29 států USA za 3 měsíce

Vydat se v 18ti bez penez do USA na 3 mesice cestovat dneska zas tak drsne nevypada, ale my si drsní připadali :-)

Tenhle deník jsem začal psát hned poté, co mne napadlo podniknout vypravu do Ameriky. Dneska už tam byl kdekdo, ale před revolucí to bylo stejně pravděpodobný, jako cesta na Měsíc.V roce 1994 to byl ještě docela slušnej odvaz, obzvlášť takhle na blint, bez strýčků, agentur, cestovek a peněz, dva 18-tiletý ušáci...

Jirka Svoboda
Starý, Air Hich, Zelenky – Hajského ul. 2/9 (byt), letenka za 169 USD Stand-by
Amerika – 65,-- Jirka Svoboda

Zel. – Haj. – kancelář Airhitch, informace 5-denní lhůta pro ně, ve středu se zavolá, do příští středy mají termíny (Frankfurt, Stuttgart, event. Amsterodam), 169 $ konečná cena, na zákl. modr. papíru na letišti vystaví letenku. Cesta zpět to samé. Dříve než 14 dní před odletem lze bezplatně let odhlásit, potom zpoplatněno (10 USD. Ambasáda backticket uznává, imigrač. – úředník. Zvací dopis problém – váha podpisu. Den? před odletem se musí zavolat na centrálu v Paříži.

ráno – ambasáda, poznámky:
auta – automaty, benzíny = průser
- max rychlost 55-65 mil. p. h.
NY – Seatle 2841 mil = 4500 km
Seatle – San Franc. – 800 mil = 1280 km
NY – Wash. – 283 mil = 450 km
ISIC – provides up to $1000 in accidend and illness insurance
AAA – automobil amer. Asociace
kopie dokladů, šeky, pojištění, zahr. Řidičák
jsme nezletilý, nemůžem si půjčit auto ani transport aut – ATC – auto – transpor –companied (nejv. šance z pobřeží na pobřeží nebo Miami – NY)
911 – emergency call

pojištění do USA 3 měsíce 65$ v 1950 Kč stačí 3 dny před odjezdem
zrušení pojistky, za 3 dny prachy
mezin. Řidičák, platí rok Kč 50,--

Martin koupil letenky – 10 000 za oba

Inf. na ambasádě – nutný nový pas, pro víza stačí jeden, 8 – 11 hod. do pátku (Po, Út, St – st. svátky)

Nový pas, žádost 8,30, pas 17,00

Vízum – žádost 8,30, vízum 16,00

Pá – falešný odjezd, že pojedem stopem do Frankfurtu, rozloučení s D., slzy, odjezd do Prahy, koupě lístků na vlak do Frakfurtu (1521 + 6 Kč nást.). Návrat do Ústí, neslavný víkend.

16,30 odjezd do Prahy
19,00 u Martina
20,50 odjezd vlaku do Frankfurtu

Asi 6:00 příjezd do Frankfurtu, 20 min. zpoždění, S-bahnem na letiště, hledání přepážky, asi 9,00 letenky, umytí na WC, za 1,80 DM tel. Radce(ekonomka-přijat), setkání se Žanetou, odbavení a nástup do letadla. Letadlo vycouvalo a 11,30 frnklo do vzduchu. Po 8 hodinách nudného letu (vyjma konverzace se Ž) přistání v Baltimore. Odbavení v pohodě, chvíle bloudění po letišti, vyloudění adres, cesta z letiště do města (2 USD) busem a vlakem. Bloudění po městě, koupě housky (2 USD), odchytil nás Peter, ukázal hostel. Ubytování, sprcha, spaní (10 USD) Mullberry str.

Ráno v kuchyni hostelu diskuse o blízkosti moře se spolubydlícím Jeffem Jedničkou, pak nás pozval na okružní jízdu městem (Oldsmobile 2,8) návštěva Henry`s Harbor, film, pak jízda do přístavu. Bylo hrozný vedro a Jeff si na semaforu chladil pravou nohu o větrák klimatizace a děsně si to pochvaloval. Když blikla zelená, chtěl jsem mu pomoct a šlápnul jsem mu tedy na plyn, aby si jako tu nohu mohl chladit dál. Kupodivu ho to dost vyvedlo z míry, a ještě dlouho to vydejchával. (Asi stejně dlouho, jako se tomu Martin smál...) Pak jsme drze vlezli na obrovskou loď, celou si ji prohlédli, venku jsme pak potkali mořského vlka, který nám ji celou znovu ukázal (29 000 BRT), vzal nás do kabiny na kafe a sušenku, rozhovor s prvním důstojníkem Jeffem II., prohlídka motorárny (70 000koňských sil, dva tryskové! motory z Boeingu 747), pozval nás na party dnes večer, na oběd na loď zítra, Jeff Minarik, Baltimore, tel: 444-5092. U lodi fotka, Jeff I. nám ji pošle do Prahy, pak hledání supemarketu, nákup za 2 USD. Pak návštěva Rail – Road muzeum 3 USD (strašný parní mašiny). Z hovoru s Jeffem vyplynulo, že pro nás má práci (oprava dřevěného baráku) dal nám adresu a tel.
Po sprše v hostelu cesta pěšky do supermarketu nákup za 7 USD ( špagety a kečup hned k večeři). Telefon Jeffovi II., není doma 2x 0,25 USD. Sprcha, hovor s Polákem Janem a Rakušanem.

Když jsme se vzbudili, rozhodli jsme se najít si ubytování podle J. Svobody, který by mělo být zdarma. Našli jsme na mapě Central street a vyrazili jsme pěšky. V hrozným vedru jsme došli do strašný černošský čtvrti, zhrozili jsme se z ubytovny a mazali jsme odsud. Šli jsme směrem přístav, protože Jeff II. nás pozval na loď na oběd. Cestou jsme potkali poštu, tak jsme se rozhodli zavolat domů. Když jsem šel rozměnit drobný, ženská u okýnka mě požádala o laskavost, jestli bych nemohl nalepit známku na dopis. Nejdřív jsem nechápal, pak jsem uviděl chlapa s kamerou. Chtěli ze mě udělat televizní hvězdu. Využil jsem situace, na obálku napsal adresu domů a nalepil dvě známky. Ještě mi poděkovali a obálku jsem si vzal. Domů jsme se nedovolali. Z pošty jsme šli dál do přístavu. Po úmorný cestě ve vedru jsme se tam dohrabali, bylo asi 14,00, oběd na lodi měli do 12,30. Čekali jsme na Jeffa, byl zrovna pryč. Asi ve 14,30 přijel, řek`, že má práci, ale pozval nás na pivo asi v 17,30. Tak jsme vyčerpaný, hladový a uvřený měli 3 hod. času a do hostelu hrozně daleko. Šli jsme se teda vychladit do Fort McHennry, napili jsme se a dvakrát shlédli film o bitvě o Baltimore (jako včera). Pak jsme požádali nějakého dědka, aby nás vzal k supermarketu. Koupili jsme si jídlo a banány a ananasový kompot za 3,40 USD. Pak jsme šli do přístavu a shlédli znovu film. Asi v 17,25 jsme šli čekat před bránu na Jeffa. Když nepřišel do 17,50, šli jsme to ještě zkusit na loď, ale už jsme to vzdávali. Asi v 18,00 Jeff přišel ještě s kámošem Lookem. Nasedli jsme do aut a uháněli do hospody. Dostali jsme český pivo a jídlo a pokecali si s chytrým barmanem. Pak jsme jeli k Jeffovi domů, přičemž nám Jeff nabídl práci. (natřít mu barák zevnitř). U něj doma nás vzal do garáže a ukázal nám svůj kabriolet Buick 4,4 l osmiválec z r. 1967. Trošku jsme ho protáhli, koukli jsme se na barák pro jeho kámoše – profesora Donna. Když jsme se vrátili, čekala na Jeffa jeho holka – Rose (boss). Velmi milá a hezká. Jeli jsme s ní na večeři do skvělý thaiwanský restaurace. Pak jsme spali u Jeffa.

Ráno nás Jeffův kámoš (nějakej z New Yorku) hodil před hostel. Z hostelu jsme šli do banky Martin vyměnil šek, vyžebral papír na dopis. Já jsem vyžebral papír na dopis. Já jsem vyžebral druhý. Popsali jsme je, já potřeboval další. Pak jsme na poště odeslali dopis. Chtěli jsme zavolat domů, na poště nám doporučili jakýsi hostel. Když jsme nějaký našli požádali jsme černocha v recepci, aby nám u operátora vyřídil hovor na účet volaného do Evropy. Martin řekl mámě že jsme v pohodě a šli jsme. Hledali jsme supermarket, jeden černoch nás vyfuckoval. V supermarketu jsme koupili jídlo za 1,5 USD. Pak jsme si sehnali taxík. Blbej černochnevěděl, kde je Fort McHenry, tak jsme ho podle mapy navedli (4 USD). Počkali jsme na Jeffa a už jsme valili do West Virginie se vykoupat (asi 200 km). Jeff nám ukázal svoje baráky, dvakrát jsme potkali profesora a jeho kočky v domech, co si postavil z odpad. dřeva. Vypadaly skvěle. U prof. Jsme dali večeři, skvěle jsme si zaplavali v jezeře. Jeff i Look byli napitý, Jeff chtěl, abych řídil, Look ne. Nakonec jel Jeff. K Jeffovi domů jsme dorazili asi ve 230 ráno.

Ráno měla volat Rose, měli jsme s ní jet do Washingtonu D.C. na výlet. Asi v půl osmý volal Jeff, byl pěkně nepříjemný a o výletě do D.C. nic nevěděl. Asi ve 12,00 přijela Rose a šli jsme se podívat do Science centra ve městě. Vstup 8,50 USD, jeden ….. 1,5 USD. Rose byla velmi milá a v přístavu si nás vyfotila s ponorkou s tím, že fotku pošle našim, aby věděli jsk se o nás stará. Science centrum bylo trapný, dobry byl akorát film o Titaniku na obrovském plátně a planetárium. Odsud jsme jeli do hostelu, zaplatili za úterý 10 USD, vzali si věci a jeli k Jeffovi. V baráku jsme asi 2 hod. kecali, pili pivo. Asi v 19,00 přišel Jeff z práce a vysvětlilo se, že ráno vůbec nevolal že to byl asi jeho kámoš. Myslel si, že Martin je Jeff. Velká sranda. Pak se Jeff s Rose trochu pohádali, tak jsme se s Martinem sebrali a šli se projít. Jeff nám dal klíče od baráku, ukázal nám, kde co je a co budeme dělat. Spol. jsme zavolali Jeffovi I. a zjistili, že u něj práce není. Na procházce jsme šli kolem hřiště na basket, pár mladých lidí na nás houklo, jestli si nechcem zahrát. Tak jsme šli. Bylo tma, tak jsme spíš kecali. Bylo tam pár holek a jeden friendly správnej Palestinec. Za chvíli jsme šli domů, Jeff už byl u Rose, tak jsme sežrali obalovaný kuře a šli spát.

16.7. 1994

Mytí místností, oken, oškrabování laku. Začátek 9,00 konec 19,00, polední přestávka hamburger, cola, amer. fotbal. 1 utřený 2 okna, vymal. dvě místnosti. Nic důležitýho. 10 h per 7 USD. V noci telefon Daně.

Práce od 10,30 do 18,30. Natřený 3 x dveře, předsíň, prádelna, 2 okna. Jeff přijel až odpoledne, celý den jsme byli doma sami. Jeff konečně naplnil lednici. K obědu špagety, k večeři karbanátky. Nancy na návštěvě, vysoká blondýna, kamarádka Rose.

18.7.1994

Další spousta práce, od 10,00 do 17,00. Večer jsme si spravili kola a jeli se podívat po okolí. Našli jsme autobazar, strašný ceny. (starej Escort 1500 USD atd.) Cestou zpátky strašlivá bouřka.

Ráno volala Dana.
Asi v 9,15 přijela Rose, vyrazili jsme do Washingtonu. Zaparkovali jsme na konečný metra. Lístek do centra 2$, přistáli jsme na Central metro stanici. Nejdříve jsme našli Washinton Monument, pak jsme mrkli na Lincolnův memrial s jeho sochou. Pak jsme cestou k W. Capitolu vlezli do Botanický zahrady. Předtím jsme si dali oběd ve Flight restaurantu v budově Space muzea (5,50 USD). Pak jsme prohlídli Space museum – letadla od 2. Světový do souič., Apollo 16, se kterým byl Armstrong na měsíci a další technický zajímavosti. Pak jsme konečně došli do Capitolu, prohlídli jsme si první senátory a jejich parlament a potom, cestou do White Housu jsme potkali černocha bušícího do různejch nádob jako na bubny. Vedle byla klimatizovaná stará pošta (Old post office), tak jsme tam vlezli, koupili pohledy a slona 1,5 USD, 3 USD. Seděli jsme na schodech čekajíc na Rose, ale policajt nás z nich nemilosrdně vyhodil.
Po přežití dalšího šoku z přechodu Air – conditioned – ulice jsme se doplazili k White Housu, byl zavřenej za mřížema a policajtama. Pak jsme našli metro a za tu samou cestu zpátky jsme zaplatili 2,5 USD (špička).
Večer přijel profesor s kočkama.

Zač. v 10,30, strašný vedo, 1 místnost a chodba do sklepa. Umytí 3 místností. K obědu sekaná, brambory. Konec v 19,00 = 8h !! Večer polívka, meloun. Profesor si přitáhl nějakou ženštinu, stejnak spíme nahoře s klima.

21.7.

Celý den práce, Jeff vůbec nepřišel. 6h!!

22.7.

Není barva, nemůžem pracovat. Asi v 11,00 volal Jeff, že ve sklepě nějaká je, ať vymalujeme jeho pracovnu. Barvu jsme našli, byla hrozně řídká a venkovní. Pracovnu jsme vymalovali (4h). Protože už nebylo nic k jídlu, zajel jsem do krámu pro chleba, špagety a ovoce, asi za 1,7 USD. Profesor nám napsal dopis na DI Tenessee, aby nám poslali podmínky přihlášení. Odnes jsme ho na poštu spolu s pohledy z W.D.C. (1,9 USD).Odpoledne jsme jeli na kolech, podívat se po inzertních novinách a autech. Samý drahý. Večer přijel Jeff aRose a jeli jsme do Mexický restaurace na večeři. Martin si dal strašlivýho krocana, politýho slanou! čokoládou. Odcházel hladový. Já jsem měl skvělý biftek Monterey.

23.7. 

Ráno nás vzal Jeff na snídani do restaurace (snídaňový). Servírka, strašná ženština, mě málem sežrala, když jsem jí něco nerozumněl. Ze snídaně (v 11,30) jsme jeli k Jeffovýmu Harleyáckýmu kámošovi Mikeovi. Vypadalo to, že dostaneme Golfa I. automata, stříkačka, pak z toho sešlo. Jeli jsme teda koupit noviny, do trafiky k chlápkovi, co už zastřelil tři černochy, když mu chtěli vykrást krám. Pak jsme se stavili ještě u jedněch známých s velkým psem. Doma jsme pak probírali noviny a našli pár zajímavých inzerátů (85´ Mazda 626 – 1200,-, Honda Prelude ´81 – 550,-, Golf II. –2000,- atd.) Escort ´90-2350,-
Jeli jsme asi 1/2 hodiny na druhý konec Baltimoru za Prelude. Byl to strašnej vrak, tak jsme jeli zpátky. Cestou jsme potkali Escorta “FOR SALE”, tak jsme zastavili. Byla to ´86 ve skvělým stavu, za 1300,-- Po zkušební jízdě jsme řekli, že se ozveme. Cestou domů jsme se stavili v supermarketu “Metro”. Nic tak velkýho jsem ještě neviděl. Na ploše asi 150 x 150m samý žrádlo. Nabírali jsme podle Jeffa, něco jsme vůbec neznali. Když nám přetejkal vozejk, šli jsme se posilni – uprostřed to ho krámu prodávali horkou pizzu a pití. Pak jsme to jeli zaplatit bylo toho za 100 USD, samozřejmě platit Jeff. Napráskali jsme to do auta a hurá domů. Když jsme naplnili lednici, začali jsme hledat další auto. Na M626 nikdo nebyl, tak jsme zkoušeli volat na Escorta - ´90. Bylo to v pohodě, tak jsme se tam rozjeli (po Jeffově sprše). Když jsme to našli, vyběhli na nás nějaký cikáni a černoši, že prej je to jejich. Escort vypadal skvěle, tak jsme dali zkušební jízdu. Jelo to docela slušně, tak jsme se začali dohadovat o ceně. Cigán vypadal tvrdě, ale nakonec padnul na 1800,-. Pak jsme chvíli hledali, kdo by nám zpeněžil šeky (byla sobota), nějakýho Jeffovýho kolegu jsme vezli pro fet, ale prachy jsme nesehnali. Jeff nám teda půjčil 100,-- na zálohu, černý nám napsali na cár papíru smlouvu a jeli jsme. Byli jsme dost prosraný, jestli Escort vydrží do pondělka. Dojeli jsme teda domů, ohřáli kuře pro Rose a jeli k ní na večeři. V noci, po geograficko-historické debatě, nás Jeff hodil domů a vrátil se k Rose. Padli jsme jak zabití.

24.7.

Ráno jsme vstávali v 9, od půl desátý do 15,00 Jeff maloval kuchyň, my ložnici. Ve tři se Jeff rozhodl, že si dáme přestávku a jeli jsme do hospody.Seděli jsme venku, strašně pařilo sluníčko, my od rána nejedli a do 19,00 jsme ve třech urazili 20 piv ( já asi 4). Pak jsme konečně uprosili Jeffa, aby nás odvez někam na Jídlo. Vzal nás do řecký restaurace na skvělý řecký jídlo – Gyros. Pak jsme koupili (Jeff) velkou pizzu a vrátili se s ní do hospody. Spolu s barmanem a jedním kecálkem jsme jí sežrali v kuchyni (bylo už zavřeno) a pak jsme konečně! Valili domů. Ještě jsme 2,5 hodiny makali v bytě. Nakonec jsem strašně padnul, bolela mě hlava jak useknutej palec.

25.7.

Ráno, asi v 9:00 jsem volal Rose, aby nás odvezla pro Escorta. Nebyl jsem schopnej se vymáčknout, ale nakonec jsme se dohodli, že přijede před jedenáctou. My jsme se teda rozhodli, že pojedeme na kolech do banky, vyměnit šeky. Našli jsme jednu blízko, hlídač nás s kolama z banky vyhodil, ale řek´, že nám je pohlídá. Vevnitř Martinovi vyměnili v pohodě 700,--, mně řekli, že mi vyměněj jen 200,--. Uhádal jsem je na 600,--, ale potřeboval jsem 1200,--. Jeli jsme teda hledat další banku. Byla za třema kopcema (devatero řekama) asi 3 km daleko. V pohodě a bez ptaní mi vyměnili zbytek. Průser byl, že bylo 10:30. Makali jsme teda domů, myslel jsem, že vypustim duši. Celý zpocený jsme dorazili domů, Rose tady nebyla. Mysleli jsme, že nás šla hledat, pořád se o nás totiž bojí. Volali jsme jí domů, byla tam a hned přijela. Jeli jsme zaplatit Escorta, 1800,-- (600 Martin, 200 jsem mu dlužil, 100 vrátil Jeffovi, 900 já).
Pak jsme jeli k pumpě (10$ plná). F. Escort, r. v. 1990, motor 1,9l EFI, G-kat, servo, aircondition, autom. pásy, el. zrcátka, nový gumy, najeto 101 581mil. Všechno zachovalý, nepoškozený, otáčkoměr, radio, otvírání kufru z místa řidiče, bledě modrá metalíza, naprosto zdravý.
Od pumpy jsme jeli k Jeffovi na loď a pak domů. Napsali jsme dopisy našim láskám a zajeli jsme na poštu. Před barákem jsme z hrůzou zjistili, že jsme nalítali 17 mílí. Pak jsme chvíli makali. (5h). Večer jsme vyluxovali Excorta. Profesor přivez plný auto ovoce a zeleniny, tak jsme si dali do nosu. Po dnešku máme vyděláno 392,-- USD.

26.7.

Celý den strašlivá práce a vyžírání profesorova ovocného skladu. (nektarinky, broskve, víno, kan. Borůvky, papriky atd.) Práce – 10 h.

27.7.

Práce (8h), večer oprava spín. skříňky kabrioletu, nabití baterky a hurá na výlet. Řídit osmilitorvou ameriku automata cabrio je fakt zážitek !! – Ráno volala Danuška.

28.7.

Pozdě jsme vstávali, ještě dopoledne jsme zajeli k Fordovi (seřízení motoru by bylo za 53 $, naplnění klimatizace 130 $, oprava díry v klimatizaci 80 $). Nenechali jsme udělat nic. Potom práce 4h. Po práci jsem dal spínačku u cabria do původního stavu, a znovu jsme vyrazili na projížďku. Večer přijel Jeff a seřval nás, proč jezdíme s Escortem do servisu, když nám může klima spravit na lodi. Jef pak odjel s Rose na večeři a my jsme zase vyrazili s cabriem. Když jsme se vrátili, byl už Jeff zpátky, našemu výletu s vůbec nedivil, všechno v pohodě.

29.7.

Ráno jsme jeli na loď, trefili jsme celkem v pohodě (zapomněli jsme mapu). Vjel jsem přímo na palubu, chvíli jsme plnili klima freonem, poříd nešlo. Pak jsme šli s námořníkama na svačinu, kapitán nás pozval na oběd. Pak jsme se seznámili s mafianem kuchařem z Philadelphie, který vám sežene značku. Z paluby už byl autoservis, opravovaly se 4 auta najednou. Pak jsme šli na oběd, po obědě jsme chvíli čuměli na video, pak jsme zase šli plnit klima, už začalo fungovat. Spokojený jsme se vydali na zpáteční cestu, snažíce se koupit autoatlas USA. Neúspěšně. Za tunel 1$. Napsali jsme dopisy s obrázkem 1,8 $ + 1,4 $ za známky , dojeli jsme s nima na poštu. Od začátku ujeto 66 mil. Koupili jsme si chleba 1$. Pak jsme koukali na americkou TV a připadali jsme si děsně chytrý. Opravil jsem osvětlení displaye u autorádia 1$ žárovka (8h večer).

30.7.1994

Ráno volal Jeff, že máme posekat trávu, snažili jsme se zprovoznit jeho sekačky, celkem neúspěšně. Pak přijel Jeff, v pohodě obě dvě nastartoval a pak jsme posekali zahradu. Někdy mezitím jsem dokončil poslední nenatřenou zeď (1 h). Pak Jeff někam odjel a Look (kámoš), který tady náhodou spal, potřeboval odvézt na loď. Sedli jsme teda do Escorta a odvezli jsme ho tam. Minul jsem výjezd z dálnice, tak jsme si trochu zajeli. Look nám zaplatil ????, koupil pití a nabízel nám 5 $ za beňoš. Chudák Jeff zatím čekal bez klíčů na schodech vlastního baráku. Když jsme mu pak spravili jednu sekačku, odpustil nám. Na závěr jsme mu zušlechtili živý plot (kus), zbytek dodělal sám. Večer, asi v 10 jsme vyrazili do hospody. Po pizze v poledne jsme měli druhý jídlo, pečený vepřový kosti a asi 6 piv, jednoho frťana a dva broskvový mixy (voda, broskvový džus asi 2 dcl 2x), hrála tam rocková kapela, Jeff nám koupil CD. Domů jsme přijeli asi ve 2,30 (cabriem).

31.7. 1994

Ráno (asi kolem poledne) jsem vstal, byl jsem docela v pohodě, Martinovi bylo trochu šoufl. Začal jsem připravoval kuřecí řízky, ale přijel Jeff s Rose, že jedeme na jídlo. Vyrazili jsme kabriem někam mimo město, chvílema jsme jeli tak 150 km/h, bylo to asi 30 mil daleko. Dali jsme si dobrou šunku se sýrem (Jeff nechal asi 5 dolarů dýžko). Prohlídli jsme si přehradu s pitnou vodou pro Baltimor, cestou zpátky jsme pěkně zmokli. Teď tady sedíme, nemáme co dělat, večer se chystáme na obrovskou párty na lodi, na krabi a na snobi jsme zvědaví. Profesorovi se ztratili koťata, stará bude rodit. Rose celej den žehlí záclony a nadává, že to nenávidí. A to ještě chudák neví, že na loď jí nevezmem.
Změna programu vyhrazena!
Z Jeffa vylezlo, že loď odjížděla v jednu hodinu a to jsme teda nestihli. Celý odpoledne jsme se jen tak flákali, čekali jsme, že půjdeme s Jeffem a Rose na krabi. Jeff se ale pustil do spravování koupelny, skončil v půl desátý a to už bylo pozdě. Něco jsme teda snědli doma a šli spát.

1.8.1994

Ráno jsme začali dělat podlahu ve sklepě, hotovo asi v 13,00. Chvíli jsme se nudili, pak jsme se vydali někam vykoupat. Cestou jsme se stavili v bance, měli jen do 14,00. Našli jsme jezero, nebylo ke koupání. Chvíli jsme jen tak jezdili, pak jsme jeli domů.

2.8.1994

Ráno přijel Jeff, asi v 7,00, jeli jsme na loď, dali si snídani, pak nás Junion naložil do našeho auta a vyrazili jsme do Philadelphie pro značky. Junion (Jeffův koleha) věděl o způsobu jak rychle a levně zaregistrovat auto a získal značky. Do Philadelphie jsme dorazili asi po dvou hodinách, poplatky na hranicích asi 3 $ /?.VE strašný španělsko-černošský čtvrti jsme zaplatili 45 $ /? Junionovýmu dědovi za známky z STK, pak jsme si dojeli na nějaký úřad pro značku = registraci – 110 $ /?. Junion nám nalepil známky o STK, zajel si za mámou do nemocnice (my jsme si mezitím dali Hod dog - 1$ , prodavač znal nějaký Čechy, věděl o rozdělení!).

Pak nám Junion ukázal Independent Hall v centru Philadelphie a zvon svobody “Liberty Bell” tamtéž. Průvodce mluvil o Havlovi, že tam by také. Pak už jsme jeli zpátky. Junion řídil strašně a ještě hůř, rval tam jedničku za jízdy, furt stál na spojce, brečeli jsme všichni tři (auto, já a Martin). Na dálnici vyrazil z Escorta 90 mph, budík je do 85 (asi 140 km/h) Escort neprotestoval. Poplatky platil Junion, bylo to 1,25 $ . Tunel my 1$ /?. Na loď jsme přijeli asi v 15,00, dali jsme si oběd. Jeff nám ukázal kajutu, dvoupokojový byt s koupelnou, prohlídli jsme si znovu motory. (Diesel-generátory i proudový motory se startují stlačeným vzduchem). V řídící místnosti motorů jsem uzmul matku na památku. Když jsme se vynadívali , byl čas na večeři. Tak velký biftek jsem ještě v životě neviděl. Půlkilový flák masa uříznutý cirkulárkou a asi tři opečený brambory úplně stačily. Ještě jsme uzmuli pár sušenek a ovoce na cestu a valili jsme domů. Trochu jsme bloudili, pak jsme chvíli čekali na Jeffa (zapomněli jsme si klíče.) Chvíli po Jeffovi přijel profesor, přivezl borůvky a flašku skotské. V poště byl dopis pro mě od ženušky. Pěkně mě rozladil (samý brekot!), ale pak jsme s Jeffem zabili do půlnoci tu skotskou, probrali situaci ve světě (černý x bílý, žlutý x bílý), rozloučili se telefonem s Rose a po půlnoci šli spát. Zkoušel jsem volat domů, marně. Jeff nám zaplatil každému 228$ , dal nám šek na zbytek (každému 350 $ ).

3.8.1994

Vstávali jsme pozdě, po snídani jsme vzali profesora, zajeli jsme do banky ve městně a pak jsme jeli na loď na oběd. Byla tam Rose, hrozdě se divila co tady ještě děláme. Po obědě jsme se rozloučili (už po druhý), odvezli jsme profesora domů a jeli si vyřídit AAA. Členství v AAA zajišťuje odtah v případě poruchy v USA, poskytují mapy a průvodce zdarma a nějaké další výhody. Zaplatili jsme 51 $, členem jsem já. Nabrali jsme mapy skoro všech států USA, průvodců a si 30, bylo toho asi 10 kg, stálo by to minimálně 100 $. Hodili jsme všechno do auta a vyrazili do West Virginie, navštívit profesorův dům. Dorazili jsme celkem v pohodě $ asi za 2 hodiny, našli klíče od baráku, najedli se. Profesor tam měl hromadu “zajímavých časopisů”, tak jsme se nenudili. Asi v půl osmý přijel Jeff, zajeli jsme se k jezeru vykoupat, pokecali jsme , Jeff nám uvařil večeři a pak valil zpátky. (Svěřoval se nám, že se chce rozejít s Rose). Když odjel, šli jsme spát.

4.8.1994

Ráno jsme vstali, řádně se nasnídali, zabalili baťoh a vyrazili na pěší výlet. Vydali jsme se po Sleepy Halow, lesní cestě vedoucí rezervací. Po ní jsme urazili asi 10 km, zjistili ,že Amerika by byla zkáza našich houbařů (na prvních 20 m cesty jsme viděli hříbky, že by naplnili nůši, a tak to bylo celou cestu). Americký borůvky jsou stejný a většinou nebyly zralé. Zpátky jsme šli stejnou cestou abychom nezabloudili. Když jsme šťasntně našli prof. Chalupu, vzali jsme auto a jeli se vykoupat do jezera. Skvělá čistá voda uprostřed lesů. Celé jezero patří nějaké rodině, ma jsme se tam mohli koupat jenom skrz profesora. Dostateně vyráchaný jsme se vrátili do baráku, něco snědli a šli spát.

5.8.1994

Ráno hrozně pršelo, až asi do poledne jsme čekali co bude, pak jsme se zabalili, nandali jsme si plný pytel jídla z prof. Zásob a apak jsme vyrazili. Snažili jsme s najít jedno malé městečko, na které nás upozornil Jeff. Marně. Bylo pozdě, tak jsme se vydali domů. Cestou jsem na jednom vrakovišti vytáhl digitála z nabouraného Taurusa. K Jeffovi jsme dorazili asi ve tři třicet.
Do osmi jsme čekali na Jeffa, prali jsme a flákali se. Když přijel Jeff, vylezlo z něj, že ještě s Rose o vejletu do New Yersey na beach nemluvil (chtěl jí nechat doma), a že s ní ještě musí promluvit. Zavolal jí, že jedeme do Caffeé Tatoo (hospoda, kde mají český pivo)Naskákali jsme do cabria a jeli k Nancy (skvělá dlouhonohá blonďatá Jeffova kamarádka), protože má narozeniny. Jeff nám dal zabalený korále, jako že máme pro ní dárek. Když jsme jí ho pak dali, mohla se zbláznit, pořád nás objímala a líbala. Když vyzvídala, kde jsme to sehnali, řekli jsme, že je to tajemství, aby se neprozradil původ. Když jsme se dostatečně naobjímali, jeli jsme pro Rose, že se znova sejdeme v Caffeé Tatoo. (Nancy měla na návštěvě ségru, vypadalo to na zajímavý večer).
Rose jsme potkali cestou, když nás uviděla v autě, moc nadšeně se netvářila. (Už jsme se s ní totiž dvakrát rozloučili). Jeli jsme teda do Caffeé, za chvíli po nás přijela Nancy, pohádala se s manželkou hospodskéhoa a bohužel jela jinam, kam nás by nepustili. Nálada trochu ztuhla, ale po pár pivech jsme si s Jeffem skvěle rozuměli. Asi v jednu jsme to zapíchli, jeli k Rose, tam nám Jeff předal cabrio a už jsme valili k němu. Řídit tak velký auto po pár pivech je docela sranda… V pohodě jsme ulehli očekávajíc co bude zítra.

6.8.1994

Asi v osm jsme vstali, Martin zavolal k Rose, Jeff říkal, že jsou za chvíli u nás. Když ta chvíle trvala už 2 a půl hodiny, zavolal jsem tam znova a znova oba vzbudil. Jeff říkal, abychom pro něj přijeli cabriem. Přivezli jsme ho domů, začal balit a my jsme si zatím vyfotili barák a cabrio. Pak jsem ho zavezl do banky a k pumpě. K mému překvapení se rozhodl do New Jersey (asi 300 km ) jet cabriem (r. v. 1967!). Pak jsme zajeli pro Rose, stavili se u McDonalda a u pumpy (do Escorta) a valili jsme na sever. Všechny poplatky na dálnicích platil Jeff, k jeho ségře na pobřeží jsme dorazili (po menším bloudění) asi v půl druhý. Zašli jsme se vykoupat nejdřív do zálivu (asi 50 m) a pak do oceánu (asi 10 km). Skvěle jsme se vyváleli ve vlnách Atlantiku, byla už docela zima, pak jsme jeětě vymrzli v cabriu při cestě zpátky a rozmrzli pod sprchou. Těšili jsme se, že nás Jeff vezme na obrovskou divokou párty někde v okolí (básnil o tom už od úterka), jenže už bylo 9 hodin, a “v okolí” znamenalo 2 hodiny autem. Vyrazili jsme teda do místní luxusní italský restaurace. Zaparkovali nám auta, uvedli nás dovnitř. Pak následovalo asi pět, šest různých chodů, včetně dortu, čerstvých jahod a koňaku. Martin si dal nějaký mořský příšery , já to neriskoval a dal jsem si telecí. Byli jsme tam asi do půlnoci. Po návratu jsme se všichni sebrali a šli se podívat na pláž. S jeffem jsme strašně blbli (stejně je to puberťák, a to je mu 36), lezli jsm na stromy a na střechy, chtěli jsme hodit ženský do moře a vůbec jsme vyváděli. Asi v půl čtvrtý jsme konečně ulehli. (Mimochodem, teď jsem si vzpomněl, celou cestu z Baltimoru jsem řídil já, Jeff chvílema valil až 75 mph (asi 140 km/h) a strašně kličkoval mezi autama. Dost mě bavilo ho následovat, sami si to totiž dovolit nemůžem a jet 300 km 55 mph, v jednom pruhu je docela nuda).

Neděle 7.8.1994

Vstali jsme dost pozdě, pak jsme čekali asi do 1 hodiny co bude. Jeff a jeho táta nám včera slíbili, že nás vezmou lodí na moře a zkusíme si vodní lyže. Dneska už byli střízlivější (Jeff ještě spal) a poslali nás na pláž, že loď je na cestě a nevědí kdy přijede. Jeli jsme teda sami na pláž, všude bylo lidí jak …a ještě chtěli za vstup na písek 5$. Kousek jsme se prošli, pohádalise s policajtem na jedné z pláží a jeli zpátky. Loď pořád ještě nedorazila, tak jsme je trochu vyžrali, pokecali jsme o naší cestě, pečlivě zakreslili trasu, vyndali všěchny mapy z auta! a nechali je v pokoji. Pak jsme jeli znova na pláž, protože od půl šestý je to zdarma. Zase jsme se pořídně poprali s vlnama, našli nějaký můšle a vrátili se zmrzlí. Než jsem romrzl ve sprše, všichni už strašně pospíchali, že jedem. Jejj s Rose jeli domů, my jsme pokračovali na západ do domu Jeffova táty. Po dlouhatánským loučení (Jeff nám dal 100$ na Harleyácký trička pro něj) delším než doma jsme konečně vyrazili. Na dálnici byla zácpa, tak jsme dorazili asi v jedenáct. Zavolal jsem Danušce (až po půlnoci) a šli jsme chrnět.

8.8. 1994

Ráno nás dědula (Jeffům táta, skvělej člověk, přestože bohatej) vzal Lexusem (nadupaný luxusní auto) do New Yorku. Zaparkovali jsme na záchytným parkovišti na předměstí a autobus nás dovezl do centra. Tam jsme vzali taxála a rozkaz zněl jasně. Empire State Building. Vystáli jsme frontu na lístky, vyjeli jsme nahoru, nafotili jsme New York z výšky a zase slezli dolů. Našli jsme stanici metra a jeli dolů do přístavu (cestou jsem koupil pohledy za 1$). Našli jsme Wall Street, zjistili, že burzu pouštěj až ve dvě, tak jsme se najedli a vyrazlili na Sochu Svobody. (cestou filmy za 8,25$).V přístavu jsme stáli hodinu na lístky na loď, pak jsme půl hodiny čekali na loď (přitom se předvedli černoši – akrobati). Z lodi byla skvělá vyhlídka jak na Manhattan tak na Sochu Svobody, nadělali jsme celý seriál fotek. Před S. Svj$b. Jsme vystáli hodinovou frontu, vevnitř jsme zjistili, že to není fronta do hlavy, ale jenom na podstavec, tak jsme se drze vetřeli do druhé fronty. Když jsme po půl hodině urazili ve frontě 20 schodů a bylo jich 354, tak jsme to vzdali, vlezli na prví terasu, vyfotili si sochu a mazali dolů. Dole jsme si vybrali nějaké suvenýry, počkali na loď a vrátili se do New Yorku. Sošli jsme do World Trade Centra, vlezli do jenoho z Twin Towers, vystáli frontu, vyjeli výtahem do 107 patra, ekalátorem do 109 a byli jsme na nejvyšší střeše New Yorku. Byl to skvělý zážitek, vidět New York jak krabičky od sirek. V 107 patře jsme si vybrali nějaké pohledy a zase jsme sjeli dolů. Dole jsme našli metro a vydali se navštívit Broadway za tmy. Bylo to jak z Americkýho filmu. Obrovský neonový reklamy blikaly, všechno svítilo, šňůry troubících aut a všude otevřeno. Vlezli jsme do jedné slavné restaurace a dali si asi 2x 15 am uzené šunky (na tloušťku) (Hovězí) mezi dvěma plátky chleba. Bylo to vynikající, ale platit bych to nechtěl. Jen tak mimochodem, od rána všechno platil dědula a stálo ho to asi 150 $. (pro něj nic) Pak jsme se ještě prošli po Broadwayi (Madonna tam zrovna jak na potvoru nebyla) a taxálem na bus, busem na parkoviště a autem domů. (koupil jsem si mikinu 10 $). Měli jsme toho všichni akorát, ale dohodli jsme se, že zítra musíme jet znova a stihnout zbytek.

9.8.1994

Ráno jsme se rozhodovali, jestli pojedeme busem, nebo znova Lexusem. Nakonec jsme jeli autem. Busen do centra, pak metrem na Wall Street. Vystáli jsme frontu na prohlídku burzy, prohlídli jsme si z výšky jak to na burze běží. Nechtěli mě tam pustit, protože jsem měl v kapse slzák. Za to jsem pak vyfotil burzu přes jejich zákaz.
Pak jsme si dali oběd přímo na Wall Street. Potom jsme šil pěšky do Newyorskýho přístavu. Byla tam loď z roku 1915, tak jsme na ní vlezli. Byla to jedna z posledních a největších plachetnic. Z lodi jsme zašli do obchůdku v přístavu, kde měli všechno možný z moře. Koupil jsem si triko ( 5$) a ženskejm pěkný rozřezaný mušle (4 $). Pak jsme shlédli představení pouličního polykače ohně a kouzelníka. Hnedka vedle byla třípatrová tržnice, tak nás tam Jeff senior zatáhl. Měli tam živý krabi, veterány Mercedesy cabria, Porsche, Cadillacy a prodávali tam asi půlkilový zmrzliny. Děda nám je koupil, sám jí měl hnedka snědenou a my se –nad ní trápili asi půl hodiny. Když jsme se jí konečně zbavili, našli jsme metro a jeli do Central parku. Metrem jsme jeli asi půl hodiny (hrozný) pak jsme vylezli a na ulici se válel strašnej somrák. Musel jsem ho vyfotit, naštěstí spal. Taková odvrácená tvář New Yorku. Před Central parkem stálo spousta kočárů tažených koňma, děda se tam hnedka hnal, co prej to stojí. Kočí mu nakukal, že jenom 24 $ , tak jsme naskákali dovnitř a nechali se vyfotit. Pak se ukázalo, že to stojí 34 $ a je to 25 min. jízdy Central parkem. Děda mávnul rukou a jeli jsme. Prohlídli jsme si Central park (normální les a vedou skrz něj silnice, černošky a abělošky tam jezděj na bruslích). Při placení jsme dědovi přidali 10 $/2. Na závěr jsme se ještě prošli po okolí (Radio City, NKBC televize atd.). Měli jsme toho plný kecky, jenom děda byl pořád čilej (67 let). Nakone jsme si dali asi 10 kousků obalovanýho kuřete v jedný restauraci a jeli jsme domů (Taxik, bus, auto). Večer jsme mluvili telefonem s Rose a Jeffem. Vynadali nám, že jim, adoptivním rodičům, voláme tak pozdě. Tak jsme jim slíbili, žejim budem často psát.

10.8.1994

Ráno jsme si nechali vyprat věci, vjeli jsme do AAA pro nový mapy, udělali jsme něco na zahradě, odvezli jsme Lexusem manželku do práce, děda mi nechal spravit botu u ševce. Vrátili jsme se domů, dodělali všechno na zahradě (tráva, živý prot, nějaký dřevo) jako revanš za New York. Pak jsme znova vyrazili Lexusem na výlet. Děda nám ukázal okolní hory, jezero, na kterým měl loď, barák, kde vyrostl a perfektní zámeček se zahradou jako kráva, kam nás poslal Jeff junior. Na závěr jsme se staviliv půjčovně loděk, kde půjčovali vodní skútry (motorka na vodě) za pouhých 20 $ na hodinu. Chtěli jsme to zkusit, ale už bylo 6 hodin a v 6:30 jsme měli být u Jeffový starší sestry někde opodál. Zajeli jsme tam, dostali jsme každej asi 1,5 dcl piva, vyzkoušeli všechny elektrický hračky jejího syna, dostali jsme pár adres jejích známejch a pak už jsme pospíchali na večeři domů. Dostali jsme těstoviny s rajskou a mletý bobky, zajedli jsme to zmrzlinou a sušenkama. Snažili jsme se všechno zabalit, protože zítra mělo začít naše dobrodružství.

11.8.1994

Ráno jsme vsatli po 7 hodině, nasnídali se, dostali nějaký jídlo na cestu. Pak jsme se hrozně rozloučili starouškové nás vyvedli z města (Pompton Lake City asi 10.000 lidí, benzín 10 $) na dálnici a už jsme to práskali na Niagáru. Ujeli jsme 420 mílí, k Niagáře jsme dorazili asi v půl sedmý večer. V Americe je všechno hrozně blbě značený, tak jsme si mysleli, že poříd bloudíme. Přitom jsme jeli v podstatě správně. Čas od času po nás chtěli poplatky za dálnici, za most, za překročení hranic různých států USA ( platili většinou průvodci). Proto jsme se nedivili, že po nás u Niagáry chtěli 75 c za most. Bez řečí jsme zaplatili a pak jsme se nestačili divit. Nejdřív jsem uviděl malinkou cedulku Welcome to Canada, pak jsme jeli po mostě a v dálce viděli vodopády. Pak byla fronta aut a v okývku po nás chtěli pasy. Samozřejmě jsme neměli vízum, tak jsme na kanadským území!! Zaparkovali a šli jsme si vyřídit nějaký papíry na celnici. Tam nám úřednice (mladá, hezká, příjemná holka) úředně potvrdila, že nás vyhosťuje z Kanady a už jsme se po mostě vraceli zpátky. Na americký straně po nás zase chtěli pasy a hrozně se divili, co jsme dělali v Kanadě. Když nás pustili, jeli jsme najít místo na zaparkování. Z hotelovýho parkoviště nás vyhodili, tak jsme to nechali na ulici u restaurace ve tvaru želvy. Pěšky jsm se vydali obhlídnout vodopády. Obešli jsme všechny ostrovy nad vodopádama, zašli jsme těsně nad vodopády a byli jsme celí nadšený, že jsme tady. Pokecali jsme s nějakýma Slovákama ze zájezdu a pak nás hlad zahnal zpátky k autu. Dali jsme si celou pizzu na 8$, pak jsme našli parkoviště na jednom ostrově (přímo u vody). Tam jsme vechali auto a šli si prohlídnout vodopády za tmy. Přesně v 9,00 rozžehli reflektory, tak jsme udělali pár snímku a vítr nás pěkně zmáček vodou z vodopádů. Pak jsme šli znova na most vedoucí do Kanady. Těsně před Kanadskou celnicí jsme postáli a dívali se na osvětlený vodopády. Pak jsme se chtěli vrátit, ale mně chyběl v pase papír o délce píbytu, což je dost velkej průser. Celníci byli hrozně příjemný, vystavili mi novej a ještě mi (nic netušíc pobyt prodloužili o měsíc (do února). Propuštěný jsme došli ka utu a uližili se k první noci v autě. Spalo se nám dobře, ale jen asi do půlnoci. Přijeli policajti, strašně slušně nás požádali, abychom se přemístili, že se ostrov na noc zavírá. Vysvětlili nám cestu na jiné parkoviště a jeli pryč. Trochu jsme se probudili a jali se přemísťovat. Asi po pěti minutách zmateného bloudění po ostrově jsme se znova potkali s policajtama, tentokrát v jednosměrce (oni jeli dobře). Pustili na nás majáky a zastavili. Čekali jsme průser, avšak chyba lávky. Policajt se nás zeptal jsestli bloudíme, a že nás teda na to parkoviště dovede. Dojeli jsme tam a parkoviště zavřený. Policajt vylezl z auta a strašně se nám omlouval, že to nevěděl Pak jsme si sami našli jiný a strávili tam zbytek noci.

12.8.1994

Ráno jsme si znova prohlídli Niagáru ze všech stran, došli jsme si znova na most. Pak jsme koupili benzín, něco k jídlu a pohledy (1$). Zjistili jsme, že vidět Niagáru z vrtulníku by stálo 35 $ za osobu. Pak jsme našli poštu (1,4$). Kolem 1 hodiny už jsme valili znova na západ. Asi okolo 6 večer jsme dorazili do Clevelandu, prohílid si centrum (samí mrakodrapy, ulice ja k když střelí, nuda). Pak jsme znova vyrazili, směr Chicago. Jeli jsme až do 2 hodiny, ráno, skončili jsme kousek před Michiganem.

13.8.1994

Ráno jsme obsadili toalety na odpočívadle, umyli se a vyprali se hadry. Celí čistý jsme dorazili do Chicaga asi v 10,00. Zaparkovali jsme u baseballovýho stadionu a metrem vlítli do centra (1,75 $). Chodili jsme po centru (pršelo), lezli do různých obchodů a hledali banku. V jednom z obchodů jsem si koupil hodinky. V New Yorku 45$, tady 39$, ale ukecali jsme ho na 30 $ . Pak už jsme nevěděli co dělat, tak jsme si akorát koupili banány (1,50$) u prodavače co uměl zpívat “Když máš v chalupě orchestrion…”. V metru nám nechtěli vzít dvacku, tak jsme si šli rozměnit. Černoch – somrák nám nabídl žeton do metra jen za 1$, tak jsme to brali. Našli jsme v pohodě auto a vydali se hledat “Museum of science and industry” na druhým konci Chicaga. Dojeli jsme tam pozdě (byly asi 4 hodiny odpolede) jenze v Chicagu už je o hodinu méně. Taj jsme tam vlezli (5$) a všechno strašně prolezli (ponorka z 2. světový, simulátor stíhačky F 14 co se s náma strašně nakláněl a spousta blbostí pro Američany). V šest jsme vyrazili, na dálnici vašli otevřený supermarket, koupili něco k jídlu (4,20$), benzín (10$) a najedli se. Pak jsme zase v pohodě jeli až do půl druhý ráno směr západ. Našli jsme pěkný kemp a na začátku jsme zaparkovali v trávě. Já jsem si ustlal v trávě, Martin v autě.

14.8.1994

Ráno v 6 padla rosa a mě probudil zima. Skočil jsem do auta a popojeli jsme pár majlí na další odpočívadlo, abychom s zahřáli. Tam jsme to dospali asi do 10. Pak jsme se zase umyli a vyrazili dál. Jeli jsme celý den, jednou jsme minuli odbočku, tak jsme to vzali obloukem vedlejšíma silnicema (asi jako u nás 1. Třída, rychlost jako na dálnicích). Viděli jsme pěkný farmy, přírodu a navštívili jsme pěkný malý městečko Winterset. Martin si koupil triko a udal tím jeden 100$ šek, čímž jsme zase přišli k hotovosti, která už nám došla. Pak jsme zase našli naší cestu a pálili to dál. Na dálnici je hrozná nuda, tak jsme našli zábavu. Na jednom odpočívadle u pumpy (8,25 $) se kolem nás pořád motala nějaká pěkná Američanka, kterou jsme pak dohnali na dálnici. Jeli jsme pořád vedle nich (byla v autě s rodičema) a kromě toho jsme se na ní smáli. Smála se taky a za chvíli s náma začala konverzovat prostřednictvím papíru. Rozhovor nám vydržel asi 100 mil, pak jsme se rozloučili. Chtěli jsme si prohlídnout Sioux Falls (siouxský vodopády), asi po hodině ježdění po městě jsme zjistili, že se tak to město jmenuje a žádný vodopády tu nejsou. Nic zajímavýho tu nebylo, tak jsme si nakoupili (10,70$) a jeli dál. Skončili jsme asi v 10, třicet mílí od Mitchellenu. Spali jsme v autě.

15.8.1994

Ráno jsme dojeli do Mitchellu a našli Corn Palace. Je to stavba celá z kukuřice, stavějí to každej rok od roku 1892. Pak jsme zajeli do prehistorický indiánský vesnice, kde nám za 2$ ukázali pár kostí, hliněnou boudu podobnou indiánskejm a na závěr holou louku, kde prý vesnice stála. Naštěstí měli alespoň moc pěknou průvodkyni. Indiánská vesnice bývávala u jezera, tak jsme tam zajeli z druhý strany a řádně se vykoupali. Čistý jak slovo boří jsme se zase vydali dál.
Po pár mílích byla značená indiánská rezervace, tak jsme to tam vohnuli. Indiánskou rezervaci jsme nenašli (žádná tam asi nebyla) zato jsme viděli uprostřed pustiny (dohlednost asi 100 mil, nikde nic) obrovský parkoviště plný aut a velkou budovu. Byl tam zákaz vstupu do 21 let, stejně jsme tam vlezli a nevěřili jsme vlastním očím. Asi na 2000 m2 obrovské kasino (ruleta, Black Jack, automaty) a všechono obsluhovali indiáni. Ty stovky lidí, co tam byli museli přijíždět ze strašných dálek. Nic jsme neutratili, vrátili jsme se na dálnici a valili dál.
Za chvíli (asi po 100 mílích) byly zase značený překrásný jeskyně. Zase jsm odbočili, vyjeli asi 30 mílí po silnici I. třídy, která s najednou bez varování změnila v polní cestu. Dojeli jsme k nějaké farmě a ptali se na cestu ke Crystal Cave (jeskyně). Koukali na nás jek na blázny a ukázali nám na mapě, kde jsou t jestyně. Bylo to asi 200 mil západně. Na tý dálnici to bylo značený s menším předstihem.
Dojeli jsme teda do Rapid City, centra Black Hills a stavili se na jídlo. Přijel tam zrovna jeden maník na Harley Davidson, tak jsm se s ním dali do řeči. Jeff nám totiž říkal, že kolem Rapid City v městečku Sturgis gudou mít Harleyáci sraz. Tenhleten nám řekl, že jedeme s křízkem po funuse, protože to včera skončilo. Bylo tam 160 000 motorek (slovy stošedesáttisíc) a trvalo to týden. Zaplakali jsme, že jedem pozdě, ještě jsme s ním chvíli pohoviřili a zase razili dál. Našli jsme Crystal Cave, jenže už bylo zavřeno, tak jsme hledali místo k přespání. Bylo to uprostřed překrásných lesů, spát se dalo všude, jenže my jsme potřebovali někde nechat auto. Zeptali jsme se jednoho chlápka, co tam měl barák, ale ten nás strašně vyhodil. Zajeli jsme k baráku kousek vedle, tam byl chlap ze začátku taky trochu nepříjemnej, když jsme mu ale řekli, kdo a odkud jsme, tak roztál. Pozval nás na večeři, vysprchovali jsme s a spali u něj na zahradě.

16.8.1994

Ráno jsme popojeli ke Crystal Cave, vyplázli 6,50 $ a prohlídli si dost malou jeskyni a dost pěknou průvodkyni. Pak jsme se prošli po lese, kde byla zase replika indiánský vesnice. Odjížděli jsme o jeskyně rozhodnutý do dalších už nelézt. Jeli jsme směrem Mount Rushmore, což jsou vytesaný hlavy Roosevelta, Jeffersona, Lincolna a Washingtona do skály. Cestou jsme potkali překrásný jezero jak z Pokladu na Stříbrném jezeře, tak jsme tam zastavili. Po skále jsme slezli k vodě průzračný jak sklo a tam jsme tak dlouho seděli, až jsme dostali nepřekonatelnou chuť se vykoupat. Nahoru pro plavky se nám lézt nechtělo, tak jsme tam vlezli jen tak. Byla to sranda, protože v Americe je to protizákonné (stejně jako pít na ulici, pít v autě, kouřit na ulici, převlíkání venku atd., prostě svoboda jak má bejt). Dostatečně podchlazený z jezera, jsme se najedli a vyrazili dál k přezidentům. Vede kolem nich skoro dálnice, překrásný prostředí, lesy, skály, údolí. To byla příjemná změna, poslední tři dny jsme jeli jenom prérií, která byla taky krásná, ale trochu jednotvárná. Občas byly vidět pískovcový skály, kopečky jak na golfovým hřišti (kulatý) nebo nekonečná step. Teď jsme ale byli v lese, pořádně jsme si prohlídli prezidenty, koupili pohledy a pokračovali na další monkument – Crazy Horse Monument. Cestu si nepamatuje, protože jsem spal. Dojeli jsme tam a chtěli po nás 12 $, tak jsme to otočili. Na koně vytesanýho ve skále bylo vidět, byl pěkně trapnej, viz foto. Jeli jsme teda na další místní atrakci, zlatý důl v Leadu. Cestou jsme se stavili v místním vetešnictví, velkým jako autobazar, kde měli všechno a nic. Do Leadu jsme dojeli kolem pátý, došli jsme do dolu a zjistili, že zase jedeme pozdě. První volná prohlídka starýho dolu byla až ráno. Prošli jsme se po městečku, viděli současný zlatý důl (obrovský kamenolom) a cestou zpátky jsme našli obchod s levným jídlem (natlučený konzervy, pomačkaný krabice apod.). Nakoupili jsme konzerv, kompotů a sušenek plný vozík (15,5 $), dostali jsme na to obrovskou krabice a tu jsme donesli do auta. Měli tam takyx pozitivní barevný filmy Kodak za 0,50$. Popojeli jsme do dalšího městečka – Deadwood, což je vyhlášený hráčský doupě, něco jsme pojedli, prohlídli si casino azase pokračovali na západ. Cestou k dálnici, ještě v horách, nás přepadla ohromná průtrž mračen, na dálnici pak byla vidět skvělá duha. Hrozně jsme si jí vyfotili, asi to byla největší duha, jakou jsem kdy viděl. Totiž v prérii je to od obzoru k obzoru pěknejch pár set majlí. Asi v 10 večer jsme si našli místo ke spaní na odpočívadle a spali venku. Vzali jsme benzín za 13$, koupili litr oleje za 2$.

17.8.1994

Ráno jsme dojeli do Gillette, malýho městečka západního stylu (nízký dřevěný baráky, široká prašná ulice, samej bar a herna). Koupili jsme žárovku do předního světla (11$) a v supermarketu jsme nakoupili spoustu zlevněnýho ovoce ( jablka, hrušky, broskve, mrkev ), a něco k jídlu, celkem za 16,60$. Plně naložený jsme se zase vydali dál, směr Yellowstonský park. Jeli jsme skrz nudnou poušť a libovali si v klimatizovaném autě Asi po 100 ml zahlédli skvělé jezero na pravoboku. Než jsme se rozhodli, že se jedeme vykoupat, přejli jsme výjezd z dálnice. Vyjeli jsme teda dalším a strašnou polní cestou jsme se vrátili. Stálo to za to. Průzračná voda, překvapivě ledová (uprostřed pouště, mezi několika kopcem). Zůstali jsme tam skoro tři hodiny, několikrát se vykoupali, najedli a trošku se opálili. Občas přejelo kolem nějaký auto a všichni nás zdravili. Tady jsou vůbec lidi hrozně přátelský. Když jsme se dost vyráchali, pokračovali jsme dál. Za chvíli (asi po 100ml) jsme dorazili do hor. Vyšplhali jsme strašlivý kopec po točený silnici,nahoře jsme se podívali z vyhlídky do strašlivých dálek a pak jsme zase začali klesat. Bylo to asi 15mil 10% klesání, uprostřed jsme museli zastavit a vychladit brzdy. Pak jsme to šťastně sjeli a dojeli do městečka Cody. (William F. Cody = Buffalo Bill). Našli jsme tam muzeum Divokýho západu, vyplázli 4$ a zůstali tam až do 9 večer. Pak jsme našli místo na spaní za městem v poušti a chrápali až do rána.

18.8.1994

Ráno jsme zjistili, že jsme spali mezi kaktusama, naštěstí ne na nich. Naskákali jsme do auta, našli vhodnou hospodu k umytí a vrátili se do muzea. Lístky platily i dneska, tak jsme se tam zdrželi až do poledne. Když jsme měli indiánů a kovbojů plný zuby, jali jsme se hledat poštu, abychom mohli napsat těm našim láskám. Najedli jsme se a vyrazili už konečně dosáhnout Yellowstonskýho parku. Dojeli jsme tam, zaplatili 10$ za auto a po několika mílích rozkopaný silnice jsme konečně spatřili ten zázrak. Žluto-bílý blátivý pole, propletený dřevnýma chodníkama, všude to bublalo, někde unikala pára a jinde bublala voda a především všude hroznej smrad. Vydali jsme se po jednom z chodníků a přišli k jednomu z gejzírů právě včas, když vybuchoval. Z hliněného jezírka se během pár vteřin stal bouřící vodotrysk průměru asi dvou metrů, vařící voda stříkala asi do deseti metrů, prostě KŘIŽÍKOVA FONTÁNA HADR. Sranda byla, když to za chvíli postříkalo pár lidí, a my to nebyli! Když jsme si dost užili erupční činnosti, jeli jsme se podívat na místní Grand Canyon. Byl pěknej barevnej, těžko popsat. Pak jsme se ještě projeli po parku a protože nám něco chroustalo v kole, našli jsme místo na spaní. Opravu jsme chtěli nechat na ráno, tak jsme se najedli a šli spát. Spali jsme v autě, protože na místním rádiu hlásili nebezpečí medvědů, hledajících jídlo. V půl jedenáctý večer přijeli místní policajti a vyprovodili nás mimo park (asi 30mi). Tam jsme to dospali.

19.8.1994

Ráno jsme zase vjeli do parku, obhlídli pár bahnišť a bublajících jezírek a pak jsme pokračovali, tentokrát na jih. Druhý menší park –Grand Teton n.p. jsme jenom projeli, byly to samé lesy. (poněkud méně uschlé, než ty v Yellowstone). Odpoledne jsme dorazili Jackson Hole, což je klasický městečko americkýho Západu, obklopené kopcema. Tam jsme se chvíli zdrželi, prošli jsme se , zalaškovali s nějakýma holkama a zase jeli dál na Salt Lake City, tentokrát na jih. Na jedný křižovatce jsme si nevšimli značek a jeli jsme jinudy, trochu oklikou. V nějakým městečku (zřejmě Kemmerson) jsme nabrali benoš (11,75$) a pak už jsme hledali místo na spaní. Jel jsem noční pouští, dost jsem to práskal (tachometr nestačil, je jenom do 140 km/hod.) a najednou plná silnice srnek. Nějak jsem to prokličkoval, kus dál jsme zastavili, protože nám to blbě svítilo. Trochu jsme to poštelovali, popojeli dál a tam jsme rozbalili ležení. Asi v jednu ráno nás strašně probudil policajt, trochu vyzvídal, co jsme zač a co tady děláme, pak zpřátelštěl a popřál nám dobrou noc.

20.8.1994

V osm ráno přijel další, nekompromisně nás vzbudil, že to je nebezpečné místo na spaní a zase odfrčel. Tak jsme vstali, zabalili svejch šest pětek a vydali se hledat vodu. Kus dál bylo městečko, našli jsme McDonalda, umyli se a vyprali pár věcí u „Meka“ na záchodě. Když nás přišli vyhodit, došli jsme si do auta pro prachy a výjimečně jsme si dali snídani u nich (2,10$).
Stálo to za prd, už to jíst nebudu. Pak jsme zase jeli dál, diskutujíce o bezpráví v Americe. (nesmí se jezdit po městě na kol. bruslích, do krámu se nesmí bez trička, spát venku se nesmí, pít až od 21, kouřit a pít venku se nesmí).
Cestou do Salt Lake City jsme zase měli diskusi s plným autem holek, dělaly na nás sexuální posuňky (úplně nezakrytě), ale pak odbočily. V Salt L.C. jsme zaparkovali v centru u pumpy a šli jsme pěšky do centra. Potkali jsme pěknej rádoby gotickej kostel, tak jsme do něj vlezli. Bylo tam příjemně chladno, tak jsme tam tak seděli a najednou se začalo něco dít. Zůstali jsme tam a najednou – kdo to přichází – a vona to nevěsta! Zažili jsme pravou americkou svatbu v kostele. Trvalo to asi dvě hodiny, pak jsme popřáli novomanželům, pokecali s nevěstou, ženich nás pozval k nim do Toronta a pak jsme vypadli. Našli jsme ve městě AAA, dostali průvodce pro Utah a jeli si prohlídnout místní Capitol. (Cestu nám ukazovala dost zfetovaná holka.)Tam jsme chvíli pobyli, najedli se v parku, pak jsme něco koupili k jídlu (4,75$) a vydali se zase dál.
Zastavili se u slanýho jezera (Salt Lake) a pak u solných polí. Jedli jsme a přisedl si jeden zvědavej Američan. Byl dost příjemnej, pokecali jsme a on říkal, že jede do vedlejšího města do kasina. Když viděl co jíme (cornflakes a mlíku) tak nás tam pozval na večeři. Cestou do casina jsme se stavili u jedný pumpy, že si nabereme vodu. Byly tam sprchy, tak jsme do nich okamžitě vlítli a pořádně se umyli. Čekali jsme, kdo nás přijde zkasírovat, ale zřejmě to bylo zadarmo. Pak jsme jeli do městečka, prohledávat casina a najít našeho hostitele. Od deseti jsme pročesávali čtyři místní obrovská casina a až ve třičtvrtě na dvanáct jsme našli jeho ženu. Říkala, že manžel je támhle, tak jsme tam šli, nenašli ho a mezitím zmizela i ona. Ještě do třičtvrtě na jednu jsme se ploužili mezi automatama a hledali je. Nic. Vrátili jsme se teda pekně nasraný k pumpě se sprchama a spali v autě.

21.8.1994

Vstávali jsme až v jedenáct, zase si dali sprchu, k snídani hnusný kukuřičný vločky s mlékem a jeli dál do města. Protože ve Wendoveru není nic jinýho než casina, zase jsme do jednoho vlezli. Chvíli jsme čuměli a pak, co to nevidí naše oči, náš hostitel i s manželkou! Vylezlo z nich, že tam byli celou noc a prohráli asi 700 $. Celou dobu, co se s náma bavili, neodtrhli oči od automatů a pořád hráli jako blázni. Byli to totální závisláci. O jídle už jsme se ani nezmiňovali a radši jsme vypadli. Čekala nás cesta 400 mílí přes poušť, kterou jsme chtěli urazit v noci. Bohužel jsme nemohli do večera čekat, tak jsme jeli rovnou. Do dalšího městečka to bylo asi 100 mílí, tam jsme našli supermarket (neděle odpoledne, malinký městečko v poušti, dva otevřený supermarkety). Koupili jsme (4,50$) jídlo, nechali si udělat 3.klíč od auta (2$) a zalepili ho do víčka od nádrže. Zjistili jsme, že nemáme olej v servomotoru, tak jsme ho koupili (3,80$).
Další zastávka byla až 100mílí před Renem, na odpočívadle u dálnice. Psali tam, že kolem roku 1840 zemřelo na příštích 50 mílích 1000 mul, 1000 koňů a 943 lidí suchem. Prostě krutá poušť. My jsme jí přejeli za hodinu a půl, celou dobu nám byla skoro zima (Náš bleděmodrý Sršáň má totiž skvělou klimatizaci.) Začalo nám něco chrastit v levým předním kole, nic se nehřeje, tak se o to nestaráme. Asi 30 mil před Renem jsme předjížděli nějakou holku v dodávce, tak jsme na ní zase mávali a jeli jsme pořád vedle ní. Strašně se smála, za chvíli probudila kluka, co spal vzadu a zase jsme začali diskutovat přes papír. Jeli jsme s nima až do Rena, tam jsme se představili, chvíli pokecali a pak šli vlastní cestou. Znovu jsme strávili asi dvě hodiny v casino-hotelu, až nám z toho zvonilo v uších, jenže tu nic jinýho nebylo. Reno je prý takový malý Las Vegas. Nad kasinem byl hotel, tak jsme se povozili výtahem a ve 24 patře jsme někomu sežrali ovoce, co na něj čekalo před dveřma. Moc toho nebylo,ale měli jsme z toho srandu. Spali jsme v autě u nějakýho parku.

22.8.1994

Vstávali jsme asi v deset, svítilo strašný sluníčko. Kolem poledne jsme jeli do centra, že si prohlédneme město. Byly tam zase jenom casina plný závisláků, navíc nebylo kde zaparkovat, tak jsme jeli dál.
Dali jsme si jídlo u Taco Bell za 2,20$, trochu pronásledovali tři holky s autem. Rozhodli jsme se jet zas kus na sever, podívat se do Oregonu. Cestou jsme potkali pěkný Eagle jezero, tak jsme se tam stavili na jídlo. Měli jsme koupenýho melouna, tak jsme si dali do nosu. (nákup – 3,75$). Tak jsme jeli dál na sever a byla tam odbočka na Lava Beds National Monument (Lávové postele), tak jsme to tam práskli. Uprostřed pustiny tam byla pumpa a lovecká hospoda. Stavili jsme se tam a zeptali se na cestu. Bylo to tam dost sympatický, rozhodli jsme se tam vrátit na noc. Pobíhal tam asi šestiletý kluk, skvělě mluvil a byl hrozně ukecanej. Ukázal nám svoje letadlo ze starýho motoru a vůbec jsme pokecali. Pak jsme jeli na tu lávu, ale minuli jsme odbočku a jeli úplně jinam. Byly tam taky skvělý hory nalámaný lávy, tak jsme udělali nějaký fotky. Láva místama jak tvárnice, jinde jako sklo. Jmenovalo se to Glass Mountains (Skleněný hory). Za tmy jsme se vrátili do lovecký hospody, chvíli jsme tam poseděli, Martin volal domů. Vevnitř jsem si opsal pořekadlo na předchozí straně (This is not a real life! Had it been real life, it would come with instructions.) Jeden místní lovec nám poradil kde spát v buši, zapsali jsme se do knihy hostí a zase vypadli. Volali jsme Jeffovi, asi se rozešel s Rose. Byl dost zdrcenej, i když si to nepřipouštěl.

23.8.1994

Ráno jsme konečně našli Lava Beds, umyli jsme se na policejní stanici, umyli i Escorta a vjeli do parku bez placení (-5$). Byly tam skvělý obrovský a hluboký jeskyně, přístupný veřejnosti. Pořádně jsme je prolezli, na dně byl led, tma a zima. Došly nám baterky v baterce, tak jsme park zase opustili. Dojeli jsme do nějakýho městečka, tak jsme nakoupili baterky (3,3$), Pak jsme už mířili na západ a zase jsme uviděli zajímavou odbočku na Fort Klamath (pevnost Klamath). Odbočili jsme a po 50 mílích zjistili, že je to obyčejná vesnice. Bylo blbý se vracet, tak jsme ještě pokračovali na sever do národního parku Crater Lake (Kráterový jezero). Dojeli jsme tam, prohlídli, vyfotili a něco pojedli. Pak jsme našli místo na spaní a spali částečně venku, od 4 v autě.

24.8.1994

Vstávali jsme po 3 hodinách spánku v 10. Kolem nás teklo tisíce litrů za vteřinu pitný vody v kanále, ale nebylo možné se tam dostat. Jeli jsme kus dál k jezeru, tam jsme se umyli a vykoupali. Pak jsme se celej den jen tak plácali směrem západ, v Medfordu jsme koupili jídlo (6,80$) ve Phoenixu broskve (1$) a prohlídli jsme trička u Harley Davidson Dealer, jak nás pověřil Jeff. Pak jsme zase valili na jihozápad. V jednou městečku jsme uviděli vrakoviště, tak jsme se tam stavili, zeptat se, co by stálo okno do Eskorta. (máme totiž prasklý). Vytáhli z nás 50$!, že ať si ho vymontujeme. Než zavřeli, stihli jsme tři rozbít, další už tam nebyly. Hádali jsme se, ať nám vrátěj peníze. Řekli nám, ať přijedeme ráno. Našli jsme místo na spaní a čekali co bude.

25.8.1994

Ráno jsme vstali rozhodnutý, vyrazit z něj prachy zpátky. Otočím klíčkem že jedeme a – nic. Baterka totálně vybitá. Asi nějaký zkrat. Vytlačili jsme Sršáňa na cestu, naskočil okamžitě. Na vrakovišti jsme strávili čas do poledne čekáním na majitele, pak jsme tam nechali Jeffovu adresu s tím, že je právník a ať mu pošlou prachy. V podstatě jsme se rozloučili s 50$. Pak jsme celej den jeli, nakoupili za 3$ jídlo, nějakej beňoš. Jeli jsme perfektní strašně točitou silnicí a večer jsme spatřili poprvé v životě Pacific. Ještě jsme kousek pokračovali podél moře na jih, pak jsme to zapíchli a spali na pobřeží v autě.

26.8.1994

Ráno jsme se umyli, koukli na moře ze skal a pak jsme chtěli jet. A co na to Sršáň? – nic. Baterka na nule. Vytlačili jsme ho do strašnýho kopce, tlačili ho po rovině a z kopce – Sršáň nic. Totálně vyčerpaný jsme ho postavili na křižovatce, otevřeli kapotu a stavili lidi. Zastavil každej, nikdo ale neměl kabely na nastartování. Za pár minut jsme zastavili klasickýho hipieka s VW transportérem kulaťákem, vypadal jak Lenon a řekl „ I will charge you“ (nabiju vás). Vytáhl kabely, nastartovali jsme Sršáňa a valili dál. Cestou do Franciska jsme chtěli jet po „Route 1“ podél moře, ale minuli jsme křižovatku a jeli jsme vnitrozemím. Jeli jsme skrz sekvojový les, stromy starý několik tisíc let. V jednou z nich byl uvnitř dům, před 300 lety totiž uvnitř vyhořel a v něm solidní místnost asi 5x5 m x 3 na výšku . Strom byl pořád ještě živej. Pak už nebylo nic zajímavýho, kromě drahýho benzínu (3,5$/gal.) a vinic. Do Franciska jsme přijeli asi v poledne (nákup 6$), přejeli jsme Golden Gate za 3$ a zavolali známému Jeffova táty. Řekl nám adresu, našli jsme ho celkem lehce ptajíc se lidí. (dostali jsme i mapu). Bones (známej) má barák na jednom kopci na okraji Franciska. Cestou k němu jsou skvělý silnice nahoru – dolů 100% stoupání. Sršáň měl co dělat, ale zvládnul to. Se seznamováním jsme nedělali žádný štráchy, hnedka jsme naházeli hadry do pračky, sebe do sprchy a udělali jsme si večeři. Bones žije sám, nevaří, jí u McDonalda, tak jsme vařili sami. Udělali jsme si sekanou a rejži, jenže Bones neměl normální sůl, takže to bylo pěkně hnusný. V televizi dávali am. fotball, přišel Bonesův známej a dost jsme si popovídali. Už třetí případ co jsme tady, kterýmu manželka totálně vybrala byt, nechala mu židli a stůl a utekla s jiným. Byl dost šťastnej bez ní. Koukali jsme asi do 11 na televizi, dávali mimo jiné rozhovor s M. Navrátilovou. Dost už jsem všemu rozuměl, což potěší. Spali jsme čistý, v normální posteli a spalo se nám dost dobře.

27.8.1994

Vstávali jsme asi v 9, v půl jedenáctý přijely dvě Bonesovi dcery (obě asi 45), že nás vezmou na projížďku po San Francisku. Nejdřív nás vzal Bones kousek dolů do města (Mitsubishi Colt 1978), koupili jsme 4l oleje pro Sršáňa a novej filtr (10$). Pak jsme jeli jenom s dcerama. (Golf I.) na projížďku. Zajeli jsme do přístavu, viděli jsme Golden Gate, Fort Point pod ním (stará pevnost), prošli jsme se po mostě (zadarmo!) a dcerušky nám nadělaly pár fotek Polaroidem. Pak nás ještě vozily po městě, po parku, až jsme dostali hlad. Zajeli jsme teda do jedný český hospody. Těšili jsme se na knedlo zelo vepřo, chleba a pivo. Chleba a pivo měli celkem dobrý (chleb troch smrděl a pivo bylo starý – kdysi Plzeň), ale knedlo-zelo-vepřo nebylo vůbec. Na jídelníčku měli hamburgry, nějaký mořský potvory, tygří prsty, ale nic českýho. Dali jsme si nějaký kuře,bylo to celkem dobrý. Ženský si daly něco bramborovýho, z čeho se pak vyklubal bramborák, ale strašně obložený vším možným. Báli jsme se jak to bude s placením, ale vytáhly VISA kartu a bylo po starostech. Za 4 jídla a 4 piva to bylo 51$, což by nás dost porazilo. Po jídle jsme vylezli na rozhlednu nad městem, projeli „E55“ čtvrtí a našli Harley-dealera. Koupili jsme Jeffovi první tričko, stálo 20 chlebů ($). V krámě jsme se navlíkli do všech možných Harlejáckých hadrů a vyfotili se. Měli tam autíčka na vysílačku, tak jsme si pohráli. Pak už nás dcerušky hodily domů. Převlíkli jsme se a vlítli na Sršáňa. Vyměnili jsme mu olej a filtr. Dost jsme při tom zmrzli, protože je tady zima a vítr od oceánu a my jsme měli jako pracovní oblek trenky a tílko. Bones potom zavolal Jeffovýmu tátovi, že jsme tady a jsme v pohodě. Trochu jsme s ním taky pohovořili, říkal že zavolá Jeffovi, že jsme tady. Pak jsme koukali zase na televizi. (Bones je na ní dost závislej. Kromě televize má ještě tři kočky a pěknou zahrádku za barákem).
Praskla nám igelitka se zbytkem oleje v kuchyni, dost to nadělalo bordel na podlaze. Starej Bones se dost nasral, vypadalo to, že nás vyhodí. Všechno jsme uklidili, omluvili se, přesto vypadal dost nepřátelsky. Radši jsme se stáhli do pokoje, napsali dopisy a šli spát.

28.8.1994

Ráno vypadal Bones o dost přátelštější, řekli jsme si o vysavač na Sršáňe. V klidu nám ho půjčil a ještě vytáhl hadici a štětku na umytí Sršáňa zvenku. Umyli jsme ho a vyčistili, jen zářil a pak jsme to samé udělali s Bonovým Coltem. Byl rád a pěkně poděkoval. Atmosféra se nám dost vylepšila. K obědu jsme si uvařili špagety, nabídli jsme staroušovi, s díky odmítl. Ve dvě přijela jedna z dcer a znovu nás vzala na projížďku, tentokrát Sršáňem. Byl čerstvě vypulírovanej, tak nám nedělal ostudu. Projížděli jsme město křížem krážem, zajeli jsme k oceánu na pláž, do parku, do baráku plnýho starých zábavních automatů atd. Na vyhlídce nad S.F. jsem si koupil další mikinu – 10$. Celou dobu jsme si dost dobře povídali nemajíc větších problémů s angličtinou. Kupodivu jsme najezdili po S.F. asi 50 mílí. Večer dceruška uvařila k večeři vepřový a bram.salát, chtěla nám koupit český pivo, ale spletla si to a koupila německý. Vepřový bylo dobrý, ale málo slaný, protože Bones neměl sůl. Po večeři jsme jim ještě vysvětlili , jak to bylo u nás za totáče a jak je to teď. Za tmy jsme pak jeli ještě zkouknout San Franciskou laser-show v přístavu. Skoro byla trapnější, než ta v Teplicích na diskotéce, ale za to jsme viděli tuleně. Bylo jich tam spousta a strašně řičeli. Pak jsme odvezli dceru domů a vrátili se celkem v pohodě k Bonesovi. San Francisko už známe dost dobře. S dcerou jsmesi vyměnili adresy, ona nám dala adresu kamarádky v Los Angeles, určitě s u ní stavíme.

29.8.1994

Ráno jsme Sršáňem našli poštu, poslali dopisy (2,7$). Pak jsme našli hlavní poštu a zjistili, jak je to s „poste restante“. Poslali nás do „General Delivery“ office, tam nám řekli, že tam žádný dopis nemáme. Snad v Los Angeles. Pak jsme drze vlezli do budovy místní právnický fakulty, bezostyšně tvrdíce policajtovi u vchodu, že jsme studenti a zapomněli jsme si karty. Vyjeli jsme výtahem někam, a zrovna tam byla knihovna plná úředních záznamů precedentních případů od roku 1868 do dneška. Dělali jsme, že tomu strašně rozumíme a koukali se po holkách. Když nás to přestalo bavit, jeli jsme zas domů.
Postavili jsme Sršáně před barák, něco snědli a vydali se metrem do studentskýho centra v Oaklandu. Za 1,85$ jsme dojeli někam a zbytek došli pěšky. Courali jsme mezi školníma budovama a smáli se jim, že už musej chodit do školy. K večeru jsme si koupili pizzu (2$), lístek zpátky (1,85$) a broskve (1$). Dorazili jsme za tmy. Deset minut před náma odjela dcera s její kámoškou z Los Angeles. Nechala nám číslo a adresu, že se u ní máme stavit. Ještě jsme pokecali s Bonesem a šli spát.

30.8.1994

Ráno nás Bones vzbudil v půl 8, že chce v osm vypadnout. Rychle jsme se sbalili, on nás pak dovedl na výpadovku na L.A. a tam jsme se rozloučili. Do Los Angeles jsme jeli po silnici č. 1, která je vytesaná ve skalách dost vysoko na mořem, podél pobřeží. Do L.A. jsme dorazili celkem v pohodě k večeru. Dojeli jsme do centra a zavolali Europě. ( To už je pátý stupěň známosti počínajíc Jeffem). Když nám řekla, že bydlí přímo v Hollywoodu, museli jsme se asi 30 mil vracet. Když jsme se ptali na cestu lidí, blbě jsme parkovali. Přijel policajt, hnedka jsme ho přepadli, ať nám poradí. Skvěle nám poradil a mezitím všichni, co blbě parkovali, ujeli. My taky.
Barák jsme našli za tmy, pěkně nás přivítali. Europa nám ukázala dům zevnitř. Byly to tři patra, asi patnáct místností a všude šílenej bordel. (a ještě větší!) Všude bylo na hromadách spousta věcí (hadry, nádobí, kazety, dlaždičky, kompakty, cement atd.) Prej ho koupila hrozně levně (ten dům) nedávno za 200000$. Byla to hrozná ruina tak to takhle přestavuje.
Ona sama je břišní tanečnice, viděli jsme jí na videu, je to neuvěřitelný. Kromě toho dělá barmanku v rockovým klubu, kam nás večer vzala. Byly tam u vchodu dvě gorily, hned se na nás vrhly, že nám není 21. Europa jim řekla, že jdeme s ní, tak nás pustily. Byli jsme tam asi do půlnoci, pak jsme jeli domů. Martin šel spát, (spali jsme na zemi ve spacáku) já jsem šel ještě s Europiným kámošem někam na návštěvu. Bylo to kousek, jeli jsme Sršáňem. Žili tam dva, kluk s holkou, oba nějaký umělci. Nedávno vydali vlastním nákladem kompakt, tak jsem dva dostal. Byli jsme tam asi do 4 do rána,jenom jsme tak plácali a občas něco snědli. Ve čtyři mě to přestalo bavit, tak jsem jel spát.

31.8.1994

Asi v jedenáct jsem vstal, našli jsme hlavní poštu v L.A. , bylo to asi 40 mílí. Martin tam měl 4 dopisy od ženy, já jeden. Bylo hrozný počasí, vedro na padnutí a oboum nám bylo docela blbě. Pak jsme zavolali do New Yorku (Europa ná řekla, že od ní nemůžem), protože jsme potřebovali odložit datum odjezdu. Řekli nám, že voláme pozdě a pokuta je 50$. Pěkně nasraný jsme teda sedli a poslali je dopisem. Kromě toho jsem zjistil,, že pro cestu z Evropy do Ameriky jsme použil zpáteční letenku a ta původními zbyla. Ještě nevím,jak se dostanu domů. Kromě toho jsem špatně pochopil jednu větu v dopise a vypadalo to na průser.
Náklady: telefon NY – 3,45$/2
Dopis NY - 51$/2
Nákup – 2$/2
Meloun – 1$/2
Prostě den „BLBEC“ jako z učebnice. Seděli jsme před poštou jako zmoklý slepice a nechtělo se nám ani pohnout. Nakonec jsme se sebrali a jeli se podívat do Beverly Hills, bylo to kousek. Cestou jsme projeli křižovatku na oranžovou a narazili do dveří jednomu nedočkavci co vyrazil dřív. Nevypadalo to nijak strašně, tak jsme radši ujeli. Kousek dál jsme zastavili, abychom zjistili škodu. Sršáňovi nebylo absolutně nic. Martin se celej klepal, tak jsem dál řídil já. Našli jsme Beverly Hills, trošku to tam projezdili, vyfotili se s palmama a prohlídli si pořádný vily. Když nás to zase omrzelo, vrátili jsme se do Hollywodu. Vyfotili jsme si nápis na kopci a chtěli jsme tam vyjet, nepovedlo se. Jeli jsme teda domů. Dobře jsme si pokecali s dvouma Slovákama, co Europě dělali na baráku. (Pavel a Vladimír, bráchové, emigrovali 1981). Předtím žili 7 let v Praze, takže mluvili česko-slovensko-anglicky. Když odjeli, pustili jsme si na videu Europinu show. Bylo to vážně k neuvěření, co je všechno s břichem možný. K večeři jsme si dali nějaký starý vajíčka, vypadalo to na salmonelu, ale nic jinýho jsme neměli. Europa se vrátila asi v deset, tak jsme ještě probrali její umění a šli spát. Volal jsem domů a Jeffovi.

1.9.1994

Ráno jsme se najedli , vyfotili, rozloučili a vypadli. Zajeli jsme ještě nahoru do Hollywoodských studií, ale nebylo tam nic k vidění, tak jsme jeli z L.A.pryč. Jak jsme chtěli rychle utéct tý smůle, tak jsme se blbci zapomněli vykoupat v Pacifiku. Jeli jsme už směr východ, což není takový dobrodružství jako jet na západ, ale zato se blížíme k domovu. Vzali jsme to rovnou na Death Valley (Údolí smrti), nejnižší a nejteplejší místo v USA. Jeli jsme nějakou blbou cestou přes hory, občas se měnila v polní cestu. Přehřáli jsme Sršáně, tak jsme museli zastavit, naštěstí ve stínu, takže tam bylo jenom 50 stupňů. Za chvíli bylo vychlazeno, tak jsme zase vyrazili dál celý šťastný, že máme klimatizaci. Skrz Death Valley jsme to práskali 75-85 mph, povoleno bylo 55, ale to se nedalo. Za tmy jsme dorazili k nějaký pumpě už mimo Death Valley, bylo nám dost blbě, tak už jsme tam zůstali. Spali jsme v autě.

2.9.1994

Ráno jsme Sršáňovi prohodili zadní kola, LZ bylo totiž sjetý úplně zmateně, byly na něm schody. Uvidíme jestli je to gumou nebo autem. Pak jsme už jeli směr Las Vegas. Dojeli jsme tam, našli zastoupení AAA, nabrali mapy všech států USA a mapu Las Vegas. Pak jsme našli Harley Davidson obchod a koupili Jeffovi tričko (26$).Pak jsme se zase vraceli do centra, podívat se na casina a cestou jsme uviděli skvělý koupaliště s obrovskýma tobogánama a klouzačkami. Hned jsme tam zastavili, dali si auto do garáže jednoho hotelu (dost draze) a šli jsme se podívat co to stojí. Vstupná bylo 19$, přesplotný zadarmo. Když jsme byli uvnitř, už na nás nikdo nemohl. Měli tam asi 15 metrovou věž, z tý vedly dva špagetovitý kroucený tobogány- trubky, jedna klouzačka /sklon 89st.) a jedna klouzačka s katapultem. Bylo to všechno dost hrozný, ale přežili jsme to a nakonec se nám to líbilo. Dál tam měli jeden trubkovitej tobogán, ve kterým se jezdilo na duši, nějaký další točitý klouzačky a velkou klouzačku (89 st,) pro boby s dlouhým vodním dojezdem. Blbli jsme tam dohromady asi 5 hodin, dokavať to nezavřeli. Vymáchaný a hladoví jsme našli supermarket a nakoupili jídlo (3$).
Pak už byla tma, tak jsme jeli do Casino Centra. Jako reklama na jeden hotel je tam obrovský rádoby ostrov s vodopádama a palmama. (Treasure Island) Zaparkovali jsme ve třetím patře garáží a šli se na to podívat. Bylo to pěkný a kromě toho jsme dostali od pouličních nabízečů strašnou sílu katalogů místních call-girls (kurev). Byly tam jejich fotky a málokterá byla oblečená. Nejlevnější by přišla asi na 100$. Obtížený časopisama jsme vlezli do jednoho casina, který je udělaný ve stylu starověkýho Říma (Ceasars Palace). Měli tam ulice, kašnu, obchody, modrý nebe, zaměstnanci řecky oblečený (ženský moc ne), a celý to bylo dost obrovský. Bloudili jsme tam asi 2 hodiny, prohrál jsme 1,5$, nevyhrál ani ň. To mám určitě štěstí v lásce.
Asi v 11 jsme nabrali vodu a vypadli z města. Práskali jsme to nocí až kousek před Grand Canyon, spali jsme v autě.

3.9.1994

Ráno nás probudila až krutě pražící sluníčko. Vylezli jsme, narvali strašnou spoustu hrušek co tam rostli, něco snědli a jeli dál na Grand Canyon. Za vstup jsme vyplázli 10$/2. Najedli jsme se čumíc dolů, pak jsme našli lepší místo, odkud bylo líp vidět. Tam se s náma dal do řeči jeden Američan, docela sympaťák a chytrej. Vyměnili jsme si adresy. Seděli jsme na skále a prohlíželi úchvatnej kaňon, pak přišla místní průvodkyně a povyprávěla o historii kaňonu. Mluvila dost pěkně, aly bylo to, jako kdyby to vyprávěla dětem. Asi pro Američany. Když jsme se dost vynadívali, pokračovali jsme na Bryce Canyon, o kterém nám říkali, že je lepší. (Mimochodem bylo tady všude strašných skopčáků a všichni Američani si mysleli, že my jsme taky. Dost nás to iritovalo (sralo)).
Do Bryce Canyon jsme přijeli k večeru, zaplatili 5$/2 a 0,25$ za průvodce (papírovýho). Stihli jsme akorád západ slunce nad Kaňonem a bylo tam pěkně chladno. Zase jsme vyjeli z parku a našli místo na spaní. Zapíchli jsme to před místním kostelem (malý srub) a spali jsme venku.

4.9.1994

Asi v půl jedný v noci na nás spadla obrovská rosa, tak jsme naskákali do Sršáňa a zatopili. Okolo osmý ráno se začala sjíždět auta na ranní mši, což nás ovšem nemohlo vzbudit. Vzbudili jsme se akorát, když všichni odjížděli. U pumpy jsme si koupili dva párky v rohlíku za 1,06$. Byly pěkně hnusný. Ještě jednou jsme se vrátili do Bryce Canyonu a prošli jsme se mezi skálama na dně. (asi 6 mil nahoru dolů). Dost vyčerpaný jsme popojeli ještě na jednu vyhlídku. S pocitem, že jsme Bryce Canyon už nasáli dost, jali jsme se hledat něco k jídlu. Protože byl zrovna svátek(Velký víkend Labor day) , bylo všude zavřeno. Až asi po sto mílích jsme si koupili chleba a fazole (2,10$). K obědu jsme si koupili u jiný pumpy předtím osm kousků obalovanýho kuřete za pouhých 2,50$/2. Bylo totiž smažený včera, dneska jenom ohřátý na grilu. Když jsme ho konzumovali, chcípla na křižovatce nějaká holka s autem. Odtlačili jsme jí k pumpě, dost nám děkovala. Pak už jsme jenom jeli a jeli, směr Denver. Jeli jsme až do noci, byly tam strašný kopce, dokonce i Sršáň musel jet na trojku. Zapíchli jsme to asi v 1 ráno, spali jsme na odpočívadle v autě.

5.9.1994

Ráno jsme dosáhli Denveru, měli jsme hlad a nic k jídlu. Nejdřív jsme našli sámošku s ovocem, něco jsme jim sežrali a koupili jsme si banány za 0,75$. Pak jsme našli supermarket (zase obrovskej) a udělali jsme velký nákup (spousta rybiček) za 10$. Koupili jsme si grilovaný kuře a hned jsme ho spráskli. S dobrou náladou jsme pokračovali do centra. Byli zrovna oslavy Labor Day, tak bylo všude plno aut. Zaparkovali jsme u nějakýho McDonalda __(pozn. 17.6.2011 - byl to Burger King a tenkrát jsme přísahali, že si u nich do smrti nic nekoupíme. Do dneška jsem to dodržel!)__ a dělali si srandu z cedule, že auta ne-zákazníků budou odtažena. Pak jsme si prohlídli pěší zónu, park plný oslavujících lidí, místní kapitol a obchody. Pak jsme se vrátili a co vidíme? Nic. Auta ne-zákazníků byla odtažena. Zavolali jsme teda na inzerované číslo a potom pro taxíka (0,75$). Taxíkem jsme tam dojeli (8,20$), zaplatili 100$ a Sršáň byl zase volnej. Do smíchu nám moc nebylo,110$ je jídlo pro oba na 20 dní. Hodně rychle jsme z Denveru vypálili, ani jsme nestihli koupit Jeffovi tričko.
Protože už tady toho máme docela dost, práskli jsme to směr Dallas asi 400 mílí, končili jsme v půl třetí ráno, místního času. (+1hod.) Zaparkovali jsme u televizní stanice CBS a spali na pěkný trávě venku.

6.9.1994

Ráno nás vyhnali, že se tam nesmí kempovat, popojeli jsme k trafostanici a dospali to v autě. Asi v deset jsme vyrazili do Amarilo, menšího města na 297. Koupili jsme Jeffovi tričko, poslali koresponďáky domů. Asi ve dvě jsme se sebrali a pokračovali dál na Dallas. Stavili jsme se jednou v mexický hospodě (sebrali jsme tam koření na rybičky) a jednou na odpočívadle. Hledali jsme vhodný místo na mytí a sprchy. Nic. Zavolali jsme Jeffovi, nebyl doma, tak jsme to zkusili k Rose. Byla ráda, dobře jsme si pokecali. Večer jsme si našli místo na spaní, hned přijel policajt, co že tam děláme. Když zjisti kdo jsme, zase byl hrozně kamarádskej a tak jsme si pokecali a on nám slíbil, že nás budou v noci hlídat. Spali jsme v autě.

7.9.1994

Vstali jsme výjimečně v osm (na budíka) a do Dallasu jsme dojeli asi v deset. Po menším bloudění po desetipatrový mimoúrovňový křižovatce dálnice,jsme se dostali do centra. Zaparkovali jsme Sršáňa, tentokrát na placeným parkovišti (1,50$) a prohlídli si centrum. V průvodci psali o muzeu Johna F. Kennedyho,tak jsme ho pracně našli. Byla to taková stará ošuntělá budova, jmenovalo se to The Sixth floor /2$). Nakonec se ukázalo, že je to budova, ze který střílel vrah Kennedyho. Kennedy se stal prezidentem v roce 1961, v roce 1963 jel s manželkou v limuzíně kabriu a najednou tři výstřely a manželka seděla vedle mrtvoly. Strašně uháněli do nemocnice, ale bylo pozdě. Vrah ještě ten den chytli v Dallasu a když ho vedly do vězení, někdo ho zastřelil. Vrah se jmenoval Harvey Oswald a byl to nějaký komunista, vypadal dost slabomyslně. ( Všechno tam mají natočený i atentát). Při vyšetřování zjistili, že čtvrtý výstřel (minul) musel vystřelit ještě někdo jinej, přímo z ulice. Toho nikdy nenašli.
Celý muzeum bylo dost zajímavý, bylo to všechno v šestým patře, odkud vrah střílel. Dříve to byl nějaký sklad knih. Když jsme už hlady ani neviděli, slezli jsme dolů a v nejbližší pizzerii jsme se najedli (1,6$). Pak jsme našli Sršáňa, popojeli asi 20 mil na druhý konec Dallasu a koupili Jeffovi tričko. Pak jsme ještě koupili něco k jídlu (6$) a benzín. Večer jsme dojeli kousek před Shreveport. Spali jsme v autě. Snickers – 1,06$.

8.9.1994

Ráno jsme dojeli do centra, bylo nezajímavý, jako všechny v Americe. (Samej mrakodrap). Zeptali jsme se, kde je pošta, bylo asi 15 mil, tak jsme tam nejeli. V průvodci jsme našli, že je tady pěkný muzeum mění, tak jsme to hledali. Bylo taky asi 15 mil od centra, ve strašně zastrčený uličce. Vstup byl zadarmo. Vlezli jsme tam, sebrali nám foťáky a pustili dovnitř. V dost obrovským jednopatrovým domě, plným obrazů a soch jsme byli totálně sami! Hlídalo nás osm policajtů, neměli co dělat, tak nás pořád sledovali. Byla to hrozná sranda, mít tak velký muzeum a osm strážců jenom pro sebe. Škoda, že se tam nesmělo fotit, byly tam skvělý obrazy (např.Himaláje, 4x3m, k nerozeznání od plakátu). Strávili jsme tam asi 2 hodiny, pak už jsme jenom najeli na dálnici. Do večera jsme dojeli před New Orleans, spali jsme na parkovišti před budovou „Dobrovolnického požárního sboru“! Strašná bouřka 10 blesků za minutu.

9.9.1994

V centru New Orleansu jsme našli poštu, neměli jsme pohledy, tak jsme koupili známky (0,8$). Pak jsme projeli centrem a zaparkovali ve francouzský čtvrti. Konečně něco trochu evropského. Nízký cihlový baráky, úzký ulice. Prošli jsme se pěšky, koupili pohledy (1$) prohlídli různý krámky. Když jsme viděli policajtku, jak dává lístky za stěrače, urychleně jsme zase našli Sršáňa a zbytek čtvrti si prohlídli z auta. Pak jsme jeli do přístavu a omylem najeli na nájezd pro trajekt. Zeptali jsme se, bylo to zadarmo,tak jsme jeli trajektem přes Mississippi. Na lodi se s náma dali do řeči černoši, byli docela správný. Projeli jsme se na druhý straně řeky, našli nájezd na most, zaplatili mýtný (1$/2) a přejeli zpátky. Vrátili jsme se k Francouzům a zastavili u tržnice. Měli tam spoustu všelijakých blbostí, nekoupili jsme nic. Ještě jsme si zajeli do přístavu a prohlídli kolesový parníky. Chtěli jsme nesvézt, bylo to docela drahý, trvalo to 2 hodiny. Dražší než loď by ale bylo parkování, tak jsme se vrátili pro Sršáňa a upalovali z města ven. Na předměstí jsme našli supermarket, koupili jídlo (1,6$).Pak jsme si vzpomněli na tričko pro Jeffa, zeptali jsme se černocha a podle jeho rad našli místo, kde měl být Harley Davidson. Jezdili jsme okolo asi půl hodiny, pořád se ptali a nemohli nic najít. Pak jsme vlezli do jednoho krámu a dost pěkná černoška nám s úsměvem řekla, že se Harley nedávno odstěhoval. Už bylo pozdě, tak jsme to vzdali. Je to docela průser,protože nám zbylo ještě na jedno tričko a už ho nemáme kde koupit. Pokračovali jsme tedy směr Florida, asi v jedenáct jsme to zapíchli na odpočívadle (jsou tady dost pěkný, konečně zelená tráva). Spali jsme zase v autě.

10.9.1994

Sluníčko nás probudilo, vstali jsme a vyrazili směr Florida -Jacksonville. Snažili jsme se dovolat Jeffovi skrz známou na Floridě. Marně. Jeli jsme skrz bažiny, asi 2 x 20 mílí dálnice bylo postavena na sloupech, po tak dlouhým mostě jsem ještě nejel. Oceán jsme uviděli okolo poledne. Pořádně jsme se vykoupali, voda byla skvěle teplá, na pláži pár lidí, parkování zadarmo. Byli jsme slaný, našli sladkou sprchu a napravili to. Zeptali jsme se lidí a našli Regtime bar, kde má pracovat Jeffova známá Morin. Bohužel, zrovna byla na dovolený. Zajeli jsme k supermarketu, něco sežrali a něco koupili (7,70$). Pak jsme jeli znova k moři a přidali se na pláži k několika volejbalistům. Hráli jsme dva na tři a natřeli jsme jim. Pak jsme se zase vykoupali v moři a drze vlezli do sladkýho bazénu s horkou vířivkou, tak jsme si taky užili. Zavolali jsme Rose a dozvěděli se, že Jeff odjíždí do Portorika a pak do války na Haiti. Dost nás to nepotěšilo. Pak jsme se zase koupali a těsně před rozmočením (už za tmy) jsme vylezli a zajeli si do kina (zadarmo). Spali jsme na parkovišti v autě.

11.9.1994

Zase nás vzbudilo drzé sluníčko už v deset, jeli jsme se zchladit do moře. Pak jsme se dlouho máchali v bazénu, zatáhlo se, přišly vlny, tak zase v moři. Asi ve dvě jsem volal domů. Operátorka mě mírně sprdla, že jsem nenaučil rodiče anglicky. Nakonec to zvládli. Když jsme se vrátili z bazénu na pláž, zjistili jsme, že nám příliv zaplavil deku. Byl na ní Martinův foťák s celým filmem. Jsou oba v pr… To nepotěší. Zajeli jsme zase do krámu na něco k jídlu (2$). V kině promítaj až ve 4, tak jsme asi půl hod. čekali. Asi deset minut po začátku jsme tam vlezli, dávali skvělej film. (Tom Hanks alias Forest Gump). Dost se nám to líbilo. (Bejt na Floridě v kině, zadarmo a ještě pěknej film, bodejť by se nám to nelíbilo). Po filmu jsme si chvilku schrupli v autě a vlezli do kina znova, na film Corina, Corina o černošský chůvě. Když to skončilo, americký diváci nás málem zabili pohledem, protože jsme se smáli „dojemným scénám. Jeli jsme k moři najít místo na spaní. Cestou jsme se stavili u telefonu a mluvili s Rose.

12.9.1994

Spali jsme na trávě pod palmama, ale v jednu ráno začali kropit trávník! Zachránili jsme co se dalo a dospali to v autě. Ráno jsme si ještě pořádně užili vln a bazén v hotelu, pak jsme si koupili něco k jídlu (4,50$) (12 kuřecích obalovaných nohou za tři dolary). Pak jsme už našli dálnici na sever a jeli směr Baltimore. K večeru jsme dorazili do Charlestonu. Byla tam hnusná pláž, tak jsme se ani nekoupali. Jedli jsme ze zásob, v supermarketu jsme akorát sežrali nějaký ovoce. Spali jsme v lebedě u pláže.

hč. Út. – 13.9.

Ráno jsme zavolali do půjčovny vodních skůtrů, chtěli 45$ na hodinu. Jeli jsme se teda podívat na Patriots point. Za 9$ jsme prolezli letadlovou loď Yorktown II, ponorku Clamagore a bitevní loď Laffey. Bylo to docela zjímavý, ale hrozně únavný. Koupil jsme si Sprite (0,75$). Okolo poledne jsme toho měli dost, pokračovali jsme teda dále. Chtěli jsme se ještě vykoupat v Atlantiku, tak jsme jeli do Myrtto Beach. Ve městě jsme ještě potkali závodní dráhu na malý formule, neudržel jsem se a za 6$ zajel dvě kola. Bylo to docela dobrý. Pak jsme dojeli na pláž, vykoupali se v moři a v bazénu před hotelem, najedli se, vyžrali supermarket a vyrazili na poslední úsek, do Baltimoru. Po půlnoci jsme to zapíchli na odpočívadle, spali jsme v autě.

14.9.1994

Ráno už jsme vyrazili s jediným cílem – domů! (Zatím jenom do Baltimoru). Cestou jsme něco snědli, něco koupili(1$).
První co jsme udělali po příjezdu do Baltimoru bylo, že jsme jeli do přístavu, podívat se, jestli je loď vážně fuč. Bohužel – byla. Zbyl po ní akorát pořádnej kus moře. Zavzpomínali jsme si na starý zlatý časy, kdy jsme vyžírali lodní kuchyň a vzpomněli si na Fort Mc Henry, kde jsme viděli dokumentární film o pevnosti asi 3x, čekajíc na Jeffa. Šli jsme sena něj podívat znova, konečně jsem rozuměl a pochopil, o co šlo. Pak jsme jeli k Jeffovi. U Jeffa jsme byli asi ve 4, Rose byla ještě v práci. Vyházeli jsme všechen bordel z auta, byly toho dvě obrovský hromady. Zpátky bychom to v životě nenacpali. Nechali jsme to na Jeffový zahradě a jeli obrazit známý. Zajeli jsme k trafikantovi, co zastřelil už tři černochy, když ho chtěli vykrást. Koupili jsme noviny (0,40$). Pak jsme zajeli k Nancy, nebyla doma. Stavili jsme se v Caffe Tatoo, pokecali s barmanem. A poprvé si nic nedali (bez Jeffa). Pak jsme se vrátili k Jeffovi a čekali na Rose. Asi v osm jsme jeli k ní a samozřejmě ona jela k Jeffovi. Když jsme se našli, vítání bylo bouřlivý. Zanadávali jsme na vládu, že poslala Jeffa do války a probrali naší cestu. Spali jsme konečně po dlouhý době v pořádný posteli. V noci jsem mluvil s Danuškou, nebyla k zavěšení.

15.9.1994

Ráno jsme něco koupili a snědli (1,80$). Pak jsme zavolali do místních novin a podali inzerát. Pak jsme volali do New Yorku kvůli letenkám, všechno v pohodě. (Tu mojí blblou letenku jim mám poslat, že mi jí vyměněj). Pak jsme zajeli do centra, zaplatili inzerát (21$). Cestou zpátky jsme chtěli koupit nový čelní sklo do Sršáňě. Věděli jsme o vrakovišti, tak jsme tam jeli. Sjeli jsme z dálnice o odbočku dřív (50m) a pak jsme nabloudili 50 km, hledajíc cestu zpět. Potkali jsme jiný vrakoviště, tak jsme hned koupili okno (76$). Dovezli jsme ho domů a sháněli, kdo nám ho nalepí. Jeden chtěl 85$, zavolali jsme jinam a dohodli to na 40$, s tím, že starý okno si vyndáme sami. Hned jsme se do toho pustili, asi za hodinu bylo venku (na cucky). Jeli jsme tam a za chvíli bylo nový na místě. Koupili jsme párky (0.90$), aby nám rozměnili šek. Za výměnu 4$. Odvezli jsme Sršáňa domů a provedli důkladnou očistu zvenku a hlavně zevnitř. Všechno už se lesklo, poslední problém byla kilometráž na ciferníku. Potřebovali jsme tam mít 49 tisíc, bylo tam 112 tisíc. Snažili jsme se to přetočit vrtačkou, trvalo by to asi 300 hodin. Rozhodli jsme se teda rozebrat palubovku. Byla tma, tak jsme toho nechali.
Volala Rose, že má pro nás pizzu, ať k ní přijedem. To jsme teda s radostí udělali a pizzu celou sežrali. Pak jsme koukali na Clintona, jak slintal v televizi něco o válce na Haiti. Pak volal Jeff, celý nadšený jsme div nevytrhli sluchátko Rose z ruky. Ptal jsem se Jeffa, proč nepočkali ještě tejden. Řikal, že o tom mluvil s Clintonem, ale nedalo se to ukecat. Prej o to dřív je pustěj domů. Zatím jsou v New Jersey a nakládaj munici. Pak budou vyčkávat v Portoriku. Jakmile to skončí a Jeff se vrátí, okamžitě nám zavolá. Pak už šla Rose spát, jeli jsme domů. Tam už byl profesor se svejma novejma 6 koťatama. Kecali jsme až do půl 3 a pili Bacardi rum s ledem.

16.9.1994

Ráno jsme zajeli na poštu, poslal jsem letenku expres do New Yorku (11$) ( na cestu z Evropy jsem použil zpáteční, tak mi jí teď musej vyměnit). Pak jsme pracně našli AAA, už jsme najezdili asi 100mil jen po Baltimoru. Vybrali jsme jim všechny mapy USA států, jednu sadu pro profesora. Čuměli jako vrány. Odtamtud jsme se zase probloudili domů (v domnění, že známe Baltimor, pořád jezdíme po paměti). Pustil jsem se do rozebírání palubky. Bylo to asi 35 šroubů a 2,5 hodin tvrdý práce. Američani to mají dobře zajištěný, ale na mě si nepřijdou. Nastavil jsem 49 123 mil a tím dokončil omlazovací kůru Sršáňa. Teď už jenom počkáme, až přijde techničák z Philadelphie a šup se Sršáněm do světa. Když jsem to dokončil, jeli jsme to projet. V supermarketu Metro jsme se řádně nacpali a koupili chleba za 0,90$.

17.9.1994 Sobota

Dokončili jsme basement. Zavolali jsme do Air-Hitch, řekli, že máme starý letenky poslat, že nám pošlou nový. Nakonec přišli včas. Pokračovali jsme ve vyžírání Metra a snažili se prodat Sršáňa. Koupili jsme telefon se záznamníkem, oba stejný. Martin si koupil notebooka za 1000 chlebů, já kazety za 5. Techničák pořád nepřicházel, poslali jsme expres dopis za 10$/2 a stejně nic. Mluvili jsme s Mikem o tom, že by nám napsal kupní smlouvu na Sršáňa a ten nám poradil, abychom si pro techniček zajeli. Po rozhovoru s Mikem si Rose myslela, že jsme nějaký kriminálníci, či co. Hned to taky Mikeovi řekla. Myslela si, že když nebude mluvit tou její „proper English“, že jí nebudeme rozumět. Hned co to položila vyvedli jsme jí z omylu. Tvářila se jak kyselá prdel.

18.9.1994 Nedele

Druhej den jsme se vydali pro techničák do Philadeplhia. Dorazili jsme tam okolo 10h. večer, což nebylo nic příjemnýho v tý černošsko-španělský čtvrti. Naštěstí to dobře dopadlo a my se šťastně dostali domů i s techničákem.
Vzhledem k tomu, že se nám pořád nedařilo prodat Sršáňa, začali jsme se shánět po dopravě do Evropy. Nakonec jsme sehnali něco za 524$. Nestihli jsme bohužel vyřídit papíry, v neděli jsme měli letět a Rose zrovna odjela za Jeffem. Zašli jsme teda za barmanem do Caffé Tatoo a ten nám řekl, že nám to s radostí vyřídí. Dali jsme mu 550$ na výlohy a plnou moc.
V neděli jsme zabalili, zavřeli barák, dali pár piv v Caffé Tatoo, rozloučili se a nechali se (my blbci) odvézt jedním černochem a ožralým, nechutným skopčákem na letiště za 15$. Počkali jsme do odletu a v pohodě opustili USA. Bylo nám to sice líto, ale hrozně jsme se těšili domů.
Nudný let proběhl v klidu, sranda byla akorát při mezipřistání na Islandu. Pro pět minut pobytu venku jsme dostali i razítko do pasu. 

19.9.1994 Pondělí - Luxembourg

V Lucembursku jsme přistáli v Po. 10,00 hod. Dlouho jsme nemohli chytit stopa, až asi v poledne jsme se hnuli. Poprdávali jsme po pár kilometrech spoustou aut. (mladej kluk v Audině, uměl líp anglicky než my, starostlivej trouba s Opel Kadettem, co si kvůli nám zajel asi 50km o půlnoci, teplouš s Vectrou, mladej chlap s Astrou 1,8, Slovinci s Tipem a Golfem). 

20.9.1994

Asi ve čtyři ráno jsme to zapíchli tak 80km od hranic, volal jsem domů. Do 7 jsme spali v čekárně na vlak, pak jsme valili dál. (mladej chlap v Mercedesu, Čech se starou škodulí, co mu ukradli Ford Probe) .
Hranice jsme přejeli asi v 11,00 hod. Kousek za hranicemi nás vzal chlap s tirákem co jel do Damašku. Vysadil nás až v Praze.