Autem z Prahy do Libye a zpět

2.–29.8.1998 | Ghat, Libye / Afrika
Fotky
Fotky na mapě
Text

Chteli jsme projet Afriku od Zapadu na Vychod. Protoze tam ale byla dost nejista situace v nekolika zemich, rozhodli jsme se alespon projet poradne Libyi. Tam byl tenkrat svaty klid....

Původní plán byl, jak mapa ukazuje žlutě, objet celou severní Afriku od západu na východ, což znamenalo cca 3-4 měsíce, bandu bláznů a alespoň dva jeepy (schválně to píšu z malym j, protože to zrovna tak mohou byt Landcruisery, Patroly, Pajera či Landrovery). Bohužel, Alžír je naprosto neproniknutelná země, takže náhradní trasa byla Paris-Dakar. Tam byly zase nejisty viza do Zapadni Sahary a Senegalu. Na poslední chvíli se teda redukovaly plány na pouhý měsíc a Tunis s Libyí. Dostat se do Libye je ale taky dost tvrdý oříšek, takže nakonec to skoro stačilo. Trasu loňské Paris-Dakar jsme nakonec přece jenom křižovali...

NEDĚLE 2.8.1998

Konečně přišlo pozvání z Libye faxem od Esama El Hadjiho z tamní cestovky Iram travel &Tourism co. (Pokud chcete do Libye, nebojte se mailnout si o pozvání na iram@mail.link.net.mt, jsou velice ochotní). Faxnul jsem pozvání do Prahy, ať se Káča postará o víza. Bohužel mi nedošlo, že tam taky musí být můj pas, takže ve 22,30, kdy mi to Káča řekla do telefonu, jsem skočil do Patrola a valil na otočku do Prahy. V 00,30 zpátky jako na koni.

Máme Libyjský víza za Kč 20.000,-(pro čtyři..),protože jsme je potřebovali expres.

Ve 14,30 jsem teprve dostal SPZ (ULK-35-17 suma 8-8) na Patrola. Dost risk na to, že už máme koupený lístky na trajekt Trapani – Tunis …… Kč 22.000,-- nám dává jakous-takous šanci, že to do pondělí 9,00 do Trapani stihnem.

Takže poslední přípravy před odletem (zabalit jídlo na měsíc, půjčit a přidělat rakev, opravit píchlou gumu a bouchlej ráfek, zajet pro Tuniský víza, sehnat novej vařič atd.).
VYRÁŽÍME! Složení: Já, Nissan Patrol (1988, 3,3 TD, servo, všechno po skoro GO, turbo z Renault 25, gumy nic moc), Káča, jejíž vztah se mnou mi dodneška nejni jasnej, Markéta Mazurová zvaná Mrož a Ilja (ne Muromec, ale kluk od Markéty z oddílu, 17 let, dnes ho vidím poprvé!). Nejsem já šílenec, v týhle squadře vyrazit autem do Libye? Kuzma nemohl kvůli škole a Andrej kvůli “obchodním záležitostem”. Co mám dělat?! Tak jedu takhle, dějsevůleboží.
Výchozí stav tachometru v UL 188 877. Na skopčáckejch hranicích nás hned prošmejdili, našli 20 l nafty, co jsem zapřel a samozřejmě nám jí proclili (23 DM za 25 l).
Když už jsem měl řízení plný kecky, nechal jsem řídit Káču a navigovat Markétu. Když jsem se vzbudil (cca 3,00 ráno) byli jsme 200 km východně od silnice, kterou jsme měli jet!! A to jsme ještě zaplatili 21DM za blbej tunel! Nějakou vedlejší silnicí jsem jel směr západ (do Libye!!!) až do úplnýho padnutí. Zajel jsem do lesa a asi v 4,30 ráno jsme zalehli pod širák.

Celej den valíme Itálií na jih. Nejdřív po vedlejších, ale rychlost pohybu mizivá, tak jsme vlítli na dálnici.
Večer jsme zase nechal řídit Kaču a měla jet pořád na jih po dálnici. Vzbudil jsem se v centru Neapole!!! Vztekle jsem vyzávodil zpátky na dálnici, Neapolani se asi divili, že může někdo jezdit ještě prasáčtěji než oni sami. Kus pod Římem jsme zaplatili za dálnici 71 DM.
Jo, za vjezd do Neapole jsme ještě zacálovali 1900 ITL!
Na spaní jsme zajeli ve 4,30 do broskvovýho sadu.
__Malá kulturní vložka: Kačenka řídí jako drak. Ta dvě drobná nedopatření ve směru jízdy byla způsobena…kdož ví. Poprvé nám poradil hodný pán (kterého jsme s Mrožem musely vytáhnout z návštěvy v bordelu), že máme jet na Villach. A tak jsme jely a Honzik slastně spinkal, až jsme dorazili skoro do Villachu. Honzik se probudil a kupodivu se vůbec neradoval. No, z té Neapole taky ne. Choval se hůř, než když na něj přijde žluč. A to jsem jenom špatně odbočila! Ten bídák vůbec nepoznamenal, že jsem ani jednou nenabourala (ani trošku!). Eště toho trochu! A jestli mě za tuhle kulturní vložku zmlátí, tak je pěknej suchar! Pozn: všechno napsané kurzívou jsou Káčiný poznámky vepsaný do mýho deníku.__

Zase valíme směr jih na Regio di Calaga, nafty pomálu, liry žádný a v týhle jižanský pustině v sobotu hledat otevřenou směnárnu je jako hledat velblouda v Bangladéši. Odbočil jsem k nějaký pumpě, kde nám chtěli vyměnit marky asi za 13, takže jsme je vyfuckovali.
Holky z nich alespoň vymámily směr k bance, což prý je příští vesnice směr od dálnice. ( Mile mě překvapilo, že jsou holky ochotný kdykoliv se zapojit do zjišťování čehokoliv od domorodců, což je oproti loňsku příjemná změna! No, holt už umím lépěji vybírat J ).
Cestou do té tutově zavřené banky (jestli vůbec existovala) nám došla nafta L . Vyrazili jsme s Iljou a kanystrem k malé pumpičce, jenž jsme před chvílí minuli. Bylo to cca 250 m, což je klika. Bez lir by nám taky nemusel dát, takže jsme nejdříve natankovali a pak teprva oznámili chudáku staříkovi, že máme jenom marky. Smířil se s kursem 1:1, což bylo lepší než v bance. Nafta vydržela až k další pumpě (jentaktak…) Tam jsme ukecali plnou za 50$ a Kačenka si málem koupila malýho Fiátka, což je auto jejích snů.
K obědu zase pro změnu sekaná. Bylo jí asi 2 kg, jíme jí už třetí den na přeskáčku s párkama, obojí barvy vybledlé vojenské košile. Už aby došla. Lednice funguje bezvadně, když je v autě 42°C v lednici je pouhých 29°C, takže máslo má tvar žbrdlení chladiče, u kterého se nachází.
Do Reggia de Calaga jsme asi nikdy nedorazili, protože a jelikož jsme potkali trajekt směřující na Sicílii v nějaký vesnici předem. Skočili jsme na něj za 31.000 lir (holkám se podařilo vyměnit 70 DM, zázrak na Zemi v sobotu 19:40!) Za 20 min. na Sicošce, jak jsme si ji důvěrně nazvali.
Vesele během cesty SMS-kujeme s Andrejem, kterej náš postup bedlivě sleduje a diví se naší rychlosti. No, nic jiného nám nezbývá, trajekt do Tunisu nečeká.
Na Sicošce jsem měl řízení a vedra už plný kecky, nechal jsem teda řídit Kačku. Sedl jsem si dopředu a za hodinu zešedivěl o 100 let!!
Jeli jsme po silnici nad útesem a pod skálou po pobřeží (něco jako Route No.1 v Kalifornii), která procházela klikovatě a skopcodokopcovitě vesnicema na pobřeží. Jezdilo a parkovalo tam tuny italskech šílenců a Kačenka řídila s klidem šedesátiletýho řidiče autobusu uprostřed mexický savany. Vůbec netušila, jak blízko zaparkovaných aut se prodírala!!
Po obvyklých peripetiích s hledáním spacího prostoru jsme skončili jako obvykle v sadu.

Ráno jsme vyrazili celkem časně, protože v noci lilo jako z konve! Mrož s Iljou přiběhli k nám do stanu s prosíkem o klíče neboť spali pod širákem. My s Káčou jsme měli postavený stan původně snad proti fenkům, pak proti puritánům (Mrož s Iljou) a nakonec proti dešti.
Ráno bylo dusno - vedro, posnídali jsme obvyklý čoko-cornflakes (ňam ňam) a vyrazili směr Palermo. Chtěli jsme tam být včas, ale narazili jsme na kamenitou krásnou pláž se sprchou, kde jsme se surově zdrželi a byla to dost pohoda (až na ty párky L !!). Všichni jsme si vzájemně poreferovali o stavu stolice, což se stává nechutným doprovodným zvykem této cesty.
Do Palerma jsme dorazili asi v 18,00 a prohlídli si centrum na etapy (holky a pak já s Iljou). Nechtěl jsem nechávat auto opuštěný zrovna tady…
Centrum Palerma je dost podobný Neapoli, jedna velká tržnice na pobřeží, tuny aut a starý špinavý baráky s úzkejma uličkama. Večer Kačka dořídila do Trapani a nadržených pět Italů v Puntu nám ukázalo přístaviště našeho trajektu. Totiž to je tak: Na zadní část Patrola jsem nalepil stříbrný protisluneční folie a není vidět dovnitř, takže vždycky, když seděj holky vepředu, vypadá to, že si jedou sami na výlet a Italové je hned balej J . Je to sranda je skrz tu jednostranně průhlednou folii sledovat.
Spali jsme v autě na parkovišti, mně se ještě nechtělo, tak jsem si dal ještě sólo noční procházku. Bylo 1,30 ráno a všude otevřený krámy a hospody - Italský noční život....

Vstali jsme už v 5,30, přestože trajekt měl jet až v 9,00. Nakonec se ukázalo, že to byla klika. Zařadili jsme se do fronty na chřtán, ale záhy jsme byli námořníkem vykázáni kamsi. Né snad přímo tam, kam myslíte, ale někam italsky , prej snad kvůli clu, nebo co. Bylo to cca 2 km, 2x jsme se otáčeli, než jsme to našli. Tam byla fronta asi 60 Tuniských pašeráckých aut, z nichž nejmíň přeložený překročil užitečnou hmotnost jenom 5x. Např. Kadett combi, na střeše balík velikosti přesně jako auto samo. Všichni tlumiče na doraz na zemi, v autech seděli sendvičovitě! Nejvíc pašovali pračky, kola, koberce atd. Nikdy bych nevěřil, že Renault 5 uveze na střeše pračku, lednici, střeše 3 horský kola, 2 dětský, na zadních dveřích přilepený ještě dveře z Citroena AX, uvnitř auta balík hadrů cca pro středně velkou nemocnici, 2 lidi a vepředu balík + řidič, kterej pro věci nemohl řadit!
Před všemi pašeráky dali pořadový číslo na trajekt nám a prej že je to všechno. Od chřtánu nás vrátili znovu, v davu Arabů jsme ještě museli vyčkat na razítko do pasu. Bohužel v úzké frontě na trajekt jsem nechal zapnutý zapalování, takže nás pak několik Arabů ochotně roztlačilo.
Na trajektu byla celkem nuda, jako ostatně vždycky. Jelo to 8 hodin, vyrazili jsme s 2,5 hod. zpožděním, nahoře samozřejmě úpal a vítr, dole řvoucí Arabský haranti, celkem pohodlný křesla na spaní a několik policajtů s pistolema, co hlídali pár teroristů, hulili s nima v družném hovoru a vajgly pohazovali na lino. Čím víc na jih, tím větší prasata.
Na Tuniský pobřeží jsme slavně dorazili asi ve 20:30 CE time, 19:30 místního. Prošli jsme 5-ti stupňovou kontrolou (co je to proti 8 stupňům do Ruska!), projeli místní příbřežní bulvár a na pláži jsme se navečeřeli. Uzená kuřecí stehna = vítaná změna po sekané a párkách, jenž byly umístěny do odpadkové krabice a ještě 3 dny s námi cestovaly.
Pak nastalo peklo s hledáním místa na spaní. Někde za jakýmsi palácem jsme nakonec našli písečnou pláž plnou odpadků. U zdi jsme zaparkovali, že budem spát v autě. Vyndali jsme zadní sedáky a přebordelili veškerý majetek vzadu. Fakír by jistě nepohrdl ložem složeným z hrdel lahví od vody a přepravek.
Do rána jsme všichni vypotili 2 l krve, 3x se udusili, přerovnali všechny klouby a obratle, ukradli nám vnitřní část od jednoho stanu, nějaké jídlo, pár hadrů (z otevřené!! rakve) a bombu s hořákem, co zůstala venku. Prostě super první noc v Africe. Všichni nám předem cpali, že v Africe se nekrade. Asi to bude pravda, ale ne na Tuniském pobřeží, což je jen výspa Evropsko-americké přímořské komerce, včetně všech původních jevů (zloději,prostituce atd.). Doufám, že Africký vnitrozemí bude zajímavější, tohle jsem fakt nehledal...
Např. v Súdánu si můžete nechat bágl klidně uprostřed města a odejít na dva dni do hor aniž by se kdokoli báglů dotkl. Tam se totiž ještě za sebemenší krádež seká pravá ruka...

Ráno jsme se rozloučili nejen s ukradenými věcmi, ale i s těžko nabytým pořádkem ve věcech, jenž jsme dosáhli za (to mi ujelo, protože Kačka se zuřivě rozjela na křižovatce. Už se myslí, že je pirát, takže jí brzy zákonitě čeká kolize. Doufám že to přežijem :-)). Pozn. To byla jen poznámka v deníku ke škrtanci…

Tak tedy pořádek jsme udělali uprostřed jakéhosi města na Sicošce, protože tam byla uzavírka na 20 min. Trvalo to 2 hod a stálo to 1 cigára. (Všechno ven, očumující domorodci (cigára) a pak vše i s uvařenými špagetami k večeři dovnitř a pryč!)).
Vydali jsme se do města Tunis a hledání Nissana (potřebujem náhradní klíňák) nám zabralo asi 3 hod a tak 5 solidních Stadtrundfahrtů. Nissana jsme nenašli L , zato jsme málem přišli o Káču, když se v nejcentrovatějším centru vydala vyčůrat.
Vydali jsme se teda na jih, směr Libye. Na 2 hoďky jsme si zahráli na mastňácký turisty na nádherné pláži jak z billboardu. Byla (a je) tam super teplá voda, kde i já se rochňal do alelujah! Modrý medúzy a svrbikul (holky svrbiklárik) z vody trošku kazil dojem (+ hromady odpadků cestou na pláž).

Další zastávka Sousse.

Krásné středověké (?) městečko obehnané hradbami. Zaparkovali jsme těsně za hradbami a vydali se na prohlídku. Okamžitě nás vcucla ulička plná obchodníků se vším možným (zlato, stříbro, proutěný krámy, vyřezávánky ze dřeva, hadry atd.).
Obchodníci nás tahali za ruce, vyřvávali \"one minute, only one minute\" a zkoušeli všechny možný řeči. Většinou dospěli až k češtině nebo polštině. Svedli jsme s Iljou krvavý boj o dřevěný olivový vyřezávaný šachy a z původních asi 50 dinárů jsme to uřvali na 12! Nevim sice, co s těma šachama budu dělat, ale byla to fakt zábava. Pak jsem se ještě nechal ukecat na Nirvanu za 2 Dináry (54 Kč:-))).
V Sousse jsme původně hledali Ribat (něco mezi klášterem a kasárnama) a jakýsi chrám. Ribbat stál 2,1 TD (DS, takže tam šly jenom holky a chrám byl zavřenej (jenom do 14:30). Přesto bylo městečko dost zajímavý, nikde moderna, jenom kamenný přízemní baráčky. Všude samozřejmě vnucující se obchodníčci se vším, včetně vietnamského shit-sortimentu.
Cestou zpátky nám ještě vnutil jeden \"bandita\" kus tureckýho mandlovýho medu, kde byly mandle jenom navrch a vevnitř buráky :-((
S Iljou jsme přišli dřív k autu a obklopily nás místní nádherný děti a chvíli s námi laškovaly a lezly nám do auta.
Při hledání místa na spaní jsme projeli cca 5 km pustým sadem, ukradli jsme vyschlýho melouna a našli pláž. Přes protesty osádky jsem jel až na písek, protože vypadal pevnej a suchej. Ten pocit, když zapadne auto až po břicho už znám! Je to jako prudce dupnout na brzdu... Přední kola v černým mazlavým bahýnku (písek byl jenom suchá slupka na provrchu). Nejdřív jsme zkoušeli Patrolka vytlačit, ale cca 2700 kg ležících na břiše v bahýnku nelze ve složení 2 slečinky (korby) + Ilja, já za volantem, vytlačit ani náhodou.. Samozřejmě padla tma, bahýnko okolo auta se pěkně rozčvachtalo a lopatku jsme neměli.
Našli jsme nějaký prkna a snažili se vykopat cestu. Po 2 h snažení, bahno po stehna a po ramena, sandály roztrhaný a Patrol se nehnul ani o píď.
Další hodinu jsme heverovali, což je v bahně hloubky středně hluboký studny opravdu zábavička.
O půlnoci jsme to vzdali, 1/2 spala v autě (kvůli špíně vyjímečně vzájemně se nedotýkajíc), zbytek ve stanu (nejen kvůli špíně jako obykle vzájemně se nedotýkajíc).

Ráno přišel dementní Tunisan cca 30 let, pak jeho nechutně špinavá matka v šátku a hluchoněmej starej oráč s oslem. Děsně nám chtěli pomoct, cítíce prachy.
Nejlíp nám pomohl hluchoněmej, se skřeky ukázal směr, kde najdeme traktor (předvedl). Káča s Iljou šli pro traktor, já s Markétou jsme se nasnídali a já pak vyheveroval celej předek. Sandály byly kaput, tak jsem v tom bahýnku čvachtal v bílejch ponožkách (ještě je mám schovaný) - no fuj.
Za neuvěřitelně krátkou dobu přifrčel traktor a vytažení netrvalo ani minutu. Rozdali jsme patery cigára a 10TD (300Kč), sbalili jsme svejch šest pětek, vyrazili skrz sad na silnici a na spravení chuti jsme našli nádhernou pláž s vlnama, sprchou a slunečníkama. Cca 3 hodiny jsme se tam zbavovali bahna a špatný nálady, hovořili s jedním dost přítulným Tunisanem a užívali si mastňáckou dovolenou. Jak jsem se pak dozvěděl, nebyl tak přítulnej kvůli holkám, jako Italové, ale kvůli mně s Iljou. To je tady prej dost obvyklý, že se chlapi mezi sebou víc kamaráděj…
Z pláže, kde se všichni (kromě mě teda) spálili jsme valili rovnou do Amfiteátru. Vstup byl sice 4,2 TD na osobu, ale nakonec to stálo za to. S Iljou jsme naboso vylezli až úplně na nejvyšší zeď, pak prolezli podzemí, chvíli pozorovali přípravy koncertu a pak vyrazili dál.
Cestou z Amfiteatru jsme se rozhodli se rozšoupnout a koupili jsme obrovský meloun. Stál celý jeden šprdlik 1TD, což je cca 30 Kč! Byl výbornej.
Při hledání místa na spaní jsme nejdřív narazili na bandu Tunisanů chlastajících u karet na pláni u moře, pak na včerejší bahno a nakonec na dvě rozkošný Francouzky s báglama. Nejdříve se nás bály, když ale poznali, že nejsme nadržený Arabové, skočily k nám do auta a navedly nás podle francouzskýho průvodce na jakousi známou místní pláž. Tam jsme naložili ještě plážovýho policajta (7 lidí, 3 národy, bágly pro 6 na měsíc! a Patrol jel jako prázdnej. (Zatim L )). Dojeli jsme do tábora, kam se na léto přestěhuje několik set Tunisanů a žijou ve stanech u moře. Tam jsme rozbili tábor a pojedli - čínskou polívku, holky francouzský rejži s olivama. Naštěstí se rozpovídaly anglicky, což zpočátku odmítaly. Dost dobře se mi s nima povídalo, to ale zřejmě prudilo zbytek posádky (hlavně Káču, která jak později vyprávěla Markéta, pěkně zuřila (žárlila? ). Nakonec šla Káča spát, pak Ilja (kterej postavil přístřešek z tropika, co zbylo z Káčinýho stanu po první noci v Tunisu) a nakonec i Mrož (po melounu). Zůstal jsem v družném hovoru s Elenou a Irene. Byla s nima dost sranda, jsou trochu trhlý, což je fajn. Vydali jsme se hledat místní folklór a přisedli jsme si tedy do hloučku kolem propan-butanový lampy a mandolíno-kytary. Vzhledem k úžasné vstřícnosti a přátelskosti Tunisanů + znalost francouzštiny u všech zúčastněných stran (kromě mě, teda) to bylo dost jednoduchý. Pokecali jsme s nima, zazpívali si, vypili čaj a asi v půl třetí ráno je opustili. Ještě jsme se nasmáli u stanu a pak šli spát. Kačka byla ještě vzhůru a nevypadala ani moc naštvaně, což jí šlechtí. - Máš štěstí.

Ráno mně __(mne + mě – tebe – 4. pád! – pozn. blbé úči)__ vzbudilo šílený vedro a světlo. Moře bylo špinavý, záchodky nikde (zkus se vymočit uprostřed písečný pláně plný stanů a lidí…) smrad, řev a odpadky. Prostě Tuniský folklór. Přes noc zůstalo zapnutý rádio (asi já), takže opět baterka kaput. Roztlačit 2,7 t na písku je dost směšný. Naštěstí jel traktor sbíral odpadky a ochotně nás roztáhli. Na 1. pokus prasklo naše lano, na druhý nás jejich na zpátečku natočilo. Naštěstí Patrol chytá i bez žhavení výborně.
S holkama francouzskýma jsem si vyměnil adresy (hodlám je využít až pojedu do Paříže…) a zase jsme vyrazili. Vrátili jsme se na tu slavnou Tunisanskou pláž, kde jsme včera nabrali toho policajta a co nás čekalo? Špína, svrab a neštovice, odpadky, ale přesto jsme se vykoupali. V prachu a písku jsme posnídali hnusný müsli se sušeným mlíkem (ty dobrý cornflaky už došly ) a vyfakovali dědka, co chtěl zaplatit parkovný.
V děsným vedru (jak překvapivé v Africe) jsme projížděli pouští a vesnicema. Už je tu dost sucho, stromy jen u silnice, podél silnice prodávaj všechno možný. V jedný vesnici všichni ovoce (melouny, kaktuso-meruňky, víno) v další jatka (řada modrých baráčků a před každým stažená ovce na háku) před hranicema s Libyí zase veksláci mávali paklama peněz.
Ve větších městečkách bylo celkem živo, všude auta, oslí povozy, před barákama na schodech seděly bandy chlapů, hulili a chlastali, vesele na nás pokřikovali a smáli se.
Na oběd jsme zastavili pod stromem u silnice a byly výborný vrtule s drůbežím gulášem.
Podle tuniskýho průvodce bychom neměli minout městečko Mahatma ?, kde jsou k vidění původní příbytky pouštních obyvatel, vytesané ve skále. Podle spousty autobusů, jedoucích v protisměru jsme soudili, že jedeme dobře. Značení silnic tu není zrovna ideální, ale aspoň není jen v arabštině.
Odklonili jsme se do vnitrozemí a bylo to znát. Postupně ubývala civilizace a zhoršovala se cesta. Zatím asfalt, nevěděli jsme, co nás čeká.
Znenadání nalevo stádo velbloudů, autobusy a nějaký budovy. Ač Kačka není specialista na rychlý manévry autem, tentokrát stihla včas odbočit -:) .
Kupodivu za svezení na velbloudu chtěli jen 5 TD za kus. Měli jsme jenom 15 TD, jeden jsem schoval na melouna a kupodivu to stačilo. Jízda na velbloudu je docela zajímavý zážitek, ale těch 10 minut tam a 10 minut zpátky stačilo. Prohlídli jsme si obydlí ve skále, kde žili 3 dospělí a asi 8 dětí a zaplatili poslední zbylý dinár. A bylo po melounu.
Stavili jsme s ještě v městečku Matmata?, sucho, nízký baráčky, všude se staví (obecně v Tunisu). Stavba asi trvá dlouho, oni to nemusej mít do zimy pod střechou…
Vydali jsme se směr pobřeží – Medenine. Chvíli za Matmatou? se cesta asfaltová změnila ve štěrk a výmoly. Zjistili jsme, že nafty není mnoho a hlavně začal turbík vydávat příšerný skřípavý zvuky. Zřejmě se každou chvílí zadře. Poušť, štěrkocesta cca 20km/hod., civilizace v nedohlednu a mapa celý severní Afriky. Nálada přesto nebyla špatná, vzájemně jsme se furt prudili. Sčuchli jsme se s Iljou proti holkama invektivy už lítaly tam a zpět. Naštěstí pořád celkem v humorném tónu J .
Projížděli jsme naprosto úchvatnou krajinou, kopce, silnice vytesaná ve skále, domorodci pěstující ovce, co viděj auto 1x za rok vybíhali tryskem z chatrčí a jeskyní a řvali za náma, objevili jsme dokonce středověký kamenný městečko, ke kterýmu se sjíždělo z vysokého kopce a kde v ruinách ještě žije pár lidiček. Koukali na nás jak na zjevení a stačilo na chvilinku zastavit a už jsme byli obklopeni nádhernýma kudrnatýma dětičkama.
Nakonec jsme šťastně dorazili do civilizace, podařilo se nám natankovat za 10$ a dojeli jsme cca 10 km před Libyjský hranice. Ilja postavil stan v písku u silnice, já jsem zahnal dostavivší se žluč z hladu a zalezli jsme spát. (Holky v autě.)
__PS: Nechali jsme umýt auto. Jak opadalo bahno – rozbil s turbik! – podezřelé!__

Vstali jsme v 7:00 (v 8:00 měl být sraz s Libyjcem Esamem na hranicích a v 7:30 byli na Tunisko-Lybijských hranicích. Z domova je to 3700km! Za 7 dní!! Na Tuniský straně nás celkem v klidáči pustili, horší to bylo na Lybijský. Na tu jsme se dostali asi v 8:30 a pasy nám odebral mladík s visačkou bez uniformy. Pomohl nám vyplnit formuláře paný jen arabsky (Kadáfího pomsta Američanům za bombardování v osmašedesátým - nic není latinkou!!).
Pak jsme čekali dost dlouho na pasy, jeden Libyjec si vzpomněl na Poborskýho a Nedvěda, jeden slizkej černoch ve vrakovitým pick-upu vyusmíval z holek Bravo sušenku a já psal deník.
Pak se z Libyjský strany rázným krokem přikráčel sympatický mladý Arab a s úsměvem \"Hello Mr. John\" mi podával ruku. Zástupce z Iram Travel co. Skvělá věc, už nám pomůže s pasy. Za chvíli přišel sám Esam, se kterým jsem jednal předem a který nám zařídil pozvání. Pasy jsme dostali rychle, ale pak nastal smutný příběh :(.
Do Libye si musíme zakoupit jejich SPZ, jejich techničák a jejich pojištění, suma sumárum 270 dolarů :-((( Kromě toho má za nás cestovka co nás pozvala, celou dobu odpovědnost a nesmí nás spustit z očí. Takže žádný spaní v autě, vlastní jídlo a vlastní program, ale zarezervovaný hotely, průvodce a program pro turistický grupy :(( Už mi zbejvá jen 800DM, z toho 500 půjčených a 50 dolarů. Ostatní maj jenom prachy, co chtěj přivézt domů. Turbo se sere čím dál víc.
Naštěstí Esam je hrozně vstřícnej a jakoukoliv zmínku o penězích odbývá slovy \"Don´t worry about it, everything can be solved\". Naftu cestou do Tripoli platí ze svých, je to 7 TD, oficiálním kurzem 700 Kč, černým trhem 70 Kč, čili nafta za 95 hal/litr.
dovedli nás do hotelu v Tripoli, na první pohled luxus, na druhý taky. Recepce, hala, 14 pater, klima, koupelna, jídlo na pokoj atd. Trneme, co to stojí a kdo to platí, ale vrháme se radostně do koupelen a tejdenní pot, špína a písek nestačí odtékat.
Po 5-ti hodinách rochňání se vydáváme na kraťoučkou procházku po městě. Tripoli je město protikladů Vedle spousty nových Galantů a Nexií,(to jsou auta Mitsubishi a Daewoo) co nakoupil Kadáfí, tu jezdí šílený vraky.
Vedle nově postavených budov, architektonicky hrůzných, se válí haldy sutin a odpadků na ulicích.
Zabloudíme do čtvrti, kde jsme za totální exoty, hlavně holky a blonďatý Ilja v tričku. Všude už hlavně černoši, Esam je taky černoch, jeho řidič Ali je Arab.
Po úprku zpět do hotelu čekáme 40 minut v hale. Esam měl pro nás přijet v 19:00, je 19:40, když mu volám do kanclu, jestli nemyslel 7:00 ráno. Omlouvá se za zpoždění, že už jede.
Nasedneme do aut a vyrážíme za město na farmu jejich generálního manažera. Nejdřív vypadá dost hrozně, ale nakonec uznáváme, že je fajn. Sedíme venku na matracích, popíjíme čaj a jíme nabídnutou mísu plnou kousků 2 druhů melounů (cca 8 kg). Je mi trochu nepříjemný se před všema bavit s Esamem a generálem o byznysu, ale nedá se svítit. Esam všechno zlehčuje lehkou konverzací s holkama. Nemám z toho za.tím moc dobrej pocit (byznys), ale jinak je to hrozně fajn večer. Nezávazná konverzace o geopoliticto-světorázové situaci (vliv a význam peněz tady a ve světě), chládek, meloun a pohoda. Esam nám vysvětluje náš itinerář, co pro nás připravil, s tím že si budeme platit jenom osobní výdaje (vstupy atd.) a služby jeho cestovky (průvodce, auta atd.) nám poskytne jako propagaci. O hotelu zatím není řeč, uvidíme.
Okolo 23:00 odjíždíme z farmy, turbo už řve z posledních sil. Bohužel, přestože mají dílnu, 8 Landcruisedrů a 4 mechaniky, všechny motory jsou beňoše. Smutnej příběh o turbu pokračuje. Parkujeme Patrola v jejich garážích v centru a Ali nás veze jednou z nových Nexií od Kadáfího (za 4000 LD = 40000 Kč) do hotelu.
Protože nás Esam ujistil, že si můžeme klidně dát jídlo v hotelu a nestojí to prakticky nic, zkoušíme to.
Objednáváme si telefonem 4 sendviče s tuňákem a se sýrem. Přinesli je za 11 LD, což je sice super cena, ale my máme jen dolary a marky. Chtějí něco mezi oficiální kurzem a černým trhem. Nejdřív se Markéta zapotila vyjednáváním v recepci, pak jsem jim já oznámil telefonem, že teda zaplatíme zejtra. S drzostí nejdál dojdeš...
Na pokoje jsme se na spaní rozdělili po párech (samozřejmě), do postele jsme se dostali cca ve 00:30, s Kačenkou jsme šli spát těsně před pátou ... - hráli jsme totiž šachy. Jo, ty olivový, co jsem uhádal v Tunisku za 12 TD :-))

Dneska ráno po velmi vydatné hotelové snídani (odolal jsem čerstvým nakrájeným rajským kvůli chorobám) pro nás přišel nový průvodce. Jmenuje se Mohamed, je to bratranec Aliho a mluví skoro tak dobře jako Esam. Vzal nás do muzea, moc nám toho o něm neřekl, zato jsem ho vyzpovídal o Kadáfím a režimu tady.
Dost mně zklamal, protože věří v Kadáfího víc než v Aláha. Sankce OSN uvalené na Libyi považuje (a nejen on, jak se později ukázalo i Esam) za nespravedlivé a neoprávněné. Kadáfí je jejich táta a oni jsou jeho děti. Mají všude (fakt všude) jeho obrazy ve všech barvách, polohách a vždy v nadživotní velikosti a všude oslavný oblouky 28. výročí revoluce. Něco mi to připomíná :-)) (Pro ty co už zapomněli, myslím Lenina&spol....)
No, nachodili jsme toho s Mohoušem (jak jsme ho překřtili) až hanba, na oběd jsme šli někam až do voleprdele (viz deník Rusko:-)) cca 10 km, ale bylo to fakt dobrý a za 5 lidí jídlo, pití a salát jsem platil 26 LD (cca 280 Kč, levnější než v Praze !!!) Nějaký čas jsme strávili sháněním sandálů pro mě, protože moje zařvaly v bahně v Tunisu. Naštěstí to tu mají výborně zařízeno, že všechny krámy jednoho druhu jsou vždy soustředěny do jednoho místa, ulice, čtvrti. Bohužel v celý čtvrti, přestože měli krásný i značkový sandále, neměli moje číslo. Dost škoda, protože třeba Calvin Klein nebo Adidas za 35 LD (360 Kč) by se mi hodily.
Mohouš nám ukázal místní tržnici (špína, úzký uličky a spousta lidí), kovodělnou dílnu, hlavní vstupní bránu do hradem kolem města (pobořená, špinavá), oblouk z dob Marca Aurelia (o 3 m níž než současná úroveň města, přístupný a obklopený odpadky) a celkem zajímavý trubkový sousoší: Před Grand hotelem (nejlepší ve městě) je na plácku několik pomalovaných trubek o průměru cca 3m. Mohamed nám vysvětlil, že pomocí těchto trubek je 1000 km ze Sahary přivedena voda do Tripoli a osatních měst. Dost velestavba.
Přejít 12-ti proudovou silnici je všude na světě sebevražda, tady je to v klidáči. Holky pořád vyzvídaly, co bude stát ten hotel a kdo to bude platit, tak jsem se zeptal Mohameda na ceny. Říkal, že ten nás je druhej nejlepší ve městě a nebude stát víc než 30 LD (330 Kč) za pokoj a noc. To je 30x méně, než podobný hotel kdekoliv na světě!! V Istanbulu stál *** hotel 470$ za noc a pokoj, tady 12$...
Náhodou jsme našli pěknou mešitu vedle Marka Aurelia a vlzli dovnitř. Mnich (nebo kdo to byl) nám podal výklad, bylo to tam dost pěkný. Koberce na zemi, na nich izolačkou čáry aby se modlili v zákrytu a stěny a stropy zdobené orientálními malbami. V předsíni dlouhé koryto a kohoutky , kde si před modlením musí každý umýt nohy. (Vzhledem k tomu, že se musej modlit 5x denně, Alláh docela dbá na jejich čistotu :-))
Stavili jsme se podívat na Patrola, kterej parkuje před jejich kanclem na dvoře. Nejenže jídlo v lednici už vzdalo boj s vedrem ( lednici jsme museli vypnout kvůli baterce), ale z turba vyteklo spousta oleje, což zamená, že se na nás vykašlalo a chcíplo:((. Ali nás odvezl do hotelu a v jedenáct se pro mě vrátil, abych si spravil turbo, protože zejtra valíme po ránu do pouště. Zjistil jsem akorát, že turbo už je totálka a musím sehnat nové. Tam, kde má proudit vzduch, lítal proudem olej. Moc nevydrželo :((((
Do hotelu mě Ali odvezl asi v jednu, ruce od oleje až po ramena, že už mě ani nechtěli pustit dovnitř.
Po sprše už mi nezbylo, než jít spát...

Ali mě zavezl do auto-čtvrti, tubo na diesela nikde neměli, protože tady nikdo nepotřebuje jezdit na naftu, když litr benzinu je za 95 hal.
Vydali jsme se teda do Zania, města, kde je největší vrakoviště, co jsem kdy viděl. Několik kilometrů silnice a kolem haldy aut, od nejnovějších BMW 750i až po nejstarší vraky. Renaultů 25, ze kterýho jsem potřeboval turbo, tu bylo asi tak 40-50. Žádnej diesel, žádný turbo pro mě. Nakonec jsem vzal stejný, ale starší, z Peugeota 505. Nešlo tam. Zbytek dne , až do 1 do rána, jsem strávil předěláváním Patrola na diesla bez turba. Spát jsme šli zase až někdy ve 4 ráno,přestože do hotelu jsem přišel už v po jedný hodině.....

Ráno jsme samozřejmě zaspali, Ali čekal hodinu v hale. Vyrazili jsme vrátit turbo, nakoupili jsme 8 ks melounů po 10 kg, naše tři stály 8 LD (88 Kč). V šíleným vedru jsme urazili 650 km z Tripoli do Ghadámís, celou cestu z vedra zpruzelí až agresívní. Náladu zlepšila pouze zastávka v hotelu u jednoho kamennýho městečka. Než nám dovezli pečený kuře a rajčatový salát (doktor: hlavně nejezte zeleninový saláty!!). Esam ten hotel koupil. Je to akorát tak ve 2/3 cesty z Tripoli do Ghadámís, kam jezdí všechny skupiny turistů podívat se na poušť a starý Ghadamist město. Z hotelu je výhled na původní kameno-blátový město přes údolí, takže je tam fakt pěkně. S jednou zastávkou za melouna jsme dojeli tím šíleným vedrem v poušti do Ghadámís. Cesta je dost v pohodě, jenom občas zasahuje jazyk duny do silnice. Silnice tu stavěli naši se SSŽ, takže jsou solidní. Dalo by se celou cestu jet 160, ale Patrol bez turbíka je jako růže bez vody, čili s plným plynem a plným čoudem za náma nejede víc než 100, občas se mu zachce 120, ale někdy taky 80. Asi podle nálady.
Už za tmy jsme dorazili do kanceláře Iram travel v Ghadámís, tam jsme se chvíli po Arabsku váleli po kobercích, pak nás zavezli do místního hostelu.Vypadal lépe, než se dalo čekat. Sprcha samozřejmě jenom horká, jako všude, záchody nesplachují, ale jinak čisto a útulno. Byli jsme tam sami, pokoje 2x2 m po dvou, ale spali jsme všichni na balkóně.

Vstali jsme dost pozdě za hroznýho vedra, čekali jsme v kanclu na jakýhosi člověka, co měl donést naše pasy na místní úřad pro razítko, že jsme vstoupili do země, či co. Mimochodem, dost často jsou na silnicích policejní kontroly se závorou, něco jako v Rusku. Jednou chtěli dokonce vidět pasy.
Asi v poledne přišel dobře anglicky mluvící průvodce, který nás zavedl do Starého Ghadámís, což je asi nejúžasnější stavba, co jsem kdy na celém světě __(ale, ale…)__ viděl. Protože je tu vedro furt a pořád, je tohle městečko vystavěný celý třípatrově. Z hliněných cihel postavené domy tak, aby uličky mezi nimi byly kryté stropem,, čili se chodí po celém městě v katakombách, i když nad povrchem. Pod povrchem jsou vodní kanály, pro rozvod pouze vody.
Ve spodním patře domu je jedna místnost, fungující jako sklad nářadí. V prvním patře je obývák a kuchyně v jednom, až po strop vyzdobená měděnými hrníčky a ručně dělanými ozdobami z palmového listí. Všechno do červena. Ve stejném patře jsou dvě ložnice a malá místnost 1 x 2 m používaná pouze pro defloraci po svatbě a uložení mrtvého před pohřbem L
O patro výš je ještě dílna a výlez na střešní terasu, kde se spí celé léto. Odtud je také přístupná síť obchodníků po střechách domů, po kterých smí chodit pouze ženy a chlapci do 15 let. Na střechách domů se ženský setkávaly na drby (něco jako “pavlačový drby”). Do spodních uliček směly ženy jenom v určený čas ráno a večer, aby mohly nanosit vodu. Celé město má údajně rozměry 10 x 10 km, i když podle mapy v muzeu je mnohem menší. Celý tento úžasný komplex (ve spodních uličkách je jako v klimatizované místnosti) je napájen kanály zásobovanými z jedné studny. Součástí města jsou i zahrady, kde rostou hlavně datlový palmy a nějaká zelenina.
Každý dům a každá zahrada má k dispozici několik desítek minut denně, kdy si může pustit vodu. Čas se odměřuje na náměstí odkapáváním vody.
Pro světlo a větrání spodních uliček je každých cca 15 m průduch až na střechu, cca 7 – 8 m vysoko. Město se rozrůstalo postupně, první mešita je z roku 67 po Kristu! Růst města byl zajištěn jednoduchým pravidlem, totiž, že každý muž musí před svatbou postavit nový dům, do kterého si může přivést nevěstu, pokud souhlasí oboje rodiče. Dále musí mít peníze na kompletní výzdobu domku (cca 100 kg mědi J ). Se stavbou domu mu pomůžou všichni sousedi.
Prohlídka města nás dost vyčerpala, takže jsme uvítali povalování v kanclu na kobercích. Ali – řidič – kuchař – zpěvák nám uvařil místní tradici – Kus-Kus. Hlavní komponent asi jáhly, pak takovej bramboro-meloun, jehněčí a omáčka, všechno v míse o průměru 60 cm pro všechny, navrch meloun na kousky. Když se druhej den vyměnily jáhly za rejži, bylo to super jídlo.
Večer nás navlíkli do Tuaregských hábitů (kluci širokánský kalhoty a širokánskou noční košili, na hlavě turban z prostěradla 6m dlouhého, holky bez kalhot a místo turbanu velkej lesklej šátek). Naskákali jsme do aut a vyrazili na Tuaregskou svatbu.
Jako u Arabů, i Tuareg musí splnit podmínky před svatbou. V časech pouštního putování musel mít svůj vlastní přístřešek (upletený z ovčí a velbloudí srsti, podepřený kůly a zajištěný kameny, postavený tak, aby skrz něj proudil vítr) a samozřejmě náležitě vyzdobený a vybavený. Dnes platí to samé, jenže s domem. Tuaregové už většinou žijí ve městech, ale pořád se zde necítí doma a s Araby se zrovna nemilují.
Takže pokud má mladý Tuareg dostatečný majetek včetně velbloudů, může požádat nejvyššího v rodině (otec, matka, nejstarší bratr), aby se zeptal v rodině nevěsty. Rodina nevěsty předloží své, či nevěstiny požadavky a pokud všichni souhlasí, oznámí datum svatby.
V den svatby večer přivede matka nevěstu do nového domu, kde už čeká ženich, hrdý na svůj majetek jako lev. Poté svatba odejde a pár spolu stráví první noc. Příštích 6 dní neopustí nový dům ani na vteřinu, jídlo a pití nosí příbuzní.
Mezitím se každý večer sejde celá vesnice na pláni v poušti, všichni nastrojení v Tuaregských hábitech a turbanech, nejdůležitější mužové kmene zahalení na nastrojených velbloudech,. Ženy s oddělí přísně oddělí od mužů a utvoří kruh kolem bubnů. Zpívají a tančí speciální Tuaregské tance na pomalé rytmické melodie. Mezitím se muži projížděj kolem na velbloudech, střídajíce se pravidelně na určitých místech jako na stráži.
Když se začne stmívat, začnou jezdit muži na velbloudech ve stále se zužujících kruzích kolem tančícího hloučku žen. Ženy jsou v tuto dobu velice rozverné a málo zahalené, muž naopak kromě úzké štěrbiny pro oči (v černé bitce) a bosých nohou, jsou zahalení celí, což je v silném protikladu s Araby.
Jízda na velbloudech se stále zrychluje, až donutí ženy usednout . Až do setmění (což je zde cca 15 min) ještě ženy vsedě zpívají, velbloudí jízda (většinou sněhobílí velbloudi v kontrastu s černým hávem Tuaregů) se pomalu rozchází domů.
S příchodem tmy je slavnost rozpuštěna, pokračovat s bude zítra odpoledne po celých šest dní. Rituál oslav se den ode dne trochu liší, takže Tuareg přichodivší pozdě lehko pozná, který den svaty probíhá. Celou dobu slaví kmen aniž by spatřil nevěstu a ženicha.
Poslední, sedmý den, svatby je největší a nejdelší oslava, jíž se účastní i mladý novo pár.
Mezi pravými Tuaregy jsme se v jejich oblečení cítili krapet nesví, tím spíše ,že jsme pro ně a hlavně jejich děti byli větší atrakcí, než oni pro nás. Naštěstí s velice rádi fotí, takže máme víc fotek, než jsme snad i chtěli. Trošku problém vznikl, když jsem se snažil vyfotit si nádhernou malou černošskou (jak jinak, tady J ) holčičku. Pánům se totiž během svatby nedovoluje s ženami komunikovat, natož fotit.
Po svatbě jsme ještě zašli do místní hospůdky ( je sranda, říkat tomu hospůdka, když jediný alkohol v celém Ghadámís je u nás v rakvi :) ). Dali jsme si Arabský čaj (přeslazený magorák s lístkem máty). S Esamem jsme zase trochu probrali byznys, už začínáme nalézat možnosti.

Ráno přijelo Mitschubischi L 200 a v něm tři Tuaregové. S Alim naložili pick-upa k prasknutí vodou a dalšíma věcma pro kempování v poušti, natankovali jsme plnou a vyrazili.
Nejdříve cca 10 km kamenitou pouští na jedničku na volnoběh, až jsem málem vyrost o 8,5 cm. Pak mi ukázali, že je může předjet. Vyrazil jsem plnou parou vpřed, až se nám všechno v autě řádně přerovnalo. Mířili jsme k nějakému kopci, či spíče skále, na kterou jsem se na závěr snažil vyjet. Tentokrát nejenže ječely holky jako obvykle –fakír N ale i Esam tvrdil, že je to nebezpečný. Srab …J Ü Ta skála, to byl bejvalý hrad, dobytý tak, že vykutali tunel ke studni a nechali je vychcípat žízní.
Holky – čůzy nám sprostě ukradly __(asi na 15 min., což >> › ješitové ješitní nemohli skousnout)__ vyprošené turbany od Tuaregů (Aliho a Mohameda) a ještě si je sprostě nechaly uvázat od nich, přestože je to silně proti místním mravům !!! __›ale slušely nám!__ Nálada při vjezdu do Saharských písků byla proto výborná
Nějaká chytrá rada ohledně ježdění či neježdění po dunách ze strany Káči mě už vytočila natolik, že jsem hamtnul na brzdu a zařval hlubokým hlasem: “Tak si vystup!!!”.
__Jan se v tuto chvíli zachoval jako pubertální nadržený (na duny) bídák, který si myslí, že vše umí nejlíp!__
Samozřejmě jsme tímto manévrem zapadli a milí Tuaregové hned ve svých hábitech a bosi přispěchali na pomoc. Celkem snadno jsem zase vyjel na kamenitou pláň, dojeli jsme na místo určení a Tuaregové postavili stan z ovčí a velbloudí srsti. Všechno jsme s auta vyložili na hromadu a ve složení já, Ilja a Mohamed (v modrém a s neodolatelným úsměvem) jako rádce jsme o 400 kg lehčí vyrazili
Byla to paráda, akorát byl ještě písek moc rozpálený a Patrol bez turba nemá moc síly. Ještě jsme hodně vypustili gumy a už to docela šlo. Na několikátý pokus jsme vyjeli na dunu, kde jsme předtím byli s Iljou pěšky a vypadala autem naprosto nepřekonatelná. Na hraně duny jsme zapadli až po břicho.
S Iljou jsme to viděli dost zoufale, protože naposledy nás z břicha tahal traktor, kterej by sem nikdy nevyjel. Černoušek však zachovával úsměv a pořád říkal “No problem, John, no problem” a začal vyhrabávat písek z pod břicha. My jsme se teda přidali a za chvíli jsme se už opravdu řítili z duny kolmo dolů. Adrenalínek pěkně bublal v krvi a když jsme z úpatí vyjeli po všech kolech, řičeli jsme radostí.
V táboře Ali uvařil na našem vařiči (cca 1 h vaření na obou plotnách) Tuaregskou specialitu, něco jako kus-kus, ale s rejží. Jen se zaprášilo. Pak si vypůjčili náš prázdný kanystr a spustili koncert. Bubnovali na kanystr a zpívali Tuaregský a Arabský písně ostošest. Pak jsme jim zazpívali my, teda holky zpívaly a já bušil do kanystru jako rozený kanibalský bubeník. Ali – řidič – kuchař zpívá jako Kája Gottů. Ve stanu to příjemně profukuje, takže ač na slunci 5 minut = jistá smrtka, nám bylo celkem fajn.
Pak jsme si schrupli, kucí černý prděli jak 3 Richardové, ještě že je na poušti permanentní vítr.
Když se pár kusů vzbudilo, vyrazili jsme znovu na duny, tentokrát s Alibabou mladším. Navedl mně na dunu asi 7x delší než tu smrtku předtím a snad ještě prudší. Pořád mi zdůrazňoval, že musím pevně držet volant, jet kolmo dolů a za žádnou cenu nezatočit, jinak se 100 % převrátil na boudu (na rakev, jak příznačné). Pak vystoupili …:)
S Iljou jsme se připoutali a vyrazili. V půlce duny (cca 50m) se začalo bořit víc, čili auto začalo zatáčet doleva. Můj řidičský instinkt! mi poradil porušit jejich rady a vyrovnat jízdu, což se ukázalo býti správným manévrem!
Pak nás Ali nadirigoval do údolí, kde jsme dle mojich předpovědí zapadli. Pomohlo až další vypuštění gum a to už v situaci, kdy jsem uvažoval kolik stojí vyproštění vrtulníkem
Po dunách jsme povozili i holky, kterejm to samozřejmě tak úžasný nepřipadalo, prostě tomu nerozuměj…
Večer jsme se měli jít podívat na Ghadámískou svatbu, ale nějak nebyl čas. Přemístili jsme se z dun do jiné části pouště blíž k městu, a to proto, že jsme byli těsné blízkosti Alžírských hranic, dokonce bylo vidět Alžírské kulometné hnízdo a budka na obzoru. Dokonce při řádění po dunách mi Ali říkal na tuhle nejezdi, to už je Alžír. Na to, že hranice do Alžíru jsou neprodyšně uzavřeny a nikdo neví kdo a proč tam válčí jsme byli dost blízko…
Večer jsme rozbili tábor u palmovýho háje, Lišky pouštní děsily holky před spaním a Káču jsme museli násilím přinutit k bdělosti. Měla totiž včera narozeniny a protože jsem to tajně oznámil Esamovi, připravil párty. Vyslal nás na procházku do pouště (holky vyjuchávaly strach před liškama a tarbíkama) a mezitím připravil dort (se 4ma svíčkama !?), koláčky a džus. Zazpívali Kačence “Happy Birthday” a pak jí svorně popřáli “Happy New Year” J

Ráno jsme jeli do kanclu IRAMu, kde jsme se poflakovali až do oběda. Tentokrát vařila naše děvčata, černoušci se na to vrhli jako diví. Pak si ještě poručili melouna a čaj, co jsme jim splnili. Čaj byl pro ně jistě slabota, neboť pijou magorák 6x přeslazen.
Po dalším poflakování jsme si prohlídli místní nudné miniaturní muzeum a 3 km vzdálenou vesničku.
Na večer sehnal Esam jehňátko L . Celej den běhalo na dvorku za kanclem, mělo hdědou hlavu a bylo děsně roztovilé. Vyložili jsme Patrola, naložii dřevo, vodu atd. a vyrazili k jezírku uprostřed pouště. Nejdříve cca 40 km z Ghadámís po dálnici, pak asi 10 km kamenitou pouští a tam byl vidět zelený kopec. Mrož mluvil něco o jezírku, za což jsem ji okřikl ”Jezero, a na kopci?!”. Za chvíli jsem musel dodat: ”Když jezero, tak především na kopci”. Ono totiž bylo uvnitř kráteru vyčnívajícím nad planinou, obrostlé zelení, 2 kruhy spojené průplavem a údajně přes 70 km hluboké. Voda byla sice slaná, ale zato čistá a 100% nebelhariózní (Bihlarióza – velice často diskutovaný jev během expedice, vyskytuje se ve špinavých sladkých vodách a bahnech, červík se zavrtá pod kůži a doplave k játrům, které prožere…L )
Jezírko – nádhera, hned jsme tam splavení a zaprášení z pouště naskákali a rochňali se snad hodinu. Ali a Kačka smočili pouze nohy, Ali proto, že neumí plavat a Kačka z jiného důvodu. Esam a Ali II. zůstali úplně na suchu. Neumějí plavat… Mohamed s nádherným úsměvem plaval a ukázkově mu drkotaly zuby a měl husí kůži takovou, že z toho Mrož dostával záchvaty smíchu. Tak tam vedle sebe šlapali vodu a hurónsky se řehtali.
Mezitím Káča fotila Aliho, jak zařezává jehně (přijelo v kufru Esama Daewa) a pak přiběhla s brekem, že tý krásný ovečce uřízli hlavu.
Z vnitřností udělali guláš a pak na naftou zapáleném ohni upekli maso. Dali nám každýmu celou nohu!, což nakonec nebylo zas tolik masa.
Už za úplný tmy jsme vyrazili zpátky, cesta k dálnici trvala 50 min na jedničku (Nexia není jeep :)). Spali jsme v hostelu.

Ráno pro nás měl přijet Ali v 9:00 a protože na nás mockrát čekali, až se vyspíme, tentokrát jsme vstali včas. Nejeli a tak jsme dojeliu do kanclu sami. Zní to neuvěřitelně, ale ty dva km byly první v Libyi, co jsme jeli bez doprovodu. Jinak s náma jel Ali i pro vodu do krámu 700 m vzdáleného. Podle zdejších zákonů maj za nás zodpovědnost, ale trochu to přeháněj. Každou cestu po Libyi musí mít schválenou od úřadů a na silnicích je každých 50 km policejní stanice, kde ty papíry kontrolují. Policejní stát, asi jako v Rusku.
V kanclu jsme čekali asi do 11:00 a pak už jsme vyrazili směr Leptis (tedy severní pobřeží). Leptis zvaný též Al-Khums.
Loučení s Tuaregskými černoušky bylo srdceryvné, obzvlášť Mrož s těžkým srdcem opouštěl svého oblíbence, modrohábitového Mohameda.
Cesta na sever byla podobně úmorná jako cesta do Ghadámís, rovnorovná silnice skrz poušť bez jediného kousku zeleně, kromě snad zelených vraků kolem silnice. Dost depresivní jsou i torza pneumatik u krajnice, četnost cca každých 20 m .
Nejhorší je, že Patrol bez turba jede jen kolem 100 km/h i když silnice by byla i na 160-200 km/h.
Cestou jsme se stavili v kamenné vesnici ve skále, kamenito-blátivé chatrče byly opuštěny až v 70. letech, poté co se našla v Libyi nafta. Šlo se tam po kamenité cesto-necestě dost z kopce (zpátky dokopce :), což všechny nesportovce (čili všechny mimo mě a Ilji : ) dost skolilo, neboť teplota tu jistě dosahuje čísel třetího řádu desítkové soustavy : )
Další zastávka byla v zelené oáze s pramenem, palmami a kokonce zelenou trávou! (první v Africe) odkud se nám vůbec nechtělo. Poté jsme sjeli krásný serpentýny dolů a tam mě Ali vyblikal, abych zastavil. Stálo to za to. Pod úpatím kopce vedla silnice mírně nahoru a přesto se nezabržděný 2,5 tunový kolos (Patrol) rozjel směrem vzhůru!! Láhev s vodou se kutálela dokopce proti větru, voda tekla nahoru!!! Nějaká zmatená gravitace, nebo co.
Na následující mírné rovince se Patrol na neutrál rozjel až na 70 km/h! Dost zajímavý úkaz…
Než jsme dorazili k moři (až za tmy), stačili jsme ještě dojplnit zásoby melounů. Stojí tu cca 2-3 Kč/kg a jsou výrazně lepší, než v Čechách, takže sníme 3 ks 9-12 kg/ks denně. Litr vody totiž stojí cca 15 Kč (nafta 1Kč/l), takže je lepší pít melouna. Zároveň jsme porušili asi poslední zásadu africké hygieny a snědli neomyté víno a datle. Všichni strašili průjmem a ten se nikomu nedostavuje, mně naopak…
Po delším hledání jsme večer našli (teda Esam s Alim našli, my bychom našli ledaprd, protožeKadáfí zakázal veškeré nápisy latinkou) jakýsi kemp, kde nám pronajali celý domek (4+1 s klimatizací). Zabrali jsme s Kačkou nejlepší komůrku, abychom se měli kde slézat…J
Nejlepší překvapení bylo, že ve sprše tekla studená voda, což je tady dost rarita, která potěší. Mogul z nás tekl proudem…

Ráno po kafi v hotelu s výhledem na moře jsme dorazili do Leptisu, což jsou zbytky města z dob Kartága a starověkého Říma. Vše nádherně zachovalé, počátky města 5. st. př. n. l., kromě stropů vše kompletní, před nedávnem totiž vykopali město z písku (ještě zbývá 70 % neodhaleno). Dýchla na nás velkolepá atmosféra starověhého Říma, prolezli jsme obrovské lázně, divadlo, soudy, radnice, chrámy, všude mramor různých barev z různách koutů planety (Kálie, Řecko, Egypt) a hlavně byli jsme v celém městě sami!!! Náš průvodce byl dost vytočenej z Káči, terá se sourala porád 2 km za náma, protože fotila. Uvidíme, co z toho bude…
Celé město je daleko zachovalejší, než jakákoliv památka z této doby kdekoliv v Evropě, včetně Říma samotného. Prostě úžasný!
Pak nás chtěli ještě zatáhnout do jakéhosi muzea, které bylo naštěstí zavřené! Začínám mít ke všem muzeům odpor, už si ani nepamatuju nějaký zajímavý. Snad Ermitáž.
Místo muzea jsme si koupili koláčovitý chleba (cca 3 x 30 x 50 cm) a tkzv. Zelené knihy, co napsal Kadáfí. Něco jako Leninovy spisy, krásná zelená teorie, suchej strom života v praxi.
Z Leptisu jsme se dokodrcali na hnusnou špinavou pláž plnou odpadků a Arabů, za jejíž návštěvu jsme zaplatili 20 LD (220 Kč!!!)
Protože se nám nechtělo zpátky do ”drahýho” hotelu (360 Kč za pokoj pro 12 lidí, vedro, špína, švábi, komáři a jiná havěť (hlavně strašně vlezlí Arabi)).Noc byla plná vášní (grupáč s komářimi samičkami a pot jako lubrikant a smradu z repelentu. Ráno už bylo lepší J.... Y .

Esam měl přijet v deset, chvátali jsme, abychom byli ready. Ali přijel před dvanáctou. Telefonem jsme se dohodli, že mu dlužíme 450$ a že si teda výlet do Gabrún-lake za 300$ nemůžeme dovolit. Esam teda nabídl, že nám 100$ odečte jako reklamní náklady. Po dlouhé debatě a všemožných výpočtech jsme se dohodli, že 300 dolarů nám těch 112000Kč, co už to stálo, moc nenaboří. Esam teda slíbil, že pro nás Aliv 13:00 přijede. Přijel až večer v sedm. Celou tu dobu jsme strávili ve stínu na chodníku před hostelem, střídajíce s v chození na záchod do hostelu. První den, kdy jsme všichni byli čůrat více než jednou či dvakrát, protože jsme se nepotili. Normálně vypijeme každý cca 2 l vody a 6-8 kg melouna a to všechno zase vypotíme.
Největší poprask ovšem nastal, když k nám, povalujícím se kolem auta, přišel z protější vilky tak 14-ti letej kluk, a na stříbrném podnosu nesl mísu plnou kus-kusu a 4 vidličky. Solidní angličtinou nám oznámil, že je to dar od jejich rodiny a že nám přeje dobrou chuť. Byli jsme opravdu v šoku, nevěděli jsme co dělat, jesti chce peníze nebo co… Nakonec jsme si to s díky vzali a snědli jsme, co jsme mohli. Zbytek jsme přihodili do našeho kastrólu. Bohužel jsme před chvílí jedli salám vezenej 4000 km z Prahy…
Když si klučina odnášel tác, Ilja poznamenal, že by to chtělo ještě nějaký zákusek. Za chvíli klučina přinesl plný tácek medových zákusků… V nestřežené chvíli je Káča všechny sežrala – __omlouvám se, myslela jsem, že nikdo nechce…__, stejně jako včera mojí železnou zásobu pro případ hrozící smrti žlučovou otravou, totiž štangli Besipek (to jí pomohl Mrož, my s Iljou spali) :] !
V těch cca 13:00 nás Ali odvezl na pláž a cestou nám na usmířenou koupil zmrzlinu. Pláž, to bylo dost Evropský centrum s evropskými zbytky, s ping-pongem a hospodou. Voda plná šutrů a chaluh.
Na noc jsme chtěli do hotelu, načež Alibaba odjel, že to zařídí. Nás nechal u kafe v hospodě nad pláží, kde řvala Arabská muzika. Pak se vrátil, zavezl nás do hotelu, kde bylo plno (co předtim zařizoval?…)
Našel nám jiný hotel, za 20 LD/noc/pokoj. Zase jsme toho s Kačenkou moc nenaspali…:) Tentokrát jsme hráli karty!

Cca v 9:00 nás vzbudili M. a I., že musíme rychle na snídani. Měla být v ceně, nebyla. Za 2 rohlíky s medem, džus, čaj a vajíčko dohromady 22 LD (240 Kč). 4 velký bagety v pekárně tu přijdou na 1/4 LD (2,50 Kč) L L
Ve 12 nás Ali odvezl na další kamenitou chalužnatou pláž. Navíc byly dost velký vlny, takže máme všichni odřeniny od ostrých útesů.
Jediná zajímavá příhoda, když jsme si chtěli s Iljou pronajmout vodní skútr, oslovil nás místní sympatický chlapík. Pozval nás ke svému stolu a skvěli jsem si s nim pokecal. Je to pilot od stíhačky a žil 5 let v Missouri.
Asi v sedm nás hladový, žíznivý, bez peněz a kromě mě dost nervózní, vyzvedl Ali s Esamem, tentokrát už v Landcruiseru (Toyota Landcruiser 80, motor 4,5l benzín, r. v. 89, na vysokých úzkých 16” kolech,) 8 kanystrů a 2. rezerva na střeše, prostě speciál do pouště.
Nakoupili jsme jídlo na tři dny, vyzvedli kuchaře a vyrazili jsme. Asi v 1:00 ráno jsme zalehli na prašný pláni u truckerský zastávky v poušti. Baterka, se kterou už jsou delší dobu problémy (po zkratu drátu s turbem) už je úplně v prdeli! (sorry)

Ráno nás čekala excelentní snídaně. Kuchař je kuchař. Na stolku 3 druhy pečiva, kafe, čaj, mlíko, jahodová marmoška, Veselá kráva, sušenky, prostě paráda.
Po snídani a baterko – oživovacích pokusech (operace se zdařila, pacient zemřel a Patrol byl roztlačen) jsme vyrazili dál pouští. Patrol jako obvykle náladový občas 120, občas taky 80. Včera jsem našel ve filtru vcuclý kus hadru, bohužel vyndání moc nepomohlo.
Landcruiser nejdříve píchl PZ kolo, který od začátku házelo, potom bouchlo horkem LZ kolo. Markéta s Iljou jedou v Landcruiseru, M. měla solidní šok z defektu. Pomocí mojeho heveru se podařilo sundat kolo s rozervanou gumou a gumu jsme přidali k ostatním ozdobám na krajnici. V dohledném okolí jich bylo jistě 10-20 dalších, většinou z náklaďáků či jeepů :) .
Hned jsem si vyzkoušel, jestli jejich klíč na kola funguje na Patrola, protože ten můj (půjčenej) nám ukradli v Tunisu. Mám sice ještě kříž, ale tam není 21, to je japonská specialita.
Další zastávka už byla na oběd u zavlažovaného kukuřičného pole. Kuchtík (jede s náma, neumí ani slovo anglicky, takže je dost suchej…) upekl na ohni výborný kuře + rajč. salát a arabskej chleba.
Po jídle jsem otestoval, která z našich dvou baterií je v kýbli a vyměnil jsem ji s Lancruiserem. Jestli se za 70 km do nějakého města nenabije, budeme muset koupit novou L
Teďka řídí Kačenka a má pocit, jak jí to děsně jde… Na super rovný dálnici 2 hodiny v kuse na pětku jó, ale když přijde nějaký manévrování mimo silnici… To není vůbec PRAVDA!! Řídím jako ďábel!
Konečně jsem poprvé deníkovým časem dohnal ten reálný, takže můžeu naplat i nějaký nepodstatný detaily. Mrož, jakožto blondýna na místní poměry (v Praze spíš světle hnědá…) je tu pod neustálou palbou pozornosti, což jí Káča nepokrytě závidí. __Sprosťáku!__ Jí se té pozornosti nedostává (od cizích) částečně kvůli mně (jakožto vedoucího zájezdu mě dokonce osluvují Mr. John, tedy pane John :] a částečně kvůli místně obvyklým černým vlasům. No, já naštěstí radši ty černý. __No proto!__ Zpátky k Mrožovi (teda Markétě, jestli je to ještě nejasný). Momentálně má hlas jako vychlastaná vesnická hospodská, kašel a bolikrk, k tomu všemu je první adeptkou na protiprůjmovou kůru. Dneska jsme všichni ochutnali vodu z ”kozy”, dož je Gazelí kůže uvázaná z boku na Landcruiseru plná vody. Doufám, že to přežijem…
Během oběda se sebevrah Ilja nechal od Káči ostříhat :] Ještě jsem ho nezkoumal, snad má ještě všechny ušiska :].
Ještě k tý gazele, voda z ní je neuvěřitelně studená, protože kůží prosakuje a odpařuje se! Když jsme jí ale nalili do flašky (nalévá se krkem) plavalo v ní spousta solidního svinstva. Doma bych si v tom určitě ani nohy neumyl, v poušti to piju…
Nejhorší je, že nám právě došla desinfekce vodka Franc Josef 40 %, což tu je sice krutě zakázaný, ale nikdo nám na to nepřišel. Esam si dokonce jednou dvaknul s náma.
Teď jsem zahlídl z okna zavlažovací rozstřikovače a přepadla mě nepřekonatelná chuť skočit do studený vody… Bohužel uprostřed Sahary musí člověk skousnout i neskousnutelný L
Také jsem právě provedl největší risk svého řivota, srovnatelný snad jen s tím, jak jsem ve Švýcarských Alpách nechal Andreje u Kadetta a během výstupu do 4000 m jsem vylezl cca 20 m vysokou skálu podél vodopádu. Nejdříve trochu úvod. Esam v neutuchající veselé konverzaci s Mrožem pochytil pár českých slov. První bylo ”polzadila”, což je nynější Mrožova přezdívka. potom ”hovínko”, ”bacha” a poslední je zatím ”zmrzlina”, což se obzvláště zalíbilo Alimu-řidičovi. Zalíbilo se mu natolik, že našel v SABA – městě zmrzlino-stroj a koupil nám točenou zmrzlinu do kelímku. Všichni jsme to sebevražedně sežrali a teď očekáváme brzkou sra… a následnou smrt v křečích. Toto jsou poslední řádky tohoto deníku, neboť salmonela se projeví do šesti hodin od konatminace a mě ještě čekáý řízení 40 km v dunách skrz poušť ke Gabrůn-lake. doufám, že to nebude v křečích, neboť neznám lepší zábavu, než skákat z dun dolů (teda znám, ale jenom jednu…)
Tak teďka maj naše holky raněný srdíčka! Viděli svého miláčka Alibabu, jak se vede majíce propleteny ruce s tím ošklivým starým kuchařem :).
Vzhledem k tomu, že už jsme to tady párkrát viděli a vzhledem k obecnému puritánství této země, bych to rozhodně nepovažoval za projev homosexuality. Naše holky tady způsobují dost poprask svojím oblečením, Káča bez šprndy obzvlášť, plus naše vzájemná, na veřejnosti lehce projevovaná náklonnost, to všechno zastavuje provoz na ulicích a houfy chlapů nevěřícně zírají s otevřenou pusou. Holky se k nim navíc chovají dost ”vstřícně”, takže pozornosti nám nechybí.
Mám aktuální příhodu, právě jsem přišel o jednu ze svých dvou rezerv. Na Landcruiseru zase bouchla guma, takže museli použít mojí. Naštěstí, přestože jezdím na 265 R 15, jako rezervu mám (měl jsem :) ), 205 R 16, což je vysoká úzká mrcha, na kterých jezdí oni. Takže dneska už třetí defekt, zbývá nám cca 1000 km do civilizace, z toho cca 10 po dunách a nám pak ještě 3000 km domů a na dvě auta máme jednu holou rezervu!
Už bez dalších defektů jsme dojeli do jakéhosi městečka (New Gabrún), kde jsme natankovali plnou a oba kanystry. Čeká nás 140 km průjezd pouští po dunách. Doufám, že zásoba 110 l nafty bude stačit…
Při hledání pouštního experta, který by jel s námi, nás banda harantů zasypala sprškou kamenů. Samotřejmě, že trefili ten nově nastíkanej blatník a vyštípli tam díru.
Domluvili jsme (teda Esam), že Espert za náma přijede ráno v 5:00 a vrazíme. Na okraji pouště, na první duně, jsme rozbili tábor. Písek je poměrně pohodlná postel, kdyžř ale v noci začne foukat vítr, a zasype člověku hlavu pískem, žádnej med to néni.

Ráno ač se mělo vyrazit v pět, vzbudilo nás slunce před devátou a na duny jsme vyrazili po devátý. Hned první duna byla testovací, Vysoká asi jako třípatrový panelák (bez přehánění), v poslení fázi téměř kolmá. Landcruiser s velkým obloukovitým rozjezdem a na podruhé dunu vyskočil. Patrol nebyl schopen, ač všechen náklad byl včera přeložen do Landcruisera. Po asi deseti marných pokusech (mojich) si vlezl za volant Ali (trochu se mě to dotklo) a po pěti pokusech zjistil to samý co já, totiž že bez turba, to nemá sílu. Já už byl dost vzteklej, protože představa tohodle trápení 140 km v poušti, když normálně se jezdí až v zimě a my jsme první, kdo to má letos projet. Nakonec si vlezl za volant náš pouštní expert, výborlný šilhavý maník v červnených teplákách. Najel si odjinud a na několikátý pokus přeskočil hranu duny a zbytek jsme vytlačili.
Desert expert je super blázen vyřvává jak pominutý, při zastávákách metá salta, během jízdy po dunách zpívá a vydává zvuky jak za celý křovácký orchestr a při každém skoku z duny dolů řve jako panna na horské dráze ve Fučikárně J . Je s ním fakt sranda a kromě toho se v poušti výborně vyzná.
Po 45 km zábavné jízdy po dunách, skoky dolů, jízda po hraně, náročný výstupy, to všechno se zuřivě hulícím Patrolem (bez turba jsou za náma mraky dýmu z nespálené nafty) jsme dojeli ke Gabrun Lake, což je vesnice z rákosových chatrčí u slaného jezera a pod obrovskou dunou, cca 100 m vysokou a 400 m dlouhou.
Zaparkovali jsme pod slaměným přístřeškem a nažhavení naskákali do jezera. Smrdělo a bylo ukrutně slaný, ale pořád lepší, než to vedro venku. V jezeře se téměř nedalo plavat, protože koncentrace soli se blíží nasycenému roztoku a tím pádem se nelze ponořit. Nadnáší to natolik, že se dá sedět a mít ruce složené na kolenou či vynoařit hlavu, ruce, břicho i nohy a ležet na hladině jako na posteli.
Vodu jsme si užili, o to horší byl výlez. Nejenže se pocit vedra vrátil po 10 sekundách, ale během minuty uschla voda a zanechala bílé nánosy soli, která při každém pohybu praskala. Navíc jsme dostali k obědu každý jeden sendvič, což byla asi 1/4 našeho hladu. Holky pořád otravovaly, že máme málo vody, protože všechna byla schována v jedné z chatrčí. Nálada se zlepšila až když nám Ali ukázal studnu s vodu, kde jsme se umyli. ++se koupaly nahý na planině uprostřed vesnice, takže jestli je někdo viděl (kromě mě), tak mu určitě vypadly bulvy.
Jeden z domorodců nám dal jakýsi hlavolam, a Káču děsně rozčílilo, že se jí smějeme, že pro jeho řešení neumí použít rovnice o 8 neznámých.
Pak už jsme se jenom celý den váleli na rohoži pod palmovým přístřeškem a honili mouchy.
K večeru jsme se pokusili s Alim vyjet tu obrovkou dunu (marně), pak jsme se jí s Iljou pokusili vyběhnout (marně), takž nakonec jsme se na ní vyplazili. Nahoř jsme s Kačkou vyčkali hvězdné podívané (hvězdy jsou tu fakt skvěle vidět, mléčná dráha na dosah ruky přes celou oblohu, Velký vůz nad obzorem a hlavně nikde vdohledu žádný zdroj světla kolem dokola!. (Na rozdíl od jakéhokoliv místa v Evropě.) › U nás na táboře byla taky tma tmoucí!
Když jsme se skutáleli dolů, dali nám kus-kus, vodu a pak jsme naskákali do aut a na spaní ujeli před komáry do pouště.
Všichni mimo mě ještě hráli do noci karty a hurónsky hulákali. Já jsem chvíli čučel do hvězd (padaj jako pominutý, takže se mi teďka všechno splní J ) a pak jsem usnul . Káča kouřila s Esamem, takže jsem se rozhodl vyloučit jí ze svého lůžka, ale pak jsem nějak vyměkl…

Teďka sedím v oáze uprostřed Sahary __nepřeháněj Frajírku!__ , vyrazili jsme ráno (cca v 10:00) směr hluboká poušť. Původně jsme se z Gabrún Lake měli vrátit zpátky na silnici, protože
1. Patrol bez turba je slabej
2. některý místa jsou nebezpečný i pro zkušený poušťořidiče. Když jsme doleji večer do Gabrún Lake, desert expert (desert = poušť) se vyjádřil svojím hulákavým stylem, že nejenže má Patrol síly dost, ale i že já jsem v pohodě. Doufám, že to nebyla jenom lichotka pro platícího turisu, neboť jinak tady někde skejsnem nadosmrti. Jako ten Němec, co sem jel dieselovým Mercedesem a pak ho tahaly týden pomocí 6 Landcruiserů. Nebo jako ten Ital, co vzteky zapálil svého jeepa a nechal ho v poušti shořet (ten vrak jsme viděli!!).
Esam mně uklidňoval, že nejni problém případně povolat helikoptéry… Zrovna tak říkal ”no problem”, když jsem včera spočítal spotřebu. Ujeli jsme 45 km dunama, sežralo to půl nádrže (cca 35 l), což je spotřebička bratru 77 l/100 km!!! Na tachometru bylo přitom natočeno 93 km, jak jsme hrabali. Na 140 km pouště tedy potřebujeme cda 120 l nafty a nabrali jsme 110.
Dneska od rána se jelo podstatně líp, Patrol už se tolik nebořil, takže snad to bude lepší. Jinak tady budeme čekat, až nám dovezou Landcruiserem naftu, což by znamenalo ohrožení pondělního odjezdu trajektu z Tunisu.
Dneska máme nového průvodce, jede také v Landcruiseru (jako všichni tady), jenže typ pick-up. Nikdy před tím jsem to neviděl, ale tady jich je 70 %. Tak jako Amara včera, má obuty naprosté slicky, tedy bez vzorku, a projede všechno. Já dneska neměl problémy nikde, přestože terén je naprosto úchvatný a hledání cesty v dunách mně strašně baví.
Esam řídí Landcruisera a moc mu to nejde. Na vrchol duny najíždí moc pomalu, protože má strach ze skoku (jak mi včera řekl). Já jsem naopak jednu ostrou a poměrně těžkou dunu přeskočil tak, že opravdu všechna kola byl ve vzduchu a při dopadu 2,5 t zpět na písek mi rakev na zahrádce pořádně ohnula okapničky na střeše, takže teď nejdou otvírat spolujezdcovy dveře. Já se praštil do kolen a do hlavy (lehce) a promíchaly se všechny krámy v kufru (těžce). Máme tam teď guláš ve složení: těstoviny, voda, kazety, panapr (Papír NA PRdel), přášky z lékárny a všechny moje hadry. Pejsek s kočičkou by měli radost.
Po mojí včerejší naznačovací příhodě, kdy jsem Esamovi vyprávěl, že nám v Americe přezdívali ”žrací mašiny” se podstatně zvýšila dávka jídla u dnešního oběda. U slaného jezírka v oáze nám kuchař (přezdívaný děda) naservíroval výborný zeleninový salát, ochucenou pálivou rejži, housku a kanystr vody. Výborný!
Teď se tady válíme ve stínu aut a čekáme, a ž zase zpevní písek v poušti.

__Milý Honzikův deníku africký!__
__Věz, že můj deník na Tebe nehorázně žárlí, protože on – chudák on – má týdenní zpožděfní. Takže se teď šíleně vzteká, když vidí, že na jeho klíně vkládám vložku do Tebe. Právě jsme ukončili třídenní pouštní výpravu a vracíme se do Tripoli, abychom mohli (dá-li Pánbůh) zítra za kuropění vyrazit skrz Tunisko na trajekt. Písek máme, jako správní saharští vlci, úplně VŠUDE. Ve vlasech, nose, uších … i v jiných tělesných otvorech (Musím poznamenat, že největší svízele naší cesty způsobil totální nedostatek píšících tužek. Někdo je tu snad požírá : ) Před chvílí jsme stavěli u pumpy, abychom dofoukli kola, jekikož písek vystřídala silnice. Co se tam událo, nedá se ani vypovědět! Během minuty bylo naše auto doslova obsypáno domorodými mládenci, muži, starci, kteří na nás čučeli zcela nepokrytě a abez uzardění jako na zjevení. Přišel kuchař a začal mi zakrývat kolena vykukující z vykasaných dlouhatánských šatů.__
__Na tom obrovském narvaném tržišti, jehož složkou pumpa byla jsem mezi stovkami mužů zahlídla snad jen 2 ženy a to samozřejmě zahalené až hanba. A tak se stalo, že jsem – špinavá až hrůza pohledět, zmačkaná › AB-SO-LUT-NĚ zmačkaná, rozcuchaná (jak ježibaba – tak se vyjádřil Honza), s odhalenými kotníky, předloktími a vlasy upoutala pozornost nespočtu Arabů, přičemž mnozí slintali nadšením.__
__Esam – vida to srocení – byl dost nesvůj, zvláště poté, co jsem opět dala do chodu svého CANONka, který si tu moc neodpočinul, protože jsem tímto načala 11tý film!), načež mi dal najevo, abych ihned zaplula do vozu a nejlépe si navlékla skafandr…__
__Uz bych se měla začít věnovat tomu svému ublíženečkovi (rozuměj deníku). Takže již jen zmínku o kuchtíkovi, zvaném pracovně ”DĚDA” (neboť arabsky se kuchař řekne ”KUCH”, což je poměrně zrádné), tedy spíše o jeho nehtících na nohách. Takže: Dědovy nehty na prstech u nohou skutečně NEMAJÍ OBDOBY! Jsou dlouhé a špinavé, až se srdce svírá. Myslím, že zavadit kožkou o jeden z těchto drápů – je otrava krve jistá N . A tento děda, obecně pojatý jako nejneoblíbenější člen pouštní expedice, jede teď se mnou a Honzikem v Nissanovi. Ostatní – srabi – prchli k Esamovi s Alim. Děda spinká, drápky pěknfě vystrčené. Chudák děda.__
__Prý nemám psát moc velké intimnosti (kdoví, kdo to bude číst!!!), takže o Honzikovi nemůžu napsat zhola nic…Chachá__
__Ahoj Kačenka__

Takže normální zápis skončil v oáze uprostřed Sahary. Okolo šesté jsme se všichni posbírali, sbalili přístřešek proti slunci a vyrazili vstříc dalším dunám. Patrol už zvládal všechny nástrahy bravurně, největší problém je vždy odhadnout nájezdovou rychlost na vrchol duny. Pokud je kulatá , Pak je to celkem jedno, pokud má však ostrou hranu, velká rychlost znamená hop a skok, všechno vevnitř lítá zahrádka trhá střechu. Malá rychlost naopak způsobí zapadnutí na hraně po břicho a minimálně půlhodinu zuřivého hrabání a podhrabávání.
Vzhledem k tomu, že z předchozího mého skoku nedopatřením, nebyly pořízeny žádné sníbky, rozhodl jsem se jeden nasimulovat. Poslal jsem Káču s foťákem napřed, rozjel Patrola plnou parou vpřed a skočil. Dopad za dunou byl poněkud hlubší, než jsem čekal, takže mě málem potrhalo tětlo. Naštěstí mě napadlo se připoutat. Bohužel mě nenapadlo sundat předem zahrádku, takže ta se sundala sama. Utrha okapničky na střeše a urvala se. Móc pěkný. Ta fotka by musela vyhrát Czech press foto, aby to stálo za to. Pak už jsem neskákal, jednou jsem dokonce z nepozornosti zapad. To už byl skoro konec pouště a v dálce svítilo město. Kuchař rozdělal oheň (naše bomba už mu došla…!!) a uvařil špagety s kečupem. Spalo se dost dobře, na poušti totiž fouká svěží vítr a není tu zdaleka takové vedro, jako jinde.

Ráno jsme nafoukali kola, vyfouknutá pro jízdu v poušti a nabrali naftu. Ač to původně vypadalo bleděs nedostatkem nafty, nakonec jsme ani nenalívali z kanystrů. Ty použijeme snad až v Itálii, kde je nafta 25 x slovy pětadvacetkrát drsžší. Foukali jsme uprostřed nějakého tržiště, kde ++, obzvlášť samozřejměf Káča s průsvitnými šaty, způsobila pekelný rozruch a srocení primitivních domorodců. Esam se celkem rozlítil (ovládal se těžce) a přikázal mi zahnat holky do auta a nepouštět vůbec ven.
Pak už jsme jenom celý den jeli ajeli a jeli. Dalších 850 km v nejhorším vedru po rozpálené silnici skrz step.
Za tmy jsme dorazilido Tripoli do hotelu, co jsme spali posledně. Po sprše si Forketa vymohla rozlučkovou párty, ktakže nás Ali dovezl do přímořského restaurantu, kde už čekal Esam a gen. manažer Iramu. Dali jsme si super večeři (mořský potvory a grilovaný kuře, který tu fakt uměj, na každýho byla 1/2 kuřete!!). S Esošem jsme si ujasnili směry další možné spolupráce, což ostatní samozřejmě nudilo.
Do hotelu jsme se dostali až okolo 2:00 ráno, jestli jsme šli spát s Kačkou dřív než v 5:00, tak to bych se divil …

Ráno asi v 10:00 (plán v 9:00) nás, pekelně nevyspalý vyzvedl Ali. Dovezl nás do kanclu k Esamovi, kde jsme všechno vyúčtovali (dali jsme mu sakumprásk 700 $ za celý pobyt + ještě jsme utratili 200 DM).
Cestou jsme se ještě vlastně stavili na Český ambasádě, kde nás velice vlídně přijal mladý sympatický CharchairD\'Affair (nebo jak se to sakra píše:-) ) Petr Hladík. Vyptal s nás na pobyt a poradil, jak zařídit víza pro Esama do Čech. Prozradil nám, že ho zná a že je to Súdánec, žijící v Libyi. To se nám Esam nepochlubil. Dále nás (mě) varoval před neseriozností mísních podnikatelů, a hlavně, že Libye má zvláštní vízový styk s ČR. Tzn., že kdo pozbe Libyjce, hradí za něj případnou zdravotní péci a transport zpět do Libye v apřípadě pokusu o emigraci. Zahlodal mi červík pochybnosti, což oslabilo mojí důvěru v Esama.
Ali nás pak doprovodil na hranice s Tunisem, koupil nám sváču, 3 kg vína a zapomněl nám nechat naplnit bombu plynem.

Při průjezdu Tunisem a Itálií zpátky byl šílenej fofr, protože jsem musel být ve čtvrtek na svatbě svojí nejmilejší sestřenice Báry a proto jsem neměl čas ani náladu psát deník. Nakonec jsme to stihli, ale bylo to drama. Za necelé čtyři dni z Libye do Prahy autem bez turba a s posraným alternátorem (to je taková ta věc, co způsobuje, že se vám baterka nevybije když svítíte:-))) to byl dost výkon.