barmen. Mirek to odbyl stručně: žádný šlágr, vypadá to tam jak na plaveckém stadionu za komančů a jídlo bylo příšerné. Večer jsme dorazili do kempu pod Waterbergem a poprvé spali ve stanech. K večeři jsem uvařil fazole na plynovém vařiči, k tomu pivko a byla paráda. Noci jsou tu ale fakt studené.
Gross Barmen
Teplé prameny u Okahandji znali už Hererové. V roce 1844 tu Rýnská misie založila misijní stanici Barmen. Dnes je tu lázeňský resort státní společnosti Namibia Wildlife Resorts s krytým termálním bazénem a venkovním koupalištěm.
Waterberg Plateau Park
Stolová hora z červeného pískovce se zvedá asi 200 m nad okolní savanu a národní park je tu od roku 1972. Na plošině, kam se zvířata špatně dostanou, park chová vzácné druhy, třeba nosorožce. V srpnu 1904 tu německá vojska porazila Herery a pak je vyhnala do pouště Omaheke. Tyto události se dnes označují za genocidu.
Pondělí 03.07.2023, Waterberg, Hoba, Etosha
Snídaně na vařiči a hned první lekce: paviáni. Jeden nám z auta ukradl jablka a druhý z druhé strany mezitím vybral celou bednu banánů. Koordinace jak u speciálky 😄
Po snídani jsme vyšli na okraj plošiny Waterbergu, odkud je vidět savana až k obzoru, a potkali jsme tam další Čechy. Pak natankovat (do jedné Toyoty se vešlo 119 litrů, kolem pumpy se mezitím procházela prasata bradavičnatá) a směr meteorit Hoba.
Do Etoshy jsme dorazili až večer. V kempu Namutoni rychle rozložit stany a hned na noční game drive. Měli jsme kliku: nosorožci, sloni, antilopy, hyena a hlavně lev se lvicí, kteří zrovna řešili rozmnožování. Dvakrát. Jen ta zima! V noci v otevřeném autě zima jak v morně.
Meteorit Hoba
Největší známý meteorit na Zemi leží u Grootfonteinu tam, kam dopadl, odhadem před 80 000 lety. Našel ho farmář v roce 1920. Váží kolem 60 tun a je asi z 84 % ze železa a 16 % z niklu. Národní památkou je od roku 1955.
Namutoni
Bílá pevnost na východě Etoshy byla německou policejní stanicí. V lednu 1904 ji obléhali Ovambové, dnešní budova pochází z roku 1906. Teď je v ní kemp a ubytování pro návštěvníky parku.
Etosha National Park
Park má přes 22 000 km², víc než čtvrtinu rozlohy Česka. Jako rezervaci ho vyhlásil německý guvernér Friedrich von Lindequist v roce 1907. Žijí tu lvi, sloni, žirafy, zebry, nosorožci a desítky druhů antilop, v suchém období (právě v červenci) se stahují k napajedlům.
Úterý 04.07.2023, Etosha
Celý den křižujeme Etoshu vlastníma autama. Zvířata se drží u napajedel, takže je člověk najde snadno: žirafy, sloni, zebry, pštrosi, antilopy všech možných druhů a přes cestu nám přešel obrovský nosorožec. Vystupovat z auta se v parku nesmí, na oběd a na záchod se zastavuje jen v kempech.
K večeru vyjíždíme branou ven a tam přišla nejhorší scéna dne: strážci nám zkontrolovali ledničky a zabavili to nejlepší, slaninu a nakrájené maso. Strážce bude mít asi dobrou večeři. Spali jsme v lodgi za parkem a u restaurace se večer producíroval dikobraz.
Etosha Pan
Solná pánev má asi 4 800 km² a zabírá zhruba čtvrtinu parku. Je to dno vyschlého jezera, voda v ní stojí jen po vydatných deštích. Etosha v jazyce Ovambů znamená velké bílé místo.
Středa 05.07.2023, Outjo, Himbové, Uis, Brandberg
Ráno konečně snídaně, kterou za nás někdo uvařil: vejce, slanina a klobása. Pak přes Outjo k Brandbergu a cestou největší zážitek celé cesty. Žijí tu Himbové a Hererové. Himbské ženy stojí u silnice a mávají prázdnou lahví od vody. Za vodu a plechovku fazolí a kukuřice se s námi rády vyfotily. Kůži i vlasy mají natřené otjize, směsí okru a tuku, takže jsou celé rudé a copy vypadají jak z hlíny. Na rukou a nohou nosí masivní náramky, které je prý chrání i před zvířaty. Hererky naopak chodí v dlouhých šatech až na zem.
V Uisu, kde zavřeli cínový důl, se nám všichni snažili prodat kamení. Jenže všude visí cedule, že je to nelegální a na letišti to stejně zabaví, tak jsme ho nechali místním. Spíme ve stanech v kempu Brandberg White Lady Lodge. Večer ještě procházka vyschlým korytem řeky, Mirek se pořád otáčel, jestli na nás odněkud neběží slon nebo hyena.
Outjo
Městečko na cestě mezi Etoshou a Damaralandem založili Němci v roce 1897 jako vojenskou stanici. Pro cestovatele je to poslední větší místo na nákupy a tankování před Etoshou.
Himbové
Polokočovní pastevci žijí hlavně v kraji Kunene na severozápadě Namibie. Ženy si kůži i vlasy mažou směsí okru a másla, které se říká otjize. Chrání je před sluncem a dává jim typickou červenou barvu.
Brandberg
Žulový masiv je nejvyšší horou Namibie, vrchol Königstein měří 2 573 m. V soutěsce Tsisab je skalní malba nazývaná Bílá paní, kterou v roce 1917 objevil německý zeměměřič Reinhard Maack. Stáří maleb se odhaduje na nejméně 2 000 let.
Čtvrtek 06.07.2023, Brandberg, Pobřeží koster
Ráno jdeme s průvodcem asi dvě hodiny soutěskou k nejslavnější zdejší skalní malbě, Bílé paní. Kolem ní jsou namalovaní černí lidé a ona jediná je bílá. Ve skutečnosti to nejspíš není ani žena, ani bílá, je to šaman pomazaný bílou hlinkou.
Pak dlouhá cesta k oceánu. Oběd na vařiči ve stínu stromu, čaj na kapotě a Jonáš poprvé zapadl v písku. Druhé auto ho na laně vytáhlo za chvilku, tak jsme si mysleli, že písek máme v malíčku (spoiler: neměli).
K večeru jsme dojeli na Pobřeží koster, do místa, kterému se říká Mile 108. Sáhli jsme si do oceánu (je fakt sakra studený), odjeli kus od čáry přílivu a postavili tábor na divoko. V písku se co chvíli válela nějaká kost nebo lebka, ale to nás nerozhodilo. Západ slunce, skupinové výskoky, večeře a obloha plná hvězd. Mirek v aplikaci našel Jižní kříž.
Pobřeží koster
Pobřeží severně od Swakopmundu dostalo jméno podle kostí velryb a vraků lodí. Kempy u silnice C34 se jmenují podle vzdálenosti od Swakopmundu v mílích, Mile 108 je asi 175 km severně. Studený Benguelský proud tu nad pouští vytváří časté mlhy.
Pátek 07.07.2023, Mile 108, vrak Winston, Cape Cross, Henties Bay
V noci fičelo tak, že to znělo, jako by nám někdo bušil na stan. Ráno mlha, zima a všechno nasáklé vlhkostí včetně spacáků. A v písku kolem aut čerstvé stopy: menší asi hyena a větší nejspíš pouštní lev. Mirek k ránu chodil čůrat a dodnes mu není dobře z představy, kdo kolem něj možná kroužil.
Pak jsme jeli na sever k vraku Winston. Cedule varuje: sjet ze silnice a zapnout 4x4. Dlouho to šlo, až najednou zapadlo Mirkovo auto a hned za ním druhé, jen třetí stihlo zastavit. Kopeme, a čím víc kopeme, tím víc je tam voda a auta se místo ven boří do mazlavého bahna s pískem. Mirkovo jsme po pár hodinách vyhrabali, ale Tomíkovo leželo na břiše a ani se nehnulo. Při tahání nám praskla i tažná lana. Nakonec kluci dojeli pro pomoc do nejbližšího kempu a parta chlapů v červených montérkách s pořádnými hevery to zvládla. Celkem 6–7 hodin v bahně! Mirek s Jonášem mezitím došli k vraku Winston, za těch 50 let z něj moc nezbylo.
Přes ztracený den jsme ještě stihli kolonii lachtanů na Cape Cross (děsnej smrad, ale stojí to za to) a úplně zničení dorazili do Henties Bay. Výborná večeře z plodů moře a pak místní hospoda, kde se pivo vydává přes mříže. A jmenuje se Blitzkrieg. Fakt.
Vrak Winston
Rybářská loď Winston ztroskotala u Pobřeží koster v roce 1970. Z vraku dnes zbývá jen pár rezavých kusů železa v příboji, cesta k němu vede po písku, kde se dá snadno zapadnout.
Cape Cross
V roce 1486 tu portugalský mořeplavec Diogo Cão vztyčil kamenný kříž, padrão, jako znamení portugalského nároku. Dnes tu stojí jeho kopie a na skalách žije jedna z největších kolonií lachtanů jihoafrických, v sezóně desítky tisíc zvířat.
Henties Bay
Rybářské a prázdninové městečko u ústí řeky Omaruru se jmenuje po Hendriku „Hentiem“ van der Merwem, který sem jezdil rybařit od roku 1929.
Sobota 08.07.2023, Henties Bay, Swakopmund
Ráno cestou na jih vrak rybářské lodi Zeila, která tu ztroskotala v roce 2008 a pořád vypadá skoro jako loď. Pak Swakopmund, kde máme na tři noci dům ve třetí řadě od pláže pro všech devět. Po týdnu ve stanech postele, sprcha a pračka!
Mirek si tu prý vůbec nepřipadal jako v Africe: koloniální domy jak z Bavorska, všude čisto a bezpečno. Je tu ale zima, přes den chladno a večer a v noci fakt zima. To dělá zase ten Benguelský proud. Pereme, myjeme auta, sušíme stany a večer jdeme na procházku po pláži.
Vrak Zeila
Rybářská loď Zeila se v srpnu 2008 utrhla z vleku a najela na mělčinu kousek od Henties Bay. Zůstala stát kousek od břehu a sedají na ní kormoráni.
Swakopmund
Město založili Němci v roce 1892 jako přístav své kolonie, protože Walvis Bay patřila Britům. Zůstala tu řada koloniálních budov, třeba Woermannhaus nebo maják z roku 1902, a část obyvatel dodnes mluví německy. Ocelové molo postavené k vykládání lodí slouží jako vyhlídka.
Neděle 09.07.2023, Swakopmund, Walvis Bay
Snídani vaříme v domě. Odpoledne jedeme do Walvis Bay za plameňáky, kteří se v laguně dají fotit skoro z metru. Pak Duna 7 a večer steak.
Laguna Walvis Bay
Hlavní přístav Namibie zabrali Britové v roce 1878 a Jižní Afrika ho Namibii předala až v roce 1994. Laguna u města je chráněná Ramsarskou úmluvou o mokřadech a v zimě v ní žijí desetitisíce plameňáků.
Duna 7
Osamělá duna u silnice z Walvis Bay do vnitrozemí patří k nejvyšším v okolí. Jméno dostala podle číslování dun při stavbě silnice.
Pondělí 10.07.2023, Swakopmund
Dopoledne čtyřkolky v dunách. Jezdí se ve skupině za průvodcem, ale místa je v dunách dost, tak jsme si to užili a dojeli až nad oceán. Odpoledne molo, pláž a příprava na další etapu. Mirek tu ulovil svoji první namibijskou kešku.
Dorob National Park
Park vyhlášený v roce 2010 chrání pobřeží od řeky Kuiseb u Walvis Bay po řeku Ugab. Na čtyřkolkách se v dunách mezi Walvis Bay a Swakopmundem smí jezdit jen ve vyhrazených zónách, zbytek dun je zavřený kvůli křehké vegetaci a hnízdícím ptákům.
Úterý 11.07.2023, Naukluft
Brzy ráno vyrážíme zase do divočiny, tentokrát na jih do pouště Namib. Po kempech postupně mizí elektřina, internet, teplá voda a v posledním nakonec voda úplně.
První zastávka je kemp v pohoří Naukluft. Odpoledne půldenní trek, nahoru na hřebeny a zpátky kaňonem řeky, kde jsme museli asi 6 m přeručkovat po řetězech nad vodou. V informacích nás varovali před kobrami a černými mambami, ale byla taková zima, že hadi spali a žádného jsme nepotkali. Večer luxusní grilovačka, steaky na roštu nad žhavým uhlím. Noc kolem nuly, vítr, spát jsme šli v devět a kolem aut se celou noc producírovali paviáni, kteří vybírali popelnice.
Naukluft
Horská část národního parku Namib-Naukluft, který s téměř 50 000 km² patří k největším v Africe. V soutěskách vápencového pohoří se celoročně drží voda a žijí tu zebry horské, kudu a klipspringeři.
Středa 12.07.2023, vinařství Neuras, Sesriem
Pořád zima a fouká, tak jsme místo treku zvolili vinařství Neuras. Víno v poušti! Dělají tu rum bez cukrové třtiny a ledové víno bez mrazu. Sklípek si vykopali pod úroveň řeky, která teče pár metrů vedle, a pak se divili, že ho to vytopilo. Ledové víno nakonec nebylo špatné, jinak to Mirek shrnul jako spíš bizár než vinný zážitek.
Odpoledne přejezd do Sesriem, procházka kaňonem a večer zase grilovačka. Kolem tábora tentokrát pobíhali šakali.
Sesriem Canyon
Kaňon vymletý řekou Tsauchab je dlouhý asi kilometr a hluboký kolem 30 m. Jméno je z afrikánštiny a znamená šest řemenů: tolik spojených koženek potřebovali osadníci, aby vytáhli vědro vody ze dna.
Čtvrtek 13.07.2023, Sossusvlei, Deadvlei, Hidden Vlei, Neuhof
Den v dunách. Ráno Sossusvlei a Deadvlei pod dunou Big Daddy: bílá pánev, rudé duny a černé mrtvé akácie. Mirek byl přesvědčený, že stromy jsou zkamenělé a staré 160 milionů let. Nakonec se ukázalo, že jsou jen uschlé a o dost mladší. Druhý trek, asi 4 km, vedl do Hidden Vlei, kam skoro nikdo nechodí, takže jsme měli poušť jen pro sebe.
Večer poslední kemp, Neuhof, Portion 2. Úplný konec světa: žije tu jedna rodina s tlupou dětí, jsme jediní hosté, je tu jen záchod a večer došla i voda. Dopíjíme poslední pivka, dojídáme poslední párky a koukáme na západ slunce nad Afrikou.
Sossusvlei
Jílová pánev obklopená jedněmi z nejvyšších dun světa, některé měří přes 300 m. Rudou barvu dává písku oxid železa. Řeka Tsauchab sem doteče jen ve vzácných deštivých letech.
Deadvlei
Pánev odřízly duny od řeky asi před 900 lety a akácie v ní uschly. Jejich kmeny jsou staré kolem 600–700 let a v suchém vzduchu se nerozkládají.
Hidden Vlei
Pánev s uschlými akáciemi podobná Deadvlei, k níž vede značená trasa přes duny. Chodí sem jen málo lidí.
Pátek 14.07.2023, cesta do Windhoeku
Ráno východ slunce a zbytky zásob včetně Nutelly jsme dali rodině z kempu, měli z toho obrovskou radost. Pak nekonečná cesta do Windhoeku. Toyoty pípají při překročení rychlosti, jenže nastavené jsou na 85 km/h a povoleno je 100. Takže to pípalo pořád. Domluvili jsme se, že na sebe počkáme na první benzínce, jenže na dobrých 200 km žádná nebyla.
O to větší zázrak byla cedule Coffee Shop uprostřed ničeho. Němec tu s místní ženou a dcerou vaří skvělé kafe a peče muffiny v solární troubě, prosklené bedně na sluníčku. A mají internet! Odpoledne ve Windhoeku koupaliště Olympia, večer společná večeře (žebra a steaky) a vodní dýmka v baru Chicago. Přijela tam zrovna nějaká známá DJka, klub byl narvaný a my tam byli asi jediní bílí.
Sobota 15.07. a neděle 16.07.2023, cesta domů
Ráno vracíme auta v půjčovně a jedeme na letiště. Let s Qatar Airways přes Dauhá a v neděli večer jsme doma. Stejné časové pásmo jako u nás, takže žádný jetlag 🙂
Letiště Hosea Kutako
Mezinárodní letiště leží asi 45 km východně od Windhoeku. Jmenuje se po Hoseovi Kutakovi, náčelníkovi Hererů, který od 40. let žádal OSN o konec jihoafrické správy.
