Nepál - cesta k Everestu

Vidět Himaláje a Everest z blízka - co dodat :-)

Miloš přišel až když už všichni seděli v buse.

Po šesti hodinách čekání vyvolávali Miloše rozhlasem, seděl na záchodě.
Katarské letiště.
Katar bude asi země plná peněz. Lístek do loterie o Mc Laren stál 180 $, nejčastější artikl 22karátové zlato. Baterku do Canon EOS neměli. Ani v Mnichově. Potřebuji jich 5, protože budeme 3 týdny bez elektriky. Po pěti hodinách pospávání na letišti nás zase vyvolávali :).

Dokoukal jsem Steinbeckovo Hrozny hněvu. Qatar Airlines mají stejný media systém ve všech letadlech, takže stejná nabídka filmů
Luxusní snídaně.
V Kathmándú na letišti krásných 25st., obvyklá dávka tropické byrokracie, vyfotit na vízum a hurá ven. Čekali na nás, Prakash zařídil odvoz do hotelu.
Po odhození zátěže v hotelu (za 15$/noc za pokoj) jsme vyrazili do města na prohlídku. Káthmándú je podstatně syrovější než jsme čekali. Úzké uličky Káthmándu, kde až do roku 1953 nabyla auta, nebyly stavěné na takovou změť piditaxiků, stovek motorek a desítek rikš, všichni se snažící nezabít haldy pěších Nepálců i bloudících bílých hub. Uličky většinou široké 2 – 3m, z obou stran vyplněné různým zbožím, celkem zážitek :).
Večeře v hotelu, smažené kuře s rýží za 275 rupií, čili asi 65 korun :).

Ráno snídaně v 6:30, abychom stihli odjezd na letiště,
Let z Káthmándú do Lukla by měl být dost zážitek. Jednak je Lukla 2850mnm, takže je tam dost proměnlivé počasí, ale hlavně se na přistávací dráhu nalétává úzkým údolím mezi skálami kolmo! Čili ostrá zatáčka těsně před přistáním. Přistávací dráha končí skálou, začíná ostrým útesem, a jelikož má pouhých 200m!, tak jí vybudovali prudce do kopce. Konsorcium našich odborných poradců se shodlo na úhlu 20st.
Po chaotických tahanicích na letišti, kde sice mají v dřevěné bedně počítač, ale ve skutečnosti je to tak, že fixou napíšou na letenky číslo letu metodou FIFO (česky – kdo dřív přijde, ten dřív letí),.. jsme se propracovali do letadla. Rozhrkaný stroj pro 18 lidí, kabina pilota neoddělená od cestujících, nepolstrované sedačky, po uzavření dveří byla vidět asi centimetrová škvíra ven, pneumatiky už úplně sjeté, hluk jako v armádním vrtulníku. Zato ale naprosto nádherná letuška a náhodou vyšlo místo vedle ní zrovna na mě :). Hned jsem využil situaci a během hodinového čekání na letištní ploše a během letu směr Lukla i během letu zpět jsem jí vyzpovídal. Ano, během letu zpět, protože 5 – 10 min. před přistáním nám pilot oznámil, že v Lukle je vítr a mlhas a vracíme se zpátky.
Letuška mi vysvětlila vzdělávací systém Nepálu. Studuje vysokou ekonomickou státní školu, nic moc neplatí, letuškování dělá při škole. Vzdělání je teoreticky dostupné pro všechny, jen je těžké si představit, jak farmář vysoko v horách posílá všechny děti studovat do města.
Po neúspěšném náletu na Luklu jsme zase odjeli minibusem do letištní haly a zašli do restaurace na oběd. Ještě než nám donesli chowmein neboli smaženou rýži, tak už hlášení rozhlasu svolávalo prostý lid na druhý nálet na Luklu. Tentokrát mně dostal 15ti hodinový časový posun (z Kalifornie) a navzdory hluku jsem usnul jako špalek. (Taky jsme měli slabší letušku :) Probudil mě až ten brutální kolmý manévr při přistávání v Lukle. Říkám klukům, že to letiště v Lukle není zas tak drsný co? To je dost rozesmálo, protože jsme zase přistáli v Kátkmándú. Zavolali jsme Prakashovi do hotelu, už měl pro nás stejné pokoje :).
Je nás pět, takže jsme si mezi taxíky našli minivan. Bohužel byl tak mini, že nám Honzík seděl na klíně :). Průjezd některými čtvrtěmi Káthmándú je zážitek, který si nezadá se slamy v Mexicocity, Nairobi nebo kambodžským městem na okraji džungle. Haldy suti, polonahé děti, bosé nohy, mračna prachu, vaření na ohni atp. Naše turistická čtvrť už tuhle ryzost velmi postrádá, je to spíš typická Potěmkinova vesnice. Tudíž jsme odhodili batohy a vyrazili z Potěmkinovo vesnice hledat tu ryzí část Káthmándú. Cestu na letiště už jsme absolvovali 3x, tak to do slamů trefíme pěšky! Prd, nachodili jsme spousty km, ale místo slamů jsme našli krásnou historickou a velmi ryzí část Káthmándú, kde byly trhy, krámky, pouliční divadlo, a ani jediná bílá huba. :)

Druhý dne, třetí nálet na Luku. Na letišti si nás pamatovali, velmi hladký průběh, šup do letadla a nálet na Luklu se podařil. Něco už jsem nalétal a kromě prvního přistání před lety jsem nikdy takhle bedlivě nesledoval. Přistání s kolmým náletem na hranu útesu a šikmou přistávací dráhu zakončenou skálou.
Přepočítali jsme, že na zastavení má pilot cca 5 – 6 sekund. Vypadalo to špatně, jelikož jsme nevěděli, že na konci dráhy to vezme prudkou zatáčku doprava k letištní budce. Na letišti čekal průvodce Nuru Sherpa. Podle příjmení je celkem jasné, jaké národnosti je :). Je milej, mluví parádně anglicky, dělá na horách už jedenáct let průvodce a pochází z vesničky dva dny pěšky odsud.
Šerpové jsou velmi zajímavý národ. Dle různých zdrojů jich je mezi 10 – 20 tisíci, většina z nich žije v Nepálu a všichni žijí už stovky let ve velkých nadmořských výškách v Himalájích.
Jejich adaptaci na řídký vzduch, pracovitost, spolehlivost a klidnou povahu objevil už profesor Georg Mallory, když organizoval první výpravu na Everest v roce 1924. Od té doby se žádná výprava bez jejich pomoci neobešla a jejich zkušenosti a pomoc oceňují a respektují i horolezecká esa jako Messner a další. Bohužel mezi 235 mrtvými pokušiteli Everestu je polovina šerpů.
Z Lukly do chaty ve vesnici Phakding to byly slabé dvě hoďky lehké chůze, přerušené překvapivě luxusním obědem. Pořád čekáme, kdy začne to utrpení bez elektřiny a čočkou bez masa :). Chata nad očekávání parádní, horký čaj, steak z buvola, zatopili v kamnech, parda. Chata patří Nurovo tátovi, vaří tu jeho ségra :).

Ráno jsme dostali snídani, objednanou na 7,00 asi tak v 7,40. Zdá se, že je to místní zvyk. Než se všichni sbalili a vystřídali na záchodě, bylo asi 9 hod.
Dnes máme dojít do 3400 mnm., tak jsme čekali stoupání a horské prostředí. Stoupání se dostavilo až dlouho po obědě, ale horské prostředí, tak jak ho známe z Alp, vůbec. Kolem cesty kvetou rododendrony neuvěřitelných rozměrů, vysoké třeba jako stará hruška! Na jiných místech kvetou kosatce, ve vesnicích pěstují zelí, brambory atd. a to až do výšky 4000m. No hotový tropy :).
Na oběd jsme zastavili v hospůdce u cesty, kterých je tu spousty. Kamenné baráčky, modře natřená okna, lze koupit jídlo jako pizza, špagety, čínské nudle, rýže se zeleninou/masem alá čína a občas i Nepálská specialita Dhalbat, což je v zásadě čočková polévka, bílá rýže a pár smažených brambor. V nižších místech byl k sehnání i steak z yaka. I přes nedostupnost a vysokou nadmořskou výškou je jídlo překvapivě dobré a levné. K nejbližší silnici je to 120 Km, takže vše, co nevyroste tady, se dopravuje letadlem a pak na zádech nosičů. Jak je vidět z fotek, himalajský nosič je chlapík o výšce desetiletého chlapce, na rozdíl od tanzanského nosiče na Kilimadžáru, který má výšku chlapce jedenáctiletého. Himalájský nosič je většinou šerpa a dokáže si 40 – 50 kg nákladu velmi sofistikovaně naaranžovat do výšky a do šířky, aby náklad byl stranově vyvážen. Základem bývá pletený košík, který šerpa nese zavěšený popruhem na čele!
V Africe měli nosiči na zádech pohozené jutové pytle bez ladu a skladu, kde v jednom pytli byl jak turistův batoh, tak židle a velký plynový vařič. Tady je to evidentně dobře organizováno, každý nese takový náklad, aby šel rozumně srovnat. Největší frajeřina je nošení trámů. Jsou svázané po sedmi, měří 2,30 cm, jsou 12x12 cm. Na rozdíl od tanzanských nosičů, kteří měli na nohách nejčastěji odřezek pneumatiky, šerpové mají boty. Buďto plážové vietnamky se šňůrkou mezi prsty, nebo kecky velikosti 13. Jelikož měří 140 – 150 cm, nepředpokládám, že je to jejich velikost, spíš něco zděděného od turistů:).
Celá cesta do Namche Bazar vede v podstatě kolem řeky. Je to obří koryto, kudy odtéká voda z tajícího ledovce. Několikrát za den musíme řeku překročit, k čemuž slouží zavěšené mosty (viz, foto). Je to celkem stabilní záležitost, přechází po nich i karavany yaků s nákladem.
Před Namche Bazar přišlo dost brutální stoupání, kde jsme museli nabrat těch asi 800 metrů výšky. Namche je malebné městečko sevřené ze všech stran horami. Návaly turistů jej změnily v jeden velký chumáč hotelů, restaurací a ubytoven protkaných nekonečným tržištěm. Tržiště (kromě pár místních výrobků) nabízí především nekonečné množství vybavení pro vysokohorskou turistiku a horolezectví a to od všech předních světových značek jako Mamuth , North Face atp. Ani tady 3400 mnm nebyly ceny ani zdaleka tak vysoké, jako v Krkonoších. Pokoj se sprchou pro tři stojí 500 rupií na noc, což je 125 Kč (pro všechny tři!) Velký steak z yaka stojí podobně, ale třeba kuře s rýží stojí polovinu. Jídlo výborné a je ho dost. Zatím nevím, jak tu zhubneme těch avizovaných 7 kg, vypadá to spíš na ozdravovnu s výkrmnou :).

V rámci aklimatizace jsme si nechali věci v hotelu a vyrazili na Shyam boche panorama, odkud bývá vidět Mnt. Everest. Cesta ze 3440 – 3780 byla krušná, opravdu tu nějak chybí kyslík! Naštěstí je hezké počasí a poté, co jsme minuli nejvýše položené letiště Syang boche (3700m) s prašnou dráhou asi 200 m dlouhou, jsme opravdu dorazili na vyhlídku. Jelikož jsem, na rozdíl od ostatních, neměl čas předem dopodrobna studovat mapu trasy, vůbec jsem netušil, že už dnes uvidíme Everest. O to větší jsme měl radost a hned jsme s Honzíkem nafotili haldy „profilových“ fotek :).
Když Everest zahalily mraky, vydali jsem se dál na kopec. Ve výšce 3880m Japonci vystavěli celkem luxusní hotel s příznačným názvem Everest View. Nejzajímavější na hotelu nebyl výhled na Everest, ale volejbalový kurt! Nuru Sherpa od Japonců vymámil balón a vyrazili jsme! Nejdřív jsem hrál s Nuru, než si vykloubil palec:). Pak se přidal Patrik a Braňo s rýmou fotil. Takhle vysoko jen tak někdo volejbal nehrál:).
Sestup dolů už byl celkem v pohodě, celé odpoledne zase jen obžerství v jídelně, kde je tak 10 st.C. Kupodivu je tu WiFi a relativně rychlý internet, takže jsem přes WiFi stáhl fotky do iPhone a po důrazném promazání dal pár desítek fotek (z původních 650) na Facebook. Je to síla, takhle daleko od civilizace jak jí známe :). Večer ještě hrdinská sprcha ve vodě 4st.C (od pasu dolu).

Dnešní pochod byl nejdříve procházka botanickou zahradou. Snídaně byla konečně včas, řekli jsme jim, že pokud nebude v 7, tak jí neplatíme :).
Začátek byl zase krušný, rozejít se do kopce bolí. Množství a velikost rododendronů bylo ovšem úžasné. Po obědě, stráveném (bohužel) s partou postarších Čechů, kteří si zaplatili i kuchaře, jsme vyrazili na brutální stoupák na klášter Thangboche ve výšce 3880m. Název je jakousi zkomoleninou nepálského výrazu pro otisk stopy. U vchodu měli balvan s takovou prohlubní, o které tvrdili, že je to otisk stopy jakéhosi lámy. No nevím, vypadalo to jako vymleté vodou v potoce :).
Z kláštera to bylo už jen 20 min. z kopce do chaty Paradise, kam jsme dorazili asi ve tři a padli do postele. Nenachodíme toho vlastně moc, ale výška unavuje. Nuru nás pak vzbudil na oběd a jelikož se tady v jídelně topí, tak jsme od oběda zůstali sedět až do večeře :). V pokoji je vlhko a protože celý den chumelí! , tak je tam zatím těsně nad nulou. Jelikož jsme přelezli kopec, tak už tady není nasněženo na rododendronech, ale na různých kosodřevinách. Zítra se chystáme překročit hranici 4000m , tak jdu radši spát. Od 4000 výš už nemůžu moc jíst a blbě se mi spí.

Od rána chumelí! Sněžilo i celou noc, v pokoji bylo 6 st.C. Večer jsme sice seděli u kamen (naposledy topili dřevem) a krmili se parádním jablečným zákuskem politým čokoládou, snídaně už ale byla slabší. Ne že by to nebylo dobré, ale po ránu mi nechutná. Nacpal jsem do sebe ovesnou kaši, ale toust s omeletou jsem si vzal sebou.
Kráčeli jsme mezi sněhem a blátem, celá krajina byla zasněžená. Pořád míjíme desítky turistů, yaků a nosičů. Patrik nadává, mě to tak zas neva, Kili bylo mnohem horší.
Jelikož je celý den zataženo a sněží, výhledy jsou omezené. Mraky jsou nízko a tak koukáme na yaky na zasněžených stráních a horskou řeku hluboko pod námi.
Tentokrát je postup do vyšších nadmořských výšek o dost přívětivější, protože jsme sice unavení a táhneme se pomalu, ale zatím nikdo nezvrací a všichni jíme jako o závod.
Vzdálenost mezi jednotlivými zastávkami je dost malá, takže od snídaně do zastávky na oběd nám to trvá třeba dvě hodiny. Jelikož vstáváme v 7, odcházíme v 8, obědvat v 10 se nám nechce. Nepomáhá ani to, že tvorba polévky i jídla trvá hodinu :).
Druhá část cesty bývá taky třeba 2-3 h. , takže na chatu dorazíme mezi druhou a třetí. Na chvilku se natáhneme do spacáků a slezeme se v jídelně. Dnes je tu dost zima, protože jednak ve 4400m už nenídost kyslíku na řádné spalování, jednak tu neroste dřevo a topí se yačím trusem. Přežít těch 6 hodin ve studené jídelně s dusivým čmoudem není velká zábava. Časopisy dochází, navíc se tu svítí velmi úsporně. K našemu překvapení i tady v té výšce je internet! Je už ale dost drahý, 600 rupií (asi 150 Kč) za hodinu.

Dnešní den je celý taková mírná mizérie. V noci jsme sice udělali pár snímků Měsícem osvětlené Ama Dablam, ale v noci se už blbě spalo. Vzbudil jsem se vedrem, protože v pokoji byly sice 3 st.C, ale já de náležitě nabalil i do 2-vrstvého spacáku Sir Joseph a ještě se přebalil dekou. Do rána se mi zdáli šílené sny a furt jsem se vrtěl. Honzík to měl ještě horší, jeho v noci budilo kuře na kari, jednou horem, jednou dolem, jednou oběma otvory najednou . Snídani (palačinky) jsem ani nemohl dojíst, voda ve venkovní koupelně už byla zamrzlá a všude čerstvý sníh (zlatá Manhattan Beach před dvěma týdny s 26st).
Už asi tři dni mě bolí záda, dneska zas o něco víc. Aklimatizační výšlap nad vesnici na horu Nangkhav Tshang skončil už ve výšce 4750 m, čili asi 300 výškových metrů nad vesnicí. Všem je mizerně, jen Braňo to se Sherpou došel až do 5002m. Jsou pořád mraky a je kulový vidět. Všem je mizerně z té výšky. Koukal jsem do mapy, co nás čeká. Takhle nízko se příštích 10 – 11 dní nedostaneme . Po návratu z vycházky jsme se plácli v jídelně, kde se přes den netopí. Po několika hodinách se Patrik vydal na další tůru, o něco později já s Milošem na malou procházku po vsi. Nejdříve jsme vyrazili úplně bez ničeho, foťák je v těchto výškách nesnesitelná přítěž. Narazili jsme ovšem na Přemysla Oráče Sherpu, Tak jsem se musel bolestivě vracet pro foťák. I přesto, že jsme 4400m vysoko, zapřáhl oráč dva yaky, připojil za něj ruchadlo vyrobené z kusu dřeva a oral malé políčko. Za ním dvě ženské v péřovkách sázely brambory a dvě menší vše uhrabávaly. Na tomhle poli bylo dneska ráno 5 cm sněhu! Domy domorodců jsou celé kamenné a střechu mají z placáků. Dřevo není, vaří se na yačím trusu. Jak luxusně my se doma máme! Chtěl bych do tepla. Našli jsme ve vsi aspoň hospůdku, kde se topilo. Ta paní co nám nandávala rukou buchtu z jačího sýra, za chvíli přišla přiložit do kamen. Rukou. Yačí trus…
Seděli tam dva Poláci, chystají se vylézt na Island Peak a Ama Dablam. Fujtajbl, mě by tam nikdo nedostal.
K večeři jsem si dal zase místní specialitu Dal Bhát. Je to bílá rýže, trochu brambor a čočková omáčka. Už mi nechutná, snědl jsme toho půlku. Ted je půl devátý, všichni šli spát. Zaplatil jsem si tu WIFI, abychom dali vědět domů. Ale už to přestalo fungovat. Tak jdu taky spát. Zítra bude asi hůř…

Ráno se potvrdilo, že můj výškový limit je lehce přes 4km. Celou noc jsem se budil šílenými halucinacemi, snědl jsem 2 ibuprofeny, prakticky jsem nespal. Snídaně v zuboženém stavu asi 4 násilně pozřené lžičky ovesné kaše. Jelikož tu neteče voda, ani jsem si nemohl rozlepit oči.
Na cestě, obzvlášť do kopce, začínám být nejpomalejší. Kolem poledne jsme dorazili do Thukla, kde je několik chalup s hospůdkou. Seděli jsme v jedné z nich na čaj a polévku (snědl jsem jen vodu z rajčatové polévky se špagetama). Vedle nás seděla skupinka většino Indů, kteří ale žijou od narození v Kalifornii. Jeden z nich, doktor z Fresno, si všiml mého stavu a nabídl pomoc. Dal mi 5 tabletek Dioxine, což je jediný lék na výškovou nemoc. Poděkoval jsem mu a začali jsme prudký výstup po skále nahoru do našeho cíle ten den, ještě o 300 výškových metrů výše. 300 m možná nezní tak zle, ale pokud končíte v 5 kilometrech, je to s báglem na zádech a po dvou dnech bez jídla docela mazec.
Nakonec jsem se do Lobuche nějak doškrábal. Krajina se už dost změnila, na místo rododendronů jen holé pláně a sem tam křovina. Políčka s bramborami se tu ale stále vyskytují, pečlivě obehnaná kamennými zdmi.
Do Labuche jsme vyčerpaní dorazili a jako obvykle ssebou plácli v jídelně obalení spacáky a usnuli. Topná sezóna většinou začíná až několik hodin po našem příchodu, navíc výhřevnost yačího trusu v těchto výškách je kvůli nedostatku kyslíku mizivá. V 5km je obsah kyslíku 50% oproti hladině moře. Ježíš, jak já bych chtěl být u moře! Jenže moře se dalo na seznam zakázaných témat, vyhlášených náčelníkem. Stejně jako kamna, guláš, řízek, topení na záchodě nebo v pokoji. V ložnicích tu nemrzne. Jsou tam tak 2 – 3 st. C, ale zato 100% vlhkost, jak se nikdy neprohřejí a nevětrají. Máme dobré spacáky, takže zimou netrpíme, někdy je naopak ve spacáku vedro. To z něj pak člověk v polospánku vyleze a přivodí si zánět průdušek. Jelikož si tady čtu knihu Into the Thin Air, která pojednává o expedicích na Everest v roce 1996, kde zahynulo 19 lidí, tak mám dokonalý přehled a všech druzích výškových nemocí. Kvůli bublání v plicích při dýchání začínám mít u sebe podezření na HACE. Ta představa, nakolik je zřejmě vzhledem k relativně nízké výšce iracionální, mi dost ztěžuje spánek. Večer jsem si dal první dávku (pouze čtvrtinovou)Dioxine. Ten lék bohužel neléčí, pouze potlačuje symptomy výškové nemoci, čili musím opatrně.

Po klasickém těžkém vstávání a snídaňovém nechutenství (závidím ostatním, že můžou jíst!), jsme se pustili do balení. Jelikož se tudy budeme vracet, nafasovali jsme jutový pytel (zřejmě od paliva :)) a do něj cpeme věci, které ve výšce nad 5km nebudeme potřebovat. Kromě spacáku a foťáku vypadá vše ostatní zbytečné :). Výstup do 5140 m je pro mě dost mučivá zkušenost. V původním plánu je ještě výstup na horu Kalapatthar, 5550m, ze které je nejlepší výhled na Mt Everest a odkud pochází všechny profláklé fotky Everestu, jak je známe. Je lepší dorazit na Kalapatthar odpoledne, kdy už má fotograf slunce v zádech, nikoliv v protisvětle. Výstup nakonec zvládne jen náčelník Patrik, a to i se všemi třemi foťáky a nevím kolika objektivy. Kromě digitální zrcadlovky ještě táhne klasickou zrcadlovku na kinofilm a navíc šíleně těžkou velkoformátovou zrcadlovku na film 6x7 cm. Bohužel, než to vše vyvleče na vrchol, už jsou všude mraky.
Dorazil jsem asi hodinu po ostatních do chalupy v Gorak Shep, ale našel jsem je spící. Pokus na výstup na Kalapatthar nepřipadal v úvahu. Jen Miloš se někdy odpoledne vydal směr Everest Base Camp, odkud se vydávají všechny expedice na Everest. Nedošel tam, zato se totálně vyčerpal. Výstup tedy odkládáme na ráno.

Ráno brutálně těžké, jako obvykle se zalepenýma očima se po z velké části probdělé noci snažíme vykopat ze spacáků do mrazivého pokoje a nehostinné chodby, pokud tam nějaká je. Spí se tu blbě taky proto, že člověk je zvyklý při spaní zklidnit dech, což se tu ovšem zatracené nevyplatí! Probudíte se s pocitem, že vás něco dusí a začnete dýchat jako při hodně rychlém běhu. Tep v klidu (naměřili jsme si ho po několika hodinách sezení v klidu v jídelně) se pohybuje okolo 100t/min.
Jakákoliv činnost, například cesta ze spacáku na záchod, znamená mnoho minut zuřivého dýchání na dorovnání kyslíkového dluhu a to nemluvím o nějakém sprintu kvůli průjmu, ale o klidné procházce na vyčůrání. Jelikož denně sedíme 5 – 6 hodin před spaním v jídelně a lemtáme čaj z velkých termosek, tak výletů na čůrání jest požehnaně.
Já si dal k snídani už celou, 500g kapsli Dioxine, protože mi v hlavě v noci uzrál plán.
Když už jsem se v Himalájích dodrápal až sem, musím ten Everest vidět a pořádně vyfotit. Jelikož ale výšky snáším ze všech nejhůře, tak se proto po výstupu na Kalapatthar od ostatních odpojím a pofrčím do nižších oblastí. Představa, že budu takhle trpět ještě dalších deset dní mě prostě neláká.
Vyrazili jsme na výstup společně, ssebou jen foťáky a vodu. Kluci mi rychle utekli, přestože jejich rychlost taky moc závratná nebyla. Ta moje byla ovšem prošpikovaná přestávkami. Od prvního stoupání mě začaly chytat záchvaty kašle, vykašlával jsem krev. Takže postup byl - 10 malých kroků, zapřít za hůlky o rameno, 2 min. kašlání, vyplivnout krev, 10 malých kroků, sednout na kámen, usnout na 2 min. Heroický čin zvednutí z kamene, dalších 10 kroků. Nuru Sherpa šel celou dobu se mnou, dokonce i ten foťák mi nakonec nesl. Mát nebo nemít ty dvě kila na krku je v této výšce rozdíl.
Naštěstí brzo vylezlo sluníčko přímo nad vrcholem Everestu a ten výhled byl naprosto dechberoucí (tady doslova). Přestože jsem se nedoplazil až na úplný vrchol této blátivé hory (podle GPS ve foťáku jsem se usadil asi 100 m pod vrcholem) výhled na Everest to nijak nepoškodilo. Bylo jen potřeba posedět na kameni pár hodin, než Slunce přestalo svítit do objektivu přímo a pak už stačilo jen mačkat spoušť. Při pouhém sezení na sluníčku mi vlastně ani nic moc nebylo.
Když kluci slezli z vrcholu dolů, Patrik vytáhl velký 3kg stativ z batohu a postupně jsme si nafotili panoramatické snímky celého obzoru vyplněného zasněženými velikány, několik skupinovek a spoustu profilovek s Everestem na Facebook :). Cesta dolů do chalupy byla o dost snazší, ale těch posledních 400 m přes písečnou pláň bylo zase utrpení.
Poslední snídaně v chalupě byla doprovázená zajímavým setkáním s doktorem z Kalifornie. Když mě viděl, vyptal se na symptomy a odběhl pro přístroje. Mimo jiné říkal, že jsem vůl, že jsem vůbec na ten Kalapatthar lezl. No jo, ale přece se nevrátím z míst, kde je to pár set metrů na výhled na Everest, aniž bych ho viděl!
Jeho přístroj měří obsah kyslíku v krvi. V nížinách máme mít něco jako 95%. Takhle vysoko to všem ukazovalo něco kolem 80%, náčelníkovi 85%. Mě ovšem … 60%. Evidentně nemám tělo ochotné se přizpůsobit velkým výškám. Už se mi to potvrdilo 4x, víckrát už do 4km a výše prostě NEPOLEZU !!!
Doktor mi donesl antibiotika na ten kašel a pár tablet jakýchsi steroidů na zotavení. Hrozně hodnej člověk, až budu příště ve Fresnu, musím ho vytáhnou na večeři. Cestou nahoru mi v USA potvrdili roli CIO, takže se tam budu občas vyskytovat i fyzicky. Sestup z Gorak Shep do Leboche byl krušný. Po medicínském potvrzení mého stavu jsem si rovnou změnil letenku z Lukly do do Kátmándú na za tři dny. Byla sice ještě varianta, že by kluci šli původní trasu velkýma výškama (4500 – 5500m) a já jinudy níže, ale mě sólo cestování neba. To už radši pojedu domu za dětma a budu chodit do práce. Jéje, tam všude je záchod, kde tu při dopadu necinká! Dá se tam sehnat guláš a sprcha se dá použít každý den! A v ložnici nemrzne!
Cestou dolů mi Honzík k sobě naložil foťák a oba objektivy, Braňo dokonce vzal můj (téměř prázdný) batoh. V Laboche, ve stejné chatě, kde už jsme spali, jsem pouze potvrdili plán. Není to jen z důvodu výškové nemoci. Ta by za pár dní asi přešla. Jenže já od února nebyl doma, při přeletu z USA Kalifornie jsem měl jen pár dní doma na přebalení a vyřízení restů v práci za pět týdnů, pak zase 20 hod. přelet do Nepálu, kde jsem skončil v součtu se 14-ti hodinovým časovým posunem. A pak jsme se za šest dní přesunuli o 4000m výše. K té kocovině z kyslíkové deprivace přidejte ještě věčnou zimu, vlhko, absenci tekoucí vody a 4 dny bez jídla.
Krása a majestát Everestu to dorovnala a jsem rád, že jsem se k němu dostal takhle blízko, ale představa stejného průběhu dalších 10 dní mě už prostě odradila. Domů, do Prahy, doprdele tady je zima!
Nuru Sherpa, který se o mě staral s dojemnou péčí, mi sehnal v Lobuche mladého nosiče, který mě doprovodí na letiště do Lukly.

Dolů by to mohlo jít seběhnout za dva dny. Nejdřív jsem chtěl být hrdina a nést si všechno sám. Jenže i při sestupu je tam hodně výstupů a tak jsem nakonec studentovi pedagogiky v Káthmándú těch 250 Kč za den zaplatil. Nejdřív na mě na každém výstupu útrpně čekal, ale jak jsme klesali, vracela se mi rychle síla a nakonec měl co dělat, aby mi stačil :). Ostatní nosiči chodí nahoru s náloží kolem 50ti kg, on šel s on šel s mojím, 15kg vážícím batohem a ještě dolů. Jenže chrchlal a kašlal hůř než já a protože ho maminka nenaučila používat kapesník, tahal každých 15 kroků nudle z paty a flusal je kolem sebe. Vlastně mi nakonec trochu lezl na nervy :). První noc jsme měli spát zase v Deboche, v chatě Paradise Hotel. Dorazili jsme tam v pět, ale všechny pokoje plné (Indická a Německá výprava). Dál už se nám nechtělo, naštěstí hned naproti rozestavěný luxusní hotel. Kumar to šel vyjednat, přeskočili jsme haldy kamení a cementu a ejhle , krásný pokojík s vlastní koupelnou a vyřezávanou postelí :). Voda sice netekla a cena dvakrát větší než v Paradise, ale co, je to vyšší kategorie a za 500 Kč/noc. To přežiju. Na večeři jsem šel přes ulici do Paradise, tam se topí dřevem! Konečně jsem po 5ti dnech snědl skoro celý talíř rýže. Na jablečný koláč jsem už ale sílu neměl, sorry kluci, vím že jsem to slíbil.
Ve výšce 3750m se vlastně spí výborně. Pokud teda zrovna přicházíte z 5450m…

Ráno, po konečně jednou dojedené snídani, cesta začala brutálním stoupáním ke chrámu Budhy Teng boche. To jsem si ještě musel párkrát sednout na kámen. Po poledni už jsme se dávno procházeli botanickou zahradou plnou rododendronů (ze všech 26 druhů na celém světě se jich v Nepálu nachází 18, je to Nepálská národní květina), kosatců a místních osmikrásek. V Namche jsme se zastavili na oběd v hotelu Snovland. Přestože venku paří slunce, v tý jídelně je pořád 12 st.!
Internet, minule předplacený a 24 hod., tu pořád fungoval, tak jsem podal zprávy hladovému publiku. Zatím nic o svém návratu, chystám to doma jako překvapení :) (milenec ve skříni, a tak:) ).
Z Namche Bazar do cílového Phakding už to šlo, jen jsme míjeli nekonečné karavany oslů, yaků a nosičů. Je tu vidět, že nejbližší silnice je pořád ještě 140 km daleko a celá městečka jsou vybudována na zádech nosičů. Trámy (7 kusů), plechy, benzín, jídlo, cement, balená voda, úplně všechno! A do toho žluté obří tašky s vybavením Everest expedic. Je začátek sezóny komerčních expedic. (Za sto tisíc dolarů vás vytlačí až na vrchol, ale i tam se dá snadno zdechnout, viz kniha Into Thin Aiv, kterou tady čtu) Takže nosiči tahají lahve s kyslíkem, mačky, cepíny, stany, spacáky vařiče, jídlo atd atd.
Na začátku sezony parta placených Šerpů postaví cestu až téměř na vrchol. 75 žebříků přes ledopád, fixní lana na všech těžších úsecích, 4 stabilní výškové tábory nad tím základním. Zásoby kyslíku, jídla, postaví stany atd.
Přesto by mě tam nikdo nedostal, i kdyby těch 100 tisíc dolarů platili mně !!!
Do Phaking jsme dorazili zase kolem páté. Maminky Nuru mě přiběhla přivítat se sepjatýma rukama, jako bych právě unikl ze spárů smrti :). Hospoda patří jeho tátovi, obsluhovala mně Nuru milá sestra. Jako doma :).
Po večeři se se mnou dala do řeči vedle sedící Francouzka. Se zarostlým přítelem si v rámci francouzských zákonů vybrali 6 měsíců volna na cestování po světě. 1 rok dostávají 50% platu (oba jsou učitelé) a druhých 6 měsíců cestují. Byly 3 týdny v Barmě, pak tři týdny v Indii a teď už 3 týdny v Nepálu. Rozhodly se do Hymalájí dojít po staré pěší ztesce, z dby, kdy se ještě do Lukly létat nedalo.

Vstával jsem už v pět, abychom byli na letišti před osmou. Z Lukly se teď zase kvůli počasí 3 dny nelétalo a tak se nepodařila změna rezervace. V noci se mi podařilo přes SMS nadirigovat Kuzmy, že z chalupy v Jižních Čechách zavolat do Katarských aerolinek, pobočka USA, a změnil mi odlet z 6.5. na 30.4. Já to udělat nemohl, protože tu telefon sice ukazuje signál, ale 17x na 17ti různých místech prostě nahlásí přetíženou síť. :)
Tak jsem měl teď honičku, abych se z té Lukly vůbec dostal dolů do Káthmándú. Alternativa je 3 dny pěšky a 10 km busem :).
Měl jsem kliku. Místo složitého měnění data odletu jsem koupil novou letenku od konkurenční společnosti. Na storno té staré mám spoustu času, vrátí mi 90%, čili přijdu o 14$. Konkurence mě dostala hned do prvního letu dnes, seděl jsme přímo za zády pilotů (nejsou tam dveře!) a krásně jsem si natočil vzlet z „Nejnebezpečnějšího letiště na světě“ očima pilota (foťák nastrčený nad jeho rameno!).
Je to fakt mazec, vzletová dráha prudce! z kopce a po 150 metrechkončí srázem 200m dolů. Hned naproti přes malé údolí je kopec, takže po vzletu prudká pravá!
Btxxx,?? vedle dráhy vedou schody. Se stejným sklonem! jako v paneláku. No nic, vše v pohodě, akorát mi ztratili bágl. No nestačilo to už jednou za kvartál? Takže nejen Air France, ale i Sita Air :). Nechali mě tedy 2 hod. čekat na zaprášené stavbě vedle letiště, než dorazilo další letadlo. V klidu (teď už) jsem si četl o neštěstí na Everestu 1996 a užíval si to vedro. A prach.
Batoh dorazil, beze slova (či nedejbože omluvy) mi ho předali a já vyrazil taxíkem do hotelu. Strčili mě do taxíku Suzuki 800ccm s Němcem. Nikdy neslyšel o zemi s názvem Czech republik. Tak se ho ptám ze které části Německa je, to musí být někde z Francouzkých hranic ne? Ne. Je z Regensburku 45 min. po dálnici na Rozvadov. Aha teď už si vzpomněl…
V hotelu jsem si děsně užil luxusu. Cesta z pokoje na snídani bez péřovky. Tekoucí voda na mytí rukou. Záchod, na který se dá sednout. Sprcha. Teplá. Lehnout do postele. Bez péřového spacáku do -20 a bez deky přes spacák. Nebrat si všechny baterky do spacáku, aby nevymrzly.
A to nejlepší nakonec. Hned přes ulici stánek s ovocem a mixér.
1x mango – banán- ananas
1x mango – banán – papaya a pak ještě 3kg ovoce sebou. Kurňa to je život.
Jestli jsem se nepo..? Nepo.. Je mi výborně :). Odpoledne ještě výlet šíleným Prachmándú (jaxem si ho přejmenoval) do Boudha Nath. Klidné náměstí bez aut, motorek, kol a prachu postavené kolem starobylého budhistického monumentu. Místní komunita uprchlých Tibetských michů. Večeře na střeše jednoho z domů.
La Dolce Vita !
Už to skoro vypadalo, že už nic nezažiju, ale večer jsem měl roupy a někdy po devátý vyrazil hledat hospodu. Jelikož bydlíme v turistické čtvrti Thamel, je tu hospod jako máku. Bývají teď v patře, nebo na střeše, aby přes den nepřekážely stánkům s tričkama, zaručené pravým péřovkám North Face, knihám, ručně šitým taškám atd.
Než jsem zjistil, že všechny ty hospody jsou ZOUFALE prázdné, naběhal jsem pěkných pár desítek schodů! Ještě, že mám teď trénink!) BTW, co jsem opustil hory, jsem absolutně fit. Zůstala jsen rýmička :)
Stojím, řeším jak najít hospodu, kam choději místní, nebo aspoň turisti? Asi deset malejch puberťáků mi nabídlo hašiš a trávu. To jako tady turista koupí hulení a pak s tím sedí sám v hospodě?
Nakonec mě to trklo. Z taxiku vystoupili troje krásný nohy (a taky žádneý chlapi možná). Mé léty trénované oko hledí, jak kráčí a v tom mě to trklo! Ty jdou přeci určitě do baru! Tak jdu za nima, ale ouha. Odbočili do strašně tmavý, bahnitý uličky, která vede asi na smetiště nebo stavbu. To jsem se skoro bál tam jít. Pak ale slyším hudbu a nějakej jinej místní vidí moje rozpaky a hned mi vysvětluje, že tam je bar s živou hudbou a že je bezva. No už jsem velkej, tak jdu. Překročím haldu smetí, projdu zaflusanou chodbou a po schodech nahoru. A ejhle, fakt parádní bar, spousta místních i turistů pohromadě, živá hudba, paráda !
Ty bílí, co se tam vyskytovali, byli spíš ty typy, co sem jednou přijeli na dovolenou a už zůstali. Dredy, navlečený do místních hadrů, hulili vodní dýmku a splývali s místníma.
Dal jsem si dvě piva 0,7l) a dobře se bavil, ale najednou šlus a konec. Prachmándú brutálně zhasíná a zavírá přesně o půlnoci!

Ráno v pět hned vedle pustili míchačku. Jsem sice ve čtvrtém patře, ale onu taky. Nakonec se mi jí podařilo odfiltrovat softvorově a v osm na snídani.
Měl jsem v plánu na dnešek tři místa dle doporučení Prakashe – staré Prahmándú, zvané Bhaktapur, potom staré pohřebiště Pashupatinath a nakonec Opičí chrám zvaný Swaxambhu.
Jelikož Bhaktapur je asi 20 km na východ od Prachmándú, domlouval jsem si taxíka. Mělo to stát 700 rupií, první drzoun chtěl 1500. Druhý už byl slušnější, chtěl 800 a navíc uměl dobře anglicky a evidentně to tu dobře zná i z hlediska historie. Tak jsme se domluvili, že mě za fixní taxu bude vozit celý den. Byla s ním docela sranda.
Začali jsme v Bhatkapur, hlavní město Nepálu. Dodnes se tam žije stejně jako před několika lety, byl jsem na to zvědavej. Skutečnost předčila všechna moje očekávání. Naplno jsem si uvědomil, že jsem při cestování daleko šťastnější mezi domorodci v jejich přirozením prostředí, než osaměle v horách. Hory jsou krásné, majestátní, je tam klid a ticho, ale to pulsování života na ulici, pobíhající děti,život rozložený přímo do půlky ulice, to je to, co naplňuje mojí cestovatelskou vášeň. Fotil jsem jako o život a Bhaktapur měl rozhodně co nabídnout.
Život v té nejryzejší podobě, bez aut, strojů, vodovodu, majetku a závisti. Přitočil se ke mně malý ušmudlaný kluk a ptá se, odkud jsem. Jelikož jsem předtím musel odehnat asi deset vlezlých „průvodců“, málem jsem ho odbyl, ale přeci jen jsem odpověděl. A nestačil jsem se divit! Czech, jasně, to je mezi Německem a Slovenskem, Střední Evropa! A to říká parádní angličtinou! Hned sice vybalil naučený trik, že potřebuje nutně koupit knihu na angličtinu do školy a že prodejna je za rohem. Knihu jsem mu nekoupil, ale už mi byl sympatický, tak jsem mu nabídl, ať mi dělá průvodce. Tak jsem měl na celý den společnost 12ti letého chytrého kluka a k dispozici jeho pohled na svět. Bydleli přímo v historickém centru, takže znal všechny památky a bohy a symboly, ale zároveň mi vyprávěl, jak to funguje ve škole, doma, co je opravdové a co jsou jen divadla pro turisty. Byl vtipnej a fakt jsme si to užili. V jednu chvíli nás začala podezřívavě sledovat jeho máma. Chápu. Malej kluk šmejdí temnýma uličkama s cizím bělochem. Taky bych se bál. Tak jsem se držel na přehledných místech a nakonec jsme na jeho žádost zašli na oběd. Schválně na terasu přímo na náměstí, aby měla maminka přehled. Kluk musel po obědě do školy, tak si ještě nechal zabalit zbytek smažené rýže ssebou a frčel. Jméno jsem bohužel neudržel, ale dal jsem mu svůj email a až se jednou dostane k počítači, tak se snad ozve!
Zbytek dne už vlastně tak zábavný nebyl. Proti klidnému Bhakta pur s ryzí nezkaženou kulturou, už byl zbytek jen zaprášený hlučný chaos.
Doprava v Prachmándú ja kalamita. Asfalt znají jen z reklamy, takže všude výmoly, prach, troubení, troubení, prach.
Další atrakce byla Pashupatinath. Je to údajně svaté místo, chráněné UNESCO a pro místní taková Nepálská Mekka. No nevím. UNESCO HERITAGE SITE bylo napsáno fixou na žlutém ustřiženém kusu krabice a příjezdová cesta vedla přes nefalšované smetiště. Pak následovala řada 300 metrů stánků s cetkama. Pak tam teda stály tři postarší budovy, ale rozdíl mezi hospicem, který dala postavit Matka Tereza před 50ti lety a tím svatosvatým chrámem moc nebyl. Všude haldy odpadků.
Hlavní atrakce Pashupatinath je pohřebiště. Sem si každý obyvatel Kátmándú údolí může (musí) za 25000 rupií donést své mrtvé a hromadu dříví. A přímo tady na ulici nad špinavou stokou své mrtvé na tomto svatém místě spálit. Dole ve stoce pobíhají opice a lidi. Lidi po stehna ve vodě probírají popel a hledají zlaté zuby. Stoka je regulovaná plastovými pytli s pískem. Plave v ní všechno. Na dvou místech opravdu hořela hranice. Vnutil se mi zase nějaký student jako průvodce, ale dobrá angličtina mě zaujala, tak jsem ho nechal. Studuje antropologii, opravdu leccos věděl (no určitě víc než já:)). Nejdřív mi ukazoval modlící se mnichy s obličeji pomalovanými popelem, jak hulej trávu. Podle toho jak zaujímali profesionální pózy a jak vehementně se dožadovalo platby za každou fotku, mi ani nemusel říkat, že jsou falešní.
Když mě ale potom asi třikrát ujisti, že v hromadě dříví tu mrtvolu neuvidím proto, že je vespod (aniž bych se ptal), pojal jsem podezření, že celá ta „kremace“ je víc turistická atrakce, než záležitost víry a tradice. No nevím, možná jsem moc skeptik.
Co ale říkal zajímavýho, byla tradice truchlení. Když umře otec, všichni synové si oholí hlavu a obléknou se do tradiční smuteční BÍLÉ barvy. Holohlaví a v bílém zůstanou rok! Ženy nejsou na pohřeb puštěny, musí zůstat doma. Údajně proto, že by se vrhly do ohně za manželem. Není to tak dávno, co žena musela zemřít zároveň s manželem.
Co mi tu dnes, (jako mnohokrát jinde na světě) otravuje život, je zájezd Čechů. Čechy poznáte na sto honů. Kostkovaný kraťasy, sandály, udržují se pohromadě jako stádo ovcí, mluví mezi sebou nahlas česky a na domorodce ještě hlasitěji (taky česky). Snaží se tvářit světácky, jako že na mě si tady nepřijdou, mě neokradou, já mám pod čepicí! Podívej mámo tady za tu vodu chtějí 25 rupií! Přece to nekoupím, no né! V ???? stojí jenom 20! (podotýkám, že ten rozdíl je 1,25Kč..)
Další atrakce byla Swayambhu, opičí chrám. Zase prodírání prachem a zácpou v mikroskopickém taxi s motůrkem z motorky. Natáčel jsem nejzajímavější místa, snad z toho něco bude. Už jsem byl dost utrmácený, tak jsem se akorát mezi opicemi vydrápal na střechu chrámu a našel tam hospůdku s teráskou přímo na střeše.
S hospodama j to tu divný. Většinou jsou totiž prázdný. Když nás někam přišlo 5, tak to bylo jedno, ale jako sólo cestovatel bych ocenil nějakou společnost. A být věčně ve společnosti 3 – 5 teplých číšníků mi nějak nesedí. Zřejmě tak, jako každý pedofil se automaticky dá na dráhu katolického kněze, tak v Nepálu ja každý homosexuál předurčen ku dráze číšníka. Nic proti nim nemám, žil jsem v San Francisku dost dlouho na to, abych je naprosto respektoval, ale jejich místní podlézavé způsoby mi nesedí.
No nic, poseděl jsem na terásce mezi komínem, výfukama klimatizace z kuchyně a černou plastovou nádobou na teplou vodu a pozoroval cvrkot dole. O střechu níž seděli na bobku 3 dělníci a čistili štětečkem spáry mezi cihlami střechy. Za tu hodinu a půl ve třech možná stihli i metr čtvereční. O něco níže ve stromoví si ve větru pohrávalo hejno dravců. Úžasná podívaná, ale těžko vyfotit bez správného objektivu. Moje 135mm dnes leze na Gokyo Reek, ale na tohle by byla lepší 200mm.
Úplně dole (jsem na nevyšším kopci nad městem) je v plné nahotě vidět zoufalství Prachmándú. Neprůhledný smog, prach, polorozbořené domy, sem tam požár. Kam až oko dohlédne. Nejsem si jistý, jestli civilizace západního typu něco Nepálu přinesla. Myslím pozitivního. Až do padesátých let nebylo v Prachmánú jediné auto. Nevedla sem totiž žádná silnice. Prvních pár aut pro zbohatlíky se tu objevilo tak, že si je za horami nechali rozmontovat do posledního šroubku, naložit Šerpům na záda přes hory donést až sem. Trochu mi to připomíná, jak v roce 1948 Jan Masaryk posvětil dodávku několika českých stíhaček do Izraele. Taky je rozmontovali a nastrkali po dílech do B52:). Pak už jsem se nechal zavést do hotelu a trochu si odfrknul.
Naštěstí už šla elektřina (a tudíž tekla voda) což tady není zas tak běžné :). Jelikož mám ještě z hor slušnou rýmu, nebyl takový problém dostat veškerý prach z dutin. Jen to byly trochu krvavé cucky:).
Pak jsem vyrazil dorazit dárky. Častý stánek je tu maník se šicím strojem (šlapacím), který na tričko vyšívá Everesty, Yaky, Yetti a libovolné nápisy. Tak jsem si nechal udělat trochu exemplářů jako dárky a dvě trička pro sebe. Můj pracovní podpis JaK totiž nebezpečně připomíná národní tažné zvíře yak, tak jsem to využil :).
Večeře v zastrčené hospůdce se zahrádkou, (Nepálská sada – čočka, rýže, pálivé kuře, pálivé brambory, pečená placka, jogurt a navrch smažené knedlíčky momo a jogurtový nápoj lassi).
2 piva v baru se živou hudbou jako včera, zabalit, zarezervovat bus z Mnichova (trochu problém vytisknout – Vančuro, vole, fakt to potřebuješ mít vytištěné??? V roce 2013?? Víš jaxe Nepálec zapotil?) :) Pak vše jen zabalit a nařídit budíka.

Ráno vše v klidu. Poslední banánová palačinka od teplého číšníka, rozloučit s Prakashem i Shukrou, taxík na letiště. Odbavení v civilizaci trvá 3 – 4 min. na osobu, tady vše v klidu, tak 10 – 12 min na osobu. Málem jsem se pos…(doslova, nikoliv netrpělivostí. Možná celé mango nalačno nebyl tak dobrý nápad :))
Vystoupil jsem v Doha v Kataru a bylo asi 12:40. Nástup do dalšího letadla 1:10, tak spěchám a letuška říká, že v klidu. No až u tabule jsem zjistil, že nemám 30 min, ale 13 hod a 30 min. na přestup :). Tak teď sedím v Business Lounge, dojídám třetí jídlo, dopíjím třetí víno a přemýšlím, jestli si dám kafe a sprchu, nebo rovnou sprchu. Stálo to sice 40$, ale myslím, že toho využiju:).