Cusco a muzeum veteranů Lima

Lima neni zadna krasa, ale kdyz se svezete dve hodiny nekolika mistnima busama pres cele mesto az na okraj pouště, najdete paradni muzeum veteranu...

Tenhle den potřebujeme na regeneraci. Plný pokoj promočených smradlavých hadrů, 2hodinová snídaně, krátké výlety po městě. Zajímavý byl palác Quorikancha. To bylo původně hlavní sídlo Inků, vybudované tak, aby se z něj rozebíhaly stezky do všech koutů jeho říše. Precizní práce s kameny o váze až 100tun, tuny zlata a drahokamů, rozmístění místností a půdorysů dle astronomických znalostí Inků. Například v jedné místnosti oltář, na který dopadne slunce pouze v den slunovratu.
To všechno až do doby, kdy do říše přijelo 150 Španělů (v roce cca 1531) a za pár týdnů celou Inckou říši totálně rozvrátili. A to pouze pár týdnů po jejím kompletním sjednocení. Začala éra rabování, tavení veškeré incké výzdoby do zlatých ingotů, bourání jejich paláců a postupné stavění koloniálních budov. To se týkalo samozřejmě i paláce Qnorikancha a tak z původního paláce zbyly pouze obvodové zdi a na nich je vystavena barokní zprzněnina dle tehdejšího vkusu španělských kolonizátorů. Kočkopes.
Na základě několika dezinformací, které vznikly neznalostí místního jazyka, začala brutální christianizace místních obyvatel. Ty chyby z překladu byly například to, že Inkové si všichni říkali bratře a sestro. A už tu byla teorie incestu. Dále kdesi na severu Inkové podrobili malý kmen kanibalů. A hned z toho byla teorie, že všichni Inkové žerou lidi a proto je nutné je násilně převést na pravou víru.
Španělé zajali Inckého krále. Protože měli koně, brnění a meče, šlo jim dobytí jeho sídla snadno. Když ho zajali, měli v zásadě vyhráno, protože celý jeho národ ho považoval za boha. Když zajmeš boha, musíš být určitě ještě větší bůh.
Starý Inka Atahuanllpa jim slíbil tolik zlata, že se s tím naplní místnost, ve které ho vězní až do výšky, kam dosáhne. Za to že ho pustí. Španělé tedy nechali navozit zlato, pak ho rozkradli, starého Inka povozili po říši, aby všude ukázali že ho fakt zajali a zlomili odpor a pak ho stejně popravili.
Jediné místo, které Špaňelé nikdy ani nenašli, natož dobyli, je velmi pravděpodobně Machu Picchu To našel až 24.7.1911 americký profesor Hiram Bingham.
Bohužel Inkové nenechali vůbec žádné písemné záznamy a tak se všichni jenom dohadují, kolik Inků v Machu Picchu žilo, jak dlouho tam ještě přežili, jak dlouho vlastně Machu Picchu stavěli, která budova sloužila čemu atp.
Večer jsme ještě zajeli na přednášku o Incké astronomii ve hvězdárně v Cusco. Hvězdárna jsou tři místnosti v dřevěné chatě a dalekohled vytáhli ven na trávník, kde se pásly lamy :) . Bylo to ale velmi zajímavé. Inkové se naučili podle hvězd přesně určovat roční období a datum Slunovratu a rovnodennosti, což je pro zemědělství dost zásadní znalost. V Peru a okolí jsou jen dvě roční období, sucha a dešťů. Vědět, kdy co přijde je životně důležité.

Už dvě hodiny čekáme na letišti na zpožděné letadlo do Limy, tak aspoň můžu dopsat deník:) . Letiště vypadlo dost zajímavě, spousty bagrů, haldy hlíny a mezi tím kličkovala malá zpožděná letadla. Člověk by si myslel, že když je tu skoro polovinu roku odbobí dešťů, že by déšť na letišti neměl nikoho překvapit. Opak je pravdou, dnes byla všechna letadla kvůli dešti zpožděná.
V Limě jsme se rozhodli nastěhovat do čtvrti Los Miraflores, kde by mělo být centrum cestovatelů a navíc je to u moře. Je tu celkem vedro, protože jsme vlastně plachtili zadarmo na volnoběh z 3200 m až k hladině moře.
Tato část Limy je jako z jiného světa, než ta co jsme viděli před dvěma týdny. Místo starých šedivých domů moderní mrakodrapy, místo smrdících IZA vozítek Audiny a Bavoráky, místo žebrajících babek v šátcích sexy kočky v džínách a s výstřihem, místo tržnice s banány obchoďáky s elektronikou. Těžko uvěřit, že je to to samé město.
Ubytovali jsme se v hotelu dle LP, zvaném Hitachhikers Hostel, parádní místo v centru Minaflorea s několika společenskými místnostmi, velkým dvorkem s hamakami a stolním fotbálkem, parádní atmosféra.
Další zajímavé páry – 2 Němky z Hamburku, které se poznaly na Novém Zélandu Před lety. Teď obě přerušily studia, vydělaly trochu peněz a cestují po Jižní Americe na 7 měsíců. Včera na hvězdárně byl zase párek, co jezdí po JA a on byl z Brna, ona z Petrohradu a poznali se v JV Asii :) . Připadáme si proti nim, jako úplně nudní páprdové.
Na dvorku hostelu stojí 3 motorky, z nichž jedna má Peruánskou značku. Tu tady koupil mladý Amík z Massachusets a projíždí Peru. Další dvě mají německé značky, čili si je sem přivezli Němci. Připadá mi to jako bezva způsob cestování v takové zemi, tak jako jsme částečně projeli Kambodžu. Možná to příště taky zkusím. Patrik ale není motorkářský typ, zkusím ukecat Kuzmu :) .
Den jsme strávili mezi jídelnou, mořem, kavárnou a Inca Market, kde jsme nakoupili cetky domů. Večer jsme se nasádlili do hamak na dvoře hotelu, Miloš uvařil guláš s kolínkama z pytlíku a z lednice jsme si k tomu vytáhli 3ks piva, tentokrát 650ml, nikoliv 1l. J
Pořád mi vrtaly hlavou ty dvě motorky s německou značkou. Oslovil jsem klučinu v hamace, blonďák s vylepanou hlavou a byl z toho hovor až přes půlnoc. Opravdu to byla jeho motorka (BMW 1.200 ccm, 106kn boxer a jeho kámoš KTM 990 ccm, 160kn) a byli na cestě ze severní Aljašky do jižní Patagonie. Už mají 7 měsíců za sebou a 5 před sebou. Motorky jim dovezli letadlem za 1500EUR do Seattlu v dřevěné bedně, odtud odjeli už motorkou nahoru na Aljašku po ose.
Mají už za sebou 40.000 km, jeli Aljaška, Kanada, USA, Mexico, Quatemala, Honduras, Nikaragua, Venezuela, Kostarika, Ekvádor, Peru a přes Chille, Bolívii atd. jedou dál dolu. Super projekt, hrozně jim to závidím, ale rok volna už prostě nedám. Leda až v důchodu :) . Nicméně uvažuju, koho ukecám na příští motorkářskou výpravu. (_chraň tě ruka páně – máma_).

Už jsme celý líný, takže se toho moc dneska nekonalo. Až v 11 jsme se vykopali od mailů a zpráv (je tu WiFi, vystačím si i s iPhone, i když je tu počítač). Dokonce jsem zkusil i Skype video přímo z telefonu. Celkem vtipný sedět v hospodě v Limě a vést videohovor do Čech zadarmo. Když jsme v roce 1994 vyrazili poprvé do USA, tak jediný kontakt s domovem za tři měsíce byl jeden telefonní hovor, který jsme pak museli málem platit na splátky :).
Vyrazili jsme s Milošem busem do Museo de Automovile. Bylo to 20 km daleko na okraji Limy, ale bus stojí jen 1,5 Solu (10 Kč). Byla to zajímavá exkurze, projeli jsme celé město a zdaleka není tak chudé, jak vypadalo v centru. Spousty nových aut, skleněných moderních budov, KFC, Starbucks a prodejna nových aut na každém rohu. Pohyb busu jsem sledoval na navigaci a opravdu se statečně s troubením prodíral směrem ke čtvrti La Molínas.
Když se začal zase od našeho cíle vzdalovat, tak jsme vystoupili. Chtěli jsme ten zbytek dojet taxíkem, ale chtěl děsně moc, třeba 80 Kč :) . Bohužel už nemáme místní měnu, tak i 10 – 12 Solů je problém.
Sedli jsme teda do kavárny u pumpy, dali si sendviče, klobásu a pivo. Poprvé v Peru, kdy můžeme platit kartou!
Nakonec jsme ukecali taxíka, že nás odveze za 2dolary. Na křižovatce zastavil u vexláka, který nám za dva dolary dal 5,5 solu.
Muzeum automobilů bylo úplně na okraji, z jedné strany nalepené na první dunu pouště. Co ovšem bylo uvnitř mi vzalo dech. 120 aut od roku 1901 až do 60tých a 70tých let.
Ford T, Ford A, staré Rollce Royce, Cadilak, Buick, první Ferrari, auto vyrobené na zakázku pro Rockefellera, pro Peruánského prezidenta, kousky ze sérií 10, 70 vyrobených kusů, prostě paráda.
Cesta zpátky byla snadnější, vyměnil jsem z taxíku u vexláka 20 EUR a za 20 Solů a cca 25 minut jsme byli zpět. Ještě jednou v hospůdce v Miraflores místní speciality – Ceviche Mixto, Pilsen a Pisco Sour.
Sprcha v hotelu, taxíkem na letiště, 3 hodiny front a vopruzů s formalitami a hurá domů!