Lima, Pisco a Islas Ballestas

Do Peru jsme se rozhodli jet proto, že v Chille maj dobrý víno :-). Zacali jsme v Lime, protoze tam je holt letiste, ale pak rychle pryc!

Do Peru jsme se rozhodli jet proto, že v Chille maj dobrý víno :-). Patrik už rok študoval pilně španělštinu, já spoléhám na zbytky znalostí, které jsem s Kuzmou kdysi nabyli za 3 měsíce v Mexiku, Guatemale a na Kubě. Patrik s Milošem odjeli už o týden dříve, protože měli víc času v práci a já byl s rodinou v Alpách. Dali si trek na Huascarán.

Opravdové cestování začalo až v Mnichově na letišti. Do Mnichova jsem si naplánoval služební cestu a šéf mě dokonce dovezl až na letiště. Na letišti jsem ještě vyřídil haldu mailů a pak už jsem to vypnul. V Madridu housku se šunkou a víno, 0:35 to letělo a jako obvykle jsem celou cestu prospal.

Dohoda byla, že se s rukama setkáme na Plaza del Armas u kašny. Protože jsme to dohadovali už tak v lednu a po třetí Plzni, tak jsem zapomněl, jestli se tam máme sejít každou sudou nebo každou lichou hodinu. V letadle jsem seděl s mladým Australanem, který byl na cestě kolem světa a právě letěl ze severního Švédska, kde byl pár týdnů v nějaké opuštěné osadě lyžovat. S tím jsme vymysleli, že musím prostě najít hospodu s výhledem na tu kašnu :-). Naštěstí se nepotvrdila Patrikova teorie, že nám tu nebudou fungovat mobily. Fungovaly, a tak jsme se operativně dohodli na novém místě setkání, Plazo de San Martin. Čekal jsem tam chvíli u kašny, načeš slyším hulákání a blížila se ke mně dvě monstra. Bláto, prach, loupající se pláty kůže, prostě dva bílý gringové po návratu ze 4800 m.n.m , kde si spálili držky :-).

Nálada byla veselá, tak jsme se hned přesunuli do hospody. Já měl hlad na pozdní oběd, nedošlo mi, že je tu devět ráno a proto se číšnice divila, nejenže chceme velké polední jídlo, ale ještě tři velká piva. Pivo tu má 625 ml, takže fakt velké :-).

Lima zatím nepřekvapila. Klasické rovníkové špinavé a hlavně hlučné město, dost suché a prašné. Spousta spíš malých a otlučených aut, proti Asii či Africe o dost méně motorek. Anglicky mluví málokdo a spíš špatně. Španělština se mi vybavuje pomalu a spíš pasivně, ale pivo a jídlo si ještě objednám a číslovky jsou v pohodě. Holčina v hospodě nám doporučila autobusové nádraží, je jich tu spousta malinkých, každá společnost má svoje a z každého se jezdí jinam. Bylo to jen pár minut pěšky a měli jsme kliku, bus naším směrem odjížděl asi za 10 minut. Později, jak se ukázalo, že tuhle kliku máme pořád. Podezříváme Patrika, že to tak vždycky tajně naplánuje. Případně je to tím, že je tu jeden autobus na dva Peruánce.

Výjezd z Limy nám teprve ukázal její pravou tvář. Čím dál od centra, tím více sutin, odpadků a polorozpadlých domů. Když už jsme jeli víc než hodinu a silnici lemovaly pořád další a další rozbořené domy a za každou vesnicí pečlivě seřazené haldy a haldy sutin, začalo mi to být divné. Přeci nemůžou být Peruánci taková zvěř, aby žili v sutinách !?

Po konzultaci s LP (Lonely Planet) a Patrikem se našlo vysvětlení, které můj původní despekt k místním změnilo v respekt a lítost.

V roce 2007 tohle pobřeží Peru zastihlo brutální zemětřesení a haldy sutin za městem jsou prostě pozůstatky likvidace zbořených domů. Evidentně tu nezůstal kámen na kameni. Celá krajina je totálně suchá a čím dál od Limy tím více připomíná Mars. Proto asi haldy sutin nezarostou kopřivama jako u nás a vypadá to fakt hrozně depresivně.

Po čtyřech hodinách drkocání v autobuse Economico nás vysadili v prachu u cesty, kde se na nás hned vrhl hrozen nabízečů. Je hrozně zajímavé pozorovat tenhle fenomén nabízečů kdekoliv v tropech.A´t je to Kuba, Guatemala, Tanzanie nebo Peru, jakmile gringo či barang (prostě bílá huba)vystrčí nos na ulici, hned se na něj pověsí hrozen nabízečů. Sortiment je různý, všude ubytování, taxi, jídlo, někde ale i dcera, sestra nebo jiné podobné služby.

V Peru se zatím objevil pouze sortiment přijatelný. Nechali jsme si od sympatické paní zjednat taxi do centra Pisco a rovnou nám dala vybrat z několika letáků různého ubytování. Jsme velmi podezřívaví, ale cena vypadala dobře a nakonec to tam bylo i hezké. Pokoj pro tři s vlastní sprchou stál 70 solů, čili asi 500 Kč pro tři.

Kluci přijeli z hor a tak byli natěšení na sprchu, já chtěl vyrazit do města pro ovoce. Paní domácí se zhrozila, že chci někam jít sám. To už bylo podezřelé, protože průvodkyně nám zase cpala, že do města můžeme jen za světla a bez ničeho, hlavně bez foťáků. Já s Patrikem máme hlavně fotografické záměry a taháme se s velkýma zrcadlovkama, čili jít do města bez foťáků je utrpení. Jelikož jsem šel navíc sám, vzal jsem si tedy jen peníze do kapsy a paní domácí mi zjednala fototaxi za 1,5 sol (10Kč). Ten mě dovezl na parádní tržnici, kde místní babky měly na zemi rozložené haldy tropického ovoce. Nabral jsem plnou tašku a fototaxi zpátky. Hned jsme toho půlku sežrali a vyrazili do města společně.

Ve třech už bylo prý OK jít pěšky, ale bez foťáků. Město není tak pobořené jako předměstí Lima, ale pořád je často vidět sutiny a hlavně všudypřítomný prach a špína. Lidi ale slušně oblékaní do normálních evropských šatů a čistí.

Došli jsme nakonec přes náměstí až zase na tržnici, kterou jsme prolezli skrz naskrz. Byla krásně fotogenická, babky, děti, barevné ovoce,všechno na udusané hlíně. S Patrikem jsme nadávali jako špačci, že jsme se nechali ukecat vyrazit bez foťáků. Já měl aspoň malý kompakt, který vozím spíš jako HD kameru. Lidi byli obecně dost přátelský a nechali se v pohodě fotit.
Po průchodu tržnicí jsme se vrátili na náměstí, kde jsme nevěřícně zírali na nekonečné fronty u bank. Byly tam asi tři a u všech fronta až ven, třeba třicet metrů. Asi rozdávali dávky či co. Nakonec jsme museli rozměmit ve směnárně, která byla na konci velkého obchodu s elektronikou. Na začátku toho obchodu byl chlapík v uniformě, který nám chtěl odebrat batohy. Tak jsem tam šel sám, kluci zůstali u batohů.

Pak už jsme hledali hospodu a večeři. Peruánské jídlo mě příjemně překvapilo. V Limě jsme měli Ceviche, což je mix všech mořských potvor nasekaných na kousky a naložených do šťávy z limetek a……. Na talíři zamícháno jako salát s kousky cibule, brambor a dalších, nám neznámých. Ač nemám mořské potvory rád, protože smrdí rybinou, tohle bylo výborný. V Piscu jsme si tedy dali tortillu noc carne, což ale vůbec nepřipomínalo mexickou tortillu, byla to spíš omeleta s hovězím. Zase výborné.

Ráno nám dali snídani, poprvé se ukázalo, že místní představa o snídani je chleba s marmeládou a coca čaj.

Po snídani nás nabrali do dodávky s bandou dalších gringů a dovezli do přístavu Paracas, odkud jezdí lodě na ostrovy Islas Ballastas. Při čekání na loď a potom na lodi jsme poznali spoustu zajímavých lidí. Například jsme se bavili o zajímavé rodince, hubená blondýna, evropsky vypadající chlapík, dvě malé děti, tak 3 a 6. Řekl jsem, že já bych sem manželku s dětmi určitě nedostal, jako tenhle Němec (mluvili německy). Při nastupování do lodě jsem mu za něco poděkoval danke a on mi odpověděl „není zač“ :-). Je to doktor, který se narodil v Rakousku, má české rodiče a s manželkou Němkou se potkali v Ecvadoru v nemocnici. Pak se dozvěděli o nemocnici nově otevřené v Peruánských horách a už tam 3 roky pracují.

Další zajímavý pár byl otec se synem ze Slovenska. Syn dělal léta v Sydney na pláži správce a pak vzal našetřené peníze a pozval tátu na 6ti měsíční cestu kolem světa. Už byli hodně za půlkou a taky vyprávěli až se nám z hlavy kouřilo (hlavně otec :-) ). Další zajímavá osoba byla krásná vysoká Belgičanka, která se vydala po jižní Americe na 12 měsíců. Seděla vedle mne, tak jsem ji řádně vyzpovídal, jaké to je být sama blondýna na cestách po zemích jako Venezuela, Argentina, Bolívie nebo Peru. Říkala, že prakticky nikde není sama, protože se vždy v hotelu s někým seznámí. Věřím.
Loď byla tak pro 20 grigos a vyjíždělo tak 5 lodí. Zřejmě slušná atrakce. První zastávka byla u pobřeží, kde se nad skálou tyčila písečná duna, tak 200m vysoká. Na duně byl obrazec o rozměrech 148x50m. Vznik tohoto obrazce zvaného Los Candelabrus (čili svícen) je stejná záhada, jak obrazce Nasca o cca 200 km dál v poušti. Vytvořila je kultura místních ještě dávno před Inkama, čili cca před 2000 lety. Jak dokázali ten písek vypilit nebo udusat nebo co, aby takhle obrovské obrazce přežily 2000 let, se prostě neví.

Příjezd k ostrovům byl ohlášen předem jednak hlukem tisíců a tisíců ptáků, jednak smradem jejich exkrementů. Usazené a uschlé ptačí exkrementy se těží jako vzácné organické hnojivo guáno. Tak jak jsem vloni nemohl uchopit myšlenku několikaset tisíc migrujících zvířat v Tanzánii, tady se nedalo pochopit to množství kormoránů, pelikánů a dalších ptáků, kteří v tisícových hejnech vzlétali a zase usedali na bílé ostrovy. Dole pod nimi pořvávali stovky lachtanů a občas se tam procházela menší skupinka tučňáků Humboltových. Tučňáky jsem nikdy neviděl, tak jsem byl nadšen, jen jsem se divil, co dělá takhle severně od jižního Pólu. Patrik to věděl, podél pobřeží Peru směrem na sever proudí studený Humboldtův proud, který sem přivádí živiny pro tento druh zvířat životně důležité.

Druhá část výletu po obědě byla minibusem a projížděli jsme poušť poloostrova Paracas. Mnohem zajímavější než poušť vyprávění a výstřih vedle sedící Belgičanky:-). Přes poušť se zkamenělinami různých mušlí jsme dojeli na vyhlídku nad zálivem, která tady byla dechberoucí. Pak nás svezli dolů do přístavu, kde jsme si zase dali výborný oběd, tentokrát ještě s parádním výhledem. Protože je tak 30 stupňů, tak jsme si ještě zaplavali v moři, Miloš si dokonce vylezl na skalnatý ostrůvek plný ptáků.

Cesta zpátky byla zajímavá až mezi Paracas a Piscilo, což jsou 2 města cca 15km od sebe, obě postižená zemětřesením a cesta pouští mezi nimi je téměř celá lemovaná stovkami hald sutin, které tak náklaďáky navozily po zemětřesení. Extrémně depresivní výhled. Z busu jsme vyskočili do hotýlku, využili čistý záchod (vzácná věc, vždy potřeba využít) a nechali se odvézt taxikem na cca 10km vzdálenou dálnici Pan Amerikan. Taxík stál 7 Sols, čili 49Kč :-). Do pěti minut od příjezdu jsme seděli v buse do Ica, kde jsme potřebovali přestoupit na dálkový bus do Aregnipa. Před odjezdem busu z Ica jsme se děsně přežrali v místním rychlém kuřecím občerstvení.

Bus z Ica do Arequipa připomínal spíš luxusní letadlu. Seděli jsme v druhém patře, široké parádní sedačky, co se dají sklopit prakticky na postel TV (bohužel s japonským bojovým filmem), letuška co nosí pití, večeři a snídani, paráda. Lístek na 10ti hodinovou cestu do Arequipa (700km) za 100 solů (700Kč).