Ráno jsme v pět (a rádi) vstali, neb bylo již zmiňovaných 31,4°C. Máme v pokoji větrák, ale není síť v okně, takže kvůli malarickým komárům musí být zavřené. Další malý problém je futro do koupelny ve výšce 165 – 170 cm, od kterého mám boule a záchvaty zuřivosti. Jinak to bylo ale za 5$ luxusní bydlení!
Trochu jsme znejistěli, když odvoz na loť plánovaný na 5:30 tam ještě v 6:05 nebyl. Nakonec ale přijel a po zakoupení banánů a vody od dotěrných prodavaček v přístavu loď přesně v plánovaných 7:00 odjela. Je to taková samo-domo vyrobená asi 7-8m dlouhá a velmi úzká loď (cca 1m). Vzadu má přidělanou sedačku z náklaďáku a pře ní do podlahy našroubovaný motor a převodovka z téhož náklaďáku. Motor není ničím krytý a tak šaltpáka trčí do prostoru. Chlazené to je vodou z řeky, kterou na jedné straně nasává a na druhé zase z hadice crčí zpět do řeky. Za lodí se táhne cca 2,5m dlouhá hřídel, na které je na konci lodní šroub. Dá se tak případně z vody vytáhnout, když je mělko nebo když namotá pytel (obojí jsme viděli). Protože je konec období sucha, v řece (či kanálu) je málo vody a má barvu a konzistenci toho, co se u nás vozí hovnocucem. Místní řeku používají i jako skládku a kanalizaci, takže představa překlopení velmi vratké lodi nás barangy neláká. Jede s náma ještě párek mladých Amíků, 2 starší zřejmě belgické páry a jedna korejsky vyhlížející Američanka. Zbytek jsou místní všeho věku, od měsíčního miminka, po sedmdesátiletou stařenku.
Mimochodem, v době vlády Pol Pota a jeho armády Rudých kmérů bylo vyvražděno přes 2 miliony lidí (20% populace) na základě jejich vzdělání. Kdokoliv měl vysokou školu, pracovat v politice nebo bývalé armádě, nebo třeba jen nosil brýle či dříve žil ve městě, byl popraven. Pol Pot chtěl zavést čistě zemědělský stát bez měst a výdobytků západního kapitalismu a jako první krok bylo násilné 100% vyklizení všech měst. Koupil jsem si tu o této době knihu, kterou průběžně čtu (zpověď holčičky, které v době Pol-Potovy revoluce bylo 5 let a přišla o většinu rodiny). Vzhledem k tomu, že se právě pohybujeme v místech v knze popisovaných, je to dost silný zážitek. Jeden z důsledků Polpotova režimu je i fakt, že obyvatelé do 15 let tvoří 40% populace. V USA je to 12%! Je tu všude tudíž plno dětí a v chudých plovoucích vesnicích okolo řeky obzvlášť. To je něco pro můj aparát:-). Vesnice jsou plovoucí proto, že hladina řeky za sucha a za monzunu může být až o několik metrů jinak vysoko. Takže během 7,5 hodiny trvající plavby vidíme stovky plovoucích domů (od rákosových chatrčí až po luxusní barevné vícepatráky), plovoucí školy, plovoucí benzínové pumpy, plovoucí budhistické chrámy i křesťanské kostely, plovoucí radnice, obchod a mnoho velmi honosných budov s nápisem Cambodian people´s party (Kambodžská národní strana lidová). Mezitím panuje čilý ruch stovek lodiček od malých práchnivých pramic až po dlohé vratké motorové lodě. Ta naše patří mezi největší, kterých potkáváme málo. Pro malé lodě přeložené zbožím či lidmi je námi způsobená vlna potenciálně smrtelná a tak musíme každou chvíli zpomalit. Jednou to pilot udělal moc pozdě a z lodičky přeložené zeleninou museli urychleně vyskákat obě ženy, protože jinak tam tak nateklo, že jsme je málem převrhli.
Skoro celou cestu je to jeden zážitek za druhým, takže mě to stojí posledních 350 fotek co na kartě mám. Kousek pod kachní farmou (částečně plovoucí) a prasečákem (plně plovoucí) bylo dětské koupaliště. Sítí ohraničený kus řeky u břehu, kde se asi šest místních dětí radovalo ze skákání, cákání, potápění a házení po sobě bahnem. Počítám, že kdo přežije takové dětství, má už imunitu na zbytek života:-)
Zajímavý je, že tu všichni vypadají velmi šťastně. Rozhodně se jich tu usmívá výrazně víc, než třeba ve vilové části Vinohrad, o lidech v metru už ani nemluvím. Jestli ona ta příčinná závislost pocitu štěstí na množství hmotných statků nebude spíš opačná, než si všichni myslíme.
Poslední dvě hodiny plavby už byly celkem úmorné, zadek bolel a vesnice už byly řídké. Zábava nastala, když se řeka začala velmi prudce zatáčet a protože se zúžila byl velmi silný proud. Až v tu chvíli mi došlo, že vlastně plujeme proti proudu. Do té doby to byla spíš stojatá (a řádně kalná) voda či bažina. Občas jsem se ale zabavil focením detailů výstřihu té mladinké, obzvláště obdařené Američanky. Kdyby si toho všimla a bylo to v USA, mám na krku žalobu pro sexuální harašení jako Brno:-)
Loď cestou mockrát zastavila, to když nějaký místní zuřivě pískal, že chce nastoupit se svým pytlem rýže, krabicí s nádobím nebo snopem slepic (fakt to tu tak dělaj, 5 slepic svázaných do snopu za nohy:-) ) U větších zastávek přirazil k molu, ale většinou jen zastavil uprostřed řeky a počkal až místního dovezou pramicí. Občas při nakládání dalšíh a dalšího domorodce došlo k slušnému zhoupnutí již tak přetížené lodi. Místní byli ale v klidu, a tak jsme ho taky předstírali.
Naše cílové město Barambang nás přivítalo dlouhým dřevěným schodištěm u mostu a hordou dotěrných dohazovačů na jeho konci. Nabízeli služby místních hotelů a taxiků. Náš požadavek na cestu do národního parku Hoh Kong jim sebral vítr z plachet. pak se ale začali předhánět v různých nabídkách na taxíky, motorky, hotely a busy a to všichni najednou a nekoordinovaně. Nakonec jsme dle mapy zvolili popojet busem do města o 100km více na jih, že kterého by měla vést prašná cesta přes hory na pobřeží, dke ten park je. Nikdo nemohl pochopit, že nechceme jet přes hlavní město Phnom Peng. Vzdušnou čarou je to k našemu cíli cca 200km, přes Phnom Peng cca 3x tolik, ale z hlavním města vede do celé země hvězdicovitě několik dálnic a tak si místní zvykli, že vždycky se jede před P.P. Mychceme ale naopak jet přes hory a vidět místní vestnice a městečka mimo hlavní trasu a projet i pravým tropickým pralesem. Bude to sice trvat déle a po horší cestě, ale bude plno zážitků.
Když jsme vystoupili v městečku Pursat, bylo to poprvé, kdy kam až oko dohlédne a barang po svých dojde neuvidíte ždádného dalšího baranga. Reakce místních je velmi vtipná. Po velmi krátkém zaváhání se začnou smát a plácat s ostatními po ramenou a něco veselého pokřikovat. Není v tom nic zlého, je to čiré nadšení, že vidí něco tak bílého a dlouhého a to rovnu 2x :) Teď ležíme v síti v pralese a právě minulo prvních 24 h od doby, kdy jsme neviděli jediného baranga!
Ale nepředbíhejme. V Pursatu jsme se rozhodli pro neuvěřitelnou mastňárnu a místo Guest House za 3 $ jsme se ubytovali v Hotelu Than Sour Thmei za 15$! Snad těch 150 Kč na hlavu naše rodinné rozpočty přežijou! Spoléhali jsme na to, že se v tom vedru alespoň jednou vyspíme, protože pokoj měl klima. Bohužel se tak nestalo, protože jsem ho před spaním omylem vypnul:)
Prošli jsme se po městě a na tržnici dali nejdříve ovocný koktejl (omylem) a pak bezva rýši s masem (schválně). Ceny jsou tu oproti Siem Reapu zhruba poloviční, tam byla základní barangovská jednotka ceny jeden $, tady je to 2000 Rielů (0,5$)
V hotelu jsme se snažili domluvit si dopravu do hor. Evidentně je to šokovalo a nevěděli co nám poradit, snad jen taxi. Kyž jsme navrhovali, že chceme jet klidně s místníma na korbě nálaďákem, dívali se absolutně naprosto nechápavě. Nevím jestli tomu nerozuměli kvůli angličtině nebo jim to od baranga přišlo tak absurdní. Každopádně nakonec nám domluvili zaxíka za 70$ a pomohli nám po velkém boji sehnat mapu Kambodži, abychom věděli kam jedem. Je to školní nástěnná, je na ní tolik podrobností jako na globusu a nemá vrtevnice. To, co na ní je navíc nesedí s mapou v Lonely Planet průvodci a názvy měst taky jen zhruba:)
