Portugalsko 2026: s klukama po Fisherman's Trail

Tentokrát nepíšu já

Všechny články na Kocourkově jsem psal já, Kořus. Tenhle ne. Koncem října vyrazila moje žena Hana Banana s naším synem Ferym a jeho bratrancem Vojtou na Fisherman's Trail, pěší stezku po útesech jihozápadního Portugalska, a já zůstal doma a bookoval jim ubytování. Spali střídavě pod širákem v dunách a v levných apartmánech u trasy.

Hanka každý den poslala domů hlasovou zprávu. Z těch pěti nahrávek je deník níž, vyprávěný jejími slovy. Já jsem jen přidal fotky, mapu a pár řádků o místech.

Fisherman's Trail (portugalsky Trilho dos Pescadores) je pobřežní větev Rota Vicentina, sítě pěších tras na jihozápadě Portugalska. Měří 226,5 km a má 13 denních etap z pláže São Torpes u Sines až do Lagosu v Algarve. Jde se oběma směry a doporučená sezóna je od září do června. Stezka využívá pěšiny, kterými místní chodili na pláže a k rybářským místům na útesech, takže vede skoro pořád nad mořem a 60 až 70 % trasy je písek. Většina leží v přírodním parku Sudoeste Alentejano e Costa Vicentina, chráněném od roku 1988 a přírodním parkem od roku 1995. Trasy značí a udržuje sdružení Rota Vicentina, založené v roce 2013. Hanka s klukama šli prostřední úsek z jihu na sever, z Aljezuru k Vila Nova de Milfontes.

Sobota 24.10.2026, Praha – Mnichov – Lisabon

• Z Prahy jsme vyjeli později, než jsme plánovali, ale rezerva byla velká, takže jsme to do Mnichova v pohodě stihli. Jeli jsme Honzovou formulí, musela jsem ocenit její akceleraci, ale jinak jsme jeli spořádaně a cestou si zpívali Kozla.
• Auto zůstalo na parkovišti ve vesnici u Mnichova, na letiště jsme jeli autobusem a byli tam dvě hodiny předem. Odbavili jsme se a ještě nakoupili v Sámošce.
• Letadlo mělo půl hodiny zpoždění. Vojta byl nervózní, že nestihneme nastoupit, a po dvaceti minutách čekání mě táhl k pultíku, že teď je poslední šance. Letušky nás chvíli uklidňovaly „one second, one second“ a pak se ukázalo, že fronta, která tam stála, čekala opravdu na náš let 🙂
• Kluci při nástupu mávali na pilota a ten je pozval do kokpitu, takže byli úplně šťastní. Při jedné hnusné turbulenci se klukům líbilo, mně ne.
• V Lisabonu nám ukázali u Mnichova pás číslo 4. Přijelo tisíc kufrů, naše batohy ne. Po hodině ve frontě na ztráty a nálezy nám milá slečna řekla, že z Mnichova zrovna přiletěla dvě letadla a náš pás byl šestka. Batohy tam naštěstí ještě ležely.
• Bolt: dvacet minut nám aplikace hlásila, že řidič to nevezme a hledá se jiný. Až tlačítko „I'm in a rush“ za dvě eura navíc přivolalo Zubaira ve stříbrném Citroënu. Nastoupili jsme, batohy dozadu, startujeme a v tu chvíli přiběhli cizí lidi, že to je jejich auto. Stejný Citroën, stejný řidič podle fotky, jen ne náš. Vystoupili jsme a pravý Zubair přijel za chvilku.
• Hotel v historickém centru: kdo se nezačekuje do šesti, musí jít do jiného hotelu. První byl špatný, u druhého byly otevřené až čtvrté dveře. Na náměstí vedle zrovna kolem půl jedné v noci demonstrovaly stovky studentů proti drahému bydlení. Kluci v hotýlku úplně obživli, ještě jedli a sprchovali se a spát šli asi ve dvě.

Lisabon a náměstí Rossio
Lisabon je hlavní město Portugalska, leží na ústí řeky Tejo do Atlantiku. Zemětřesení 1. listopadu 1755, po kterém přišla vlna tsunami a požáry, zničilo velkou část města i celé dolní centrum Baixa. Baixa pak vznikla znovu podle plánu markýze z Pombalu jako pravoúhlá síť širších ulic. Rossio, oficiálně Praça de D. Pedro IV, je jedno z jejích hlavních náměstí. Dlažba z černých a bílých kamínků ve vlnách se jmenuje Mar Largo, „širé moře“. Náš hotel byl v ulici Rua de Barros Queirós hned vedle.

Neděle 25.10.2026, Lisabon – Aljezur – Praia da Amoreira

• Ráno jsme museli brzo vstávat, protože jsme měli koupené lístky na Flixbus do Aljezuru. Navíc jsem ještě chtěla koupit v Decathlonu bombu k vařiči. Vařič normálně nevozím, ale tentokrát jsem podlehla.
• Jeden autobus nám ujel, než jsme ho našli, další měl jet 40 minut. Chvíli to vypadalo, že náš spoj nestihneme, a říkala jsem si, že se z toho nepoděláme, jsme na dovolené. Pak autobus přijel o 10 minut dřív, kilometr k Decathlonu jsme popoběhli, bombu měli a poslední 2 km nás za 3,50 € hodil Bolt. Na nádraží Oriente jsme byli 25 minut předem. Bez mobilu a Google Maps by byl člověk dneska absolutně namydlenej.
• V Aljezuru jsme nakoupili v malém krámku. Moc milá paní si oblíbila Feryho a snažila se ho naučit nějakou větu portugalsky. Fery se smál, že to zní jako španělština, jen šišlavě. Vyrazili jsme až kolem třetí, podle původního plánu na sever, což nejdřív znamená na západ k moři. K moři je to asi 5 km vnitrozemím, kolem eukalyptů, které nádherně voněly. Všude sucho, polojasno, kolem 20 stupňů a vítr.
• Ubytování se sehnat nepodařilo, takže noc pod širákem. Pláž byla obrovská, přes kilometr písku, za ní duny a útesy jako v Palos Verdes v Kalifornii, ve vlnách surfaři. Oceán je stejně divoký jako Pacifik, jsme ve stejné zeměpisné šířce a voní to tu podobně. U pláže byla jen jedna hospůdka a parkoviště, tak jsem si za soumraku dala malé pivo a kluci Seven Up a čekali jsme, až se setmí. Pak jsme zalezli za dunu, aby nebyly vidět čelovky.
• Večeře: těstoviny s červenou omáčkou a sýrem. Sůl jsme nevzali, tak jsme je uvařili v mořské vodě a byly osolené až moc.
• Tarp jsme nestavěli, nemělo pršet, jen jsme se plachtou přikryli. Měsíc svítil tak, že vrhal stíny, a za noc úplně vzorně přejel celé nebe. Padala studená rosa, ráno bylo všechno mokré. Fery nadával, že mu byla zima, i když měl v batohu péřovou vestu, větrovku a spodní prádlo. Vojta má teplejší spacák, tomu zima nebyla.
• Oceán v noci strašidelně hřměl a každých asi 10 minut přišla nějaká extra vlna. Vojta strašil tsunami. Našla jsem mu, že poslední velké tsunami zasáhlo Portugalsko v roce 1755, a Vojta hned usoudil, že když tak dlouho žádné nebylo, tak teď určitě přijde 😄

Aljezur
Městečko v západním Algarve na řece Ribeira de Aljezur, nad ním zřícenina maurského hradu.

Praia da Amoreira
Pláž v místě, kde Ribeira de Aljezur ústí do Atlantiku, asi 5 km severozápadně od Aljezuru. Za pláží jsou duny, nad ní útesy a jedna restaurace s parkovištěm.

Pondělí 26.10.2026, Praia da Amoreira – Rogil – Odeceixe

• Ráno, když už jsme byli po snídani, přišel velký pes, něco mezi kříženci a německým ovčákem, trochu pruhovaný jako tygr. Kroužil kolem nás, lehl si a sledoval nás. Odlákala jsem ho sardinkami, sežral je a vrátil se. Po dvaceti minutách přišla sympatická paní, jestli tam není jejich pes. Byla to fena a paní jí nechávala čas, jestli se vrátí sama. Spadl mi kámen ze srdce.
• Kluci nechtěli od moře, tak jsem je ujistila, že u moře budeme celý zbytek týdne. Zabalili se jako blesk, hlavně Vojta.
• Čekalo nás asi 17 km. Velká část cesty vede pískem, což je trénink na beach volejbal. Kluci si cestou hráli Dračí doupě, hádali, vyprávěli příběh po větách a zpívali Kozla a „Lach, lach, je, je“. Moje intelektuální úroveň klesla na věk dvanácti a deseti let, ale mám radost, jak si rozvíjejí slovní zásobu a fantazii.
• Batohy jsou těžké: já mám nejtěžší, Vojta lehčí a Fery nejlehčí, ale na kluka, který neváží ani třicet kilo, je to pořádná váha. Nikdo nenadával.
• Oběd v Rogilu v jediné hospodě, která se ukázala jako vegetariánské doupě s obchůdkem. Pár jídel, ale výborné.
• Odpoledne jsme začali potkávat jednoho Čecha za druhým, za den jsme jich napočítali 21 ve čtyřech nebo pěti skupinkách.
• Vojtovi se začala rozpadat bota. Mám s sebou duct tape, kdyžtak to přelepíme.
• Ráno se mi podařilo sehnat apartmán, takže konečně sprcha, jsme celí zaprášení. Kolem půl sedmé se šeřilo a do cíle zbýval kilometr a půl, ale čelovky máme.

Odeceixe
Vesnice na řece Seixe, která tu tvoří hranici mezi Algarve a Alentejem. Řeka se u pláže Praia de Odeceixe vlévá do oceánu.

Úterý 27.10.2026, Odeceixe – kemp na pobřeží Alentejo

• Spali jsme v apartmánu u ústí řeky do moře, za 70 € přes Booking. Měl to být malý pokojík, a byl to obří obývák s kuchyní, pračkou, myčkou, mikrovlnkou a topinkovačem, terasa a ložnice s manželskou postelí, na které si Vojta vyžádal spát se mnou. Styl tak před třiceti lety a trochu to páchlo plísní od mořské vlhkosti. Hned jsem všechno vyprala, ráno to na slunci uschlo. Uvařila jsem polívku a kluci se podívali už po desáté na Dobu ledovou.
• Abychom se dostali zpátky na stezku, museli bychom jít podél řeky až k mostu v Odeceixe a pak zase zpátky po druhém břehu, asi 100 metrů od místa, kde jsme spali. Fery prohlásil, že nechce jít zase 17 km, tak nás Bolt za pár šupů hodil 3 km do Odeceixe.
• Vojtovi jsme přelepili botu červenou páskou a vydržela celý den. Nové boty kupovat nechtěl.
• Vojta dneska zatoužil jít sám a šel vepředu. My s Ferym jsme poslouchali audioknihu Robinson Crusoe. Fery nesl mobil v ruce a já za ním vlála jako ocásek, abych přes burácející moře něco slyšela. Bylo to jako kempovat u D1.
• Většinu dne jsme šli po útesech. Krásné, ale už trochu na jedno brdo. Na pláž jsme sešli až těsně před kempem, slunce zapadalo a kluci tam nutně chtěli vlézt do studené vody.
• Do kempu jsme došli zase za tmy, asi po 15 km. Spíme pod eukalypty, všude jsou napadané jejich kuličky a voní to. Na noc beru všechno oblečení, co mám, i dvoje legíny a péřovou vestu.

Středa 28.10.2026, kemp – Cavaleiro

• Kemp byl úplně prázdný, po sezóně. Kromě nás snad jen jedni lidi ve stanu a jeden karavan, večer v restauraci tak dvacet lidí. Poprvé mi v noci bylo fakt teplo, protože jsem na sebe navlékla úplně všechno.
• Ráno nešel otočit kohoutek u vařiče. Dvacet minut jsem se s tím mordovala, pak jsem poslala kluky na recepci pro kleště. Pán to zkoušel, ale bál se, že by to zničil. S vařením jsme se rozloučili a skoro nepoužitou bombu ze slavného nákupu v Decathlonu jsem mu darovala.
• Vyrazili jsme skoro v poledne, ale co, máme dovolenou. Trasa zase asi 17 km.
• Kluci, hlavně Vojta, škemrali, ať jdeme na pláž. Na pláž se většinou dostaneme až večer, tak jsem svolila: každý má během cesty jedno velké přání. Fery nejdřív hlásil, že je voda tak studená, že se v ní nedá koupat, ale když viděl Vojtu a ostatní děti skákat ve vlnách, šel taky.
• Na včerejší pláži jsem hledala mušle a nenašla ani jednu. Místo toho tam byly tisíce kousků plastu vyplaveného mořem. Chtěla jsem to sbírat, ale při tom množství to nemělo cenu.
• Zdravíme směsí „olá, hello, haló, dobrý den“, protože Čechů je tu kvanta a konkurují Němcům. Jedna paní nám řekla, že váhala, jestli by to zvládly její děti, a teď vidí, že by to šlo. Naši kluci jsou jediné děti s batohy, které jsme potkali, tak se na ně všichni usmívají.
• V jedné vesnici jsme jedli v kebabárně a pak jsem dlouho prohlížela stánek s mosaznými šperky, které pán sám vyráběl. Kluci křičeli, že to je moje velké přání, tak jsem to musela uznat.
• Za světla jsme dojít nemohli, stmívá se strašně brzo. Na posledních asi 10 km nás vedl Vojta a na závěr našel zkratku po cyklostezce, takže jsme šli po pevném místo hlubokého písku. Příjemná teplota, nic nekousalo.
• Večer v apartmánu jsem neměla olej, tak jsem na vaření použila olej z konzervy tuňáka a připadala si jako Robinson. U večeře jsme pouštěli Hurvínkovy staré pověsti a kluci se mohli umlátit smíchy.
• Do Cavaleira jsme dorazili chvíli před osmou. Apartmán za 70 €, mezonet přes dvě patra.

Cavaleiro
Vesnice na pobřeží Alentejo mezi Zambujeirou do Mar a Almograve.

Čtvrtek 29.10.2026, Cavaleiro – Almograve

• Asi nejteplejší den za celou dobu, šla jsem jen v sukýnce a sandálech. Vyprala jsem už podruhé.
• Ráno jsem poslala kluky do Sámošky pro svačinu. Vojta nechtěl, že nerad nakupuje, tak šel Fery sám a vrátil se s čipsy a čokoládou.
• Propočítali jsme zbytek cesty: v sobotu chceme být celý den v Lisabonu a v neděli brzo ráno letíme. Flixbus do Lisabonu jede z Vila Nova de Milfontes, takže poslední dva dny jdeme jen kolem 9–10 km a kluci se můžou víc plácat na pláži.
• Potkali jsme několik seniorů, hlavně babičky, které byly určitě přes 70. Vrásky až na zem, ale s baťůžkem pěkně ťapaly. Jedna byla Češka.
• Pořád posloucháme Robinsona, Robinson už má Pátka i psa a Vojta tomu taky propadl. Jak jdeme po pobřeží a šplouchá moře, připadám si úplně jako Robinson.
• V Almograve se splnilo Feryho velké přání: sushi all you can eat, ale objednávané, ne bufet. Přejedli jsme se.
• Než jsme dojedli, byla tma. Šli jsme po pláži a pak duny s pouštními rostlinkami, moře šíleně burácelo a měsíc ještě nesvítil. Místo jsme našli za dunou. Tarp se stavěl špatně, kolíky do písku nedrží, tak jsme obmotávali šňůrky kolem kamenů jako Robinson.
• Ve tři ráno mě vzbudilo bouchání do plachty, byla jsem přesvědčená, že kolem nás někdo chodí. Byl to vítr a povolený tarp. Spravila jsem ho, za dvě hodiny se to opakovalo, tak jsme ho nakonec sundali.
• Nakonec to byla nejstudenější noc. Vyšel měsíc, bylo zase hrozné světlo a ochladilo se. Já měla na sobě všechno a byla mi zima, Ferymu taky. Vojta spal ve stejně tenkém spacáku jen v trenkách a byl v pohodě, prostě otužilec 😄

Almograve
Přímořská vesnice v Alentejo, jedna ze zastávek na Fisherman's Trail. Severně od ní se táhnou písečné duny.

Pátek 30.10.2026, Almograve – Vila Nova de Milfontes – Lisabon

• Ráno jsem dlouho hledala ubytování v Lisabonu. V jednom podle recenzí byli švábi, rozbité dveře a strašidelná chodba, u dalšího psali, že na ulici jsou různé zjevy a manželku by tam samotnou nenechali. Nakonec budeme v hotelu se slevou přes Booking, Honza ho zabookoval.
• Dneska to máme krátké, míříme na sever. Kluci ráno blbli na dunách, jezdili po nich, skákali z nich a tahali se za nohy, teď staví hrad z písku a běhají do vln.
• Jsou trochu drzí, hlavně Fery: jsem prý „plejtvák obrovský“ a mít v posádce ženskou je hrůza. Ale jsme dobrá partička. Výhoda je, že jsou kluci dva, zabaví se a já mám chvilku pro sebe, jako třeba teď. Robinsonovi zdar!

• Odpoledne jsme vyrazili, zbývalo jen nějakých 9 až 10 km do Vila Nova de Milfontes. Tam se přes řeku dá přeplout přívozem, nebo obejít po mostě, což je mnohem delší. Jestli přívoz jezdí, jsem nezjistila, doufala jsem, že to klapne.
• Ještě jsme se stavili na pláži, pak už jsem kluky hnala, ať to stihneme. Vojta navrhl zkratku mimo hlavní cestu. Šli jsme cestičkami po útesech, kde by táta úplně zešílel, že tam spadneme, ale dobrý.
• Pak jsme zapadli do lesíka jako z džungle. Vyšlapané stezičky, prodírali jsme se bambusem nebo čím a křovím. Najednou cestička skončila a dál jen strašné trní. Zpátky, jinou cestičkou, a zase. Úplně jsme se zamotali. Podle mapy jsme byli třeba 150 metrů od silnice a parkoviště, a přitom to bylo naprosto neprostupné.
• Zasekli jsme se tam nejmíň na půl hodiny, rozdrápaní do krve. Když jsme se konečně vymotali, ukázalo se, že musíme celý ten šílený lesík ještě obejít, a do toho jsme zjistili, že nestíháme autobus do Lisabonu.
• Vyběhli jsme na první silnici a zavolali Bolta. Psal, že přijede, ale podle obrázku jel někam jinam. Pěkné drama, ale dobře to dopadlo.
• Autobusem do Lisabonu v pohodě. Na nádraží jsem našla spojení do hotelu dvěma spoji MHD, Vojta hned navrhoval zase Bolta. Má tendenci k luxusům: ještě Boltíčka, ještě džusíček. Fery to má taky, ale Vojta víc, tak je brzdím.
• Byl tam obrovský dopravní uzel, vlak nad zemí, metro, autobusy. Koupila jsem 24hodinovou jízdenku, ať můžeme další den jezdit po městě, a do hotelu jsme dojeli v pohodě. Jakmile jsme vešli na pokoj, z kluků spadla všechna únava a řádili.
• Hotel byl v osmdesátých letech asi super moderní, teď je to zašlá krása a sláva. Ale čistý, bezpečný a dobrý.

Sobota 31.10.2026, Lisabon

• K snídani si kluci dali to nejnezdravější, co našli, Nutellu a roládu. Známe to.
• Na radu ChatGPT jsme šli nejdřív na žluté historické tramvaje, které projíždějí nejhezčími starými čtvrtěmi. Fronta hodinu a půl, fakt strašné, ale stálo to za to.
• Tramvajka byla roztomilá. Kluci viseli z otevřeného okna, mávali a občas si s někým na ulici plácli. Bylo teplo, 25 stupňů, zase krátký rukáv.
• Projeli jsme celou trasu až na konečnou, i když jsme měli vystoupit uprostřed. Nelitovali jsme, na zpáteční cestě jsme se do tramvaje dostali hned jako první.
• Vystoupili jsme na vyhlídce, najedli se, prošli náměstí a došli k moři. Odtud je vidět most, který vypadá skoro jako Golden Gate. Dole jezdí vlaky, nahoře auta.
• Na kopci za mostem svítila růžově věž a na ní něco bílého. Vojta to musel zjistit: je to obří socha Krista, skoro replika té z Ria de Janeira. Takže tu mají repliku Goldáče i repliku Ježíše, to je teda úroveň.
• Cesta zpátky byla složitější, jeden nebo dva autobusy vynechaly. MHD tu jinak funguje dobře, jen asi není tak spolehlivá jako naše.
• Portugalské aerolinky mají fakt složitý check-in, strávila jsem nad ním asi dvě hodiny, než se mi podařilo získat palubní lístky.

Most 25. dubna
Visutý most přes ústí řeky Tejo v Lisabonu, otevřený v roce 1966. Je červený jako Golden Gate v San Franciscu, nahoře jezdí auta a od roku 1999 dole i vlaky.

Cristo Rei
Socha Krista Krále na kopci v Almadě naproti Lisabonu, vysvěcená v roce 1959. Předlohou byla socha Krista Spasitele v Riu de Janeiru.

Neděle 1.11.2026, Lisabon – Mnichov – Praha

• Vstávání v pět. Na letiště jsme jeli Boltem, MHD jsem už riskovat nechtěla.
• Odbavení šíleně složité, všude fronty. Ještě že jsme přišli o tolik dřív, vyšlo to tak akorát.
• Poslední nahrávku jsem namlouvala ve frontě na nástup. To, co hučí v pozadí, není moře, ale lednice na letišti.
• Takže pokud nám letadlo nespadne, šťastně dojedeme z Mnichova a nebude tam ukradené auto, prohlašuju tuhle akci za vynikající a vyvedenou. Hurá, čau!