Colca Canyon

Colca Canyon byl po hnusne pousti kolem Limy balzam na dusi. Nadherne zelene udoli, nekonecne kamenne terasy, po prejezdu prusmyku ve 4.800 mnm jsme museli dojit ze 3.000 dolu do cca 1400mnm k rece. Dva dny v mistech dodnes nedostupnych jinak nez na oslu ci pesky...

Nekřesťansky příšerně nechutně brzo jsme museli vstát, abychom byli ve 3:00 připraveni k odjezdu. Přijeli pro nás se zpožděním pouze půl hodiny (grrrrrr) a tak jsme aspoň sežrali k brzké snídani kilo vína. To se později v buse ukázalo jako VELKÁ chyba, takže jsem musel u posledního hotelu, kde jsme nabírali gringos, všechny pěkně zdržet a naběhnout na záchod. Patrik měl tento problém na rozdíl ode mě nikoliv jednorázový, ale na několik dní. Jenže on to měl spíš ze smažených hoven:) . Minibus byl tentokrát narvaný k prasknutí a já do již tak malé sedačky nafasoval dvoumetrovou gorilu. Spaní se tudíž už moc nekonalo.
Z Arequipe do Chivay, kde jsme měli snídani, je to cca 70km, ale cestou se přejíždí přes pas ve výšce 4,800 m.n.m.. Asi i proto mně chytla trochu migréna.
Chivay je menší městečko s nízkými domky, prašnými uličkami na začátku obrovského Colka Canyonu, který může být tak 60km dlouhý a místama až 1500m hluboký.
Po snídani (chleba s marmeládou) jsme se nasádlili zpátky do minibusu, naštěstí se mi podařilo sesadit gorilu s jeho přítelkyní a získal tím single sedadlo u okna.
Když jsme vyjeli na horní okraj kaňonu, začala nádherná scenérie. Bylo krásné ranní světlo, oblast se konečně změnila z pouště na zelení prorostlé stráně, dole v kaňonu hučela řeka, barevné skály, prostě paráda. Každou chvíli byla u okraje kaňonu vyhlídka a tak jsme netrpělivě vyhlíželi, kdy zastaví. Bohužel zastavil až po hodině u tzv. Kondoří vyhlídky, kde nejenže žádný kondor nebyl, nejenže tam bylo 500 turistů, ale hlavně to tam nebylo zdaleka tak krásné, jako všude předtím. Navíc skončilo to ranní měkké světlo, přes údolí se spustil opar a tak jsme pěkně nadávali.
O kus dál nás vyklopil z busu a ujala se nás průvodkyně Lucia. Schválně jsme si najali soukromou průvodkyni, protože naše dlouhé fotozastávky by mohly větší skupinu dost frustrovat.
Začali jsme ve výšce asi 3400 m.n.m., cílový tábor dole u řeky měl být o 8 hodin později a 1200m níže.
Sestup byl dost náročný, slíbené hole jsme nedostali, takže kolena trochu trpěla. Kaňon je ovšem nádherný a to, co mně už fascinovalo z busu, jsem tady viděl zblízka. Původní obyvatelé této oblasti, ještě dávno před Inkama, tu po celé délce a šířce kaňonu zbudovali ohromný systém kamenných teras a vodních příkopů, který jim umožňoval tu pěstovat ovoce a různé druhy obilnin. Kamenné terasy byly prakticky po celé délce a šířce kaňonu, čili stovky a stovky kilometrů kamenných zdí v jinak prudkém a nepřístupném prostoru. 2000 let staré zdi!
Po třech hodinách pochodu a překročení řeky, nám Lucie dala přednášku na téma místní flóra a hned nám názorně předvedla vyléčení spálenin pomocí Aloe Vera a migrény pomocí jiné kytky, jejíž název jsem úspěšně zapomněl. Oběd jsme dostali na druhém břehu, a jelikož jsme v oblasti, kterou se dá dostat pouze pěšky, po té náročné kamenité stezce, kterou jsme přišli, byl překvapivě dobrý. I studené pivo bylo J
Cestou jsme ještě od domorodé babky zakoupili plod kaktusu opuncia. Každý měl jinou barvu dužiny a byl ohromně osvěžující. Asi je to stejný plod, o který jsme se kdysi v Libii šíleně popíchali, tady nám ho dali oloupaný.
Druhá část pochodu byla dost náročná, ale dohrabali jsme se do tábora za světla. Byl to krásný zelený poloostrov na dně kaňonu, obtékaný řekou. Bungalovy se slaměnou střechou, bazén vybudovaný u skály, mangovník obsypaný plody, prostě ráj na zemi. A my místo abychom si to užili, tak jsme museli jít spát, protože ráno vstáváme v pět!!

Vstávání v pět, moje oblíbená činnost. Obzvlášť na dovolené. Obzvlášť poté, co jsme včera vstávali 2,45 a navíc vstávání s migrénou, bez růžového štěstí a s představou brutálního stoupání přímo vzhůru, převýšení 1200 m. A BEZ snídaně! Záchrannou tatranku už jsem sežral včera a včera mi čaj z koka listí natolik zarazil chuť k jídlu, že jsem nevečeřel.
Nakonec to nebylo tak zlé, Lucie nám dala v půl cesty banán a sušenky, výhledy byly nádherné a za 2,5 hodiny jsme byli nahoře. Dohnali jsme i skupinku ze včerejška, ve které bylo 7 lidí ze šesti zemí. Dali se dohromady náhodně v hotelu v Limě. Nejzajímavější z nich byla nádherná zrzka s vlasama na zadek z Izraele, která si odkroutila 2 roky povinné vojny a teď rok cestuje sama ? po světě. Další.
Shodli jsme se, že to dělají fakt dobře, ale my starý fotři už to nezvládáme. Tak k tomu aspoň dokopeme vlastní děti. Cestování je něco, co natolik otvírá obzory a mění způsob myšlení, že by to mělo být povinnou součástí vzdělání.
Nahoře na kopci v malé malebné a chudé vesnici na konci světa byla snídaně, konečně vajíčka! Malá fotoprocházka vesnicí, čekání na opožděný bus a vzhůru přes to 4800 m.n.m. paso, kde byl tentokrát sníh. Po přejezdu paso povinná migréna z výškové nemoci a nechali jsme se vysadit na křižovatce směr Puno.
Jo ještě jsem zapomněl. Před přejezdem pasa nás ještě zavezli do termálních lázní, kde jsme relaxovali v bazénu se sírovou, 39st. C horkou vodou a okukovali zrzku a jiné mladé cestovatelky v plavkách. Byly tam i spousty místních, ale ty bohužel žádnou krásou neoplývají.
Po obědě typu sežer, co můžeš (zase výborný) a přejezdu pasa byla ještě krátká zastávka na focení stáda lam. Lama tu není výraz pro počítačového negramota, anóbrž důležité zvíře, jehož maso je tuhé, ale svetry a šály z jeho srsti krásně jemné a teplé.
Na křižovatce jsme zase nestrávili ani 15 minut a už jsme seděli v buse směr Puno, což je přístav u jezera Titicaca. Prakticky celou cestu jsme jeli po nekonečných zelených pláních a kolem jezer ve výšce 4200 m.n.m.! Jediná chyba byla, že jsme byli nuceni sledovat film Beethoven a tom, jak je děsně zábavné kopat někoho do hlavy, navíc, samo, ve španělštině. Dojeli jsme v noci, klasicky taxíkem do blízkého hotelu, konečně sprcha a spát. Puno zdá se býti mnohem horší než Arequipa, na ulicích haldy odpadků. Večeřeli jsme raději banán :).