Výstup na Grossglockner 3,798 m - Pocta Jindrovi a Ondrovi

Jako poctu dvěma kamarádům, kteří v červnu zahynuli při výstupu na Grossglockner, jsme se rozhodli tam jejich symbolickou vlajku donést a na vrchol jejich jménem vylézt..

Jindra Koreš a Ondra Forst zahynuli 16.6.2012 po nešťastném pádu na samém konci trasy Stüdlgrat asi 20m pod vrcholem Grossglockner.

Po létě stráveném teoretickou i praktickou přípravou jsme se vydali dovézt pomník Jindrovi a Ondrovi na místo neštěstí společně s partou 25 jejich kamarádů a příslušníků rodiny. Následně jsme se ve třech (já, Honza Bartoš a Patrik Malina) chtěli pokusit vylézt na vrchol jejich jménem.

Autem jsme vyrazili z Prahy v pět ráno a dorazili na místo srazu (parkoviště pod Grossglocknerem) lehce po poledni. Postupně dorazily další posádky až nás nakonec bylo úctyhodných 25. Usazování pomníku na krásné místo pod skálou s výhledem na vrchol Grossglockneru zabralo celý den, ale výsledek stál za to.

Narozdíl od kluků jsme měli extrémní kliku na počasí a tak nám celý den svítilo slunce a na výstup z 1800mnm do 2800mnm jsme se mohli vydat i v dost pozdních 17:30. Na chatu Stüdlhütte jsme dorazili asi v půl osmé, dostatečně včas na to nechat se ohromit opulentní večeří, kterou jsme u chaty se spaním typu LAGER nečekali.

Spaní v místnosti s dalšími deseti horolezci a nedostatkem kyslíku působilo trochu jako kyslíkový stan. Večer jsme uléhali ve 2800mnm, ale do rána tam bylo kyslíku už na úrovni tak 4000mnm, neb zbytek byl vydýchán. Všichni vyrazili směr vrchol již mezi pátou a šestou, my si ještě dopřáli klid na snídani a vyrazili asi v půl devaté.

Vzali jsme ssebou dvě lana, sedáky, pressky, karabiny, mačky a cepíny a vyrazili trénovat. Protože jediný Patrik měl dost předchozích zkušeností, brali jsme neděli jako tréninkovou a až do pozdního odpoledne trénovali nejříve přechod ledovcového pole a pak jištění bezpečného postupu po hraně Stüdlgrat. Dostali jsme se až těsně pod kontrolní bod Frühstücksplatz.

Nejzajímavější příhodou dne byl chlapík, který kolem nás proběhl jako kamzík v krátkých trenýrkách (dali jsme mu přezdívku \"Slipáč\") a malým baťůžkem. Než jsme vylezli tři délky lana, on doslova doběhl na vrchol a zpátky, naprosto bez jištění. Jeho výkon doceníme až zítra, kdy horkotěžko prolezeme zajištěni po zuby nejtěžší pasáže pod vrcholem, kde se člověk bojí \"hnědého poplachu\" i když je zajištěn pořádným lanem.

Výsledkem tréninkového dne byl závěr, že na to asi máme, ale budeme muset výrazně zrychlit. Proto jsme na pondělí zvolili metodu postupného jištění namísto štandování a dobírání. Protože celý den svítilo brutálně slunce, uhnal jsem si slušný úpal a šel spát hodně před devátou.

Ráno jsem zahnal obavy, že bych kvůli úpalu nemohl absolvovat výstup a tentokrát jsme vyrazili už v šest. Výstup na hroudu nad chatou a přechod ledovce jsme tentokrát zvládli za 1:20. Při nástupu na hřeben Stüdlgrat jsme se nenechali zviklat tím, že nás předbíhali party bez jištění a drželi se hesla hlavně bezpečně. Na kontrolní bod Frühstücksplatz jsme dorazili za 3:15, což vzhledem ke zdržování s davy lidí bylo úplně v pohodě.

Frühstücksplatz je ve výšce 3550mnm, čili \"pouze\" asi 250 výškových metrů pod vrcholem, ale to nejtěžší nás mělo teprva čekat. Obecně ta trasa není tak těžká, maximální obtížnost 4-, je dobře jištěná a na rozdíl od kluků tu tentokrát nebyl prakticky žádný sníh. Jenže něco jiného je lézt 4- na Gutovce a něco jiného když má hřeben jen třeba půl metru a nalevo sráz 300m a napravo 450m. Naštěstí nikdo z nás netrpí závratí a jistili jsme všechno opravdu přepečlivě, takže jsme nedělali jediný krok bez navázání na pevný bod.

Na vrchol jsme dorazili lehce před polednem, kdy už se počasí mírně zkazilo, ale pořád bylo vidět. Je jasné, že nám kluci tam nahoře počasí domluvili na míru, protože jak řikal Rakušák, co vlastní dole pozemek na parkovišti (kde je pomník), takové počasí tu ještě nezažil.

Sestup přes Kleinglockner byl o dost těžší, než jsme čekali, navíc nám do toho malinko začalo sněžit. Přechod ze skály na ledovec vypadal opravdu nebezpečně, tak jsme ho narozdíl od všech ostatních slanili. Byl to určitě nejbezpečnějsí a nejrychlejsí postup.

Po ledovci jsme došli v mírné mlze do chaty Johann Hütte. Nebylo mi vůbec hej, ale jedna gulášovka, Radler a dve pilulky \"Růžového štěstí\" mi udělali dobře. V chatě jsme přečkali krupobití, které nám na sestup naneslo několik centimetrů krupovitého sněhu. Naštestí je celý sestup dolů na ledovec jištěný ocelovými lany, takže hrozilo maximálně odřené koleno.

Dole začínal nástup na ledovec pořádnou trhlinou, na jejíž dno nebylo možné dohlédnout (viz fotky). Probrali jsme znovu teorii jištění na ledovci a metodiku vyprošťování, když někdo spadne do trhliny a vyrazili, mačky na nohách a cepíny v pohotovosti. Vše se obešlo bez incidentu, koneckonců tu před námi za posledních pár dní prošly desítky lidí. Ledovec taje po několika slunečných dnech jako ďas a tak jsme kromě trhlin preskakovali i několik potoků.

Do chaty jsme dorazili jako obvykle před osmou a užili si opulentní večeři a několik málo Radlerů.
Ráno už nás čekal pouze sestup k autu a 650km domů autem. Všichni jsme si oddechli, že to dobře dopadlo a mise byla splněna. Díky kluci za ten zážitek.