Pobaltí - Nemecko, Polsko, Litva, Lotyssko, Estonsko

Začalo to nevinně: “Byli jsme už v Americe, tak jedeme do Ruska!”. To byl můj a Martinův názor. A kdyz do Ruska, tak po zemi a pres baltske zeme...

Vpravo je mapka cesty, podniknuté za 30 dní (10200km) v následujícím obsazení: studenti 7ks(pět a dvě,1974-1976), auta: 3ks (1981,1985,1988), spousta jídla a malinko peněz.

Začalo to nevinně: “Byli jsme už v Americe, tak jedeme do Ruska!”. To byl můj a Martinův názor. No a když někam do neprobádaných oblastí, tak autem a ve víc lidech. Auto zní sice jako mastňárna, ale vezeš si všechno sebou. Jídlo na celou dobu, bydlení, postel, bezpečnostní schránku a když je průser, tak na to dupneš a za chvíli seš doma. Kromě toho, kdo chce vidět celej svět (to jako já…), ví moc dobře, že na to má málo času. Autem se toho dá bezesporu za měsíc stihnout víc, než jakkoli jinak. Kromě toho benzín v Rusku vyjde na cca 8Kč litr…
Nakonec nás teda je sedm, tři auta a jeden stan. Po dvou se spí v autech, zbytek ve stanu. Jídlo propočítané na celou cestu je v kufrech, co kdyby… Já s Martinem nazýváme naší výpravu cestou do Ruska, ostatní cestou do Skandinávie přes Rusko. Uvidíme… Dvě auta ve složení já+ Petra (Opel Kadett 1,6i kombi, r.v.1988, palivo natural) a Martin +Lenka (Audi 80, r.v.1981, palivo propan-butan) vyrážíme 16.7. směr Polsko-Litevské hranice, díky rozsáhlým záplavám nejdříve na sever Německem, potom na východ Polskem. Třetí auto vyráží až v pátek a to podstatně rychlejším tempem (Andrej+Péca+Ziky- Opel Rekord 2,3D, r.v.1985, palivo nafta). Všechna auta vybavena krátkovlnnou vysílačkou CB, kanál 24, plánované místo setkání neděle-Malbork, navázání kontaktu vysílačkou.

A tohle už je deník, zpočátku poměrně strohý…

Večer jsme si zapnuli CB a čekali, až se ozve Andrej. První věta, která se ozvala vešla do historie \"Tak Kořusi, dovoleprdele, seš tam nebo co?\". \"Dovoleprdele\" a \"Valíme do pi..\" byly od te doby nejčastější průpovídky...

Ráno Andrej vstával nekřesťansky brzo, takže byli dřív připraveni k odletu a jeli napřed.
My jsme po snídani vyrazili za nimi a našli jsme se v éteru na CB kanálu č. 24 asi deset kilometrů před místem, kde Andrej čekal.
Byla to benzínová pumpa a Ziky s Pécou se tam už hodinu střídali na záchodě, protože nabíjeli baterku do kamery. My jsme tam nabrali 40 l benzínu do kanystrů, protože jsme netušili, jaký benzín a za kolik bude v býv. sovětských republikách. Pak jsme zase jedli, takže Andrej vyrazil znovu napřed. Polsko už zde ztrácelo rysy středoevropského státu a začínala pustost až trochu chudoba.
Andreje jsme dohnali kousek před hranicemi a společně jsme schovali vysílačky a antény. Netušili jsme, co nás čeká na hranicích, takže radši nenápadně.
Na hranicích byla nejen pořádná fronta tiráků (většina s ojetými auty, hlavně střední a vyšší třída), ale i solidní fronta osobáků, která se vůbec nehýbala. Poláci lezli pod sedačky a do kufru, ale náš bordel je natolik odradil, že se v tom nehrabali. Kus dál byla další budka, kde si zkontrolovali techničák a poslali nás do další budky. Tam nám k našemu zděšení Litovák vysvětlil, že naše zelená karta je nám v Litvě - Lotyšsku k ničemu a že si musíme zaplatit u něj pojištění. Na auto a 2 osoby na 2 dni 10$ . ( Zajímavé počty, řekl nám to v jejich šprdlikách a na marky a dolary mu to vycházelo v celých desítkách...)
V další budce už byli Litevští celníci, (všichni vojáci se zbraněmi) v jedné budce zkontrolovali pasy, venku auto a v další budce techničák.
Hnedka za hranicemi Martin zastavil u nějakého kiosku na písku, že si nasadíme CBčka. Hnedka se na nás vrhli asi čtyři přičmoudlí pubescenti, že nám jako umyjí skla. Než jsem stihli nandat vysílačky ( Andrej nadával jako špaček a haranty prostě odehnal) ušmudlali nám vodou všechny okna. Dali jsme jim nějaký polský šprdliky (já asi 15 Kč) a Andrej s Martinem odjeli. Na mě se všichni ty hajzlové vrhli, že to jako je málo, abych jim dal víc, lezli mi do auta a furt abych jim něco dal. Když jsem řekl, že jim dám čokoládu, tak že prej jo, celej karton. Totálně mě nasrali, musel jsem jim málem přejet hnáty, aby mě pustili. Opravdu impozantní vjezd do Litvy. Vztek mi vydržel až do Kaunasu. Ten jsme projeli, po troše bloudění našli centrum a zaparkovali. Z Andreje a spol vylezlo, že je Kaunas nezajímá, a že chtějí jet dál. Domluvili jsme si tedy sraz do půlnoci okolo Lilaste (za Rigou v Lotyšsku). My jsme se pak rozdělili na dvě party, jedna hlídala auta a druhá se šla projít. Po zážitku na hranicích jsme nemohli auta nechat chvíli o samotě. Při parkování za jedním barákem se na Martina rozeřvala nějaká bába z okna a vylila na něj hrnek snad vody.
Kaunas má v centru asi 2 km dlouhou pěší zónu, uprostřed dvojité stromořadí a lavičky, po okrajích krámky apod. Na začátku pěší zóny krásný bílý pravoslavný kostel neuvěřitelných rozměrů s klasickými kulatými ruskými věžičkami. Nesmělo se do něj v kraťasech a v čepici, na což mě při odchodu upozornila žebračka u dveří. Měl jsem čepici a kraťasy. Na druhém konci pěší zóny byla odbočka na pěkný moderní most a na druhou stranu na jakousi pevnost na kopci. Všude spousta nádherných holek v minisukních, častý výskyt škodovek a českých autobusů. V trafice české disko - sušenky. Když jsme byli ve fázi hlídání aut, motala se tam parta podobných individuí, jako na hranicích. Pak jsme vyrazili do Rigy.
Na Litevsko - Lotyšských hranicích podobná situace jako na předchozích, 1. Budka pouštěč do prostoru hranic, 2. budka kontrola pasů, 3. budka kontrola OTP + vydání jakéhosi lístku, 4. budka razítko na lístek ( tu jsem přejel ) 5. budka odebrání lístku 6. budka kontrola pasů a kontrabandu.
V Rize jsme celkem snadno našli centrum a zaparkovali před hotelem. Bylo 21 hodin. Zase jsme se rozdělili na 2 party a prošli si centrum. Atmosféra města výborná, zase davy nádherných holek, čisto, upraveno, vozový park asi jako u nás,ale málo fungl nových aut. Na náměstí stánek a velká plocha stolků se slunečníky, Budějovický Budvar ( 0,3 l asi za 50 Kč).
Už za tmy jsme vyrazili směr Lilaste, kde měl na kanálu 24 čekal Andrej.
Vymotat se z Rigy je však úkol pro vraha. V celém městě jsme nenašli jedinou směrovou ceduli. A že jsme to pěkně projížděli. Naštěstí mi nesvítilo jedno světlo, takže nás čapli cajti, já jsem si vyměnil žárovku a Martin se vyptal na cestu. Byli hrozně milí a nakonec se shodli, že na sedmém semaforu vpravo a po patnácti kilometrech bude cedule. Kupodivu byla a kolem půlnoci jsme chytili Andreje a on nás přinavigoval k sobě. Jenom jsme zaparkovali u polní cesty do trávy, padli jak zabití a spali.

Andrej vyrazil vpřed těsně po tom, co jsme se vzbudili. My jsme až při snídani zjistili, že jsme zabrali příjezdovou cestu k nějakým domkům. Náklaďák Kamaz s plynem nás bez zaváhání objel po poli.
Po snídani jsme naskládali věci do našeho červeného sršáňa a sebe do Martinovýho a vyrazili jsme zpět do Rigy. Nechat opuštěné auto uprostřed bývalé sovětské republiky byl dost risk, ale nám se nechtělo vracet se dvěma auty.
Zjistili jsme, že ta ulice, na které jsme včera parkovali a ze které jsme 2 hodiny bloudili, vede naprosto přímo z centra až do Lilaste. Náhodou jsme chytili místo na parkování tamtéž a tentokrát jsme tam nechali auto o samotě. Vyrazili jsme společně, ale na náměstí jsme s Martinem fotili jeden hrado-dům a holky nám mezitím utekly. Tak jsme si prohlédli centrum sami ( velká katedrála, prodavač pohledů, co znal Švejka, nádherné staré domy-hrady, další pravoslavný kostel obřích rozměrů ).
Sešli jsme se zase u auta a vyrazili za Andrejem. Měl čekat u moře na pláži, těsně před Estonskýma hranicemi v Ainaži.. Podle CBček jsme se našli, ale pláž tam nebyla, tak jsme valili dál.
Na Lotyšsko-Estonských hranicích se opakovala šaškárna s papírky a zastavováním u 6-7 různých budek vzdálených od sebe 2- 1200m. Všude vojáci, chování jak za totality, všechno třikrát opisují do ušmudlaných sešitů, výjimečně předpotopní počítač. Jejich oblíbené místo k prohledání je pod předními sedačkami. Měli jsme tam spoustu papírových krabic neznámého obsahu, ale zřejmě je nezajímaly - Martinovi našel ( měl asi 155 cm, tak jestli ho nesr... ta naše výška) tácky Zlatopramenu, co nám dal Hanzl na cestu a hrozně ho zajímalo co to je.
Chtěli jsme se podívat někde na pláž, než vjedeme do vnitrozemí, takže jsme asi 20 km čekali, až bude nějaká vhodná odbočka k moři. Pak jsme v nějaké vši odbočili a soustavou polních cest jsme se dostali, na třetí pokus, jsme trefili jednu, která skrz rákosí vedla k moři na písečnou pláž. Vypadala sice jako vyšlapaná pro pěší, ale viděl jsem tam stopy auta, tak jsme to tam práskli. Bylo to rallye, ale zdrávi jsme dojeli až k vodě. Tam byla písečná planina z pevného písku, tak jsme vytáhli dvě frisbee a řádili jsme. Na koupání už byla zima, tak se do toho nikomu nechtělo. V dálce bylo vidět hnusný ruský sídliště. Sovětské paneláky jsou ještě horší, než ty naše.
Za chvíli nás hlad sehnal k autům a jako obvykle jsme se bavili citáty z Cimrmana. Od moře se k nám přihnal Estonský dědek a Estonsky ( něco jako maďarština střihnutá hlukem pásového rypadla ) nám začal něco nadávat. Stáli jsme tam kolem něho v chumlu a velice vážně jsme mu naslouchali. Vždycky ten, na kterého se dědek díval mu přikyvoval a tvářil se zkroušeně a ostatní těžko potlačovali smích. Po mé hlášce “Já ho vemu naplocho mečem, né” už bylo zachovat vážnou tvář nadlidský výkon. Přesto jsme propukli v hurónský smích, až když byl z doslechu. Dlouho jsme se nemohli uklidnit a do smrti budeme litovat, že to Ziky nenatočil. Pak jsme naskákali do aut a pro jistotu zmizeli. Společně jsme dojeli do Tallinu a našli vhodné místo k zaparkování, kupodivu zadarmo.
Vydali jsme se do centra a holky nám trochu utekly. Než jsme je dohnaly už je obtěžovala trojice ožralých Estonců. Ten nejmenší z nich se zrovna motal kolem Petry, tak jsem ho bafnul za rameno a něco na něj zařval. Sám sebe jsem překvapil silou útoku. Když Estonci viděli za mnou ještě Andreje s Pécou a ostatní, stáhli se a ještě chvíli za námi táhli jak smrad. Vypadalo to na bitku, ale pak šli kolem benga a byl klid.
Na náměstí v Tallinu je středověký hrad. Ziky to točil na kameru, a protože ke všemu vytváří “duchaplný” komentář, chtěl vědět, co je to za hrad a zeptal se zrovna mě. To neměl dělat. Řekl jsem mu, že je to středověký hrad Carlos ze 13. Století a on to vážným hlasem zopakoval do kamery. Od té doby mu říkáme “Kafka Carlos”.
Nad městem byl ještě jeden hrad, hostel a hradby. Cestou zpátky jsme potkali válec, tak jsem se povozil.
Bylo to poprvé, co jsme ve věstě nechali všechny auta napospas, tak to byly trochu nervy, ale všechno bylo “oukchey”. Z Tallinu jsme chtěli dojet až k Ruským hranicím, ale když už jsme se navzájem museli budil vysílačkou těsně před pangejtem ( spolujezdkyně jako obvykle spaly ), tak jsme našli odbočku na pole, kousek jeli prašnou polní cestou a tam to vrzli do pole. Bylo to nedaleko vesnice Kunda.

Pokračování je Rusko.