Ráno Andrej vstával nekřesťansky brzo, takže byli dřív připraveni k odletu a jeli napřed.
My jsme po snídani vyrazili za nimi a našli jsme se v éteru na CB kanálu č. 24 asi deset kilometrů před místem, kde Andrej čekal.
Byla to benzínová pumpa a Ziky s Pécou se tam už hodinu střídali na záchodě, protože nabíjeli baterku do kamery. My jsme tam nabrali 40 l benzínu do kanystrů, protože jsme netušili, jaký benzín a za kolik bude v býv. sovětských republikách. Pak jsme zase jedli, takže Andrej vyrazil znovu napřed. Polsko už zde ztrácelo rysy středoevropského státu a začínala pustost až trochu chudoba.
Andreje jsme dohnali kousek před hranicemi a společně jsme schovali vysílačky a antény. Netušili jsme, co nás čeká na hranicích, takže radši nenápadně.
Na hranicích byla nejen pořádná fronta tiráků (většina s ojetými auty, hlavně střední a vyšší třída), ale i solidní fronta osobáků, která se vůbec nehýbala. Poláci lezli pod sedačky a do kufru, ale náš bordel je natolik odradil, že se v tom nehrabali. Kus dál byla další budka, kde si zkontrolovali techničák a poslali nás do další budky. Tam nám k našemu zděšení Litovák vysvětlil, že naše zelená karta je nám v Litvě - Lotyšsku k ničemu a že si musíme zaplatit u něj pojištění. Na auto a 2 osoby na 2 dni 10$ . ( Zajímavé počty, řekl nám to v jejich šprdlikách a na marky a dolary mu to vycházelo v celých desítkách...)
V další budce už byli Litevští celníci, (všichni vojáci se zbraněmi) v jedné budce zkontrolovali pasy, venku auto a v další budce techničák.
Hnedka za hranicemi Martin zastavil u nějakého kiosku na písku, že si nasadíme CBčka. Hnedka se na nás vrhli asi čtyři přičmoudlí pubescenti, že nám jako umyjí skla. Než jsem stihli nandat vysílačky ( Andrej nadával jako špaček a haranty prostě odehnal) ušmudlali nám vodou všechny okna. Dali jsme jim nějaký polský šprdliky (já asi 15 Kč) a Andrej s Martinem odjeli. Na mě se všichni ty hajzlové vrhli, že to jako je málo, abych jim dal víc, lezli mi do auta a furt abych jim něco dal. Když jsem řekl, že jim dám čokoládu, tak že prej jo, celej karton. Totálně mě nasrali, musel jsem jim málem přejet hnáty, aby mě pustili. Opravdu impozantní vjezd do Litvy. Vztek mi vydržel až do Kaunasu. Ten jsme projeli, po troše bloudění našli centrum a zaparkovali. Z Andreje a spol vylezlo, že je Kaunas nezajímá, a že chtějí jet dál. Domluvili jsme si tedy sraz do půlnoci okolo Lilaste (za Rigou v Lotyšsku). My jsme se pak rozdělili na dvě party, jedna hlídala auta a druhá se šla projít. Po zážitku na hranicích jsme nemohli auta nechat chvíli o samotě. Při parkování za jedním barákem se na Martina rozeřvala nějaká bába z okna a vylila na něj hrnek snad vody.
Kaunas má v centru asi 2 km dlouhou pěší zónu, uprostřed dvojité stromořadí a lavičky, po okrajích krámky apod. Na začátku pěší zóny krásný bílý pravoslavný kostel neuvěřitelných rozměrů s klasickými kulatými ruskými věžičkami. Nesmělo se do něj v kraťasech a v čepici, na což mě při odchodu upozornila žebračka u dveří. Měl jsem čepici a kraťasy. Na druhém konci pěší zóny byla odbočka na pěkný moderní most a na druhou stranu na jakousi pevnost na kopci. Všude spousta nádherných holek v minisukních, častý výskyt škodovek a českých autobusů. V trafice české disko - sušenky. Když jsme byli ve fázi hlídání aut, motala se tam parta podobných individuí, jako na hranicích. Pak jsme vyrazili do Rigy.
Na Litevsko - Lotyšských hranicích podobná situace jako na předchozích, 1. Budka pouštěč do prostoru hranic, 2. budka kontrola pasů, 3. budka kontrola OTP + vydání jakéhosi lístku, 4. budka razítko na lístek ( tu jsem přejel ) 5. budka odebrání lístku 6. budka kontrola pasů a kontrabandu.
V Rize jsme celkem snadno našli centrum a zaparkovali před hotelem. Bylo 21 hodin. Zase jsme se rozdělili na 2 party a prošli si centrum. Atmosféra města výborná, zase davy nádherných holek, čisto, upraveno, vozový park asi jako u nás,ale málo fungl nových aut. Na náměstí stánek a velká plocha stolků se slunečníky, Budějovický Budvar ( 0,3 l asi za 50 Kč).
Už za tmy jsme vyrazili směr Lilaste, kde měl na kanálu 24 čekal Andrej.
Vymotat se z Rigy je však úkol pro vraha. V celém městě jsme nenašli jedinou směrovou ceduli. A že jsme to pěkně projížděli. Naštěstí mi nesvítilo jedno světlo, takže nás čapli cajti, já jsem si vyměnil žárovku a Martin se vyptal na cestu. Byli hrozně milí a nakonec se shodli, že na sedmém semaforu vpravo a po patnácti kilometrech bude cedule. Kupodivu byla a kolem půlnoci jsme chytili Andreje a on nás přinavigoval k sobě. Jenom jsme zaparkovali u polní cesty do trávy, padli jak zabití a spali.