Na motorkách po západě USA

Videa z etap

1. Las Vegas, 9.–11. 10.2. Hoover Dam a Route 66, 11.–12. 10.3. Grand Canyon a Horseshoe Bend, 12.–13. 10.4. Sníh v Bryce Canyonu a Panguitch, 14.–15. 10.5. Zion a The Narrows, 15.–17. 10.6. Valley of Fire a návrat do Vegas, 17.–18. 10.

Pátek 09.10.2026, Las Vegas, Sphere, Henderson

Kluci přiletěli z Evropy už ve čtvrtek večer. Já jsem v San Franciscu ještě seděl na board meetingu, takže jsem doletěl až v pátek ráno. Vegas se z letadla ukázalo přesně tak, jak má: hnědá poušť, nekonečné rovné ulice a nad tím hory. Dlouho jsme se nezdržovali a po druhé už jsme seděli ve Sphere.

Ve Sphere zrovna běží Wizard of Oz, starý dobrý Čaroděj ze země Oz z roku 1939, roztažený na obrazovku velkou jako dvě fotbalová hřiště. K tomu fouká vítr, sedačky se třesou a když se objeví čaroděj, šlehají kolem jeho hlavy plameny. Sedíte v křesle a čekáte, kdy vás tornádo vezme i se sedačkou 😄. Venku jsme se pak vyfotili před koulí, na které zrovna svítilo STEP INTO THE LAND OF OZ. Jako ta koule je fakt obří!

Večer nás k sobě do Hendersonu pozval Jeff. A Jeff je borec. Speciálně pro partu Čechů objednal sud Plzně! Žádný americký lager s českým názvem, pravá plzeň. Od distributora ho dovezl rovnou na naše Airbnb už ve čtvrtek večer, takže na kluky čekal hned po příletu. Kluci si s ním poradili po svém: z lednice vyndali všechny police a sud i s pípou do ní zasunuli celý. Na jídlo zbyly jen poličky ve dveřích 😄. Na večírek jsme sud naložili a odvezli k Jeffovi, celý večer se k němu chodilo jako k oltáři a v noci putoval zase zpátky do lednice na Airbnb.

Ála se mezitím zmocnil grilu a griloval krávu. Celou ne, ale podle množství masa to tak chvílemi vypadalo 🙂.

Kdo zrovna nejedl ani nečepoval, byl v bazénu. Po setmění se rozsvítilo podsvícení a rozjel se basket ve vodě. Hrát v noci v bazénu basket v půlce října je pro nás docela neobvyklé. S množstvím piv pak přibylo Jeffovo objímání, vážně vypadal, že nás rád vidí, a Mistry taky. Super večírek. Někdy po půl jedenácté jsme to zabalili, druhý den nás čekaly hory.

Las Vegas
Město vzniklo v květnu 1905, kdy železniční společnost rozparcelovala a vydražila pozemky u nové trati ze Salt Lake City do Los Angeles. Název znamená španělsky louky, podle pramenů, u kterých obchodní karavany nacházely v poušti vodu a trávu. Nevada legalizovala hazard v roce 1931. Většina Stripu leží mimo hranice města, v obcích Paradise a Winchester. Ve městě žije asi 650 tisíc lidí, v celé aglomeraci přes dva miliony.

Sphere
Koule vysoká 112 metrů a široká 157 metrů stojí hned za hotelem Venetian. Otevřela se 29. září 2023 koncertem skupiny U2 a stála zhruba 2,3 miliardy dolarů. Vnější plášť tvoří asi 1,2 milionu LED diod a uvnitř je zakřivená obrazovka s rozlišením 16K nad hledištěm pro přibližně 17 600 diváků. Jde o největší kulovou stavbu na světě.

Henderson
Druhé největší město Nevady, asi 330 tisíc obyvatel. Vyrostlo kolem závodu Basic Magnesium, který od roku 1941 vyráběl hořčík pro válečná letadla a munici. Jméno má po senátorovi Charlesi B. Hendersonovi, městem se stalo v roce 1953.

Sobota 10.10.2026, Mount Charleston, Red Rock Canyon, Las Vegas Strip

Ráno jsem k snídani všem udělal vajíčka se slaninou. Nakrmit devět chlapů není jen tak.

Jeffův původní plán byl jasný: vylézt na Mount Charleston, 3 633 metrů. Jenže po včerejším večeru na to nikdo neměl sílu, takže jsme to vzali o patro níž 😄. Z Kyle Canyonu vede Cathedral Rock Trail, krátká, ale pořádně do kopce, mezi borovicemi a osikami. Cestou jsme odbočili k vodopádku Little Falls a kolem jedné jsme stáli na vrcholu Cathedral Rock ve 2 620 metrech. Pod námi celý kaňon, nad námi Charleston (ještě dobrý kilometr nahoru, příště!) a po skalách se kolem nás honili čipmankové.

Dolů jsme to vzali svižně, cestou do města jen z okýnka mávli na Red Rock Canyon a spěchali na hokej. Rychlá večeře v Park MGM a v půl sedmé jsme už seděli v T-Mobile Areně, všichni v oranžových brýlích. Kousek od nás Jeff s Mistry.

Golden Knights hráli s Los Angeles Kings. Ve druhé třetině dal Connelly za Vegas gól v přesilovce a za čtyři minuty vyrovnal Panarin, taky v přesilovce. Třetí třetina bez gólu, takže prodloužení. Ve třetí minutě rozhodl Mitch Marner, zase v přesilovce, 2:1 a hala šílela! Z Čechů hrál za Vegas Tomáš Hertl, bod tentokrát nepřidal. Za Kings žádný Čech nenastoupil.

Po zápase ještě procházka po Stripu kolem New Yorku a Excaliburu a pak hurá na Airbnb. V sudu ještě něco zbylo a nechat to tam by byl hřích 🙂. Dopíjeli jsme a vytahovali staré historky, u některých jsme se smáli tak, že nešlo dýchat. Před půlnocí začalo pršet. Tehdy jsme to brali na lehkou váhu. Netušili jsme, že nás déšť bude honit další tři dny.

Mount Charleston
Charleston Peak (3 633 m) je nejvyšší hora pohoří Spring Mountains i okresu Clark, do kterého patří Las Vegas. Okolí od roku 1993 chrání Spring Mountains National Recreation Area. Kyle Canyon je necelou hodinu jízdy od Stripu, ale díky výšce je tu výrazně chladněji a místo pouště roste jehličnatý les, nahoře i borovice osinaté, které se dožívají tisíců let.

Red Rock Canyon
V roce 1990 se stal první národní chráněnou oblastí (National Conservation Area) v Nevadě. Má asi 800 km² a od Stripu je vzdálený zhruba 25 km. Červené a krémové útesy jsou zkamenělé pouštní duny z jury, na které se podél zlomu Keystone Thrust nasunul mnohem starší šedý vápenec. Oblastí vede jednosměrná vyhlídková silnice dlouhá 21 km.

Las Vegas Strip a T-Mobile Arena
Strip je asi sedmikilometrový úsek Las Vegas Boulevard s největšími hotely a kasiny. T-Mobile Arena mezi hotely New York-New York a Park MGM se otevřela v dubnu 2016. Hraje v ní hokejový tým Vegas Golden Knights, který vstoupil do NHL v roce 2017 a v roce 2023 vyhrál Stanleyův pohár.

Neděle 11.10.2026, Boulder City, Hooverova přehrada, Route 66, Seligman

Ráno jsme si jeli do EagleRider Las Vegas vyzvednout motorky. Na motorkách nás jede pět: já, Juris, Kuzma, Zero a Dejv. Zbylí čtyři jedou za námi autem. Harleye nikdo z nás nevlastní a pořádně na něm nikdy nejezdil, takže seznamování s mašinou, která váží 415 kilo, bylo náramně zábavné 😄. Nejdřív jsme dali pár koleček kolem parkoviště, abychom ty potvory vůbec zkrotili, a teprve pak vyrazili z města.

Cestou jsme zastavili nad jezerem Mead u Boulder City a za chvíli byla na obzoru Hooverova přehrada. A s ní zase déšť. Vzali jsme to jako znamení a nejdřív se schovali na hamburger. Pak jsme si dali kompletní prohlídku přehrady i elektrárny: tunely uvnitř hráze, obří generátory a výhledy z okýnek ve zdi. U vchodu stojí socha high scalera, chlapa visícího na laně nad kaňonem. Takoví při stavbě čistili skalní stěny a koukat se na to dolů musel mít člověk pevný žaludek.

Jenže jsme se tam zdrželi tak dlouho, že jsme na Route 66 dorazili skoro za tmy. Pár fotek jsme ale ještě stihli, hlavně v Hackberry u starého obchodu s rezavými auty a historickými benzinovými pumpami. Zbytek cesty do Seligmanu, zhruba osmdesát kilometrů, jsme jeli potmě.

Motel v Seligmanu je celý ve stylu kresleného filmu Auta a vypadá to tam fakt jako v Radiator Springs. Hned vedle je bezvadný bar, který vede mladá Indiánka. Pivo teklo až do jedné do rána a staré historky se vytahovaly jedna za druhou. Hurónským smíchem jsme nejspíš budili půlku Seligmanu 😄.

Boulder City
Federální vláda město postavila v roce 1931 pro dělníky na stavbě Hooverovy přehrady a spravovala ho až do roku 1960. Aby stavba neměla zdržení, platil tu zákaz alkoholu i hazardu. Kasina tu nesmí být dodnes, v Nevadě je to výjimka. Žije tu asi 15 tisíc lidí.

Hooverova přehrada
Betonová hráz na řece Colorado na hranici Nevady a Arizony se stavěla v letech 1931–1936. Je vysoká 221 metrů a spotřebovala přes 2,5 milionu m³ betonu. Nádrž za ní, jezero Mead, je při plné hladině největší vodní nádrží v USA. Kousek pod hrází od roku 2010 vede most Mike O'Callaghan–Pat Tillman, asi 270 metrů nad řekou.

Route 66
Silnici otevřeli v roce 1926 a vedla zhruba 3 940 km z Chicaga přes osm států do Santa Moniky. Ve 30. letech po ní na západ odcházely rodiny farmářů ze zemí zničených prachovými bouřemi a John Steinbeck jí v Hroznech hněvu říká Mother Road. Od roku 1956 ji postupně nahrazovaly dálnice a v roce 1985 ji vyřadili ze sítě federálních silnic. Nejdelší souvislý zachovaný úsek, asi 255 km, vede Arizonou mezi Seligmanem, Kingmanem a Topockem.

Seligman
Městečko vzniklo v roce 1886 u železnice a jméno má po bankéřích Seligmanových, kteří stavbu trati financovali. Po otevření dálnice I-40 v roce 1978 přišlo o většinu dopravy. Místní holič Angel Delgadillo v roce 1987 založil sdružení, díky kterému Arizona vyhlásila Route 66 za historickou silnici. Seligman byl jednou z předloh pro Radiator Springs ve filmu Auta (2006).

Pondělí 12.10.2026, Ash Fork, Williams, Grand Canyon, Tuba City

Ráno v Seligmanu pršelo, po snídani pořád. Po desáté jsme to vzdali a vyrazili do deště. Přes Ash Fork a Williams to bylo pořád stejné: voda shora, voda zespodu a mokrý asfalt v lese. Na benzince ve Williamsu jsme se aspoň na chvíli schovali pod stříšku, vedle sochy losa.

Na Grand Canyon jsme dorazili úplně mokří a zmrzlí. Zachránilo nás návštěvnické centrum, kde jsme našli topení a nalepili se pod něj jako ještěrky na kámen 😄.

Jeff jel za námi skoro celý den. Večer předtím se mu rozbilo auto, takže musel ráno vyrazit jiným a dohánět nás. Zato přivezl smažené kuře, které jsme slupli rovnou na parkovišti u kaňonu.

Když se trochu roztrhly mraky, vylezli jsme na vyhlídky a vyfotili si Granka. Nad kaňonem se na chvíli objevila i duha! Pak hned směr hotel v Tuba City. To bylo ještě aspoň dvě hodiny jízdy a sice už nepršelo, ale zato pekelně chcalo.

Do Tuba City jsme dojeli kolem půl osmé a těšili se na pár pořádných piv a něco teplého. Jenže Tuba City leží v Navažské rezervaci a tady se alkohol vůbec nedá koupit. Takže jen kafe na zahřátí. K večeři pak přišla rána, rozhodně nejhnusnější jídlo celé cesty: indiánská strava, suchá placka a k tomu totálně vysušené hovězí. Viz fotka, nekecám 😄.

Ash Fork
Městečko na Route 66 vzniklo v roce 1882 při stavbě železnice a jméno má po jasanech u soutoku potoků. Říká si hlavní město pískovcových desek (Flagstone Capital of the USA), protože se v okolí těží plochý pískovec na dlažby a obklady.

Williams
Město založené v roce 1881 nese jméno horala a lovce kožešin Billa Williamse. Bylo posledním městem na Route 66, které obešla dálnice I-40, stalo se to 13. října 1984. Od roku 1901 odtud jezdí vlak Grand Canyon Railway k jižnímu okraji Grand Canyonu.

Grand Canyon
Řeka Colorado tu za posledních pět až šest milionů let vyhloubila kaňon dlouhý 446 km, široký až 29 km a hluboký přes 1,8 km. Nejstarší horniny na dně jsou staré skoro dvě miliardy let. Theodore Roosevelt ho v roce 1908 vyhlásil národní památkou, národním parkem je od roku 1919 a od roku 1979 je na seznamu UNESCO. Jižní okraj leží ve výšce kolem 2 100 metrů.

Tuba City
Největší obec západní části Navažské rezervace, asi 8 tisíc obyvatel. Jméno má po hopijském náčelníkovi Tuuvim. Rezervace má přes 70 tisíc km² a na rozdíl od zbytku Arizony přechází na letní čas, takže tu od jara do podzimu platí o hodinu jiný čas než v okolí.

Úterý 13.10.2026, Page, Horseshoe Bend, Glen Canyon Dam, Kanab

Ráno jsme to s Dejvem vzali do místního hobbymarketu a koupili si na motorku nepromokavé kalhoty. Svítivě zelené, původně určené pro hasiče 😄. V dešti na motorce se holt nehraje na módu.

Pak celý den zase od pumpy k pumpě. Na každé velké horké kafe na zahřátí a jedeme dál, chcalo a chcalo. U jedné indiánské pumpy v Kaibitu jsme si dali zase smažené kuře. Vtipkovali jsme, že tohle je přesně ta pravá restaurace pro partu bohatých Evropanů na turné po Americe.

U Page jsme projeli kolem Antelope Canyonu, jenže na prohlídku už nebylo místo. Tak jsme se aspoň vyfotili u červené skály vedle parkoviště. Vlnitý pískovec tam je taky 🙂.

Odpoledne Horseshoe Bend. Cesta pískem k vyhlídce a pak pohled na řeku, která se tři sta metrů pod námi stáčí do podkovy. Ještě zastávka u přehrady Glen Canyon Dam a kolem sedmé jsme dojeli do Kanabu, už v Utahu.

Mimochodem, hodinky jsme ten den mohli nechat v kapse. Navažská rezervace má letní čas, zbytek Arizony ne a Utah zase ano. Z Kaibita jsme po obědě vyjeli do Page a podle hodin jsme tam byli skoro dřív, než jsme vyrazili. Večer v Kanabu nám tu hodinu Utah zase sebral. Den, kdy jsme dvakrát přeřizovali čas a stejně pořád nikam nestíhali 😄.

Večer jsme v Kanabu koukali na radar a bylo jasné, proč pořád chčije. Celou dobu nad námi visí úzký vysoký mrak, který přišel z Mexika jako zbytek hurikánu Rachel, a pokrývá prakticky celou naši cestu. Původně mělo být 25 až 32 stupňů a my máme zimu, déšť a 4 až 10 stupňů. Všude kolem vedro, jen naše trasa je přikrytá mrakem jak peřinou. Ze satelitu je to vidět ještě líp:

Page
Město vzniklo v roce 1957 jako tábor pro dělníky na stavbě přehrady Glen Canyon Dam, na pozemku, který vláda získala výměnou od Navahů. Jméno má po Johnu C. Pageovi, šéfovi federálního Úřadu pro rekultivaci (Bureau of Reclamation). Žije tu asi 7 500 lidí a je to výchozí bod k jezeru Powell, kaňonům Antelope a k Horseshoe Bend.

Horseshoe Bend
Meandr řeky Colorado ve tvaru podkovy leží asi 8 km pod přehradou Glen Canyon Dam. Vyhlídka je zhruba 300 metrů nad řekou a vede k ní necelý kilometr dlouhá cesta pískem. Když se místo díky sociálním sítím zaplnilo davy, přibylo tu v roce 2018 zábradlí.

Glen Canyon Dam
Přehrada se stavěla v letech 1956–1966, je vysoká 216 metrů a zadržuje jezero Powell, druhou největší umělou nádrž v USA. Jezero nese jméno Johna Wesleyho Powella, který v roce 1869 vedl první zdokumentovanou plavbu kaňony Colorada. Ocelový obloukový most u hráze otevřeli v roce 1959 a vede asi 210 metrů nad řekou.

Kanab
Městečko na jihu Utahu založili mormonští osadníci v roce 1870. Od 20. let 20. století tu filmaři natočili přes sto westernů, proto se mu říká Little Hollywood. Žije tu asi 5 tisíc lidí.

Středa 14.10.2026, Bryce Canyon, Panguitch

Ráno v Kanabu ukazoval teploměr čtyři stupně nad nulou. Sice nepršelo a dokonce svítilo sluníčko, ale na motorku stejně super 😄.

První zastávka byla snídaně v pořádném americkém dineru v Orderville. Kluci pořád snili o těch tlustých palačinkách, já se těšil na steak and eggs a všichni na bezedné kafe, které nám servírka pořád dolévala.

Pak jsme s motorkami dojeli až k Airbnb v Panguitchi, vyhodili tam zavazadla a do Bryce Canyonu pokračovali autem. Toyota je sice sedmimístná a nás je devět, ale v tom mrazu se už na motorku nikomu nechtělo. Dobře jsme udělali, v Bryce pak sněžilo.

Túra vedla od Sunrise Point dolů po Queen's Garden, pak dnem kaňonu mezi oranžovými věžemi a po Navajo Loop zpátky nahoru k Sunset Point, necelých pět kilometrů. Furt jsme se fotili, až se nám smáli.

Juris našel na Airbnb naprosto úžasný dům s velikým obývákem, terasou a vířivkou. Večírek se zase táhl až do brzkých ranních hodin a smíchu bylo nepočítaně.

Je zajímavé, jaká naprostá pohoda nás celou dobu provází. Atmosféra, která se vytvoří v partě chlapů, je v párech neopakovatelná.

Bryce Canyon
Bryce Canyon tvoří řada přírodních amfiteátrů na okraji náhorní plošiny Paunsaugunt ve výšce 2 400 až 2 700 metrů. Skalní věže (hoodoos) tvaruje hlavně mráz: voda v puklinách zamrzá a rozmrzá víc než 200 nocí v roce. Jméno má po mormonském osadníkovi Ebenezeru Bryceovi, národním parkem je od roku 1928.

Panguitch
Mormonští osadníci obec založili v roce 1864, o dva roky později ji kvůli válce s indiány opustili a znovu ji osídlili v roce 1871. Typické jsou domy z červených cihel z místní cihelny. Název pochází z jazyka Pajutů a znamená velká ryba. Žije tu asi 1 700 lidí.

Čtvrtek 15.10.2026, Panguitch Lake, Zion

Ráno kolem Panguitch Lake a lesem dolů k Zionu. Pro motorkáře jsem vybral delší cestu po malých horských silničkách kolem Panguitch Lake. Suchá silnice, serpentiny, sluníčko a příroda v hlubokých lesích, jen občas malý shluk srubů jako na Aljašce. Úplně parádní cesta pro motorky.

U východní brány Zion National Park byla fronta a brána zavřená. Proč, to se vysvětlilo, až nad skalami odlétal vrtulník.

Nám to ale bylo jedno, protože svítilo sluníčko a bylo konečně teplo! Šťastní jako blechy jsme ze sebe sundali přebytečné oblečení i helmy, natáhli se na motorkách a vyhřívali promrzlé kosti. Nakonec jsme projeli skoro celý Zion bez helem. Moje motorka má tempomat a velmi solidní audio aparaturu, takže jsem si skoro celý průjezd za jízdy natáčel. Tunel, zatáčky dolů do kaňonu, rudé skály kolem a k tomu muzika. Nádhera.

V Zionu jsme dojeli autobusem až na zastávku The Grotto, odkud se chodí na Angels Landing. Tam jsem byl naposledy se ségrou a tátou, někdy kolem roku 2002. Když jsem to přepočítával, ukázalo se, že táta byl tenkrát skoro stejně starý jako já dnes…

Na Angels Landing se dneska nedá jít jen tak, permitů je tak málo, že se o ně losuje v loterii. Tak jsme místo toho vyšli na vedlejší vyhlídku Scout Lookout. Nádherný výhled do údolí a kromě nás nikde nikdo.

Zase selfie a portréty. Klukům celou dobu vtloukám správnou metodiku focení: kompozici, rozostřené pozadí, focení na zoom. Už si z toho všichni děláme srandu. Kluci vždycky křičí „Foť to, vole, dvojkou, nebo tě pošle fotit znovu!“ A já pak na to: „Zase jsi to, vole, posral, práskej to vyfotit znovu!“ 😄

Od té doby, co svítí sluníčko, nás dobrá nálada neopouští ani na chvíli. Ona byla dobrá i předtím, jen jsme u toho střídavě sprostě nadávali na počasí.

Večer jsme ještě projeli Springdale, kus cesty proti zapadajícímu slunci a kolem osmé dojeli do domu v La Verkinu.

Panguitch Lake
Jezero leží ve výšce kolem 2 500 metrů v národním lese Dixie, jihozápadně od Panguitche. Je známé rybařením, hlavně na pstruhy, a právě podle ryb dostalo pajutské jméno, které převzalo i město.

Zion
První národní park v Utahu. V roce 1909 ho vyhlásili jako národní památku Mukuntuweap, národním parkem s dnešním jménem je od roku 1919. Řeka Virgin tu vyhloubila kaňon v navajském pískovci se stěnami vysokými až 600 metrů. Z východu do parku vede silnice Zion–Mount Carmel Highway s tunelem dlouhým 1,8 km, otevřeným v roce 1930.

Pátek 16.10.2026, Springdale, The Narrows, St. George

Ráno jsme dost spěchali. Bez snídaně jsme uháněli do půjčovny ve Springdale, kde jsme na sedmou měli objednané boty do vody a rybářské kalhoty. O stezce The Narrows jsem věděl léta, ale nikdy jsem ji nešel. Jde to jen pár měsíců v roce, kdy v řece neteče moc vody.

Z půjčovny rychle přes bránu do parku. Ještě nebylo ani osm a na obrovském parkovišti zbylo jen pár míst. Snídaně až potom: vajíčka ze zásob a kafe, které Ála s Petrem donesli pěšky.

Chůze v hluboké vodě po kamení je zábavná a výhledy nádherné, ale je to překvapivě fyzicky náročné. Ta trapná hůl do ruky byla zatraceně dobrá na udržení rovnováhy. Voda je kalná, nevidíš, kam šlapeš, takže jsi furt ve střehu. Pár kluků to otočilo dřív, my jsme došli až do míst, kde jsme byli konečně úplně sami.

Celá stezka má v úzkém údolí řeky 16 mil jedním směrem, skoro 26 kilometrů, a není z ní úniku. Kam dojdeš, odtamtud se musíš vrátit. Po proudu už to šlo líp. Po celém dni ve vodě jsme měli prsty na nohou jak sušené švestky 😄.

Večer jsme vrátili vybavení, sedli na motorky a jeli do St. George. Bar byl plný místních a celou dobu jsme měli pocit, že nám někdo dá do huby. Bylo nás ale hodně, většinou dost vysokých, a drželi jsme si jeden kout baru pro sebe. Hráli jsme osmdesátkový automat Arkanoid, a protože jim nefungovalo placení čtvrťáky, vyrazili jsme z automatu bušením plnou hrst. Ve Vegas jsme nic nevyhráli, ale tady haldu 😄. Spát jsme šli až po půl druhé.

Springdale
Městečko u jižního vjezdu do Zionu založili mormonští osadníci v roce 1862 a dnes má asi 500 stálých obyvatel. Většinu roku ho s kaňonem spojuje bezplatný kyvadlový autobus, soukromá auta do hlavní části kaňonu nesmí.

The Narrows
Nejužší část kaňonu Zion, kde jsou stěny vysoké až 300 metrů a místy jen 6 až 9 metrů od sebe. Cesta vede od zastávky Temple of Sinawava po chodníku Riverside Walk a dál přímo korytem řeky Virgin. Při bouřkách v horách hrozí bleskové povodně, proto správa parku túru při vysokém průtoku zavírá.

St. George
Město založil v roce 1861 Brigham Young, který sem poslal zhruba 300 mormonských rodin pěstovat bavlnu. Odtud přezdívka Utah's Dixie. Chrám St. George dokončili v roce 1877 a je to nejstarší dosud používaný chrám mormonské církve. Žije tu asi 100 tisíc lidí.

Sobota 17.10.2026, Valley of Fire, Lake Mead

Ze St. George jsme se po nočním baru vyhrabali až po desáté. Na pumpě v Beaver Dam jsme si zase nacvičovali naši oblíbenou Kozubovu scénku: drsní Harlejáři mluví sprostě hlubokými hlasy. Zrovna v tu chvíli vystoupil z auta chlápek, že si natankuje. Slyšel nás, viděl nás vedle Harleyů, nenatankoval, nastoupil a odjel 😄

Valley of Fire je nádherné. Silnice se vlní mezi rudými skalami a já za jízdy natočil a nafotil nejlepší záběry celé cesty. Juris jel přede mnou zase bez helmy a vypadalo to jako romantická verze Easy Ridera. Úplně stejnou fotku jsme pak našli v hotelu jako plakát.

Mezi skalami jsme si dali okruh kolem Fire Wave, pruhované pískovcové vlny, a Pink Canyonu. Lezli jsme po skalách a fotili se v dírách a obloucích, konečně v kraťasech.

Zpátky do Vegas jsme jeli kolem jezera Mead. Petr naplánoval bydlení tak, abychom bydleli přímo vedle steakového řetězce Texas Roadhouse, takže večeře byla plná luxusních steaků. Motorky jsme si nechali ještě na neděli.

Valley of Fire
Nejstarší a největší státní park v Nevadě, otevřený v roce 1935, má přes 180 km². Červený pískovec vznikl ze zpevněných pouštních dun z doby dinosaurů a jméno má podle toho, jak skály na slunci září. Na skalách jsou petroglyfy staré podle odhadů až 2 000 let.

Lake Mead
Jezero vzniklo po dostavbě Hooverovy přehrady a jméno má po Elwoodu Meadovi, šéfovi Úřadu pro rekultivaci. Oblast kolem něj se v roce 1964 stala první národní rekreační oblastí v USA. Kvůli suchu hladina od roku 2000 klesla o desítky metrů a v roce 2022 byla nejníž od napuštění.

Neděle 18.10.2026, Den promr*aný v outletu a Walmartu

Poslední den. Motorky jsme vraceli až odpoledne, takže dopoledne ještě na Harleyích do Las Vegas North Premium Outlets. V prvním krámku plném svařených soch z ocelových odpadků stál obří žlutočerný robot a na stole vystavená stará motorka, jinak ale klasika: obchod za obchodem a tašky, které se na motorku nevejdou.

Pak ještě Walmart, protože kdo byl v Americe a nebyl ve Walmartu, jako by tam nebyl 😄. Cestou zpátky nás zastavila policie. Kvůli odjezdu tří záhadných autobusů uzavřela celý bulvár. Kdo v nich jel, jsme se nedozvěděli.

Kolem čtvrté jsme vrátili motorky do EagleRider. Těch 415 kilo, ze kterých jsme první den měli respekt, jsme za týden ovládali jako vlastní. Na letišti ještě společná fotka v oranžových brýlích a kluci odletěli do Evropy. Já letěl až večer a Vegas se mi z letadla rozsvítilo naposledy.