Inka Trail

24.–26.3.2011 | Peru, Inka Trail / Jižní Amerika
Fotky
Fotky na mapě
Text

Inka Trail je 500 let stará, kameny dlážděná stezka, ktera několikrát vystoupá až do 4200mnm. Vede džunglí, střídá strmé stoupání po kamenných schodech a stejně prudké padáky. Nádherné výhledy na Andy cestou nahoru i dolů. 4 dny bez civilizace, až na to, co si neseme nebo nám nesou nosiči. To celé proto, abychom se dostali na Machu Picchu stejnou cestou, jakou chodili Inkové...

ČTVRTEK 24.3.2011

V půl šestý nás nasadili do dodávky a začali jsme objíždět město. Tu jsme nabrali kuchaře, tuhle stan, támhle papiňák atd. Mělo nás být ve skupině 7 a tak bylo fakt zajímavé, kdo budou ti 4. Nejdřív jsme nabrali párek Australanů, tak v našem věku, zřejmě manželé, pohodáři.
Na další zastávce ovšem nastoupilo NĚCO!!! Dvě vyfintěné, krásné, navoněné, afektované a úplně blbé blonďaté Američanky. Tílečka, lezoucí prsa, elasťáčky, malování, voňavky. Na to, že máme 4 dny dusat po horách, vše kromě jídla si nést sami, spát ve stanech bez možnosti koupání, mi připadaly dost mimo mísu. Nakonec se teda ukázalo, že to nejsou Američanky, pouze se tak chovají. Byly z Melbourne.
Po několika zastávkách a cca 3 hodinách jízdy jsme konečně vyrazili podél horské řeky směrem do kopců. Čekali jsme drsnou túru, ale pořád se zastavovalo, jedlo, odpočívalo, atd.
(Malá zastávka v podhorském městečku Ollantaytambo - na malé tržnici jsme odvážně koupili místní sýr)
Naštěstí jsou Andy nádherné a blondýny ač blbé, tak jsou fakt krásné a tak jsme je aspoň očumovali. K obědu nám postavili stan a servírovali polévku a roštěnou s rýží a hranolky. Hodně to tu zase připomíná výstup na Kilimandjaro, na 7 lidí je 7 nosičů a průvodce. Jídlo super výborné, jelikož jsme již velmi aklimatizovaní, těch 10km do 3000 m.n.m. bylo jako procházka parkem, i s těma 18 kg batohy. Tábor Waytabamban jsme našli už asi o půl páté, a stany už stály. Tak jako na Kili nosiči jsou mnohem rychlejší než my.
Trochu poprask nastal, když se ukázalo, že blondýny si kromě 40l batohy, co si nesou, nechali ještě nést 75l batohy od nosičů, ti však jeden z nich někde ztratili. Tudíž jedna z blondýn propadla panice, co že bude dělat, že bude muset být 4 dny v jedněch věcech! Neměl jsem jí sílu vysvětlovat, že tak už to na horách chodí. Přinesli si sebou super vybavení, hadrové kecky, vlněný svetr, rusky vypadající kožešinovou čepici a spoustu sexy tílek:) .
Večeře byla zase luxusní, 3 chody, pak pár cestovatelských historek, pár nepřesných historek od průvodce o Peruánské historii (např. jak se v Německu našel 9 milionů let starý kamenný Inský kalendářJ ) a na závěr bizarní vyprávění blondýny, jak v Austrálii v kůlně vyvolali zlého ducha, který bouchnul dveřmi :) .
Protože jsme jediní aklimatizovaní, ostatní šli spát v osm, my o něco později. Pod stanem hučí horská řeka, asi tak hodinu pršelo. Na to, že je teď období dešťů, máme dost kliku na počasí a ještě jsme nezmokli.
Siluesio Qusipe Qusipe
Demetiso Qusipe Ayata
Elio Cungue Ratlo
Mateo Ostiz Ecashuani
Estban Ostez Rodriguez
Mateo Condosi Ostiz
Clemelte Huaman Huahuasobcco
Tak to jsou jména našich nosičů.

PÁTEK 25.3.2011

Spalo se dobře, známý zvuk deště bubnujícího do stanu uklidňuje. Ráno nás nevzbudili porteři (nosiči), ale kohout, který chodil mezi stanama a řval jako debil. Vysloužil si tím výhružku vraždou v několika jazycích.
Od začátku tohoto treku mě napadají srovnání s výstupem na Kilimandjaro. Taky se začíná v tropickém pralese, taky máme povinné nosiče (i když méně). Jídlo podávané taktéž v jídelním stanu na skládacím stole a na rybářských stoličkách. Taky máme všichni pocit, že je to kravina to sem tahat, jíst se dá i na zemi ve stanu na spacáku.
Naše stany jsou v kempu oddělené stromy a jsou ne jiné terase než ostatní, což je lepší výrazně než 250 stanů na holé pláni pod Kilimandjarem. Ale tam to bylo podstatně výš. Nosiči jsou tu jen o málo větší než Tanzánci, ale mnohem lépe vybavení. Dokonce mají i normální boty a většina z nich má sice jednoduchý, ale přeci jen batoh. Na Kili to všechno nosili svázané na zádech. Tady dostávají mnohem lepší jídlo, viděl jsem je jíst pečený kuře, rejži a zeleninu k obědu a špagety s omáčkou k večeři. Na Kili měli poridge (nebojaksetosakrapíše, prostě ovesný vločky).
_Tak teď jsou tu tři stránky něčeho, co si Honza musí buď překreslit a přepsat, nebo oskenovat. Je to všechno v cizích řečech a malůvkách :)_
Co je tu ovšem naprosto stejný je drsná hierarchie. Nejvýš stojí průvodce. Jí s náma, nic nenese, má stan pro sebe, mluví několika jazyky. Pod ním je kuchař. Něco už nese, spí s nádobím a vařičem v kuchyňském stanu. Poslední sorta, tvrdě honěná předchozími dvěma jsou nosiči. Spí všichni v naší jídelně, jakmile ji opustíme. Odpoledne jsem se tu s jedním setkal, nevěřícně několik minut čuměl na to, že něco píšu tak dlouho. Když jsem mu podal deník, ať tam něco napíše, tak sesmolil aspoň jména všech nosičů.
Teď k našemu jídlu. Neuvěřitelně nás rozmazlují. K snídani palačinky, chleba se sýrem, chleba s marmeládou, čaj, kafe, kakao. Ke svačině pytlík s mangovým džusem (stejný jako na Kili!), ovoce, sušenka. K obědu super polévka (na výborný polévky jsou v Peru machři) a pak několik mís s jídlem, dneska třeba rizoto, hranolky, zeleninová směs s kousky hovězího. K večeři nejdřív předkrm, takové plátky z listového těsta polité ovocným sirupem s čerstvě natrhanou mátou, popcorn, zase jiná polévka, špagety, zeleninová omáčka, kish (takový bramborový koláč) strouhaný sýr a salsa a na závěr puding a 5 druhů čaje (včetně samozřejmě koka listů). Tak to jsme se trochu zakecali.
Ráno jsme měli sbaleno tak za deset minut. A půl hodiny čekali na snídani. Po snídani jsme čekali další půl hodinu, až se sbalí blondýny. Jak se v těch černejch elasťákách předkláněly do stanu, tak bylo aspoň na co koukat :) .
Před námi byl výstup nonstop vzhůru do 4200 m.n.m., začínal 2900 m.n.m.. Až těsně pod vrcholem skončil prales a zbyla jen tráva a křoví. Už od rána jsme všichni (kromě Patrika) žvýkali koku, tentokrát vylepšenou hmotou připomínající modelínu. Je to dělané z popela jakéhosi dřeva a s kokou se to žvýká proto, že vápník v popelu umožňuje lepší uvolňování alkaloidů v koce. Konečně jsme dali dohromady správný způsob užívání tohoto 10tis. let starého léku, který zprofanovala až výroba kokainu. Do cca 12 – 15 lístků se zabalí ždibec té modelíny a udělá se z toho kulička. Ta se strčí do tváře, kde se nechají tak 10 – 15 min. působit sliny, které naruší strukturu listí. V tu chvíli už se uvolnilo dost alkaloidů na to, aby se člověku z drsné chuti nezvedl kufr, jako když se to žvýkalo rovnou. Po těch patnácti minutách se ta kulička začne normálně žvýkat a vzniklé sliny polykat. Výsledek byl zhruba ten, že jsem měl sice v hubě jako po injekci u zubaře, ale batoh vážil polovinu a ani ve středně velkém stoupání jsem nemusel funět jako sentinel, ale dýchal jsem pouze nosem. Podobné účinky na dýchání popisovali všichni. Malá blondýna Claire, která se včera táhla jako smrad si nasadila sluchátka do uší a koku do tváře (vypadala v tu chvíli jako pornoherečka s čímsi v puseJ) a vyrazila takovým tempem, že byla na vrcholu čtvrt hodiny před náma. Ke konci výstupu na vrchol už byl tak prudký terén, že všichni funěli jak sentinel, koka nekoka. Nicméně nikdo neměl příznaky výškové nemoci, ani já ne (a to je co říct). Asi je to ale i tím, že se už přes týden pohybujeme mezi 3000 m.n.m. – 4800 m.n.m. nonstop.
Na vrcholu mně blondýny zatáhly do blbnutí s foťákem. Zásadně pořizují fotky typu „Tetička Ema před Karlštejnem“. Tady navíc chtěli fotku „Dvě blondýny ve výskoku v pozadí s údolím“ :) .
Cestou dolů do tábora, kde měl být oběd, mě chytla sestupová energie, jako na Kili. Mělo to trvat dvě hodiny, ale já se rozhodl běžet. Kamenné přírodní schody, přeběhl jsem několik desítek gringošů a nakonec (a to byla nějaká dřina) i jednoho nosiče. Protože mám velký a dost těžký batoh (s foťákem a spol. cca 18kg) a navíc jsme si ráno nabrali naše židličky, tak to byl celkem fér souboj. Takže ze dvou hodin jsem udělal 42 minut. Mezi nosičema to způsobilo velký poprask, protože chtěli mít už všechno nachystané. Vždy dorazí o dost před námi a než přijdou gringoši, tak mají hotovou jídelnu, v ní čaj, postavené stany atd. Trochu jsem jim to narušil a tak začali lítat jak zběsilí s hrncem a pokřikovat „pasajeros“ (zřejmě klienti). Kluci dorazili asi 20 min. po mě, blondýny tak za 1,5 hod. a Lucy s Bredem tak za 2hodiny. Pak nastal problém co s časem, protože byly teprve dvě a do noci daleko. Čas jsme vyplnili dvěma hostinama, kratším výletem za mikroúlovky (kytky a hmyz) s Luci a Lisou (vyšší blondýna) a několika záznamy do deníku ode všech. Zítra zase vstáváme v šest (a to jsem to ukecal z pěti) takže teď je půl desátý a kromě mě všichni od osmi spí.

SOBOTA 26.3.2011

Třetí den výletu se toho zas tak moc nestalo. Ráno zase vstávání v šest a brutální stoupání. Zajímavá zastávka na ruině hradiště (zásobovací stanice Runkurakay. Inkové měli mezi svými sídly zbudované kamenné, 1 – 2m široké stezky. Jelikož Andy (či Kordiliery) jsou extrémě členité a příkré, stezky jsou spíš nekonečné schody nahoru a dolů, než pěšina. Incká říše sahala od Ecuadoru až do jižní části Chille, přes Peru a částečně Bolívii. Vybudovat takovou síť stezek v tomto terénu, je dost obdivuhodná záležitost. Jen ta naše Inka trial stoupala a klesala mezi 2500 m.n.m. do 4200 m.n.m.. Stezky fungovaly pro zásobování, komunikaci a přesun armád. Na komunikaci byla zvláštní sorta Inků, běžců, kteří dokázali urazit až 150km denně. Na každých min. 50km byla postavená zásobovací stanice a strážní bod.
Po návštěvě Runkurakay jsme zase stoupali na další průsmyk, tentokrát ve výšce 3950 m.n.m.. Šel jsem vedle větší blondýny (Lisa) a kecali jsme. Při tak velkém stoupání je možné kecat pouze za současného žvýkání koky :) . Nahoře na průsmyku začalo pršet. Hned poté začalo chcát. A vzápětí začal brutální tropický lijavec. Spoléhal jsem na nepromokavost bot, kalhot, bundy a batohu. Poučení z toho plyne, že nepromokavý materiál je pouze igelit. Boty a kalhoty mám nové, takže je možné říct, že od zadku dolů jsem byl suchý. Batoh už má po 17 letech cestování zřejmě nejlepší léta za sebou, takže ho budu muset odeslat do věčných lovišť. Ze všech lidí jsem byl ovšem jediný se suchýma nohama:) .
Po cca 2 hodinách pochodu v lijáku jsme došli kamsi, kde byly záchody. Nikdy bych nevěřil, kolik se vejde zmoklých slepic na dámské záchodky:) . Čekali jsme tak ¾ hod., než se blondýny převlíknou a déšť mezitím snížil intenzitu z požární hadice na zahradní hadici. Funěli jsme dál, až přestalo. Patrik šel napřed a čekal na nás v zatáčce nad údolím zahaleným mlhou. Za námi pomalu začalo vylézat slunce a tak jsme se rozhodli počkat, až se mraky rozplynou. Údolí s protějšími vrcholy And začalo vypadat úchvatně. Vybalili jsme tedy všechny zmoklé věci na stromy a slunce už na nich makalo. Já vybalil celé foto náčiní včetně stativu, a protože to bylo na dýl, všichni Australani šli napřed a my se rozhodli zůstat na tom parádním místě klidně několik hodin. Nemá cenu přijít do kempu v jednu hodinu a nemít do večera co dělat. Ze stativu jsem udělal tunu panoramatických snímků, jsem strašně zvědavý, co z toho vyleze. Asi po hodině jsme se vydali dál, dolezli až na další průsmyk (3670 m.n.m.), kde měla většina gringů postavené jídelní stany na oběd. My jsme si včera odhlasovali pouze sendviče na cestu, ať nosiči nemusí stavět dvakrát. Naší skupinku jsme za chvíli dohnali na zřícenině Inckého hradiště Phuypatamarca. Zase úžasná terasovitá stavba na prudkém srázu, v našich měřítkách řekněme ekvivalent 20-ti – patrové budovy.
Po další relativně snadné části treku (sestup z 3671 do 2500 m.n.m. je snadnější než naopak) jsme dorazili na obrovské Inské „pole“ Intipata. Představte si údolí, kde výškový rozdíl mezi řekou a vrcholem nahoře je 1500 metrů, čili skoro celá Sněžka. Na úplném vrcholu toho údolí je postavená terasovitá stavba o cca 50-ti patrech do půlkruhu, s tím, že každé patro je přes 2 m vysoké, 3-5m hluboké (široké) a tak 100m dlouhé. To celé spojené kamennými schody s kamennými budovami nahoře.
Celá toto nepochopitelně obří stavba jen proto, aby se na ní pěstovaly brambory, pravděpodobně pro zásobování blízkého sídla královské rodiny Inků – Machu Piccku. Proč to proboha nepostavili dole u řeky? Vysvětlení prosté. Nebylo to z obraných důvodů, anóbrž proto, že okolní vrchol sahající do výšek 3500 – 4500 m dovolí sluneční svit dole v údolí na tak krátkou dobu, že by tam nic nevyrostlo.
Použili jsme tuto Inskou stavbu jako sučičku prádla a asi po hodině polehávání a blbnutí s foťákem a skákajícíma blondýnama jsme došli do kempu. V kempu měla být horká sprcha, hospoda, čisté ručníky, masáž atd. Po třech dnech v džungli jsme se těšili, ale ouha. Včera tu údajně skupina Italů udělala takový čóro móro, že musela přijet z města skupina policajtů, Italy a barmana odtáhli a my máme po ptákách. Žádná hospoda, žádná masáž, žádný ručník, nakonec i sprcha byla tak nacpaná, že jsme se na ní vyprdli (i blondýny). Jediné zajímavé bylo, že nám naservírovali 3 chodový oběd ve čtyři a 4 chodovou večeři v osm :) .
Jo!, k snídani byl dort s bílkovým krémem, na kterém byl nápis Viaje Feliciter (šťastnou cestu). Jak tohle dokázal kuchař v džungli vykouzlit, nepochopím.
Po večeři zkoumání jižní oblohy, debata o dýšku pro nosiče a kuchaře (nosič každý 70 Solů. Kuchař 140) a na kutě. Vstáváme ve 3:30 !!

_Posledn9 den Inka Trail je v 4l8nku Machu Picchu_